Role soudce, insolvenčního správce a stejně tak i funkce exekutora má v dnešní společnosti své opodstatněné místo a je nežádoucí, aby se jejich právní stav ocitnul v nejistotě. Následující řádky bych proto ráda věnovala problematice postavení soudního exekutora v insolvenčním řízení, konkrétně přihlašování nákladů exekučního řízení, které v současné době způsobuje četné problémy. V článku se pokusím nabídnout nestranný náhled na obě zainteresované strany a „nekopat ani za jeden tým“, protože obě skupiny patří do „nároďáku“ a měly by podle toho také jednat.[1]
Průlomový nález Ústavního soudu ČR z roku 2016 poměrně jednoznačně a legitimně vzbudil očekávání, že si exekutoři mohou do insolvenčního řízení přihlašovat své náklady spolu s odměnou v minimální výši, protože takový nárok vzniká počínaje zahájením exekuce. Názor byl vyřčen a nechť exekutoři, kteří v rámci exekučního řízení činili kroky, přihlašují. Nejvyšší soud ČR se ale neztotožnil s názorem zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ČR v tom, že připustil přihlášení hotových výdajů, ovšem zapověděl možnost přihlášení odměny, pokud jste vy, exekutoři, před zahájením insolvenčního řízení úpadce nezpeněžili alespoň „vidličky a nože“. Taková dichotomie samozřejmě způsobuje značné problémy, a to jak na straně exekutorů, tak též na straně insolvenčních správců. Vzniklá situace vyžaduje další upřesňující komentář. Je třeba zdůraznit, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyplývá pravidlo závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Judikatura by měla rozhodnutí Ústavního soudu ČR v případech stejného druhu respektovat a následovat, anebo přednést relevantní důvody, proč není vhodné již vyslovený princip v tomto dalším případě aplikovat. Nejvyšší soud ČR přitom právě relevantní důvody, které by aplikaci výkladu Ústavního soudu ČR bránily, neuvedl. V této souvislosti považuji za vhodné upozornit na odůvodnění nálezu ze dne 9. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3236/18, v němž Ústavní soud ČR připomenul, že „rozdílná rozhodovací praxe soudů o totožných věcech je zásadně nežádoucí, neboť materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů.“ Právní jistotě pak bezpochyby prospívá, že zákon je vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky shodně.[6][5][4][3][2]
Praxe je proto taková, že soudní exekutoři přihlašují v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu ČR hotové výdaje i odměnu přihláškou do insolvenčního řízení a insolvenční správci pohledávky popírají a vyzývají druhou stranu k podání určovací žaloby dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Aby exekutoři dostáli svému právu, musí ale uhradit soudní poplatek, kdy zároveň přihlašují v takřka všech případech částku 6 655 Kč. Naproti tomu stojí nákladová imunita insolvenčních správců, která vyplývá z § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kde je stanoveno, že nikdo nemá právo na náhradu nákladů řízení ve sporech o pravost, výši a pořadí pohledávky proti insolvenčnímu správci. To bdělého čtenáře přivádí k myšlence, že takový stav ve své podstatě může představovat nemožnost přístupu k soudu v podobě ekonomické překážky, neboť jen soudní poplatek za podání určovací žaloby téměř dosahuje výše pohledávky žalobce. Dlužno dodat, že nákladová imunita insolvenčních správců má své racionální zdůvodnění, ale neměla by být zneužívána na úkor druhé strany, a zasahovat tak do základních principů spravedlivého procesu. Je pochopitelné, že se postavení insolvenčních správců a soudních exekutorů musí lišit. Insolvenční správce představuje poslední záchrannou brzdu a je pomyslným „kustodem“ dlužníka, aby se předešlo jeho úplné ekonomické likvidaci. Exekutor a contrario brání oprávněné zájmy věřitelů, jejichž nárok vyplývá z exekučního titulu. Jde o službu společnosti, která udržuje ekonomickou rovnováhu, a je proto v pořádku, že za tyto činnosti obě strany požadují své náklady a odměnu, přičemž „tým A“ s nárokem bez dalšího a přednostně, kdežto „tým B“ podmíněně a ne vždy.
Aby si soudní exekutor mohl nárokovat hotové výdaje, musí být dle Ústavního soudu ČR činný. To podle rozhodnutí Krajského soudu v Plzni znamená, že by měl již v přihlášce pohledávky uvést seznam úkonů, které v daném exekučním řízení vykonal, když uvádí, že „žalobce však v přihlášce pohledávky netvrdil, že by činil jakýkoli úkon v exekučním řízení“. Pohledávka co do odměny exekutora vzniká již okamžikem, kdy byl exekutor pověřen provedením exekuce, a to bez ohledu na to, že jím do doby zahájení insolvenčního řízení nebylo ničeho vymoženo. V dobré víře za takových okolností proto soudní exekutor jako věřitel přihlásí svou pohledávku do insolvenčního řízení. Taková pohledávka bývá, jak již bylo uvedeno výše, ze strany insolvenčního správce často popírána a exekutor je nucen podat žalobu na určení pravosti pohledávky. Tím vznikají další náklady, jež pak ale nejsou soudnímu exekutorovi nahrazovány. Insolvenční správce je povinován k náhradě v případech, kdy náklady řízení vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila. Otázku zavinění posuzoval i Vrchní soud v Praze. Zdůraznil, že do termínu procesního zavinění nelze zařadit věcné důvody, je-li pod procesní zavinění možné zahrnout jen jednání insolvenčního správce. Domnívám se, že pod takové jednání lze jednoznačně zahrnout popření pohledávky bez bližšího zdůvodnění a následující pasivitu insolvenčního správce v incidenčním sporu. Čtenáři ale zároveň nabízím otázku, zda tak není jedna strana sporu jednoznačně zvýhodněna. Lze v zavinění spatřovat i nerespektování právního názoru Ústavního soudu ČR publikovaného v nálezu ze dne 1. července 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14? Může být takový popěrný úkon insolvenčního správce považován za šikanózní a náklady řízení žalobce podřadit pod ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb․, ve znění pozdějších předpisů, neboť vznikly zaviněním insolvenčního správce?[9][8][7]
Pokračování článku naleznete zde.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 2/2020.
Náhrada hotových výdajů v paušální částce a minimální odměna exekutora náleží dle § 13 odst. 1 a § 6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem.[1]
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14.[2]
Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí ze dne 14. 3. 2018, č. j. 45 ICm 2356/2017 uzavřel, že není stanovena právním předpisem tato minimální výše odměny exekutora, proto nelze nález v souvislosti s odměnou skutečně aplikovat. Mám ale za to, že takovou mezeru v zákoně lze překonat analogií legis a postupovat dle § 11 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem.[3]
Shodně rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 8. 2019, č. j. 1 ICm 1100/2019-26.[4]
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 ICdo 56/2015.[5]
Všeobecný (precedenční) význam svých nálezů Ústavní soud ČR dovodil i ve svém nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05.[6]
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2019, č. j. 65 ICm 2112/2019-52.[7]
V rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2019, č. j. 65 ICm 2112/2019-52 bylo rozhodnuto o nákladech řízení v neprospěch soudního exekutora podle ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ.[8]
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, č. j. 101 VSPH 696/2017-316.[9]
Diskuze k článku ()