Jelikož cestovní kanceláře, letecké společnosti, hotely a další účastníci byznysu zvaného turistika lákají každoročně k výhodnému nakupování zájezdů, letenek, ubytování apod. již hluboko před začátkem letní sezony, znamenalo uzavření hranic na základě vládních opatření v půli března tohoto roku poměrně značný šok pro všechny zúčastněné. Jak to bude s dovolenou, mám zájezd zrušit sám nebo čekat až jak se to vyvrbí, vyčkávat, co udělá cestovní kancelář či letecká společnost? Kdo bude mít pevnější nervy? Jaké budou následky odstoupení od smlouvy o zájezdu či zrušení letenek? Budu muset zaplatit storno poplatky či nikoli? Tyto a další otázky si kladla řada z nás. A z pohledu cestovní kanceláře či letecké společnosti? Zkrachujeme, když nebudeme moci pořádat zájezdy či létat? Co když po nás všichni budou chtít naráz a hned vrátit peníze? Vystačíme si s vouchery? Na internetu se postupně začaly objevovat různé názory na tuto zcela mimořádnou situaci a tipy, jak z té šlamastiky ven. Do toho byl přijat lex voucher a přišly opletačky s Evropskou komisí. Vládní semafor ze začátku června 2020 a obdobná opatření v dalších zemích cestování – alespoň v omezené míře a s určitými podmínkami – opět umožnil, což mnozí jistě uvítali, ale částečně vše i ještě více zašmodrchal. Celého cestovního kolotoče se neúčastní jen výše jmenovaní ale i další dopravci, další ubytovatelé, pojišťovny, zajišťovny, půjčovny aut, muzea, půjčovny sportovního nářadí apod.
Jeden příklad za všechny. Pan M. uzavřel v lednu 2020 smlouvu o zájezdu s českou CK na cestu do Rakouska s odjezdem v polovině července. Smlouva předpokládala stornopoplatky ve výši 10% z ceny zájezdu nebo ve výši skutečných nákladů v případě storna zájezdu zákazníkem. Pan M. neudržel nervy a od smlouvy od zájezdu odstoupil již na konci března 2020. CK mu napsala, že si má vše dobře rozmyslet, protože bude muset zaplatit stornopoplatky ve výši cca. 30% ceny zájezdu, protože už v mezidobí zaplatila letenky a poplatek za ubytování hotelu. Pan M. ovšem na stornu trval a stornopoplatky zaplatil. Je velmi pravděpodobné, že cestovní kancelář prodá zájezd po uvolnění opatření znovu, a tudíž jí fakticky žádné skutečné výlohy ve vztahu k panu M. nevzniknou resp. budou sanovány z nového prodeje zájezdu. Neměla by tedy panu M. vrátit zaplacené stornopoplatky nebo alespoň jejich část?
Právníci (a často i neprávníci) hledají odpovědi na tyto a další aktuální otázky v právních předpisech a jejich (mnohdy nelehkém a nejednotném) výkladu.
Primárně je třeba si ujasnit, zda se smlouva o zájezdu řídí českým právem, protože přes evropskou úpravu v oblasti zájezdů, kterou je směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. listopadu 2015 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách atd. (dále jen „směrnice 2015/2032“), není právní úprava v evropských zemích zcela identická (ďábel tkví v detailu!!) a navíc zdaleka ne v každé evropské zemi byl aktuálně zaveden tzv. lex voucher – viz níže. Navíc zde můžeme narazit i na problematiku určování rozhodného práva při tzv. spotřebitelských smlouvách, která jde nad rámec tohoto článku. Je také nutně striktně odlišovat mezi zájezdem ve smyslu definice v § 1b zák. č. 159/1999 Sb. jako souboru alespoň dvou různých typů služeb cestovního ruchu a například jen zakoupenými letenkami u letecké společnosti, kde se níže uvedená právní úprava nepoužije a platí především evropské nařízení č. 261/2004 [1].
Česká právní úprava, odstoupení od smlouvy zákazníkem či pořadatelem
Pokud se jedná o zájezd a právní vztah zákazníka a pořadatele se řídí českým právem, jsou stěžejní následující vnitrostátní právní předpisy:
- zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zejména ust. § 2521 až 2549a upravující smlouvu o zájezdu
- zák.č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu (zejména pak jeho novela zák.č. 111/2018 Sb., implementující s účinností od 1. 7. 2018 směrnici č. 2015/2032 do českého právního řádu a současně významně měnící původní právní úpravu smlouvy o zájezdu v občanském zákoníku)
Občanský zákoník umožňuje jak zákazníkovi, tak pořadateli zájezdu odstoupit od smlouvy o zájezdu. Zákazník může odstoupit od smlouvy vždy, buď s odstupným nebo bez něj.
Zaměřím se dále na případy možnosti odstoupení od smlouvy zákazníka či pořadatele bez povinnosti zákazníka platit odstupné a současně s povinností pořadatele vrátit zákazníkovi zaplacené platby.
Z pohledu zákazníka je v tomto ohledu relevantní zejména ust. § 2535 o.z., který stanoví:
Zákazník má právo odstoupit od smlouvy před zahájením zájezdu bez zaplacení odstupného, jestliže v místě určení cesty nebo pobytu nebo jeho bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají významný dopad na poskytování zájezdu nebo na přepravu osob do místa určení cesty nebo pobytu. V takovém případě má zákazník právo na vrácení veškerých uhrazených plateb za zájezd, nemá však právo na náhradu škody.
Je Covid19 nevyhnutelnou a mimořádnou okolností mající zásadní vliv na poskytování souborných služeb? Již podle 31. bodu odůvodnění směrnice 2015/2032 jednoznačně ano [2].
Je ovšem celkem nejasnou otázkou, ke kterému okamžiku má zákazník právo na odstoupení od smlouvy z tohoto důvodu a ke kterému okamžiku se posuzuje, zda byl důvod odstoupení dán. Jiná situace bude v případě, kdy zákazník odstoupí od smlouvy např. 1 týden před sjednaným odjezdem a jiná, když odstoupí např. 3 měsíce před sjednaným odjezdem. Výše citované ustanovení hovoří o tom, že nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti mající významný dopad na poskytování zájezdu. Rozhodný okamžik však podobně jako např. obdobný § 651h odst. 3 německého BGB toto ustanovení nestanoví. Je pouze jasné, že se musí jednat o okamžik mezi uzavřením smlouvy o zájezdu a zahájením zájezdu. Co tedy musí zákazník předvídat při odstoupení a kdy může odstoupit z tohoto důvodu bez odstupného? Německý expert na cestovní právo prof. Führich[3] je toho názoru, že v okamžiku odstoupení musí být dána alespoň zásadní pravděpodobnost, že tento vliv bude trvat i v době zahájení zájezdu, pro což by mělo být dostatečné, pokud zákazník odstoupí od smlouvy ve lhůtě jednoho měsíce a kratší před zahájením zájezdu. Odkazuje mj. i na zajímavé rozhodnutí AG Augsburg ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 14 C 4608/03, týkající se odstoupení od smlouvy o zájezdu pro SARS v Číně, kde tento soud vyhověl žalobě žalobců, kteří se domáhali po cestovní kanceláři vrácení zadrženého odstupného s odůvodněním, že byli oprávněni odstoupit bez odstupného z důvodu vyšší moci. V tomto rozhodnutí německý soud mj. uvedl, že „u otázky, zda je dáno zásadní ztížení, ohrožení či vliv na cestu, nezáleží na subjektivním odhadu zákazníka, ale na objektivním stavu v době výpovědi, přičemž podmínky pro ohrožení zdraví a života zákazníka nesmí být v zájmu oprávněné potřeby jeho bezpečnosti stanovovány příliš vysoko“. Podle rakouského OGH (nejvyšší soudní dvůr) je zákazník, pokud zahájení zájezdu není přímo za dveřmi, povinen nejprve vyčkat dalšího vývoje a nesmí tedy příliš rychle od smlouvy (bez odstupného) odstoupit. Rakouská judikatura zde hovoří o časové blízkosti k odjezdu (cca. jeden týden předem).
Z pohledu pořadatele tedy např. cestovní kanceláře je pak důležité ustanovení § 2536 odst.1 písm. b) o.z., podle kterého pořadatel může odstoupit od smlouvy, pokud mu v plnění závazku brání nevyhnutelné a mimořádné okolnosti a zrušení zájezdu oznámil zákazníkovi bez zbytečného odkladu ještě před zahájením zájezdu.
Vracení plateb zákazníkovi při odstoupení od smlouvy pak reguluje § 2536a o.z. tak, že „při odstoupení od smlouvy pořadatel vrátí bez zbytečného odkladu, nejpozději do čtrnácti dnů po ukončení závazku ze smlouvy, veškeré platby uhrazené zákazníkem nebo v jeho prospěch za zájezd, v případech stanovených tímto zákonem pak snížené o odstupné za předčasné ukončení závazku ze smlouvy“
Lex Voucher
Do této právní úpravy pak zasáhl s účinností od 24. 4. 2020 tzv. Lex Voucher.[4]
Ten na ochranu cestovních kanceláří zavedl pro zájezdy s termínem zahájení od 20. 2. 2020 do 31. 8. 2020 tzv. ochrannou dobu, o kterou se odkládá vrácení plateb zákazníkům a s ní spojenou možnost – nikoli povinnost – cestovní kanceláře k vydávání poukazů. Zákon stanovuje běh ochranné doby od doručení poukazu až do 31. 8. 2021, tedy pořadatel, pokud chce využít ochrannou dobu, musí vystavit voucher, který je platný až do konce ochranné doby, tedy 31. 8. 2021, přičemž v jejím průběhu na žádost zákazníka musí pořadatel nabídnout náhradní zájezd (ve stejné hodnotě jako původní). Pokud tak neučiní a nesplní svoji povinnost nabídnout náhradní zájezd, končí ochranná doba po 30 dnech ode dne, kdy zákazník o nabídku náhradního zájezdu požádal. Pokud zákazník pořadatele o náhradní zájezd nepožádá nebo poukaz nevyužije, je povinností pořadatele nejpozději do 14 dnů od skončení ochranné doby, tj. do 14. 9. 2021, vrátit mu veškeré uhrazené platby. Podle ust. § 5 a contrario tohoto zákona nemá zákazník, který není tzv. zvlášť zranitelnou osobou uvedenou v ust. § 3 odst. 3 tohoto zákona, právo poukaz odmítnout.
Jaký je tedy vztah § 2536a o.z. a Lex Voucher s ochrannou dobou? Co když zákazník bude odmítat přijetí voucheru od CK s odkazem právě na § 2536a o.z. či čl. 12 odst. 4 směrnice 2015/2302 a bude chtít vrácení peněz ihned?
Kolem tohoto zákona, který nebyl přijat v obdobné verzi jen v ČR, ale i v dalších evropských státech (např. Nizozemsko, Itálie, Belgie, Francie apod.), se strhla pěkná mela. ČR (a i řada dalších evropských států) obdržela dokonce vytýkací dopis Evropské komise. Ministerstvo pro místní rozvoj vydalo metodický pokyn pro cestovní kanceláře pro aplikaci tohoto předpisu [5] a snaží se jej obhájit vůči Evropské komisi. Na možný jeho rozpor s evropským právem upozorňuje např. dTest [6].
Německo od přijetí obdobného předpisu upustilo. V mém oblíbeném Rakousku, kde lex voucher neexistuje, platí kromě obecné úpravy v ABGB zejména speciální PRG [7], jehož § 10 odst.4 odpovídá našemu § 2536a o.z. Rakouské spotřebitelské organizace, např. Europäisches Verbraucherzentrum Österreich, jasně spotřebitelům doporučují, aby vouchery od cestovních kanceláří nepřijímali [8].
Podle mého názoru lze nalézt argumenty, že Lex Voucher je v rozporu nejen se směrnicí 2015/2302, ale i s ust. § 2536a o.z. Z mého pohledu zřejmě omezuje právo zákazníka jako spotřebitele (vyjma zvlášť zranitelných osob, pokud byly objednatelem zájezdu) odmítnout voucher a požadovat ve lhůtě 14 dnů vrácení peněz. Pokud by byl zákon postaven tak, že spotřebiteli lze nabídnout voucher, ale pokud ho nepřijme, musí mu být do 14 dnů vráceny peníze, pak by nebylo možné nic namítat. S výskytem ohniska závažného onemocnění v cílové destinaci jako s mimořádnou a nevyhnutelnou okolností mající zásadní vliv na poskytnutí zájezdu počítá již směrnice 2015/2302 a přesto říká, že by cestující měli v této situaci mít právo zájezd zrušit bez odstupného a obdržet v krátké lhůtě peníze od pořadatele zpět. Na druhé straně chápu argumenty, že okamžitý požadavek na vrácení peněz všemi zákazníky by mohl být pro CK likvidační (i když CK musí být pro případ krachu pojištěna). Až praxe ukáže, kam se tato problematika vyvine. Možná ne všechny CK využijí ochranné doby, možná ne všichni zákazníci budou chtít hned vrátit peníze a spokojí se s voucherem. Doufám, že hodně případů skončí dohodou mezi CK a zákazníkem. To i při zohlednění průměrné doby soudního řízení v ČR (včetně odvolacího řízení) ve srovnání s ochrannou dobou podle Lex Voucher.
Závěr
Jaký je tedy závěr? Podle mě stejně jako při hře zůstane černý Petr i v těchto komplikovaných právních vztazích chvíli tomu, chvíli onomu. Jednou zákazníkovi, který ze strachu či slabých nervů odstoupil od smlouvy příliš brzo a bude muset zaplatit odstupné. Podruhé třeba zákazníkovi, který buď z nevědomosti nebo ohleduplnosti a ze solidarity přijme voucher CK a vůbec nebude mít pocit, že mohl zvolit lepší kartu. Potřetí může čekat smršť špatných karet na CK, pokud soud řekne, že Lex Voucher je v rozporu s evropským právem. Počtvrté třeba až pojišťovně v případě krachu cestovní kanceláře. Každopádně to bude ještě zajímavé!
[1] Článek 8 odst. 1 tohoto nařízení zakotvuje jako první možnost řešení této situace náhradu pořizovací ceny letenky do sedmi dnů.
[2] Cestující by měli rovněž mít právo na ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty bez zaplacení jakéhokoli storno poplatku, nastanou-li nevyhnutelné a mimořádné okolnosti mající zásadní vliv na poskytování souborných služeb. Může sem patřit například válečný konflikt, jiné závažné bezpečnostní problémy jako terorismus, významná rizika pro lidské zdraví, například výskyt ohniska závažného onemocnění v cestovní destinaci, nebo přírodní katastrofy, jako například záplavy, zemětřesení či povětrnostní podmínky, jež znemožňují bezpečně se dopravit do místa určení, jak bylo dohodnuto ve smlouvě o souborných službách pro cesty – zkrácení a zvýraznění Mgr. Vávra
[3] Viz např. https://reiserechtfuehrich.com/2020/05/06/corona-pandemie-der-reisende-darf-von-seiner-pauschalreise-kostenfrei-30-tage-vor-reisebeginn-zuruecktreten/
[4] zákon č. 185/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 na odvětví cestovního ruchu.
[5] https://www.mmr.cz/cs/ostatni/web/novinky/metodicky-pokyn-pro-cestovni-kancelare
[6] https://www.e15.cz/koronahelpdesk-e15/dtest-radi-voucher-od-cestovky-prijmout-nemusite-1369922
[7] Bundesgesetz über Pauschalreisen und verbundene Reiseleistungen (Pauschalreisegesetz – PRG) – zákon o souborných cestovních službách
[8] https://europakonsument.at/de/news/corona-voucher-%E2%80%93-was-ist-das
Diskuze k článku ()