Nejedná se však o soukromoprávní instituty zcela nové, neboť je znal již ABGB, účinný od roku 1812. Jde tedy o tzv. instituty staronové. Jejich dlouhá absence v českém právním řádu však způsobila, že je nyní potřeba, aby se s nimi česká společnost znovu seznámila.
První z výše uvedených institutů - dědickou smlouvu - lze charakterizovat jako smlouvu uzavřenou mezi zůstavitelem a dědicem, odkazovníkem nebo třetí osobou. Tato smlouva může být jak bezúplatná, tak za úplatu. Účelem uzavření dědické smlouvy je povolání druhé strany nebo třetí osoby za dědice nebo odkazovníka. Jedná se tedy o nový právní titul dědění, vedle dědění ze zákona a ze závěti. Zákon požaduje, aby byla smlouva uzavřena ve formě veřejné listiny, v praxi tedy půjde o notářský zápis. Zůstavitelem uzavírajícím dědickou smlouvu může být v zásadě jen zletilá a plně svéprávná osoba. V případě, že je zůstavitel omezen na svéprávnosti, může dědickou smlouvu uzavřít pouze se souhlasem opatrovníka.
Předností dědické smlouvy je skutečnost, že jde o dvoustranné právní jednání a její změna je možná pouze dohodou stran. Zůstavitel ji tedy nemůže jednostranně změnit či odvolat jako závěť, což dává druhé straně větší míru právní jistoty. Z pohledu zůstavitele však může tato skutečnost ze stejného důvodu naopak představovat určitou nevýhodu a je z jeho strany při uzavírání dědické smlouvy nepochybně na místě zvýšená míra opatrnosti.
Stejně jako v případě dědění ze závěti nelze uzavřením dědické smlouvy vyloučit z dědění tzv. neopominutelné dědice, tedy děti zůstavitele a pro případ, že tyto nedědí, jejich potomky. Zůstavitel nemůže dědickou smlouvou pořídit o celé pozůstalosti, ale pouze o třech čtvrtinách. O zbylé jedné čtvrtině lze pořídit ve prospěch smluvního dědice závětí, ale ani v tomto případě nesmí být opomenut výše zmíněný nepominutelný dědic. Po uzavření dědické smlouvy může zůstavitel nadále libovolně disponovat se svým majetkem, smluvní dědic se však může dovolat neúčinnosti zůstavitelova jednání v případě, že je neslučitelné s již uzavřenou dědickou smlouvou.
Občanský zákoník umožňuje také uzavřít dědickou smlouvu mezi manželi a to tak, že jeden z manželů povolává druhého za dědice nebo odkazovníka, případně tak, že se manželé povolávají za dědice nebo odkazovníky navzájem. Stejně lze uzavřít dědickou smlouvu v případě snoubenců, ovšem s tou výjimkou, že účinnost dědické smlouvy nastává až v okamžiku uzavření manželství. Pokud jde o zrušení práv a povinností z dědické smlouvy, občanský zákoník stanoví, že rozvod manželů nemá na existenci dědické smlouvy žádný vliv. Zákon však dává rozvedeným manželům možnost požádat soud, aby o zrušení dědické smlouvy rozhodl na základě návrhu jednoho z nich.
Druhým staronovým institutem dědického práva je odkaz, také označovaný jako legatum. Odkaz je jednostranným právním jednáním zůstavitele. Prakticky se jedná o příkaz, aby dědic nebo odkazovník (ve vztahu k odkazu nazývaný osobou obtíženou) vydal určitou věc, nebo aby případně zřídil právo k věci ve prospěch osoby z odkazu oprávněné. Předmětem odkazu může být jakákoliv část pozůstalosti, zákon však také připouští nařízení odkazu věci, která součástí pozůstalosti není. Na druhou stranu ale zákon na ochranu dědiců stanoví omezení rozsahu odkazů, kdy každému z dědiců musí zůstat alespoň jedna čtvrtina dědictví nezatížená odkazy. V případě, že zůstavitel zatíží dědice více, může se dědic domáhat poměrného zkrácení odkazu.
Odkaz není samostatným pořízením pro případ smrti a může být pořízen pouze jako součást závěti, dovětku nebo dědické smlouvy. Forma odkazu tak bude následovat formu pořízení pro případ smrti, stejně jako podmínky zůstavitelovy způsobilosti pořídit odkaz. Zůstavitel může odkaz také odvolat, přičemž způsob odvolání bude závislý na formě pořízení odkazu.
Je třeba zdůraznit, že odkazovník není dědicem, nedochází k univerzální sukcesi a nepřecházejí na něj proto případné zůstavitelovy dluhy. Na rozdíl od dědictví odkazovník také není účastníkem dědického řízení a své právo na odkaz může uplatnit vůči dědici přímo. Právo na vydání předmětu odkazu v případě smrti zůstavitele je za života zůstavitele nepřevoditelné a odkazovník o něm nemůže ani sám pořídit. V zásadě platí, že odkaz je splatný rok po smrti zůstavitele. V případě jednotlivě určených věcí, odkazů pro veřejně prospěšné účely či drobnějších odměn pro zaměstnance je však možné požadovat vydání odkazu okamžitě. Nenařídí-li zůstavitel splnění odkazu jmenovitě některému z dědiců, jsou všichni dědicové povinni splnit odkaz společně dle poměru svých podílů.
Zákon také umožňuje zůstaviteli stanovit, že povinnost vydat předmět odkazu má nikoli dědic, ale odkazovník. Jedná se o tzv. pododkaz, přičemž hodnota pododkazu může být i vyšší než hodnota prvního odkazu.
Výše stručně shrnuté instituty dědického práva, jež byly do českého právního řádu po mnoha desetiletích navráceny až v roce 2014, nepochybně rozšířily možnosti zůstavitelů, jak naložit se svým majetkem pro případ smrti. Jedná se proto o instituty, jež mají potenciál být v praxi hojně využívané. Je však nutno podotknout, že jde v obou případech o instituty značně specifické a je tak otázkou, do jaké míry se již dostaly do povědomí širší veřejnosti a zda je tento potenciál naplněn.
Diskuze k článku ()