Metodika k odškodňování nemajetkové újmy na zdraví – ano, či ne

Odškodňování újmy na zdraví je otázkou poměrně citlivou. Vyjádření lidského života a zdraví v penězích je velice subjektivní a neobejde se bez značných emocí. Současně jakékoliv snahy o objektivizaci se rovněž nesetkávají s pozitivní odezvou jak u poškozených tak i u širší veřejnosti. Dalo by se tedy očekávat, že zákon bude v otázce určování výše odškodného precizní, zvláště s ohledem na znění úvodních ustanovení občanského zákoníku, konkrétně § 13.

Občanský zákoník v souvislosti s kritikou odškodňovací vyhlášky[1] tuto vyhlášku zrušil, a to s odůvodněním, že není správné, aby stanovení výše odškodnění záviselo na podzákonném přepisu, neboť tím dochází k nepřípustnému zasahování moci výkonné do nezávislosti moci soudní.[2] Je zvláštní, že kritika obsahu vyhlášky v podstatě ze strany autorů občanského zákoníku nezazněla. Autoři tedy měli, pokud jde o úpravu odškodnění újmy na zdraví, naprosto volnou ruku, ovšem místo zcela nové propracované úpravy této oblasti se omezili pouze na jediné ustanovení, které je navíc dosti vágní. Zákonodárce se tedy jednoznačně vyslovil tak, že dosavadní systém stanovení výše odškodného při újmě na zdraví není vhodný. Jaký systém by za vhodný považoval, již ale neřekl. Zákonodárce tedy stanovil cíl, avšak již ne cestu k němu. Žádné vodítko nám neposkytuje ani důvodová zpráva. Žádné výkladové stanovisko k této problematice nevydala ani Expertní skupina Komise pro aplikaci nové civilní legislativy, která byla zřízena za účelem řešení sporných otázek, které vyvstanou na počátku aplikace nového kodexu.

Autoři občanského zákoníku sice v důvodové zprávě k § 2951 až 2971 občanského zákoníku připustili, byť poměrně alibisticky, aby si soudci nějakou tu pomůcku vytvořili, pokud tedy cítí potřebu. Ovšem sami a navíc s mírným náznakem, že dobrý soudce žádné tabulky a pomůcky nepotřebuje. Osobně si ale nedovedu představit, jak řádně odůvodnit výpočet odškodnění, založený pouze na uvážení soudce, bez jakýchkoliv objektivizačních kritérií. Tím spíše za situace, kdy zákon obsahuje požadavek řádného odůvodnění a předvídatelnost rozhodnutí. Další otázkou pak je, jak zajistit, aby se byť jen dva soudci i ve shodném případě zamysleli stejným způsobem a určili shodnou částku.

Z tohoto právního vakua vzešla Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále jen „Metodika“). Ta byla nejdříve vydána pod hlavičkou Nejvyššího soudu, což jí dodávalo jistou důvěryhodnost, ale Nejvyšší soud se od ní následně distancoval.[3] Tím se z Metodiky stal výsledek pouhé soukromé iniciativy, byť vypracovaný odborníky jak z řad právníků, tak lékařů. Současně byla zpochybněna také kompetence Nejvyššího soudu ČR k vydání takového dokumentu v dané situaci. Aplikace Metodiky je tak poměrně sporná. Odvolací soudy zatím jen velmi potichu aplikaci Metodiky připouští. K samotnému Nejvyššímu soudu ČR, který se v současné době zdá být v otázce Metodiky rozpolcen, se zatím spory rozhodované podle ní nedostaly. Zůstává tedy stále otázkou, zda argumentace pomocí Metodiky i před touto instancí obstojí. Až právní názor Nejvyššího soudu ČR na podkladě konkrétního rozhodnutí definitivně rozhodne o budoucnosti tohoto materiálu.

Současná situace právní úpravy v oblasti odškodňování újmy na zdraví se tedy nejeví být úplně ideální. Máme zde zcela vágní a nic neříkající zákonné ustanovení, zrušenou odškodňovací vyhlášku a zatím spornou pomůcku v podobě Metodiky. Tím výčet možností, z nich může soudce čerpat při určování adekvátního odškodného a především pak pro své odůvodnění a jeho oporu, končí. A autoři občanského zákonu mlčí, k debatě ohledně používání či nepoužívání Metodiky se nevyjadřují. A to je dle mého názoru velká škoda, neboť jejich pohled na věc by byl jednoznačně přínosem.

Ocitli jsme se tedy v dosti svízelné situaci. Byla kritizována zrušená odškodňovací vyhláška, nově vytvořená Metodika i zcela vágní ustanovení občanského zákoníku, které mluví jen o plném odškodnění a slušnosti, jsou také předmětem kritiky. Nikdo z kritiků však s vlastním jiným řešením nepřišel.

Lze tedy shrnout, že Metodika, ať se nám to líbí nebo ne, je i přes její nedokonalosti prozatím jediným nástrojem pro stanovení výše odškodného, který máme. Proto bychom ji měli konečně jednoznačně a oficiálně přijmout, využít ji jako odrazový můstek a začít intenzivně pracovat na jejím propracování, aby se konečně do těchto tak citlivých sporů vrátila jistota a tedy v pravém smyslu spravedlnost.

---

[1] Vyhláška č. 440/2001 Sb. o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění

[2] Důvodová zpráva k zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2951 až 2971

[3] Vrcha, P.: K Metodice k náhradě nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 o.z., ASPI ID: LIT53616CZ