První část článku naleznete zde.
Obecně ke dvoukolejné úpravě náhrady majetkové a nemajetkové újmy dle o. z. a zák. práce
Jak je patrné, zdvojená úprava téhož právního instrumentu (tj. odpovědnostních vztahů) ve dvou různých předpisech v rámci jednoho právního odvětví je předzvěstí aplikačních potíží. Souběžný systém právní regulace je racionální pouze tam a tehdy, jedná-li se o vztah obecného a speciálního, tj. tehdy, kdy speciální právní předpis upravuje zvláštnosti ve vztahu k obecně aplikovatelným ustanovením. Tato konstrukce není bohužel respektována v rámci regulace povinnosti k náhradě újmy zakotvené v občanském zákoníku a zákoníku práce. Právní úprava náhrady újmy v zákoníku práce je na mnoha místech duplicitní s úpravou obsaženou v občanském zákoníku, v některých případech mezerovitá, v určitých partiích dokonce kopírující právní úpravu obsaženou v tzv. prvním zákoníku práce (zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce), jenž vstoupil v účinnost přibližně před 55 lety za zcela odlišných podmínek, při akcentaci regulace práce fyzicky pracujících s převažujícím obsahem kogentních ustanovení.[1] Především v oblasti náhrady nemajetkové újmy pak zák. práce nereflektuje změny související s ochranou přirozených práv člověka, jak to činí o. z., připisující přirozeným právům mimořádnou důležitost: „Prvním odstavcem se kodex soukromého práva přihlašuje k zásadám přirozeného práva a staví na nich. Jiný přístup nemohl být se zřetelem k Listině základních práv a svobod ani zvolen.“[2]
Zaměříme-li se v souladu s výše nastíněným na možnou úpravu aplikačních vazeb náhrady újmy mezi oběma právními předpisy, je možné v zásadě vycházet ze tří v úvahu přicházejících přístupů:
- možnost subsidiární aplikovatelnosti ve vztahu k zák. práce (i v oblasti náhrady majetkové a nemajetkové újmy) při respektování základních zásad pracovněprávních vztahů v souladu s § 4 zák. práce,[3]
- možnost aplikovatelnosti paralelní či alternativní; tato varianta přichází v úvahu v situacích, kdy je zaměstnanci újma způsobena osobou stojící mimo základní pracovněprávní vztah (viz analyzované rozhodnutí); poškozený zaměstnanec má v tomto případě nárok na poskytnutí náhrady i dle o. z., avšak za předpokladu, že se jednotlivé nároky (při smrti zaměstnance) vůči škůdci (třetí osobě), posoudí výhradně dle ustanovení o. z.; tato varianta se ujala ve dvojí podobě, kdy odpovědným subjektem byla primárně třetí osoba, a nikoliv zaměstnavatel (jednalo se o uživatele v agenturním zaměstnávání[4] či vraha u loupežného přepadení[5]); lapidárně řečeno, vůči zaměstnavateli je v této dikci možné nárok uplatnit jen dle zák. práce,[6] avšak vedle toho je možné (umožňují-li to okolnosti případu) uplatnit i další nárok vůči třetí osobě dle o. z.;
- absolutní či převážná nemožnost aplikace o. z. (v oblasti náhrady újmy) na pracovněprávní vztahy.[7],[8]
Posledně zmíněný přístup odmítající podpůrnou aplikaci o. z. je konstantně (a bohužel mechanicky) opírán o dva argumenty, které spočívají jednak v povaze ustanovení zák. práce, dále pak v deklarované vyčerpávající (komplexní) úpravě části jedenácté zák. práce: „V této souvislosti je navíc třeba zdůraznit, že zákoník práce obsahuje komplexní pracovněprávní úpravu náhrady škody, která má kogentní povahu (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., bod 203), a nelze se proto od ní odchýlit.“[9] Popř. lze paradoxně odkázat i na argumentaci Ústavního soudu promítnutou do nosného rozhodnutí, jímž došlo ke zrušení principu delegace a jeho nahrazení principem subsidiarity: „Proto po zrušení věty druhé v ust. § 2 odst. 1 bude plynout nemožnost odchýlení se od úpravy účastníků pracovněprávních vztahů a od ustanovení o náhradě škody z povahy ustanovení zákoníku práce.“[10]
Vezmeme-li v úvahu první argument (tj. charakter ustanovení zák. práce o náhradě újmy), je nezbytné nahlédnout do § 4 zák. práce, podle něhož se pracovněprávní vztahy řídí zákoníkem práce; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů. Jediným normativním kritériem, které je stanoveno pro aplikaci obecného práva soukromého v pracovněprávních vztazích, jsou tak zásady pracovního práva, resp. jejich účel a smysl (srov. § 1a zák. práce). Povaha konkrétního ustanovení zák. práce nemůže představovat způsobilé měřítko odůvodňující (ne)možnost užití o. z. v pracovněprávních vztazích. Pro ilustraci uveďme např. § 34 odst. 2 zák. práce, podle něhož pracovní smlouva musí být uzavřena písemně. Zcela očividně se jedná o kogentní ustanovení, jehož smyslem je posílit důkazní pozici zaměstnance jakožto slabší strany. Jelikož zák. práce nestanoví žádné důsledky pro případ, že strany uzavřou pracovní smlouvu v ústní formě (až na korekci uvedenou v § 20 zák. práce), je nutné případnou absenci písemné formy řešit podle § 582 odst. 1 o. z. Navzdory skutečnosti, že § 34 odst. 2 zák. práce je kogentní povahy, není vyloučena podpůrná použitelnost o. z.
V rámci druhého argumentu (tj. komplexnost, souhrnnost právní úpravy náhrady újmy v zák. práce) je zapotřebí poukázat na oblast nemajetkovéújmy, která je pracovněprávními předpisy orientována pouze na újmu fyzickou, nikoliv újmu duševní. Bránění či ztěžování subsidiární aplikace o. z. v této oblasti je o to více zarážející, vezmeme-li v úvahu, že právní úprava náhrady při újmě na přirozených právech člověka podle § 2956 a násl. o. z. (zvláště pak náhrady při ublížení na zdraví podle § 2958 o. z.) poskytuje poškozenému zaměstnanci širší paletu nároků zohledňujících rozličné dopady způsobené újmy do pracovního, osobního a rodinného života zaměstnance. Na tento nedostatek upozorňuje v posuzovaném nálezu Ústavní soud, který k problematice kompenzace duševních útrap v pracovněprávních vztazích uvádí: „V řízení o pracovněprávní odpovědnosti bylo stěžovateli přiznáno odškodnění za duševní strádání, způsobené psychickými poruchami, v rámci bolestného částkou 15 000 Kč, a to z důvodu, že nařízení č. 276/2015 Sb., ve znění rozhodném pro posuzovaný případ, neobsahovalo v části týkající se bolestného ani jednu položku, která by explicitně vyjadřovala bolestivý stav plynoucí z duševní újmy na zdraví. Stěžovatel musel být proto odškodněn analogicky podle položky týkající se bolesti způsobené nitrolebním poraněním.“
Jak vidno, právní úprava náhrady majetkové a nemajetkové újmy v zák. práce není komplexní a vykazuje v šíři ochrany poskytované poškozeným subjektům řadu mezer. S ohledem na nutnost respektování zásady jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu,[11] kdy složitý komplex vztahů vznikajících při spáchání civilního deliktu musí být vykládán v kontextu funkčních vazeb soukromého práva, je nezbytné existující mezery zaplnit a poskytnout poškozenému subjektu adekvátní ochranu opírající se o základní pilíře civilního práva deliktního: „Ze systémové povahy právního řádu vyplývá, že jeho jednotlivé součásti (subsystémy i prvky) vstupují do určitých funkčních vazeb. Z toho se podává přirozený požadavek, aby interpret určitého ustanovení právního předpisu neomezoval svůj rozhled toliko na jedno či několik ustanovení, ale aby jej chápal jako část celku (systému), která s ohledem na principy jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu vytváří s jeho ostatními částmi logický, resp. logicky souladný významový celek. Součástí systémového chápání právního řádu je i respektování toho, že různé právní předpisy upravují instituty, které jsou společné celému právnímu řádu, či alespoň několika jeho odvětvím, a jež byly doktrínou důkladně teoreticky propracovány; v takovém případě je nezbytné vycházet při jejich používání z doktrinárních závěrů a z rysů, které jsou jim společné. V duchu takto vyložených principů je nutné vykládat také institut náhrady škody na zdraví. Jestliže zásada jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu zapovídá odlišný přístup k obdobným právním institutům v jednotlivých právních odvětvích, odlišný výklad tohoto institutu v právu občanském a pracovním postrádá své opodstatnění. V obou případech se jedná o institut upravený odvětvím soukromého práva, přičemž individuální pracovní právo, tj. právo upravující právní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, vzešlo z lůna práva občanského a má také k tomuto právnímu odvětví nepochybně nejblíže. Ačkoli pracovní právo obzvláště zdůrazňuje svou ochrannou funkci, protože historicky vzniklo za účelem ochrany slabší smluvní strany pomocí omezení smluvní volnosti zaměstnavatele jakožto strany silnější, není důvodu přistupovat jinak k obdobnému institutu upravenému občanským právem a poskytovat nižší stupeň ochrany jenom proto, že občanské právo ochrannou funkci výslovně neplní, resp. spíše zvýrazňuje příbuzné zásady prevence a zásady neminem laedere (nikoho nepoškozovat), které sledují obdobný cíl. V obou případech o ochranu žádá jedinec, který při vedení soukromého života sledujícího dosažení osobních cílů a dosažení pro něj žádoucích statků byl dotčen na své tělesné integritě protiprávním jednáním jiného.“[12]
Je tedy nutné konstatovat, že v případě, kdy subsidiarita o. z. vůči zák. práce v oblasti náhrady majetkové a nemajetkové újmy je vylučována v neprospěch zaměstnance, tento závěr by s ohledem na shora uvedené neměl obstát.[13] Současně lze v další části konstatovat, že i kdyby nemělo jít o náhradu újmy zaměstnanci, ale naopak zaměstnavateli (např. způsobí-li zaměstnanec zaměstnavateli nemajetkovou újmu v důsledku ublížení na zdraví při plnění pracovních úkolů),[14] je nezbytné (za splnění ochranných prvků aplikovaných ve prospěch zaměstnance) vyloučení subsidiarity taktéž odmítnout, neboť primární potenciál ochrany zaměstnance je zde respektován aplikováním ochranných mechanismů právní úpravy (v podobě limitace náhrady újmy).[15]
Shora uvedené závěry potvrzuje (byť již starší) výše citované rozhodnutí Ústavního soudu – nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, vyjadřující se k principu plného odškodnění za újmu na zdraví, popř. nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12, zabývající se rozhodováním soudů o náhradě újmy na zdraví: „Ústavní soud má za to, že diference v rozsahu a obsahu náhrady škody na zdraví podle občanského zákoníku a zákoníku práce žádný ospravedlnitelný účel nesleduje. Ochrana života a zdraví patří mezi nejcennější základní práva ve smyslu Listiny (srov. k tomu samotnou systematiku Listiny a její čl. 6) požívající její ochrany.“[16]
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Pro ilustraci dobového pojetí vzájemného vztahu občanského a pracovního práva viz např.: „Pracovní právo je podle současného právního stavu zcela samostatným odvětvím vůči právu občanskému. Občanský zákoník proto nelze na pracovněprávní vztahy použít ani subsidiárně. Zákoník práce obsahuje zcela samostatnou a od občanského zákoníku mnohdy odlišnou úpravu, i pokud jde o obecná ustanovení, jako například vymezení způsobilosti k právním úkonům, zajištění práv a povinností, přechod práv a povinností, doručování, uspokojení nároku, počítání času, lhůty a doby. Proto určení, zda v konkrétním případě se jedná o pracovněprávní, či občanskoprávní vztah, má zásadní význam pro aplikaci buď zákoníku práce, nebo občanského zákoníku. Nejzásadnější rozdíl, kde se také v praxi vyskytuje nejvíce pochybení, je v úpravě odpovědnosti za škodu.“ M. Jindrák, J. Jakubka: Komentář k zákonu č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ASPI, 2003.
[2] Důvodová zpráva k § 3 o. z.
[3] Jedná se např. o situaci, kdy zaměstnanec způsobí zaměstnavateli nemajetkovou újmu v důsledku ublížení na zdraví při plnění pracovních úkolů, kdy nelze akceptovat závěr, že nárok na náhradu nemajetkové újmy je vyloučen (neboť zák. práce jej neupravuje), a zároveň nelze považovat za korektní aplikaci o. z. bez dalšího, i kdyby jinak měl být dle zák. práce zaměstnanec chráněn (např. limitem čtyřapůlnásobku průměrného výdělku při újmě způsobené z nedbalosti dle § 257 odst. 2 zák. práce); zde je namístě využít subsidiarity o. z. vůči zák. práce za současné aplikace zák. práce. Viz P. Bezouška: Je náhrada škody v zákoníku práce opravdu upravena komplexně? Právní rozhledy č. 12/2018, str. 439.
[4] Čistě „občanskoprávní linii“ lze aplikovat jen vůči třetím osobám, a nikoliv vůči zaměstnavateli. Příkladem je újma způsobená pozůstalému po agenturním zaměstnanci (v období před novelou do 1. 1. 2021). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019.
[5] Ve druhém případě se jedná o tzv. nepravou solidaritu, kdy plněním jednoho z povinných subjektů zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého subjektu. Daná situace nastává u pracovněprávní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem, kdy tato nevylučuje občanskoprávní odpovědnost jiného subjektu za škodu z téže škodní události. Příkladem lze uvést usmrcení zaměstnankyně pošty, kdy pozůstalým byla přiznána jednak finanční satisfakce v adhezním řízení dle o. z. proti pachateli vraždy (ve výši 1 240 000 Kč) a dále náhrada vůči zaměstnavateli dle zák. práce, neboť ten porušil prevenční povinnost předcházet škodám na zdraví a majetku, když nevytvořil svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku [např. kdyby vybavil poštu kamerovým systémem, trezor pošty tísňovým kódem, který by (zadaný současně s číselným kódem pro otevření trezoru) odeslal tísňový signál na služebnu Policie ČR a bezpečnostní agentury, příp. kdyby pracovnici pošty vybavil tzv. klíčenkou pro bezdrátové vyslání tísňového signálu]. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2202/2018.
[6] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1084/2009: „Domáhá-li se zaměstnanec náhrady škody způsobené pracovním úrazem a nepřichází-li v úvahu kromě zaměstnavatele jiný odpovědný subjekt z téže škodní události, lze uplatněný nárok zaměstnance na náhradu škody posoudit jen podle příslušných ustanovení zákoníku práce o odškodňování pracovních úrazů.“
[7] Tento závěr byl přijímán jak za účinnosti stávajícího, tak předchozího zákoníku práce (zák. č. 65/1965 Sb.). V případě předchozího zák. práce lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2135/19. „Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele meritorní výroky rozsudku nalézacího soudu potvrdil, neboť se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, podle kterého subsidiární použití § 2958 a § 2963 odst. 2 o. z. na pracovněprávní vztahy nepřipadá v úvahu; zák. práce 1965 obsahuje komplexní úpravu náhrady škody kogentní povahy, od níž se nelze odchýlit.“ V daném případě bylo podané dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost a ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. V případě platného a účinného zák. práce lze zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016: „Z uvedeného vyplývá, že subsidiární použití ust. § 2958 o. z. a z něj vycházející metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví na pracovněprávní vztahy nepřipadá v úvahu.“
[8] Převážnou nemožnost subsidiární aplikace o. z. v oblasti náhrady majetkové a nemajetkové újmy vůči zák. práce zastává Bělina (i přestože v některých otázkách souhlasí s Bezouškou a jím navrhovanou subsidiaritou v případě, kdy zaměstnanec způsobí zaměstnavateli nemajetkovou újmu v důsledku ublížení na zdraví při plnění pracovních úkolů), srov. M. Bělina: Náhrada nemajetkové újmy v pracovním právu, Právní rozhledy č. 18/2018, str. 635-639.
[9] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016.
[10] Nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06, bod č. 203 odůvodnění. Dále srov. M. Rychtářová, H. Jandová, op. cit.
[11] „Existují-li proto dvě ustanovení, která upravují dvě podobné situace (…), přičemž u jednoho je hodnotové rozhodnutí jasné a u druhého nikoli, je nutné druhé ustanovení interpretovat ve světle onoho zřejmého hodnotového rozhodnutí, abychom zabránili jinak hrozícímu hodnotovému rozporu právního řádu.“ F. Melzer: Metodologie nalézání práva, Úvod do právní argumentace, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2011, str. 165.
[12] Nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11.
[13] Cíleno je zejména na otázku tzv. duševních útrap, jež je možné uplatnit (jak bude níže zevrubně rozebráno) dle ust. § 2958 o. z. v rámci další nemajetkové újmy.
[14] Blíže viz P. Bezouška, op. cit., str. 439.
[15] Viz ust. § 257 odst. 2 zák. práce.
[16] Byť v daném případě byla situace opačná, kdy zákoník práce vycházel z širšího obsahu a rozsahu náhrady škody na zdraví než občanský zákoník. Závěry je ale nutné aplikovat vice versa, neboť se jedná o ústavně chráněné hodnoty (ochrana života a zdraví).
Diskuze k článku ()