V následující sérii článků Vás seznámím s česko-německým prostředím soukromých stavebních zakázek z právního hlediska. Německo je náš nejbližší soused a české společnosti často láká expanze právě na německý trh. Čeští podnikatelé si však často neuvědomují, že právní prostředí v Německu je odlišné. To, co platí u nás, nemusí platit nezbytně v Německu, ať již se to týká samotného smluvního vztahu a provádění prací, tak případného soudního sporu vedeného v Německu. Tato právní pravidla přitom platí i pro provádění prací, i když si strany žádnou písemnou smlouvu nesjednají.
1. Rozhodné právo
Rozhodné právo stanoví, právním řádem jakého státu se řídí daný smluvní vztah a případné nároky z něj (odpovědnost za vady, splatnost odměny za dílo, vícepráce, odpovědnost za dodání podkladů a materiálu apod.).
Vycházejme z klasického případu, že stavební společnost se sídlem v ČR provádí jako zhotovitel stavební práce pro objednatele – podnikající fyzickou nebo právnickou osobu se sídlem v Německu.
Klíčovým předpisem v této oblasti je nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy („Nařízení Řím I“). Primárně se taková smlouva o dílo bude řídit právem státu, které si strany zvolí (čl. 3 odst. 1 Nařízení Řím I).
Není-li rozhodné právo zvoleno stranami, použije se v případě vztahů mezi dvěma podnikateli („B2B“) právní řád země, v níž má poskytovatel služby (tj. zhotovitel) obvyklé bydliště [čl. 4 odst. 1 písm. b) Nařízení Řím I]. Ve výše uvedeném typovém případě by se tedy jednalo o český právní řád, a to bez ohledu na to, že místem plnění bylo Německo.
Ve vztazích mezi českým zhotovitelem, který je podnikatelem, a německým objednatelem, který je spotřebitelem („B2C“), se však použije právní řád země, v níž má spotřebitel své obvyklé bydliště, pokud český podnikatel provozuje svou podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště, anebo pokud se jeho činnost na tuto zemi zaměřuje. V typovém případě se tedy smlouva bude řídit právem německým.
2. Soudní pravomoc
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („Nařízení Brusel I bis“) umožňuje smluvním stranám sjednat si příslušnost soudu pro případný spor ze smlouvy o dílo pravomoc některého členského státu EU, není-li to tímto nařízením výslovně vyloučeno (čl. 25 Nařízení Řím I).
Nesjednají-li si strany ve smlouvě mezinárodní příslušnost soudu pro řešení sporů ze smlouvy a nestanoví-li nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě EU, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu (čl. 4 odst. 1 Nařízení Řím I). Jinými slovy, v typovém případě při absenci smluvního ujednání příslušnosti soudů je možné objednatele se sídlem v Německu zažalovat před německým soudem, i kdyby k provádění stavebních prací mělo docházet v jiné zemi.
Čl. 7 odst. 1 a), b) Nařízení Brusel I bis pak stanoví zvláštní příslušnost, a sice, že žalobce si kromě obecné místní příslušnosti určené podle sídla žalovaného může vybrat i soud místa, kde daný závazek byl nebo měl být splněn, tj. soud státu, kde služby byly nebo měly být poskytnuty. Ve výše uvedeném případě tedy český zhotovitel může žalovat objednatele se sídlem v Německu u německého soudu. Pokud by si však objednatel se sídlem v Německu objednal stavební práce např. na území Slovenska, může český zhotovitel žalovat před slovenským soudem.
Odchylná úprava pak platí pro příslušnost u spotřebitelských smluv, tj. smluv, u nichž objednatel vystupuje jako spotřebitel, viz čl. 17, 18 Nařízení Brusel I bis. Vznikne-li spor v takovém smluvním vztahu B2C, německý spotřebitel si jako potenciální žalobce může vybrat, zda bude žalovat u soudu státu, kde má sám obvyklé bydliště (tj. u německého soudu), anebo u soudu státu, kde má obvyklé bydliště protistrana (tj. u českého soudu). Český podnikatel – zhotovitel, který zaměřuje svou obchodní činnost na německý trh, však může spotřebitele s obvyklým bydlištěm v Německu žalovat pouze před německým soudem.
3. Praxe a doporučení
Praxe bývá často taková, že německý podnikatel – objednatel, který si objedná služby české stavební společnosti, bývá součástí subdodavatelského řetězce tvořeného několika německými společnostmi. Logicky se pak nabízí, že takový objednatel si vymíní aplikaci německého právního řádu, a děje se tak i tehdy, kdy objednatel nemá prakticky žádné právní povědomí, natož svoje vlastní smluvní vzory či všeobecné obchodní podmínky.
České stavební společnosti pak často nezbývá než toto řešení akceptovat, již proto, že často sama bývá zapojena do subdodavatelského řetězce skrze zprostředkovatelskou agenturu, která si za zprostředkování zakázky vyúčtuje provizi a bez níž by český zhotovitel zakázku pravděpodobně nezískal.
Tlak na aplikaci německého práva tím pádem vyplývá i ze strany zprostředkovatelské agentury, která si často vymíní existenci tzv. Inkasovollmacht, tj. zmocnění k přijímání plateb od objednatele, z nichž si nejprve strhne provizi a až následně vyplatí zbytek odměny zhotoviteli. Logicky se pak takový zprostředkovatel v případě jakéhokoliv problému nechce vystavovat riziku, že by si musel nastudovat zahraniční právní řád a hledat právní zastoupení v cizině.
Z pasáží výše vyplývá, že při absenci smluvního ujednání o volbě rozhodného práva a/nebo pravomoci soudů může dojít k situaci, kdy by např. německý soud měl řešit spor podle českého práva, nebo naopak český soud podle německého práva. Takové situaci je záhodno se raději vyhnout, neboť každý soudce se bude vždy snažit udělat vše pro to, aby mohl danou kauzu projednávat podle hmotného práva svého státu, které zná, aby se vyhnul nutnosti prokazovat cizí právo (pravidlo neznalost práva neomlouvá dle § 121 OSŘ se vztahuje totiž pouze na vnitrostátní předpisy) pomocí dožádání na instituce cizího státu. Navíc takové „smíšené“ řízení je zatíženo vysokými náklady na překlady listin, u kterých není judikatorně shodně vyřešeno, kdo má překlady daných listin pořizovat a kdo je má hradit, tj. zda soud (stát), anebo účastník, který danou listinu předkládá, viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2015 č. j. 7 As 69/2014-50, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2008, č. j. 6 As 41/2007-74, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011, č. j. 4 As 12/2011-100, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. 19 Co 218/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. 32 Cdo 1408/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014 sp. zn. 23 Cdo 1656/2015 a dále odborná literatura[1].
Navíc, i kdyby k takovému „smíšenému“ řízení došlo, bez ohledu na rozhodné hmotné právo bude soud projednávat věc podle svých procesních vnitrostátních předpisů (tedy český soud podle občanského soudního řádu a německý soud podle Zivilprozessordnung). V důsledku toho může dojít ke složitě řešitelným situacím, např. v okamžiku, kdy žalobce bude žalovat na plnění, které není schopen již při podání žaloby exaktně vyčíslit (např. v případě slevy z odměny za dílo kvůli vadě, která bude teprve posouzena znaleckým posudkem, nebo v oblasti rodinného práva u návrhu na výživné za situace, kdy oprávněný nemá k dispozici informace o příjmech povinného).
Německé právo v takovém případě totiž umožňuje tzv. Stufenklage, jakýsi „stupňovitý“ návrh, kdy žalobce formuluje výrok I. petitu na vydání věci (doložení informací, např. potvrzení zaměstnavatele o příjmech) a výrok II. petitu na zaplacení peněžité částky (např. 15% z čistého příjmu zjištěného v rámci dokazování). V českém civilním procesu by se toto řešilo pravděpodobně skrze ediční povinnost uloženou žalovanému dle § 128 OSŘ, která však v samotném petitu žaloby nijak zohledněna není. Jak by reagoval ten který soud v případě „smíšeného“ sporu, těžko soudit.
V dalších dílech tohoto seriálu se dozvíte, jak konkrétně se liší provádění stavebních zakázek podle českého a německého práva, co si jako zhotovitel můžete ve smlouvě upravit odchylně od zákona, na co si dát pozor při provádění stavebních prací, abyste mohli v soudním sporu uspět s nárokem na zaplacení odměny, zda si objednatel může opravit vady svépomocí, anebo nejprve musí dát druhou šanci vám jako zhotoviteli, ale také to, jak se na takové práce v zahraničí dívají předpisy o zdravotním a sociálním pojištění.
[1] https://www.pravniprostor.cz/clanky/procesni-pravo/pravo-na-tlumoceni-v-civilnim-spornem-rizeni
Diskuze k článku ()