Zákon č. 175/2022 Sb., kterým byl novelizován zákon Lex Ukrajina – zákon č. 65/2022 Sb. a který vstoupil v platnost již koncem června 2022, obsahuje zpřísnění zejména pro občany Ruské federace a Běloruské republiky, neboť jsou vyloučeni z vydávání turistických víz. V tomto ohledu se sankce dotýkají každého občana těchto dvou válčících zemí, ačkoli účast Běloruska ve válce na Ukrajině je zatím spíše nepřímá. Pokud však země poskytne své území armádě, která připravuje nebo vede útočnou válku, stává se účastníkem války.
Z tohoto vyloučení z povinnosti žádat o víza a povolení k pobytu však existuje řada výjimek, mimo jiné za účelem sloučení rodiny pro občany Ruské federace a Běloruské republiky, kteří jsou rodinnými příslušníky občana EU, nebo z humanitárních důvodů. To může být stanoveno nařízením české vlády, což se také stalo. České úřady však o těchto žádostech nerozhodují, protože žádosti jsou zamítány jako „nepřijatelné“, často bez jakéhokoli komentáře.
„Nepřijetí“, které je rovněž sporné, pokračuje v případě žádostí o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 65/2022 pro Ukrajince a řadu státních příslušníků třetích zemí: ačkoli podle § 5 odst. 2 mají být Ukrajinci a státní příslušníci třetích zemí informováni o „důvodu nepřijetí“, podle našich zkušeností se tak neděje; žádosti jsou spíše vraceny bez komentáře. To je možné i bez sankce, neboť i opravný prostředek je v případě takových rozhodnutí vyloučen § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022. Jak již bylo řečeno (srov. článek „Pravidla pro ukrajinské uprchlíky v zemích EU“ a „Vybrané otázky institutu dočasné ochrany v rozhodnutí Rady EU č. 382/2022 v českém právu), je toto vyloučení opravných prostředků v rozporu s českým zákonem o dočasné ochraně (§ 17 zákona č. 221/2003 Sb.) a navíc i s čl. 29 směrnice 2001/55/ES, která dočasnou ochranu na evropské úrovni zavedla již v roce 2001. Nemluvě o tom, že toto paušální vyloučení je v právním státě nemožné, tedy protiústavní (jde o zjevné porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, zákon č. 2/1993 Sb.), a tak se zde český zákonodárce vrátil do právního stavu před zavedením právního státu. „Nepřijímání“ žádostí také připomíná spíše správní postupy v románech Franze Kafky „Proces“ nebo „Zámek“ než postup v právním státě. Městský soud v Praze však ve svém rozhodnutí z 20. července 2022 (č. j. 14 A 63/2022) dosavadní praxi schvaluje a nespatřuje v ní žádné rozpory. Proti tomuto rozhodnutí jsme se odvolali u Nejvyššího správního soudu (NSS) v Brně.
V žádostech podle § 5 jsou jistě problematické skupiny případů: Státní příslušníci třetích zemí, tj. občané jiných států než Ukrajiny, u nichž je sporné, zda se na ně vztahuje rozhodnutí EU; Ukrajinci, kteří již Ukrajinu opustili krátce před 24. 2. 2022, neboť ti nejsou způsobilí podat žádost podle § 5 (např. zde je třeba zmínit ukrajinskou rodinu z Kyjeva, která odjela na safari do Tanzanie, když Rusko napadlo Ukrajinu, a kvůli válce se nemohla vrátit na Ukrajinu); ale i v případě rodinných příslušníků existují pochybné žádosti, které nemusí být jednoduše „nepřijatelné“.
Další skupinou, která vyvolává složité právní otázky, jsou Ukrajinci, kteří již požádali o dočasnou ochranu v jiných zemích EU, protože jejich žádosti jsou rovněž „nepřijatelné“. Co když ale tito žadatelé dočasný status v jiné zemi EU vůbec nezískali nebo jeho platnost již vypršela? Nebo co když byla žádost podána v Dánsku, kde se rozhodnutí EU a směrnice EU neuplatňují? Máme případy Ukrajinců, kteří požádali o ochranu ve Španělsku a Lotyšsku nebo se tam již ochrany vzdali, ale jejich žádosti byly v České republice bez komentáře zamítnuty. Zde jsme i přes vyloučení opravných prostředků podali žalobu k Městskému soudu v Praze proti tomuto zamítnutí a návrh na vydání předběžného opatření, avšak bez úspěchu.
Největší problémy způsobují případy ukrajinských uprchlíků, kteří chtějí změnit členský stát EU. Ačkoli je sloučení rodiny možné podle čl. 15 směrnice, v Lex Ukrajina se neobjevuje, pouze v §§ 51 a násl. českého zákona o dočasné ochraně (zákon č. 221/2003 Sb.). Tato ustanovení však české orgány vůbec neuplatňují. Ani v české praxi není známo předávání uprchlíků podle čl. 26 směrnice, ačkoli pro něj existuje v příloze I směrnice a v příloze 4 zákonu č. 221/2003 dokonce formulář (vzor laissez-passer podle čl. 26 směrnice), který vyplňují oba zúčastněné státy.
Bohužel po novele Lex Ukrajina je ještě více otázek než odpovědí. V každém případě je třeba do března 2023 na evropské úrovni rozhodnout, zda mechanismus pro uprchlíky z války proti Ukrajině prodloužit, či nikoli.
Brutální agresivní válka Ruské federace proti sousední zemi trvá již téměř půl roku a nic nenasvědčuje tomu, že by tato krvavá válka měla brzy skončit. Bylo by žádoucí, aby EU prodloužila svůj jednoznačný a jednotný postoj, nehledě na to, že nikdo nebude posílat ukrajinské uprchlíky zpět do Mariupolu, Severodoněcku a Lysyčanska, abychom jmenovali jen tři místa největších válečných zločinů spáchaných ruskými vojáky, nebo na ukrajinská území okupovaná ruskou armádou.
Diskuze k článku ()