CULPA IN CONTRAHENDO – Odpovědnost před podpisem smlouvy

Pokud se strany smlouvy domnívají, že jakýkoliv závazek jim vzniká až uzavřením smlouvy, pak takový názor je mylný. Institut předsmluvní odpovědnosti (nebo-li culpa in contrahendo) má svůj původ již v římských žalobách actio doli (žaloby pro podvod), avšak jeho vytvoření je přičítáno německému právníkovi a profesorovi římského práva Rudolfu von Jheringovi, který ho představil ve svém rozsáhlém článku Culpa in contrahendo v roce 1861 (1).

Na rozdíl od úpravy ve Všeobecném občanském zákoníku (ABGB) postrádaly Občanské zákoníky z let 1950 a 1964 výslovnou úpravu předsmluvní odpovědnosti. Princip culpa in contrahendo představoval (zejména po roce 1989) nepsaný institut, o jehož existenci málokdo pochyboval a který odrážel moderní chápání principu dobré víry (2).

Předsmluvní odpovědnost jako institut je tedy poprvé legislativně upravena od 1. 1. 2014, v zákoně č. 89/2012 Sb. (OZ), a v to v ustanoveních §§ 1728 až 1730.

Předsmluvní odpovědnost vzniká v zásadě v těchto případech:

1. Jednání o smlouvě bez úmyslu smlouvu uzavřít – vedení smluvního jednání jen „na oko“ (§ 1728 odst. 1 OZ)

Pokud někdo předstírá, že chce uzavřít smlouvu, zahájí jednání o uzavření smlouvy a pokračuje v něm, aniž má úmysl smlouvu uzavřít, odpovídá za to, že smlouvu neuzavře. Druhá strana má právo na náhradu škody podle OZ, tedy právo na náhradu škody i ušlý zisk.

2. Nesplnění informační povinnosti (§ 1728 odst. 2 OZ)

Při jednání o uzavření smlouvy si smluvní strany vzájemně sdělí všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít. Ujišťování například o tom, že strana znovu uzavře smlouvu, která byla uzavřena na dobu určitou, ačkoliv je vnitřně rozhodnuta smlouvu neuzavřít, může být porušením informační povinnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 2197/2020-486).

3. Bezdůvodné ukončení jednání o smlouvě (§ 1729 odst. 1 OZ)

Při tomto předsmluvním porušení se nejedná o jednání na oko, ale o stav, když strany při jednání o smlouvě dospěly tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné. Jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy, jednání o uzavření smlouvy ukončí aniž pro to má spravedlivý důvod. Spravedlivým důvodem může být například změna solventnosti druhé strany, zahájení insolvenčního nebo exekučního řízení na její majetek. Nemůže to ale být pouze změna na trhu nebo jakási banální záležitost.

Komentář k občanskému zákoníku rozdíl mezi těmito druhy předsmluvní odpovědnosti vysvětluje takto: „Rozdíl mezi § 1728 odst. 1 a § 1729 odst. 1 je tak ve skutečnosti v tom, že v prvním případě jedna ze stran uvedla druhou v omyl, ve druhém vznik takového omylu jen připustila, resp. vzniku omylu nezabránila, ačkoli to bylo v jejích možnostech. Naopak v prvním případě může jít o jakoukoli fázi kontraktačního jednání, ve druhém již jen o případ, kdy je vysoce pravděpodobné, že smlouva uzavřena bude.“ Ohledně vymezení spravedlivého důvodu a případné náhrady je pak zajímavý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 856/2018-116, který hovoří o tom, že z hlediska zdůrazněného principu autonomie vůle, vznik případné odpovědnosti za újmu vzniklou ukončením kontraktačního jednání bez spravedlivého důvodu má být spíše výjimkou, nikoli pravidlem, a posouzení spravedlivosti důvodu a tudíž poctivosti či nepoctivosti jednání nesmí být příliš přísné.

4. Zneužití a prozrazení důvěrných údajů získaných ve smlouvě (§ 1730 odst. 2 OZ)

Získá-li strana při jednání o smlouvě o druhé straně důvěrný údaj nebo sdělení, dbá, aby nebyly zneužity, nebo aby nedošlo k jejich prozrazení bez zákonného důvodu. Poruší-li tuto povinnost a obohatí-li se tím, vydá druhé straně to, oč se obohatila. Jak vyplývá z ustanovení § 1730 odst. 1 OZ, není porušením zákona to, že každá ze stran má právo vést záznamy o smlouvě údajích a sděleních, i když smlouva nebude uzavřena.

V tomto ohledu je velmi vhodné, aby smluvní strany jasně ve smlouvě vymezily, které údaje nebo sdělení se mají pokládat za důvěrné. K zajištění toho, aby nedošlo ke zneužití nebo prozrazení důvěrných údajů slouží i NDA dohody (non-disclosure agreements) uzavřené před zahájením kontraktačního procesu.

Posledním předsmluvním deliktem je způsobení neplatnosti právního jednání (§ 579 OZ). Jedná se o to, že ještě před uzavřením smlouvy někdo způsobí její neplatnost a zde platí ustanovení § 579 odst. 2 OZ, které stanoví, že kdo způsobil neplatnost právního jednání, nahradí škodu z toho vzniklou straně, která o neplatnosti nevěděla. Rozdílem oproti klasickému předsmluvnímu porušení je, že zde dochází k podpisu quasismlouvy, avšak ta je neplatná. V této souvislosti se jeví velmi zajímavým rozsudek Nejvyššího soudu ze 19. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 909/2019-175. V této věci byl žalobcem provozovatel kavárny a prodejny oplatek, který žaloval lázeňské město za ušlý zisk. Ten spočíval v tom, že mu město nepředalo pozemky na kterých chtěl předmětnou kavárnu a prodejnu provozovat, ačkoliv toto bylo smluvně ujednáno v nájemní smlouvě. Okresní soud žalobě vyhověl, avšak odvolací krajský soud zrušil rozsudek soudu první instance a žalobu zamítl s tím, že žalovaným uveřejněné záměry pronájmu nebytových prostor, které jejímu uzavření předcházely, nesplňovaly požadavky § 39 zákona o obcích. Dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Pokud obec nepostupovala v souladu s § 39 zákona o obcích a právní jednání je proto absolutně neplatné, odpovídá obec za škodu tím vzniklou, a to právě za podmínek podle § 579 odst. 2 OZ. K dnešnímu dni nebyla podle mých zjištění tato kauza pravomocně skončena.

---

Zdroje:

1. JIRÁSKOVÁ Tereze, Předsmluvní odpovědnost, Západočeská univerzita v Plzni, 2021

2. HRÁDEK Jiří, Předsmluvní odpovědnost – culpa in contrahendo, Auditorium, Praha 2010

3. Občanský zákoník: komentář, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014