Několik poznámek k odmítnutí dědictví

Z uvedené zásady zároveň plyne, že jakmile dojde k přijetí (neodmítnutí) dědictví, nelze již dědictví odmítnout. Zatímco odmítnutí dědictví vyžaduje výslovný projev vůle, v případě neomítnutí postačí i jednání konkludentní, eventuálně tacitní. Právní teoretik by na tomto místě neopomněl zmínit, že dědění je v ČR ovládáno principem delačním (nikoli adičním). Dědic proto nemusí své právo uplatňovat přihláškou, naopak se vychází z presumpce, že dědit chce a není-li tomu tak, musí být bdělý a dědictví ve stanovené lhůtě odmítnout. Tyto lhůty plynou z § 1487 o. z. Nejdůležitější z nich trvá jeden měsíc ode dne vyrozumění potenciálního dědice o právu dědictví odmítnout a o následcích odmítnutí (které se děje formou usnesení notáře jako soudního komisaře).

Předznamenané tacitní neodmítnutí dědictví nastává, pakliže uvedená lhůta uplyne marně. Pokud tento následek potenciální dědic před spaním nevyčetl z občanského zákoníku, dozví se o něm nejpozději ze zmíněného usnesení notáře. Větší úskalí skýtá neodmítnutí konkludentní. Podle § 1489 odst. 2 o. z. se k odmítnutí dědictví nepřihlíží, dal-li dědic svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout. Jinými slovy, pokud se v úvahu přicházející dědic počne chovat určitým způsobem, nemůže již svým pozdějším projevem vůle zvrátit skutečnost, že už jednou provždy bude dědicem.[2] Je přitom notorietou, že dědictví nemusí obsahovat toliko majetek, ale i nejeden dluh. Odmítnutí / neodmítnutí dědictví je přitom účinné bez ohledu na to, zda ten, kdo toto prohlášení učinil, měl správnou představu o obvyklé ceně zůstavitelova majetku, popř. o výši jeho dluhů.[3] Pro nepřípustnost odmítnutí zároveň není rozhodující, zda si takto dědic počínal před poučením o dědickém právu a možnosti odmítnout dědictví nebo až po tomto poučení.[4]

Jakých jednání je proto – přinejmenším dokud není vyjasněna otázka čisté hodnoty pozůstalosti – lepší se vyvarovat? Jakými jednáními dává potenciální dědic najevo vůli neodmítnout dědictví? Obecně lze říci, že o beneficium odmítnutí dědictví, taková osoba přichází mj. tehdy, ujme-li se plné správy majetku tvořícího pozůstalost. O plnou správu se jedná, pokud je s pozůstalostním majetkem nakládáno jako s vlastním.[5] Komentářová literatura a soudní praxe uvádí tyto konkrétní příklady: vybírání finančních prostředků ze zůstavitelových účtů, rušení takových účtů, či převádění prostředků z nich na jiné účty, zpeněžování majetku zůstavitele, převádění majetku zůstavitele na jiné osoby, likvidace věcí z majetku zůstavitele, užívání věcí z dědictví jako věcí vlastních, provádění podstatných změn na věcech, které patří do dědictví, přijetí plnění ze zůstavitelových pohledávek, či vymáhání takových pohledávek u soudu. Podle Městského soudu v Praze mezi taková jednání patří i úhrada zůstavitelových dluhů z prostředků náležejících do pozůstalosti.[6]

Takovým jednáním naopak není pouhé vypravení zůstavitelova pohřbu, převzetí nepatrného majetku vypravitelem pohřbu, péče o majetek zůstavitele nutná k zabránění vzniku škody (úschova věcí, ošetřování a krmení zůstavitelem chovaných zvířat, sklizeň ovoce apod.), či splnění povinnosti spočívající podání daňového přiznání za zůstavitele.[7]

Druhá skupina jednání, která vylučuje možnost dědictví odmítnout, se týká určitých jednání potenciálního dědice ve vztahu k řízení o pozůstalosti. O možnost odmítnout dědictví lze přijít, chová-li se daná osoba jakoby jí svědčilo dědické právo po zůstaviteli. Takové počínání lze dle NS[8] spatřovat např. v:

a) iniciování uzavření dohody dědiců o vypořádání dědictví (in concreto vznesení návrhu na „spravedlivé“ finanční vypořádání tak, aby nebyl jako dědic znevýhodněn);

b) řešení otázky započtení daru na dědický podíl druhého dědice (včetně stanovení hodnoty daru pro účely započtení);

c) návrhu druhému z dědiců na vzdání se dědického práva v jeho prospěch; či dokonce

d) žádosti o sdělení informace, zda je dán důvod pro uplatnění výhrady soupisu dle § 1674 a násl. o. z.[9]

Jako takové počínání lze patrně posoudit rovněž zpochybňování dědického práva jiných osob či žádost o povolení prodeje věci patřící do pozůstalosti.[10]

Je třeba poznamenat, že NS jednání uvedená v předchozím odstavci pod písm. a) – d) posuzoval ve svém souhrnu, tzn. jednotlivé z uvedených jednání by samo o sobě jako počínání si jako dědic posouzeno být nemuselo.

Totéž platí o pouhé procesní spolupráci se soudním komisařem – vznesení dotazu, zda znalecký posudek o ceně pozůstalostního majetku má být vypracován na základě objednávky dědice, či pomoc při zjišťování rozhodných skutečností (např. dostavení se do notářské kanceláře za účelem předběžného šetření) - možnost odmítnout dědictví nevylučuje.[11]

Závěrem nezbývá než dodat, že zejména v případech, kdy hrozí, že dědictví je předluženo, by se potenciální dědic měl vyvarovat určitých shora vymezených jednání. V této souvislosti připomínám existenci § 1681 o. z., který vymezuje okruh dalších “nebezpečných” jednání, kterým je lepší se vyhnout. Jejich důsledkem je totiž zrušení účinků výhrady soupisu – tj. změna odpovědnosti za zůstavitelovy dluhy z omezené na neomezenou.

---

[1] Dig. 28.5.89 Gaius l.S. de Cas.

[2] Srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 17 Co 77/2004: „Dědic, který svým počínáním po smrti zůstavitelky dal najevo, že dědictví nechce odmítnout, nemůže dědictví odmítnout ani tehdy, když si jako dědic počínal před tím, než byl soudem o možnosti dědictví odmítnout vyrozuměn a o náležitostech a účincích odmítnutí dědictví poučen.“

[3] FIALA, R., BEEROVÁ K. In: FIALA, R., DRÁPAL, L. a kol. Občanský zákoník IV. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 68.

[4] Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 24 Co 321/99.

[5] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1351/2000.

[6] Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 24 Co 321/99.

[7] FIALA, R., DRÁPAL, L. a kol. op. cit., s. 69.

[8] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2832/2018.

[9] Takto podle NS dává potenciální dědic soudu na vědomí svůj úmysl stát se dědicem, neboť prostřednictvím svého (následného) rozhodnutí o uplatnění výhrady soupisu by totiž nesdělil soudu nic jiného, než že nehodlá po skončení řízení o pozůstalosti hradit všechny zůstavitelčiny dluhy v plném rozsahu, ale jen do výše ceny jím nabytého dědictví.

[10] FIALA, R., MIKEŠ, J.. In: ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1406.

[11] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1351/2000.