V oblasti mezinárodního práva veřejného se vyvinul institut státní imunity, který tuto problematiku do jisté míry řeší. Vzhledem k tomu, že se mezinárodní společenství vyvíjí, vyvíjí se s ním také samotné mezinárodní právo včetně institutu státní imunity, což ve své rozhodovací činnosti musí vnitrostátní soudy zohledňovat. Momentálně nejaktuálnější právní úpravu obsahuje Úmluva Organizace spojených národů o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku (dále jen „Úmluva OSN“). Ačkoliv Úmluva OSN dosud nevstoupila v platnost, je často považována za kodifikaci obyčejového práva pro oblast státních imunit a jako taková může být aplikována.
Úvodem je nutno stručně popsat dvě formy státní imunity. Primární státní imunitou je jurisdikční imunita, která spočívá už v samotném omezení jurisdikce vnitrostátních soudů vést proti cizímu státu řízení. De facto sekundární státní imunitou je exekuční imunita, tedy taková imunita, která stát chrání před donucovacími opatřeními. V případě, že cizí stát bude požívat jurisdikční imunity, nebude proti němu možné řízení vést. Pokud však cizí stát jurisdikční imunity požívat nebude a řízení vedené proti němu skončí negativně, je možné, že cizí stát ochrání proti donucovacím opatřením právě exekuční imunita.
Exekuční imunita je v praxi z povahy věci o něco zajímavější, neboť stát chrání před donucovacími opatřeními jiného státu, která zpravidla dopadají na majetek ve vlastnictví cizího státu, a jsou tak z hlediska mezinárodních vztahů velmi citlivá, na rozdíl od jurisdikční imunity, která cizí stát chrání proti pouhému výkonu jurisdikce vnitrostátními soudy. Donucovacími opatřeními se dle různých právních úprav rozumí zejména obstavení, zabavení, zadržení či nucený prodej majetku. Velmi zjednodušeně řečeno lze říci, že dnes převažuje restriktivní chápání státní imunity. Toto pojetí spočívá v rozlišování státních aktů na akty iure imperiia iure gestionis. Acta iure imperii jsou taková jednání státu, která spočívají ve výsostném suverénním jednání státu spojeném s vrchnostenskými úkony. Tímto jednáním stát projevuje svoji suverenitu, pročež požívá jurisdikční imunity. Naopak acta iure gestionis jsou taková jednání, v nichž stát vystupuje jako právnická osoba soukromého práva, neprojevuje svoji státní suverenitu, a nepožívá tak pro tato jednání jurisdikční imunity. [3][2]
Obdobné dělení se vztahuje rovněž na státní majetek, který by mohl být předmětem donucovacích opatření. Je tedy nutno rozlišovat majetek využívaný k výsostným suverénním účelům, tedy iure imperii, který je chráněn exekuční imunitou, a nemůže tak být předmětem donucovacích opatření, a majetek užívaný ke komerčním účelům, iure gestionis, který předmětem donucovacích opatření být může. Zvláštní kategorií je pak majetek, který cizí stát pro uspokojení konkrétních nároků vyčlení. Aby tedy mohlo být na cizí státní majetek uvaleno donucovací opatření, je nutné, aby tento majetek byl za tímto účelem státem přímo vyčleněn a označen, nebo musí být prokázáno, že se jedná o majetek, který cizí stát využívá pro komerční účely, nachází se na území státu soudu a zároveň musí být spojen se subjektem, proti němuž se řízení vedlo.[5][4]
Bankovní účty diplomatických misí
Nejčastěji postihovaným majetkem cizího státu bývá z praktických důvodů bankovní účet diplomatické mise, proto si tato problematika zaslouží největší pozornost. Vzhledem k tomu, že si lze v dnešní době jen těžko představit diplomatickou misi bez bankovního účtu, je tento majetek dostupný téměř vždy. Bankovní účty diplomatických misí se pak zpravidla nacházejí ve státě soudu, a je tak logické, že vnitrostátní soudy často donucovací opatření směřují právě proti takovým bankovním účtům.
Z výše uvedeného stručného výkladu vyplývá, že bankovní účty diplomatických misí, které slouží výhradně k zajišťování chodu diplomatické mise, požívají ochrany vyplývající z exekuční imunity. Nemohou být tedy předmětem donucovacích opatření nařízených vnitrostátními soudy. Tuto ochranu bankovním účtům diplomatických misí postavila najisto Úmluva OSN v čl. 21 odst. 1 písm. a). Bankovní účty diplomatických misí, které slouží výhradně ke komerčním účelům a nikoliv k zajišťování funkcí diplomatické mise, pak takové ochrany nepožívají.
Případy, kdy jsou bankovní účty využívány čistě pro zajišťování funkcí diplomatických misí, nebo jsou naopak využívány výhradně pro jiné účely, jsou tedy po právní stránce jasné. Zajímavější je však otázka tzv. smíšených bankovních účtů diplomatických misí, které jsou částečně využívány pro zajištění chodu diplomatické mise a současně jsou cizím státem využívány pro další účely - a to včetně účelů komerčních. V tomto ohledu není praxe států zcela jednotná. Lze nalézt rozhodnutí, která smíšeným bankovním účtům ochranu exekuční imunity odepřely, jedná se však spíše o výjimečné případy. Převažující soudní praxe naopak přisvědčuje tomu, že bankovní účty diplomatických misí, které jsou současně využívány jak pro komerční, tak pro nekomerční účely, ochrany exekuční imunity požívají.[7][6]
Skutečnost, že je rozhodovací praxe nakloněna tomu, že smíšené bankovní účty diplomatických misí požívají ochrany exekuční imunity, je logická. Aplikace donucovacích opatření na finanční prostředky alokované na takovém bankovním účtu by často vedla ke znemožnění činnosti diplomatické mise, a měla by tak dalekosáhlý vliv na diplomatické vztahy dotčených států. Nad to je nutno připomenout, že uvalení donucovacích opatření by mohlo být v rozporu s dalším principem mezinárodního práva, a to s principem ne impediatur legatio, dle kterého by se státy měly zdržet takového jednání, které by ohrozilo činnost diplomatické mise. Současně tomuto přístupu nasvědčuje výklad již zmíněného čl. 21 odst. 1 písm. a) Úmluvy OSN, který hovoří o ochraně „[…] jakéhokoli bankovního účtu, který je užíván či určen k užívání při výkonu funkcí diplomatické mise státu[…]“, neboť tento článek nehovoří o tom, že by měl být účet užíván či určen k užívání výhradně při výkonu funkcí diplomatické mise. Nelze však opomenout zásadní nedostatek spojený s tímto výkladem, kterým je riziko zneužití ochrany bankovních účtů diplomatických misí exekuční imunitou, neboť státy mohou teoreticky využívat tyto bankovní účty ve velké míře pro komerční účely a pouze v omezené míře pro zajištění funkcí diplomatické mise, čímž znemožní případné uvalení donucovacích opatření vnitrostátními soudy na takový bankovní účet.
Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 43/2018 ze dne 27. března 2018
V českém právní prostředí je nutno zmínit usnesení Nejvyššího soudu z března loňského roku sp. zn. 21 Cdo 43/2018. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval případem exekuce bankovních účtů diplomatické mise Indické republiky, jehož předmětem bylo nucené vymožení soukromoprávního závazku (proplacení části dohodnuté odměny za práci).
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí potvrdil výše vysvětlený koncept státních imunit, když k jurisdikční imunitě uvedl, že „[j]e mimo pochybnost, že stát požívá pro sebe a svůj majetek jurisdikční imunity před soudy jiného státu (par in parem non habet jurisdictionem). Převládající vývojové tendence však vykrystalizovaly v závěr, že stát se nemůže dovolávat své jurisdikční imunity - vedle případů, kdy se jí výslovně zřekl – ani tehdy, kdy jde o řízení týkající se jeho obchodních transakcí, pracovních smluv, vlastnictví, držby, nebo užívání majetku, v případě náhrady škody způsobené na majetku či osobám, ve věcech průmyslového či duševního vlastnictví, ohledně účasti v obchodních společnostech; tedy v podstatě v případech, kdy stát nejedná jako vykonavatel veřejné moci (acta iure imperii). Judikatura soudů proto již dříve dovodila, že vystupuje-li cizí stát nikoli jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících ze soukromoprávních vztahů charakterizovaných právní rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická osoba - cizí stát - nepožívá funkční imunity a že je v těchto věcech dána pravomoc českých soudů.“ Současně soud zdůraznil odlišnost jurisdikční a exekuční imunity, když uvedl, že „[o]d imunity cizího státu vůči rozhodovací pravomoci soudů v nalézacím řízení, které se týkala uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, je však třeba odlišovat imunitu exekuční, která představuje právní ochranu cizího státu a jeho majetku, jenž se nachází na území státu soudu, před donucovacími opatřeními (následnými i předběžnými) v rámci soudního řízení ve státě soudu.“
Významné, avšak nepříliš překvapivé, vzhledem ke skutečnosti, že Česká republika Úmluvu OSN již ratifikovala, je potvrzení jejího významu Nejvyšším soudem, který o Úmluvě OSN hovoří jako o východisku obecně přijímaného režimu státních imunit.
Následně soud na základě Úmluvy OSN dospívá k závěru, že „za majetek, který je konkrétně užíván nebo určen k užívání státem pro jiné než státní neobchodní účely, se nepovažuje (mimo jiné) majetek, včetně jakéhokoli bankovního účtu, který je užíván či určen k užívání při výkonu funkcí diplomatické mise státu nebo jeho konzulárních úřadů, zvláštních misí, misí při mezinárodních organizacích nebo delegací při orgánech mezinárodních organizací nebo na mezinárodních konferencích [čl. 21 odst. 1 písm. a) Úmluvy OSN]. Použití donucovacího opatření vůči bankovnímu účtu cizího státu užívaného nebo určeného k užívání při výkonu funkcí diplomatické mise státu proto není přípustné v žádné fázi soudního řízení, nebyl-li k takovému opatření udělen souhlas státu nebo nebyla-li pohledávka z tohoto bankovního účtu státem vyčleněna (označena) k uspokojení nároku, který je předmětem řízení.“
Jednou z námitek dovolatelky byla také skutečnost, že soudy nižších stupňů rozhodly na základě čestného prohlášení velvyslance Indické republiky o tom, že bankovní účty jsou využívány pouze pro výkon funkcí diplomatické mise, aniž provedly dokazování ohledně tohoto prohlášení. V tomto ohledu Nejvyšší soud uzavřel, že tato námitka není opodstatněná, jelikož „[…] nebyly zjištěny skutečnosti, které by tento závěr zpochybňovaly, a že vyžadování konkrétních informací od povinné o existenci, účelu či použití finančních prostředků uložených na jejích bankovních účtech nebo o jednotlivých transakcích na těchto účtech by znamenalo zásah do vnitřních záležitostí cizího státu v rozporu s mezinárodním právem, postupovaly soudy při zjišťování rozhodných skutečností v souladu se zákonem a mezinárodním právem.“ V otázce problematiky smíšených bankovních účtů diplomatických misí však lze v rozhodnutí spatřovat nejasnosti. Není totiž zcela zřejmé, co Nejvyšší soud míní oním výše uvedeným „závěrem“, který by mohl být zpochybněn. Tedy zda tímto závěrem má být skutečnost, že jsou finanční prostředky využívány výhradně pro výkon funkcí diplomatické mise, anebo pouze skutečnost, že jsou alespoň v určité míře využívány pro účely diplomatické mise. Vzhledem k tomu, že na jiném místě rozhodnutí (jak je již uvedeno výše) soud uvádí, že „použití donucovacího opatření vůči bankovnímu účtu cizího státu užívaného nebo určeného k užívání při výkonu funkcí diplomatické mise státu proto není přípustné v žádné fázi soudního řízení, nebyl-li k takovému opatření udělen souhlas státu nebo nebyla-li pohledávka z tohoto bankovního účtu státem vyčleněna (označena) k uspokojení nároku, který je předmětem řízení“, se domnívám, že Nejvyšší soud neklade důraz na výhradní užívání bankovního účtu pro účely zajištění chodu diplomatické mise, ale spíše přiznává ochranu vyplývající z exekuční imunity také smíšeným bankovním účtům, tedy takovým bankovním účtům, které jsou alespoň v určité míře využívány pro zajištění funkcí diplomatické mise, ledaže cizí stát udělí souhlas s použitím donucovacího opatření nebo vyčlení z bankovního účtu prostředky k uspokojení příslušeného nároku.
Současně Nejvyšší soud jasně uzavřel, že vyžadování konkrétních informací od cizího státu o účelu finančních prostředků uložených na bankovních účtech jeho diplomatické mise je nepřípustné, neboť by se jednalo o zásah do vnitřních záležitostí cizího státu a je nutné se spolehnout na pravdivost čestného prohlášení cizího státu (typicky vedoucího diplomatické mise). Z rozhodnutí tak vyplývá, že pro soudy v České republice má být pro přiznání ochrany bankovním účtům diplomatických misí dostatečné čestné prohlášení cizího státu o využívání peněžních prostředků (výlučně) pro zajištění chodu diplomatické mise. [8]
Závěr
V oblasti státních imunit se jeví být problematickým zejména rozdílný přístup soudů v jednotlivých státech, ačkoliv se zdá, že se postupem času tyto přístupy sjednocují, čehož je důkazem samotná Úmluva OSN. V českém právním řádu pak lze nalézt dílčí úpravu rovněž v zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Výše analyzované rozhodnutí Nejvyššího soudu pak velmi dobře ilustruje přístup České republiky k problematice státních imunit, který lze i s ohledem na ratifikaci Úmluvy OSN hodnotit jako moderní a domnívám se, že také správný, neboť tento přístup umožňuje vyvážit zájem na ochraně práv na straně jedné, a zájem na korektních diplomatických vztazích na straně druhé.
Zásada svrchované rovnosti vychází ze státní suverenity, což je vlastnost státní moci, která je ve vztahu k ostatním státům a jakékoli jiné moci nezávislá a rovnoprávná a na svém území nejvyšší a zcela výlučná, viz ČEPELKA, Č. a POKŠTEFL, J. Co vědět z mezinárodního práva. Praha: Orbis, 1964, s. 36.[1]
Úmluva OSN (čl. 18 a 19), kanadský State Immunity Act (čl. 12 odst. 1), britský State Immunity Act [čl. 13 odst. 2 písm. b)], americký Foreign Sovereign Immunities Act [§ 1610 odst. a)]. [2]
Je nutno rozlišovat postoje jednotlivých států. Čínská lidová republika například stále zastává absolutní pojetí státní imunity, dle kterého je cizí stát zcela vyňat z jurisdikce vnitrostátních soudů jiného státu.[3]
Srov. čl. 19 písm. b) Úmluvy OSN.[4]
Srov. čl. 19 Úmluvy OSN.[5]
Srov. Birch Shipping Corp. v. The Embassy of the United Republic of Tanzania, District Court, Kolumbie, Spojené státy americké, 18. listopadu 1980.[6]
Srov. Philippine Embassy Bank Account Case, Německo, Spolkový ústavní soud v Německu, 13. prosince 1977; Alcom Ltd v. Republic of Colombia, Sněmovna lordu, Spojené království, 13. dubna 1984; Leasing West GmbH v. Democratic Republic of Algeria, Nejvyšší soud Rakouska, 30. dubna 1986. [7]
V obdobném duchu rozhodl rovněž Kasační soud v Itálii ve věci Banamar Capizzi v. Embassy of Algeria, 4. května 1989.[8]
Diskuze k článku ()