Zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) byl naposledy upraven zákonem č. 378/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „novela“).
Novelou došlo zejména ke značnému rozšíření působnosti finančního arbitra a jeho oprávnění ve vztahu k procesním stranám i k dalším osobám, které nejsou účastníky řízení. Počínaje dnem 1. 2. 2016, kdy nastala účinnost této novely, se řízení u arbitra stalo zajímavou alternativou pro řadu spotřebitelů při jejich sporech s finančními institucemi.[1]
Finanční arbitr a jeho působnost
Finanční arbitr (dále jen „arbitr“) je státem zřízený mimosoudní orgán příslušný k rozhodování některých sporů na finančním trhu. Funkci vykonává buď arbitr sám, nebo ji může vykonávat jeho zástupce, který může být trvale pověřen výkonem části rozhodovací pravomoci arbitra.
S ohledem na působnost arbitra jsou nastaveny požadavky na jeho osobu tak, aby byl zaručen řádný výkon jeho funkce. Arbitrem může být jmenována pouze osoba, která má ukončeno magisterské studium v oblasti práva na vysoké škole v České republice a prokáže 5 let praxe v oblasti finančního trhu nebo ochrany zájmů spotřebitelů. Samozřejmě se musí jednat o bezúhonnou osobu s plnou svéprávností a dobrou pověstí. Stejné podmínky platí i pro zástupce arbitra.
Arbitr je příslušný k rozhodování sporů mezi spotřebitelem a následujícími subjekty, které zákon označuje jako instituce:
- poskytovatel platebních služeb při poskytování platebních služeb,
- vydavatel elektronických peněz při vydávání a zpětné výměně elektronických peněz,
- věřitel nebo zprostředkovatel při nabízení, poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru nebo jiného úvěru, zápůjčky, či obdobné finanční služby,
- osoba obhospodařující nebo provádějící administraci fondu kolektivního investování nebo nabízející investice do fondu kolektivního investování nebo srovnatelného zahraničního investičního fondu při obhospodařování nebo provádění administrace fondu kolektivního investování nebo nabízení investic do fondu kolektivního investování nebo srovnatelného zahraničního investičního fondu,
- pojistitel nebo pojišťovací zprostředkovatel při nabízení, poskytování nebo zprostředkování životního pojištění,
- osoba provozující směnárenskou činnost při provádění směnárenského obchodu,
- stavební spořitelna nebo zprostředkovatel při nabízení, poskytování nebo zprostředkování stavebního spoření,
- obchodník s cennými papíry, vázaný zástupce, obhospodařovatel investičního fondu nebo zahraničního investičního fondu nebo investiční zprostředkovatel při poskytování investičních služeb nebo při výkonu činností podle § 11 odst. 1 písm. c) až f) zákona o investičních společnostech a investičních fondech
(v dalším textu se přidržím rovněž souhrnného označení „instituce“, případně „finanční instituce“).
V praxi bude asi nejvýznamnější rozšíření působnosti arbitra o spory mezi spotřebitelem a podnikatelem týkající se úvěrů, půjček, hypoték či podobných finančních služeb, které nespadají pod pojem „spotřebitelský úvěr“ dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Před výše uvedenou novelou bylo v této oblasti mimosoudní řešení sporů neodůvodněně nejednotné. Užitečné je i rozšíření působnosti arbitra na spory týkající se stavebního spoření a spory týkající se poskytování investičních služeb.
Pojem spotřebitel není v zákoně upraven, je třeba vycházet z definice obsažené v § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“). Tato definice odpovídá potřebám zákona a je pro jeho účely plně dostačující. Spotřebitelem je podle této definice každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem, v tomto případě tedy s institucí, nebo s ní jinak jedná.
K podání návrhu k arbitrovi je aktivně legitimován výhradně spotřebitel a pasivně legitimována výhradně instituce. Instituce tedy není oprávněna podat k arbitrovi návrh na zahájení řízení proti svému zákazníkovi. Tato úprava plně koresponduje s příslušnou evropskou úpravou i celkovou koncepcí řízení u arbitra, rovněž zajišťuje právní jistotu ohledně vymezení pasivně legitimovaných osob v řízení před arbitrem. Odpovídá i jednomu z hlavních účelů zákona, kterým je ochrana spotřebitele před nezákonným jednáním finančních institucí.[2]
Pro okruh sporů před arbitrem platí významná zásada, že sjednání rozhodčí smlouvy nevylučuje pravomoc arbitra. Sjednání rozhodčí smlouvy je v současnosti běžnou a obvyklou praxí mnoha finančních institucí, vyloučení pravomoci arbitra při sjednané rozhodčí smlouvě by tak značně omezilo přístup spotřebitelů k arbitrovi.
Okruh sporů před arbitrem je naopak omezen v případech, kdy je návrh na zahájení řízení nepřípustný. Kromě sporů, kdy vůbec není dána působnost arbitra, se tak jedná o věci, o kterých se již jedná před soudem, arbitrem či v rozhodčím řízení, případně již o nich bylo těmito institucemi rozhodnuto. V zásadě se tak jedná o klasickou překážku litispendence (zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení) a překážku věci rozhodnuté, kdy pravomocné rozhodnutí brání dalšímu projednání této věci.
Rozšíření působnosti arbitra dle zmíněné novely je nutno hodnotit pozitivně. Arbitr má v současnosti do své působnosti sloučeny veškeré spory v zásadních oblastech týkajících se financí, ve kterých vystupují na jedné straně instituce (jak jsou definovány výše) a na druhé spotřebitel. Vzhledem ke složitosti této problematiky je žádoucí, aby se těmito spory zabýval specializovaný orgán. Arbitr má možnost se zabývat do detailu jednotlivými aspekty finančních služeb, ochranou spotřebitele v této oblasti a jednotlivými specifiky s tím spojenými.
Hlavní zásady řízení u arbitra
Řízení u arbitra se řídí přednostně zákonem o arbitrovi a podpůrně se použije zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).[3]
Řízení se vždy zahajuje na návrh spotřebitele, finanční instituce není oprávněna navrhovat zahájení řízení u arbitra. Jednou z důležitých výhod řízení u arbitra je skutečnost, že se nezpoplatňuje. V občanském soudním řízení má žalobce povinnost hradit soudní poplatek a může pouze žádat o osvobození s ohledem na jeho majetkové poměry, zatímco u arbitra má navrhovatel jistotu bezplatného řízení.
Co má naopak řízení u soudu a řízení u arbitra společné, jsou právní účinky podání návrhu na promlčení a prekluzi. Promlčecí lhůta ani prekluzivní lhůta tedy po dobu řízení u arbitra neběží, spotřebitel má v tomto ohledu stejné postavení, jako v případě podání žaloby k soudu.[4]
V zákoně je rovněž zdůrazněna snaha arbitra o smírné řešení sporu, toto řešení však nemůže být na úkor řádného a spravedlivého posouzení právní věci. Tato zásada platí podobně i v řízení občanskoprávním. Důležité je, že smír jako procesní institut je u arbitra zásadně možný, je nutné přitom vycházet ze zásad stanovených správním řádem pro sporné řízení.[5]
Na rozdíl od občanského soudního řízení podléhá řízení u arbitra zásadě vyšetřovací. Arbitr tedy není omezen důkazními návrhy navrhovatele a sám aktivně opatřuje důkazy. Tato zásada výrazně odráží ochranu spotřebitele, který z důvodu nedostatečné orientace ve finančních produktech nemusí být schopen správně označit důkazy ve svůj prospěch. Arbitr je s ohledem na své znalosti a odbornost v oboru své působnosti v pozici, kdy je schopen nesrovnatelně lépe posoudit, které informace je třeba od instituce zajistit a které důkazy opatřit a provést. Oproti soudnímu řízení, kde žalobce nese povinnost tvrzení a důkazní břemeno, je tak navrhovatel u arbitra v lepší pozici.
Pro realizaci výkonu pravomoci arbitra jsou nezbytné některé procesní instituty, kterými disponuje soud v občanském soudním řízení a bez nichž by řízení u arbitra nemohlo mít požadovaný efekt. Arbitr je dle § 12 zákona oprávněn požadovat po finanční instituci, aby se k věci vyjádřila, předložila požadované doklady a dokumentaci, účastnila se jednání, případně aby umožnila arbitrovi nahlédnout do svých spisů a elektronických záznamů. Nově se arbitr může obracet s žádostí o vysvětlení nebo předložení důkazů i na jiné fyzické a právnické osoby, které nejsou účastníky řízení, což je nepochybně přínosné, neboť původní možnost arbitra obracet se pouze na další finanční instituce byla zjevně nedostatečná.
Povinnosti stanovené v § 12 zákona jsou povinnosti procesní povahy a neposkytnutí informací či údajů je tak kvalifikováno jako procesní delikt, za nějž lze uložit pořádkovou pokutu. Pořádková pokuta může být uložena jak institucím, které jsou účastníky řízení, tak i jiným fyzickým a právnickým osobám, které odmítnou vyhovět požadavkům arbitra. Je zřejmé, že nastavená výše sankcí a vůbec možnost jejich uložení i opakovaně plně odpovídá postavení zúčastněných subjektů, konkrétně tedy finančních institucí. Dle důvodové zprávy k novele se mohou namátkově dané částky pohybovat od statisíců v případě stavebního spoření, po miliony či desítky milionů v případě investic. Při schvalování novely vycházel zákonodárce ze skutečnosti, že finanční instituce jsou finančně silné a nižší sankce by mohly značně snížit šanci spotřebitele na výkon jeho zákonných práv, neboť většina informací je v dispozici instituce a je obtížné se jich domoci. Nižší pokuty by tak mohly vést k značnému omezení přístupu k těmto údajům.[6]
Oproti občanskému soudnímu řízení obsahuje zákon některé specifické důvody pro zastavení řízení. Kromě běžných důvodů k zastavení řízení, kterými jsou nepřípustnost návrhu a zpětvzetí návrhu navrhovatelem, zastaví arbitr řízení, pokud navrhovatel neposkytl potřebnou součinnost nebo návrh je zjevně bezdůvodný nebo šikanózní. Nově je také stanovena možnost arbitra řízení zastavit v případě, že by řešení sporu svojí právní nebo skutkovou složitostí vážně ohrozilo účel řízení před arbitrem. Toto ustanovení má zabránit zahlcení arbitra spory, které by nebyl schopen rychle a efektivně řešit s ohledem na nedostatečné finanční či personální kapacity. V budoucnu bude zajímavé sledovat, kterým směrem se výklad tohoto ustanovení bude ubírat, zatím lze vycházet z toho, že funguje jako pojistka arbitra v případě přetížení jeho úřadu.
Arbitr má pro vydání nálezu ve věci samé stanovenou zákonem lhůtu 90 dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí, ve zvlášť složitých případech lze tuto lhůtu prodloužit. Za samozřejmé je nutno považovat obvyklé zásady týkající se rozhodování státního orgánu, tj. nestrannost, spravedlivost v souladu s nejlepším vědomím a svědomím arbitra a vycházení pouze ze skutečností zjištěných v souladu se zákonem o arbitrovi a zvláštními právními předpisy. Proti nálezu lze podat námitky, o kterých rovněž rozhoduje arbitr. Konečné rozhodnutí pak může být přezkoumáno i ve správním soudnictví, a to v režimu části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.[7]
Důležité jsou účinky nálezu, který je v právní moci. Splnění povinnosti stanovené v pravomocném nálezu, u kterého uplynula lhůta k plnění, se lze domáhat stejně jako povinnosti stanovené pravomocným rozhodnutím soudu, tj. výkonem rozhodnutí či exekucí.
Zcela zásadní je však úprava nákladů řízení, kdy každý účastník nese své náklady sám. Spotřebitel sice na jednu stranu nedostane žádnou náhradu nákladů případného právního zastoupení, ale na druhou stranu tak nenese žádné riziko toho, že bude hradit náklady druhé strany v případě neúspěchu. Je ovšem otázkou, nakolik by byly výdaje na právní zastoupení úspěšné strany vymahatelné jako náhrada škody.
Místo úpravy náhrady nákladů úspěšné straně obsahuje zákon sankční ustanovení, které však postihuje pouze instituce, nikoli spotřebitele. Pokud je spotřebitel ve svém návrhu úspěšný, byť jen částečně, uloží arbitr instituci povinnost zaplatit sankci ve výši 10% částky, kterou má instituce zaplatit úspěšnému spotřebiteli, vždy však nejméně ve výši 15.000,- Kč. Sankci ve výši 15.000,- Kč uloží arbitr instituci i v případě, že měl spotřebitel úspěch ve sporu, jehož předmětem není peněžitá částka. Tyto sankce jsou příjmem státního rozpočtu a lze předpokládat, že přednostně z nich bude placen chod Kanceláře finančního arbitra.[8]
Shrnutí základních výhod řízení u arbitra
Pokud je spotřebitel v pozici, kdy se ocitne ve sporu s finanční institucí a má zájem se domáhat svých práv, představuje pro něj dle mého názoru finanční arbitr vhodnou alternativu k soudnímu řešení sporu.
U arbitra lze očekávat, že v oblasti své působnosti, tj. finančních produktů, bude zběhlejší než soudce, který se z povahy své profese nemůže takto úzce specializovat. Speciální odbornost arbitra by tak měla vést k tomu, že se arbitr ve složitých otázkách jednotlivých finančních produktů bude schopen rychle orientovat a bude tedy při rozhodování sporů značně efektivní.
Nepochybnou výhodou je i bezplatnost řízení u arbitra a absence rizika spotřebitele, že by v případě prohry musel nést negativní následek v podobě náhrady nákladů řízení protistrany.
Významnou předností řízení u arbitra je rovněž vyšetřovací zásada, která umožňuje navrhovateli být úspěšný i v případě, že jeho návrh není zcela bezchybný a chybí v něm některé skutečnosti či důkazní návrhy. Arbitr při své odbornosti může směřovat dokazování směrem, který by spotřebiteli jako laikovi nepřišel na mysl, a v řízení je tak pravděpodobnější, že bude správně zjištěn skutečný stav věci. Skutečnost, že na navrhovateli již neleží taková odpovědnost jako v případě podané žaloby k soudu, pak umožňuje podání návrhu i ve věci, kde si navrhovatel není zcela jist přesnou formulací svého nároku či možností prokázání jeho oprávněnosti.
Při výše uvedených specifikách pak zůstávají zachovány některé zásadní aspekty běžné v řízení před soudem; z těchto bych zmínila zejména stavení promlčecí a prekluzivní lhůty, možnost exekučního vymáhání povinnosti stanovené pravomocným nálezem arbitra a nepochybně procesní pravomoci arbitra při opatřování důkazů.
Pokud tedy spor mezi spotřebitelem a finanční institucí spadá do působnosti finančního arbitra, je řízení u finančního arbitra pro spotřebitele s ohledem na výše uvedené výhody vhodným řešením. Zcela jistě to nebude platit absolutně a pro všechny případy, nepochybně je však žádoucí před podáním návrhu k soudu tuto alternativu zvážit a posoudit její výhody.
Postavení finančního arbitra jako specializovaného státního orgánu pro mimosoudní řešení zejména spotřebitelských sporů z vybraných sektorů finančního trhu je řešeno i v článku Finanční arbitr jako efektivní cesta pro mimosoudní řešení vybraných sporů (viz odkaz - ).http://www.pravniprostor.cz/clanky/financni-pravo/financni-arbitr-jako-efektivni-cesta-pro-mimosoudni-reseni-vybranych-sporu[1]
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. 5. 2013 o alternativním řešení spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice o alternativním řešení spotřebitelských sporů č. 2009/22/ES.[2]
Při aplikaci správního řádu je nutné pamatovat na skutečnost, že řízení u arbitra je řízením sporným se specifiky uvedenými v ustanovení § 141 správního řádu. [3]
Text ustanovení § 8 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi byl novelou č. 378/2015 Sb. doplněn o prekluzi. Dle původního znění byla stavena lhůta pouze u promlčení a nikoliv u prekluze, což mohlo značně narušit právo na ochranu práva před soudem, pokud by během řízení před arbitrem došlo k prekluzi předmětného nároku.[4]
Ustanovení §141 odst. 8 správního řádu.[5]
Pořádková pokuta je upravena v § 23 zákona o finančním arbitrovi, jedná se o speciální úpravu vůči § 62 správního řádu.[6]
Viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu, č.j. 2 Afs 50/2007-94.[7]
Dle výroční zprávy za rok 2014 zaplatily povinné subjekty sankce ve výši 90 tis. Kč a tyto sankce byly příjmem Kanceláře finančního arbitra.[8]
Diskuze k článku ()