Z uvedené zásady zároveň plyne, že jakmile dojde k přijetí (neodmítnutí) dědictví, nelze již dědictví odmítnout. Zatímco odmítnutí dědictví vyžaduje výslovný projev vůle, v případě neomítnutí postačí i jednání konkludentní, eventuálně tacitní. Právní teoretik by na tomto místě neopomněl zmínit, že dědění je v ČR ovládáno principem delačním (nikoli adičním). Dědic proto nemusí své právo uplatňovat přihláškou, naopak se vychází z presumpce, že dědit chce a není-li tomu tak, musí být bdělý a dědictví ve stanovené lhůtě odmítnout. Tyto lhůty plynou z § 1487 o. z. Nejdůležitější z nich trvá jeden měsíc ode dne vyrozumění potenciálního dědice o právu dědictví odmítnout a o následcích odmítnutí (které se děje formou usnesení notáře jako soudního komisaře).
Předznamenané tacitní neodmítnutí dědictví nastává, pakliže uvedená lhůta uplyne marně. Pokud tento následek potenciální dědic před spaním nevyčetl z občanského zákoníku, dozví se o něm nejpozději ze zmíněného usnesení notáře. Větší úskalí skýtá neodmítnutí konkludentní. Podle § 1489 odst. 2 o. z. se k odmítnutí dědictví nepřihlíží, dal-li dědic svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout. Jinými slovy, pokud se v úvahu přicházející dědic počne chovat určitým způsobem, nemůže již svým pozdějším projevem vůle zvrátit skutečnost, že už jednou provždy bude dědicem. Je přitom notorietou, že dědictví nemusí obsahovat toliko majetek, ale i nejeden dluh. Odmítnutí / neodmítnutí dědictví je přitom účinné bez ohledu na to, zda ten, kdo toto prohlášení učinil, měl správnou představu o obvyklé ceně zůstavitelova majetku, popř. o výši jeho dluhů. Pro nepřípustnost odmítnutí zároveň není rozhodující, zda si takto dědic počínal před poučením o dědickém právu a možnosti odmítnout dědictví nebo až po tomto poučení.[4][3][2]
Jakých jednání je proto – přinejmenším dokud není vyjasněna otázka čisté hodnoty pozůstalosti – lepší se vyvarovat? Jakými jednáními dává potenciální dědic najevo vůli neodmítnout dědictví? Obecně lze říci, že o beneficium odmítnutí dědictví, taková osoba přichází mj. tehdy, ujme-li se plné správy majetku tvořícího pozůstalost. O plnou správu se jedná, pokud je s pozůstalostním majetkem nakládáno jako s vlastním.Komentářová literatura a soudní praxe uvádí tyto konkrétní příklady: vybírání finančních prostředků ze zůstavitelových účtů, rušení takových účtů, či převádění prostředků z nich na jiné účty, zpeněžování majetku zůstavitele, převádění majetku zůstavitele na jiné osoby, likvidace věcí z majetku zůstavitele, užívání věcí z dědictví jako věcí vlastních, provádění podstatných změn na věcech, které patří do dědictví, přijetí plnění ze zůstavitelových pohledávek, či vymáhání takových pohledávek u soudu. Podle Městského soudu v Praze mezi taková jednání patří i úhrada zůstavitelových dluhů z prostředků náležejících do pozůstalosti.[6][5]
Takovým jednáním naopak není pouhé vypravení zůstavitelova pohřbu, převzetí nepatrného majetku vypravitelem pohřbu, péče o majetek zůstavitele nutná k zabránění vzniku škody (úschova věcí, ošetřování a krmení zůstavitelem chovaných zvířat, sklizeň ovoce apod.), či splnění povinnosti spočívající podání daňového přiznání za zůstavitele.[7]
Druhá skupina jednání, která vylučuje možnost dědictví odmítnout, se týká určitých jednání potenciálního dědice ve vztahu k řízení o pozůstalosti. O možnost odmítnout dědictví lze přijít, chová-li se daná osoba jakoby jí svědčilo dědické právo po zůstaviteli. Takové počínání lze dle NS spatřovat např. v:[8]
a) iniciování uzavření dohody dědiců o vypořádání dědictví (in concreto vznesení návrhu na „spravedlivé“ finanční vypořádání tak, aby nebyl jako dědic znevýhodněn);
b) řešení otázky započtení daru na dědický podíl druhého dědice (včetně stanovení hodnoty daru pro účely započtení);
c) návrhu druhému z dědiců na vzdání se dědického práva v jeho prospěch; či dokonce
d) žádosti o sdělení informace, zda je dán důvod pro uplatnění výhrady soupisu dle § 1674 a násl. o. z.[9]
Jako takové počínání lze patrně posoudit rovněž zpochybňování dědického práva jiných osob či žádost o povolení prodeje věci patřící do pozůstalosti.[10]
Je třeba poznamenat, že NS jednání uvedená v předchozím odstavci pod písm. a) – d) posuzoval ve svém souhrnu, tzn. jednotlivé z uvedených jednání by samo o sobě jako počínání si jako dědic posouzeno být nemuselo.
Totéž platí o pouhé procesní spolupráci se soudním komisařem – vznesení dotazu, zda znalecký posudek o ceně pozůstalostního majetku má být vypracován na základě objednávky dědice, či pomoc při zjišťování rozhodných skutečností (např. dostavení se do notářské kanceláře za účelem předběžného šetření) - možnost odmítnout dědictví nevylučuje.[11]
Závěrem nezbývá než dodat, že zejména v případech, kdy hrozí, že dědictví je předluženo, by se potenciální dědic měl vyvarovat určitých shora vymezených jednání. V této souvislosti připomínám existenci § 1681 o. z., který vymezuje okruh dalších "nebezpečných" jednání, kterým je lepší se vyhnout. Jejich důsledkem je totiž zrušení účinků výhrady soupisu – tj. změna odpovědnosti za zůstavitelovy dluhy z omezené na neomezenou.
Dig. 28.5.89 Gaius l.S. de Cas.[1]
Srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 17 Co 77/2004: „Dědic, který svým počínáním po smrti zůstavitelky dal najevo, že dědictví nechce odmítnout, nemůže dědictví odmítnout ani tehdy, když si jako dědic počínal před tím, než byl soudem o možnosti dědictví odmítnout vyrozuměn a o náležitostech a účincích odmítnutí dědictví poučen.“[2]
FIALA, R., BEEROVÁ K. In: FIALA, R., DRÁPAL, L. a kol. Občanský zákoník IV. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 68.[3]
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 24 Co 321/99.[4]
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1351/2000.[5]
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 24 Co 321/99.[6]
FIALA, R., DRÁPAL, L. a kol. op. cit., s. 69.[7]
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2832/2018.[8]
Takto podle NS dává potenciální dědic soudu na vědomí svůj úmysl stát se dědicem, neboť prostřednictvím svého (následného) rozhodnutí o uplatnění výhrady soupisu by totiž nesdělil soudu nic jiného, než že nehodlá po skončení řízení o pozůstalosti hradit všechny zůstavitelčiny dluhy v plném rozsahu, ale jen do výše ceny jím nabytého dědictví.[9]
FIALA, R., MIKEŠ, J.. In: ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1406.[10]
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1351/2000.[11]
Diskuze k článku ()