Negativní důsledky tohoto onemocnění a na něj navazujících opatření se však začínají velmi rychle projevovat v řadě oblastí již teď. Pandemie Koronaviru má bezesporu významný vliv na oblast smluvních závazkových vztahů, a to zejména na podnikatelskou oblast v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů, a to jak těch mezinárodních, tak i tuzemských. Včasnost plnění jednotlivých smluvních závazků se pro strany stává stále více obtížnější a vyvstávají tak otázky, jak v této nelehké situaci dále postupovat. Níže proto přinášíme krátké shrnutí nejzásadnějších právní institutů, které mohou představovat východiska z této tíživé situace.
Koronavirus jako vyšší moc (tzv. force majeure, vis maior)
Hned na úvod lze zmínit, že současná česká právní úprava podrobnou definici vyšší moci nepodává, z toho důvodu lze obsahové vymezení tohoto pojmu nalézat až z rozhodovací činnosti jednotlivých soudů. Dle Soudního dvora Evropské unie lze vyšší moc chápat jako neobvyklou a nepředvídatelnou okolnost, která je nezávislá na tom, kdo se jí dovolává, a současně jejímž důsledkům nemohlo být i přes veškerou vynaloženou péči zabráněno.[1] Zároveň se však také musí jednat o okolnost, kterou nebylo v době vzniku závazku možno předvídat, z čehož plyne, že v případě smluv uzavíraných za současné situace bude režim okolnosti vyšší moci odlišný od situací, kdy k uzavření smlouvy došlo před vypuknutím pandemie, což musí být v takových případech ve smlouvách důkladně zohledněno.
Lze konstatovat, že Koronavirus výše uvedenou definici okolnosti vyšší moci v případech smluv uzavřených před vypuknutím pandemie v obecné rovině naplňuje. Nemusí tomu však být vždy, neboť definice vyšší moci totiž může být stranami závazku smluvně modifikována (tj. například omezena na konkrétní výčet okolností, které smluvní strany považují za vyšší moc). Proto je vhodné nejprve veškerou smluvní dokumentaci podrobit důkladné analýze, identifikovat, zda a případně jaká ustanovení konkrétní smlouvy operují s okolností vyšší moci, a teprve poté tato ustanovení podrobit důkladnému zhodnocení tak, aby bylo možné učinit právně relevantní závěr o tom, zda lze Koronavirus podřadit pod smluvní vymezení vyšší moci.
Doložka vyšší moci obsažená ve smlouvě
Za nejlepší výchozí pozici dotčených stran lze označit případy, kdy bude tzv. doložka vyšší moci obsažena přímo ve smlouvách. V takových případech budou tato ustanovení obsahovat nejčastěji i postup smluvních stran v případech, kdy k takové okolnosti opravdu dojde (např. notifikační povinnost o vzniku vyšší moci, způsob a lhůta k notifikaci, atd.). Současně by měla tato doložka obsahovat i následky, které v případě, že tato okolnost nastane, vyplývají. Nejčastěji to bude například skutečnost, že se konkrétní smluvní strana nenachází v prodlení s plněním povinnosti, ke které je dle smlouvy povinna. Avšak pozor, nesplnění takové povinnosti musí být v příčinné souvislosti s okolností, která nastala. V případě, kdy budou splněny veškeré podmínky, vztahující se k aplikaci sjednané doložky, nebude strana, která v jejím důsledku okolnosti vyšší moci nebude schopna dostát své smluvní povinnosti, odpovědna za porušení této povinnosti.
Absence ujednání o vyšší moci ve smlouvě
V případě, kdy nebyly okolnosti vyšší moci a z nich plynoucí práva a povinnosti smluvních stran jakkoliv smluvně upraveny, nabízí zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“) několik institutů, které nabízí alespoň částečnou ochranu pro případ, kdy takto nepředvídatelné okolnosti nastanou.
Vyšší moc jako liberační důvod k povinnosti nahradit škodu
Poruší-li smluvní strana svou povinnost ze smlouvy, je tato strana obecně povinna nahradit druhé smluvní straně škodu, která vznikne v důsledku takového porušení. Vzhledem k současné situaci bude k takovým situacím často docházet.
Zákon však na takové situace pamatuje v § 2913 odst. 2 OZ, dle kterého strana, která porušila povinnost ze smlouvy, se povinnosti k náhradě zprostí v případě, kdy prokáže, že splnění její povinnosti zabránila mimořádná, nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka a současně, že taková překážka vznikla nezávisle na vůli strany, která v důsledku takové překážky porušila svoji smluvní povinnost. Dále však musí být naplněny i další předpoklady, tj. překážka nesmí vzniknout v důsledku osobních poměrů této strany, nesmí nastat ani v době, kdy se již tato strana nacházela v prodlení s plněním smluvené povinnosti a současně se tato strana smluvně nezavázala tuto překážku překonat.
Na základě shora uvedeného lze konstatovat, že podmínky zproštění se odpovědnosti za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti, budou v případě pandemie Koronaviru naplněny. Strana, která porušila svoji smluvní povinnost, tak bude schopna se zprostit povinnosti k náhradě škody vzniklé druhé smluvní straně v důsledku takového porušení.
Avšak pozor! Zproštění se odpovědnosti za škodu vzniklou porušením smluvní povinnosti neznamená, že tato strana dále není povinna splnit takovou povinnost. Navíc se zproštění odpovědnosti za škodu nevztahuje na povinnost této strany zaplatit smluvní pokutu, nebylo-li mezi stranami ujednáno jinak. Koncepce smluvní pokuty je totiž založena na tom, že je dlužník, který porušil tvrzenou smluvní povinnost, povinen zaplatit smluvní pokutu bez ohledu na své zavinění. Lze se tedy domnívat, že podmínky, za kterých dlužník porušil svou smluvní povinnost, nejsou z hlediska vzniku práva věřitele na zaplacení smluvní pokuty právně relevantní.[2] Jakým způsobem však budou soudy v budoucnu postupovat s ohledem na současnou mimořádnou situaci ohledně koronaviru, nelze v tuto chvíli předvídat - přinejmenším přichází v úvahu oprávnění soudu smluvní pokutu přiměřeně snížit.
Současně však druhé smluvní straně závazku zůstávají i veškerá další práva, která jí dle zákona náleží, což znamená, že za splnění smluvních či zákonných podmínek může od předmětné smlouvy odstoupit.
Právo smluvních stran domáhat se změn, resp. zrušení smlouvy
Dalším zákonným institutem, který ve svých ustanoveních obsahově počítá s okolnostmi vyšší moci, lze najít v ustanoveních § 1765 a § 1766 OZ, které se týkají tzv. podstatné změny okolností (tzv. clausula rebus sic stantibus).
Zákon v těchto ustanoveních zavádí, že pro případ podstatné změny okolností, pod kterou lze nepochybně vztáhnout i pandemii koronaviru, vzniká oprávnění jakékoliv ze smluvních stran žádat vůči druhé straně obnovení jednání o již uzavřené smlouvě. Podmínkou takové žádosti však je, že taková změna založí v právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr, a to znevýhodněním jedné z nich buď neúměrným zvýšením nákladů na plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění. Současně musí strana, která žádá obnovení jednání o smlouvě, prokázat, že takovou změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit, a že změna okolností nastala až po uzavření smlouvy, případně se dotčené straně stala známou až po uzavření smlouvy.
Nedohodnou-li se strany v přiměřené lhůtě, může soud na návrh jakékoliv strany rozhodnout, že se závazek ze smlouvy změní obnovením rovnováhy práva a povinnosti, případně je soud dokonce oprávněn závazek ze smlouvy zrušit ke dni a za podmínek uvedených v rozhodnutí. Soud návrh na změnu závazku zamítne v případě, kdy dotčená smluvní strana neuplatnila právo na obnovení jednání o smlouvě v přiměřené lhůtě, co změnu z okolností musela zjistit. Zákon zde vytváří vyvratitelnou právní domněnku, dle které se za přiměřenou lhůtu považují 2 měsíce.
S ohledem na zavedenou praxi a dispozitivnost těchto ustanovení je na místě upozornit, že aplikace těchto ustanovení bývá smluvními stranami často vylučována. Existuje-li takové ujednání, pak smluvní strany na sebe přebírají riziko vyplývající z podstatné změny okolností a aplikace ustanovení § 1765 a § 1766 již nepřichází v úvahu. Současně lze také zmínit, že s ohledem na dobu, která uplynula od přijetí občanského zákoníku a tím i od včlenění tohoto institutu do českého právního řádu, není judikaturní činnost v této oblasti zatím dostatečně rozvinutá a výsledek případných soudních řízení je tak nyní obtížné předjímat.
Závazky s mezinárodním prvkem
Považujeme za vhodné zmínit i závazky s mezinárodním prvkem, tj. případů smluv uzavíraných se zahraničním subjektem. V takových případech bude předcházet konkrétnímu právní rozboru a analýze nabízených řešení vzniklých v důsledku vyšší moci vždy posouzení práva rozhodného pro daný závazkový vztah, tj. práva, které bude mezi stranami závazku aplikováno. Je na místě upozornit, že ne všechny státy mají koncept vyšší moci ve svých právních řádech zakotven a případný výklad konceptu vyšší moci se bude lišit stát od státu.
Důležitou roli bude hrát i samotné znění smluv, a to zejména s ohledem na to, zda a jak je v nich doložka vyšší moci smluvně sjednána či nikoliv. Důležitým dokumentem v případě absence ujednání o vyšší moci bude za splnění určitých podmínek také Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (tzv. CISG), která pravidla týkající se okolností vyšší moci obsahuje.
Závěr
Vzhledem k nepřehledné a dynamicky se vyvíjející situaci okolo pandemie koronaviru a na to navazujícího nárůstu potřeby důkladných analýz právních dokumentů a souvisejících právních služeb doporučujeme požádat o kvalifikovanou radu odborníků, kteří Vám pomohou nalézt efektivní řešení problémů, které vznikly v důsledků této nelehké situace.
[1] rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 2. 1987, C-145/85, Denkavit Belgie, bod 11
[2] HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání, 2014, s. 182.
Diskuze k článku ()