Zápůjčka z pohledu společného jmění manželů

Dle § 710 občanského zákoníku jsou součástí společného jmění manželů (SJM) dluhy převzaté za trvání manželství, mimo jiné kromě těch, které převzal jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Ustanovení tedy stanoví vcelku jasné pravidlo, že pokud za trvání manželství převezme dluh jen jeden z manželů, tento dluh v SJM nebude, kromě stanovených výjimek (souhlas druhého manžela, obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny).

Pokud vznikl dluh a tento dluh nebude splácen, dochází zpravidla k jeho vymáhání věřitelem, který se nejspíše obrátí s žalobou na soud a poté s pravomocným rozsudkem na exekutora. V této fázi můžeme v případě, že je dlužníkem manžel nebo oba manželé, očekávat postižení majetku v SJM, a to buď v celém jeho rozsahu, pokud byl dluh součástí SJM, nebo do výše podílu manžela-dlužníka na SJM, pokud dluh jeho součástí nebyl.

V tuto chvíli si představme modelový příklad: manželé si chtějí zapůjčit určitou finanční částku – oba o zápůjčce vědí, berou ji jako součást SJM, smlouvu o zápůjčce nicméně podepíše pouze jeden z nich. Nedojde k řádnému splacení dluhu a věřitel uplatní své právo u soudu.

Dle pravidel popsaných výše je v daném případě dluh jednoznačně součástí SJM (souhlas druhého manžela), oba manželé se proto cítí být dlužníky a oba také činí vůči soudu své úkony – a k překvapení manžela, který smlouvu nepodepsal, soud jeho úkony odmítne, neboť tento manžel není účastníkem řízení.

Nejvyšší soud opakovaně judikoval následující: „Splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů sjednaného jen jedním z manželů nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů; právo věřitele domáhat se při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojení závazku povinného manžela postižením společného jmění manželů tím není dotčeno.“ Výše uvedený závěr soudu je logický v tom smyslu, že stranou písemné smlouvy se všemi právy a povinnostmi nemůže být osoba, která ji nepodepsala, a tedy vůči druhé straně nejednala.

V našem modelovém případě je ale tento závěr Nejvyššího soudu zjevně v rozporu s výslovným zněním zákona – vyplývá z něj, že manžel, který smlouvu nepodepsal, není v pozici dlužníka, ačkoli zákon výslovně stanoví, že pokud byl dluh převzat s jeho vědomím, spadá do SJM a tedy jsou dlužníky oba manželé. Výsledkem je značná komplikace pro tohoto manžela vedoucí případně až k omezení jeho práv, neboť nemůže v řízení před soudem vůbec vystupovat – nemůže se bránit, nemůže uplatňovat žádné námitky. Pokud by disponoval informací, která by mohla výsledek sporu úplně zvrátit, nemohl by ji před soudem uplatnit a pokud by ji tedy nemohl nebo nechtěl sdělit druhému z manželů, soud by rozhodl o povinnosti dluh zaplatit.

Pokud by k zaplacení nedošlo, může nastat vskutku absurdní situace – ačkoli judikatura neumožnila druhému manželi bránit se před soudem, může mu nyní přijít domů exekutor a začít zabavovat věci ze společného jmění.

_

_

---

Zdroje:

• zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
• NSČR 33 Cdo 823/2013
• NSČR 31 Odo 677/2005