Nízkoemisní Evropa a závazky České republiky

Ochrana životního prostředí však svojí komplexností a globálním přesahem nemůže být efektivně ovlivněna pouze jednotlivcem či skupinou osob, k tomu je nezbytná provázaná spolupráce celého společenství. Klimatické změny nejsou totiž pouze lokálním, ale především celosvětovým problémem. To si uvědomují i státy ze všech pěti kontinentů světa, které za účelem zmírnění změny klimatu přijaly dne 4. listopadu 2016 Pařížskou dohodu, která má za cíl do roku 2030 snížit emisi skleníkových plynů nejméně o 40 % ve srovnání s rokem 1990. K dohodě se připojila i Česká republika, a to společně s ostatními členskými státy EU.

Účelem tohoto článku je analyzovat jakým způsobem Evropská unie plánuje k závazkům z Pařížské dohody přistoupit, a jaké z toho vyplývají povinnosti pro Českou republiku.

Evropská unie a její přístup ke snižování emisí 

Evropská unie byla k roku 2015 třetím největším emitentem skleníkových plynů na světě, a to po Číně a Spojených státech amerických. V rámci Evropské unie patřilo mezi šest největších producentů skleníkových plynů v roce 2017 Německo, Velká Británie, Francie, Itálie, Polsko a Španělsko. Česká republika se v tomto žebříčku umístila na osmém místě. Největší podíl na vytvořených emisích pocházel v roce 2017 v rámci Evropské unie z výroby elektřiny s 80,7 %, zemědělství tvořilo 8,72 % a průmysl vyprodukoval 7,82 % emisí.[2][1]

Evropská unie si postupně určovala cíle snižování vyprodukovaných emisí. Již v roce 2008 bylo cílem snížit vyprodukované emise o 20 % v porovnání s rokem 1990, následně si stanovila snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů až o 40 %, jak také vyplývá z její povinnosti z Pařížské dohody.

Posledním přijatým cílem Evropské unie je nejpozději do roku 2050 dosáhnout komplexní uhlíkové neutrality. Základním kamenem tohoto záměru se stala Zelená dohoda pro Evropu z 11. prosince 2019, která byla přijata jako sdělení Evropské unie, a obsahuje soubor opatření, které mají za účel především:[3]

• podpořit účinné využívání zdrojů prostřednictvím přechodu na čisté oběhové hospodářství,
• zabránit ztrátě biologické rozmanitosti a snížit celkové znečištění.

Jelikož je Zelená dohoda pro Evropu pouze politickým závazkem, bylo nezbytné ji převést i do podoby právního rámce, který by se pro členské státy stal právně závazným. Z toho důvodu byl dne 4. března 2020 Evropskou komisí přijat Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví rámec pro dosažení klimatické neutrality, tzv. Evropský právní rámec pro klima (dále jen „návrh nařízení“). Návrh nařízení stanovuje pro příslušné orgány Unie a členské státy přijmout nezbytná opatření, která umožní dosažení cíle klimatické neutrality, a to s přihlédnutím k významu podpory spravedlnosti a solidarity mezi členskými státy. Taktéž se v čl. 6 návrhu nařízení stanovuje, že do 30. září a poté každých pět let provede Evropská komise posouzení opatření, jež jsou na základě vnitrostátních plánů v oblasti energetiky a klimatu nebo dvouletých zpráv o pokroku předložených v souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady 2018/1999 (dále jen „nařízení“) považována za relevantní pro dosažení cíle klimatické neutrality.[5][4]

Nařízení Evropského parlamentu a Rady 2018/1999

Nařízení, které bylo přijato dne 11. prosince 2018 ve svém aktuálním znění stanovuje nejen cíl zajistit snížení vyprodukovaných emisí skleníkových plynů, ale současně transformovat Unii ve spravedlivou a prosperující společnost s moderní a konkurenceschopnou ekonomikou efektivně využívající zdroje. Kromě toho je cílem nařízení chránit, zachovávat a posilovat přírodní kapitál EU a chránit zdraví a blahobyt občanů před enviromentálními riziky a dopady. Z toho tedy vyplývá, že ačkoli je primárním cílem nařízení dosáhnout emisní neutrality Evropské unie, je k dosažení tohoto cíle nezbytné nejprve transformovat celou její ekonomiku .

Nařízení se pak týká pěti rozměrů energetické unie, a to:

• energetické bezpečnosti,
• vnitřního trhu s energií,
• energetické účinnosti,
• snižování emisí uhlíku,
• výzkumu, inovace a konkurenceschopnosti.

K dosažení těchto cílů stanovuje členským státům nařízení povinnost do 31. prosince 2019, a poté od 1. ledna 2029 a následně každých deset let, předložit integrovaný vnitrostátní plán v oblasti energetiky a klimatu (dále jen „integrovaný vnitrostátní plán“). Deklarovanými cíli integrovaného vnitrostátního plánu, resp. celého systému řízení energetické unie jsou:

• příprava a implementace politiky a opatření pro splnění cílů energetické unie a dlouhodobých závazků spojených se snižováním emisí skleníkových plynů,
• stimulace spolupráce mezi jednotlivými členskými státy,
• vyšší regulační a investiční jistota vyplývající z pěti základních rozměrů energetické unie podpořená plánovacími dokumenty,
• efektivní příležitost pro účast veřejnosti,
• strukturovaný, transparentní a iterativní proces mezi Komisí a členskými státy,
• posílení spolupráce mezi tvůrci politiky v oblasti energetiky a klimatu.

Podle čl. 3 nařízení musí integrované vnitrostátní plány obsahovat zejména:

• přehled procesu stanovení integrovaného vnitrostátního plánu v oblasti energetiky a klimatu,
• popis vnitrostátních cílů, úkolů a příspěvků souvisejících s příslušnými cíli, úkoly a příspěvky jakož i celkový přehled investic,
• popis plánovaných politik a opatření související s příslušnými cíli, úkoly a příspěvky v energetické unii jakož i celkového přehledu investic, které jsou k dosažení těchto cílů, úkolů a příspěvku zapotřebí,
• popis stávající situace v pěti rozměrech energetické unie, včetně energetického systému a emisí a pohlcení skleníkových plynů,
• obecné posouzení dopadů plánovaných politik a opatření na konkurenceschopnost související s pěti rozměry energetické unie.

Následně je podle čl. 9 nařízení tento integrovaný vnitrostátní plán v oblasti energetiky každý členský stát povinen do 31. prosince 2018, a poté do 1. ledna 2028 a každých deset let připravit a odeslat jako návrh Evropské komisi. Evropská komise následně návrhy integrovaných vnitrostátních plánů posoudí a pro jednotlivé členské státy může vydat doporučení. Členské státy jsou podle čl. 10 nařízení taktéž povinny zajistit účast veřejnosti na přípravě návrhu integrovaného vnitrostátního plánu.

Na základě čl. 17 nařízení je poté členský stát povinen podávat každé dva roky zprávu o stavu provádění svého integrovaného vnitrostátního plánu prostřednictvím integrované vnitrostátní zprávy o pokroku v oblasti energetiky a klimatu, která bude pokrývat všech pět rozměrů energetické unie.

Vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a klimatu 

Vnitrostátní plán České republiky byl dne 13. ledna 2020 schválen Vládou České republiky, která pověřila Ministerstvo průmyslu a obchodu oficiálním předáním dokumentu zástupcům Evropské komise. Podle předkládaného vnitrostátního plánu se Česká republika potýká dlouhodobě především s emisemi zdravotně rizikových látek do ovzduší, které vznikají při spalování uhlí v domácnostech a provozu benzinových motorů v dopravě.[6]

Vnitrostátní plán si klade za cíl snižovat emise zejména ve výše uvedených oblastech, a to za účelem splnění emisních cílů do roku 2030 a do roku 2050. V případě dopravy si vnitrostátní plán stanovuje za cíl postupnou náhradu konvenčních paliv (tedy paliv na bázi ropy) za alternativní energie v silniční dopravě a další elektrizaci železnic a městské hromadné dopravy, a postupný přesun nákladní dopravy ze silniční na železniční, případně vodní dopravu. Požadavky ohledně podpory využití alternativních paliv a rozvoje ekologicky šetrné dopravy nebo ekonomických nástrojů k zahrnutí externalit ze všech druhů dopravy obsahuje Státní politika životního prostředí ČR 2012-2020.[7]

V rámci dotačního programu Nová zelená úsporám, financovaného z výnosů z dražeb emisních povolenek, je možné kombinovat snižování energetické náročnosti budov s ekologizací zdroje vytápění, když je možné získat pro domácnost dotace na kotle na biomasu, tepelná čerpadla nebo plynové kondenzační kotle. Dále je finančně podporována i výstavba nových budov s velmi nízkou energetickou náročností (budov blížících se pasivnímu energetickému standardu) a inflace fotovoltaických systémů. Dotační program Nová zelená úsporám podporuje energetické úspory a výměnu zdrojů vytápění v rodinných domech na celém území ČR, a v bytových domech pouze na území Prahy. Výstavba nových budov s nízkou energetickou náročností je v rámci dotačního programu podporována na celém území ČR.

Vnitrostátní plán kromě výše uvedených oblastí obsahuje i předpokládané cíle a úpravu pro další sektory, jako jsou sektor zemědělství a lesnictví, odpadového hospodářství, sektor průmyslu, sektor energetiky atd.

Státní politika životního prostředí  

Výše v textu byla uvedena zmínka o tzv. Státní politice životního prostředí, která je vrcholným strategickým dokumentem a stanovuje směřování a hlavní cíle pro další dekádu v ochraně životního prostředí ČR.

Státní politika životního prostředí za období od 2012 až 2020 vymezila plán efektivní ochrany životního prostředí v České republice do roku 2020. Státní politika byla zaměřena na čtyři oblasti, a to ochranu a udržitelné využívání zdrojů, ochranu klimatu a zlepšení kvality ovzduší, ochranu přírody a krajiny, a bezpečné prostředí. S ohledem na to, že aktuální Státní politika životního prostředí ČR 2012 až 2020 se blíží ke svému konci, zahájilo Ministerstvo životního prostředí v roce 2019 přípravu nového dokumentu, který navazuje na dosavadní úsilí o zlepšení a ochranu životního prostředí, který zohledňuje nové výzvy a stanovuje cíle do roku 2030.

K návrhu budoucí Státní politiky životního prostředí na období 2020 až 2030, která byla zpracována na základě usnesení vlády č. 1026/2016, bylo možné až do 31. července 2020 podávat podněty a další doporučení. Ve strategii se Česká republika zavázala do budoucna přispívat svým dílem k ochraně a zlepšování globálního a evropského životního prostředí, a to i v rámci předsednictví ČR v Radě EU v roce 2022.[8]

Nová státní politika je rozdělena do tří oblastí, a to 1) životní prostředí a zdraví, 2) nízkouhlíkové a oběhové hospodářství, 3) příroda a krajina. Tyto oblasti pak zahrnují dohromady 10 témat: voda, ovzduší, rizikové látky, hluk a světelné znečištění, mimořádné události, sídla a přechod na nízkouhlíkové hospodářství, přechod na oběhové hospodářství, ekologicky funkční krajina a zachování biodiverzity a přírodních krajinných hodnot. Ke každému tématu je stanoven strategický cíl s výčtem typových opatření pro dosažení cílů Státní politiky životního prostředí, odpovědných ministerstev atd. V oblasti ovzduší Státní politika životního prostředí doporučuje zvýšení podílu vozidel s alternativním pohonem, rozvoj dobíjecí a plnící infrastruktury, výstavbu obchvatů měst a páteřních komunikací mimo obydlené oblasti, podporu pokročilých paliv atd.

Stavební zákon a klimatické cíle 

Česká republika, jak je i zřejmé z výše uvedeného, zcela přijala zodpovědnost za svoji vlastní politiku životního prostředí a vnitřním plánem a Státní politikou životního prostředí se snaží dosáhnout cílů stanovených nejen mezinárodní, ale i evropskou právní úpravou.

Lze nicméně pochybovat o tom, zda v tomto trendu pokračuje i nově přijímaný stavební zákon, který má sice výrazně zrychlit povolovací řízení, ale za cenu snížení ochrany životního prostředí. Nový stavební zákon byl dne 24. srpna 2020 vládou schválen a následně byl dne 20. října 2020 zařazen na pořad schůze Poslanecké sněmovny.[9]

S ohledem na problematiku životního prostředí je nejkontroverznější koncepce, která zavádí pro územně plánovací dokumentaci formu právního předpisu oproti původní formě opatření obecné povahy. K přezkumu zákonnosti podle nově přijímaného stavebního zákona nebude již příslušný v prvním stupni krajský soud, který byl oprávněn zrušit územní plán ve formě opatření obecné povahy podle § 101a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, jak tomu bylo doposud, ale bude k němu příslušný Nejvyšší správní soud. Kromě toho územní plán v podobě právního předpisu omezí veřejnost v právu na podávání připomínek a námitek podle § 172 odst. 5 zákona č. 500/2004, správní řád. Kromě toho připravovaná právní úprava v rámci nového integrovaného řízení nepočítá s řízeními v oblasti ochrany životního prostředí, kterého se mohly účastnit i spolky (např. řízení o povolení výjimek ze zákazů pro zvláště chráněné druhy živočichů či rostlin, v nichž se až dosud spolky řízení účastnit mohly). Všechny tyto změny mohou mít neblahý dopad na životní prostředí, jehož ochrana je novelou stavebního zákona přesunuta do pozadí.

Závěr 

Česká republika je zavázána předkládat Evropské unii vnitrostátní plány, ve kterých stanoví opatření, které zaručí splnění emisních cílů do roku 2030, jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení. Dosažení těchto cílů je stanoveno i ve Státní politice životního prostředí pro období 2020 až 2030. Nicméně je otázkou, zda nově přijímaný stavební zákon nestěžuje dosažení těchto cílů.

---