Daňový režim stablecoinů v ČR: právní nejasnosti a důsledky legislativní novely 2025

Z právního a daňového hlediska však stablecoiny dosud spadají pod obecné režimy platné pro kryptoměny, aniž by jim byla věnována samostatná úprava, která by reflektovala jejich odlišnou ekonomickou povahu. Tento stav vyvolává řadu otázek – především zda a za jakých podmínek se na stablecoiny vztahuje osvobození od daně z příjmu podle zákona o daních z příjmů, a jaké důsledky bude mít plánovaná legislativní změna účinná od roku 2025, která zavádí nový režim daňového osvobození kryptoměny pro fyzické osoby.

Cílem tohoto článku je analyzovat právní a daňové postavení stablecoinů v kontextu českého práva, identifikovat výkladové nejasnosti spojené s jejich kvalifikací, a především zhodnotit dopady novely zákona o daních z příjmů vztahující se k podmínkám osvobození od daně z příjmu, která se k této třídě digitálních aktiv staví odlišně než ke klasickým kryptoměnám.

Právní povaha stablecoinů v českém prostředí

Stablecoiny představují specifickou kategorii kryptoaktiv, jejichž hlavním účelem je eliminace cenové volatility typické pro většinu kryptoměn. Na rozdíl od decentralizovaných kryptoměn, jako je Bitcoin nebo Ethereum, jejichž hodnota je primárně určována tržní nabídkou a poptávkou, jsou stablecoiny navázány na hodnotu určitého podkladového aktiva – zpravidla fiat měny, typicky amerického dolaru. Právě tato vazba umožňuje udržovat stabilní směnnou hodnotu, což z nich činí preferovaný nástroj pro uchování hodnoty, vypořádání transakcí nebo zajištění likvidity na kryptoměnových trzích. 

V rámci této kategorie lze rozlišit několik typů: tzv. „asset-referenced tokens“ (tokeny vázané na aktiva), jako jsou například USDT (Tether) či USDC (USD Coin), a dále tzv. „algorithmic stablecoins“, jejichž stabilita je udržována pomocí algoritmických mechanismů a interní ekonomiky projektu (např. dnes již nefunkční UST/LUNA). Společným jmenovatelem je však skutečnost, že stablecoiny primárně neplní investiční funkci, nýbrž funkci platebního a zúčtovacího prostředku v rámci decentralizovaných finančních struktur.

Přestože ekonomická funkce stablecoinů je odlišná od ostatních kryptoaktiv, český právní řád je dosud nedefinuje jako samostatnou kategorii. Z hlediska regulatorního posouzení se na ně vztahují obecná pravidla pro digitální aktiva. Česká národní banka ve svém stanovisku k tzv. převodním tokenům (2018) výslovně uvádí, že kryptoměny – a tedy i stablecoiny – nejsou peněžními prostředky, nepředstavují elektronické peníze podle zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, a zároveň nesplňují znaky investičních nástrojů ve smyslu zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu[2].

Z výše uvedené lze tedy dojít k závěru, že stablecoiny nejsou v českém právu považovány za měnu, elektronické peníze ani za cenné papíry. Z právního hlediska jsou kvalifikovány jako tzv. nehmotné movité věci sui generis, tedy jako zvláštní forma digitálních aktiv, která nenaplňuje legální definici žádné ze standardně regulovaných kategorií. Tuto interpretaci podporuje rovněž stanovisko Ministerstva financí ČR, které doporučuje účtovat digitální měny – včetně stablecoinů – jako „zásoby svého druhu“ a upozorňuje na jejich specifickou a vývojově otevřenou povahu[3]. Toto pojetí přebírá i odborná literatura. Jak uvádí Michal Hanych a kol., stablecoiny nejsou listinami ani zaknihovanými cennými papíry, nevtělují žádná majetková či jiná práva vůči emitentovi a nelze je proto podřadit pod žádnou ze zákonem vymezených kategorií cenných papírů či cenin. Z tohoto důvodu je třeba na ně nahlížet jako na kryptoaktivum sui generis, s vlastními charakteristikami a odlišnou právní logikou[4].

Určitý posun lze očekávat v návaznosti na evropskou regulaci. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/1114, ze dne 31. 5. 2023, o trzích s kryptoaktivy (MiCA) zavádí novou právní kategorii tzv. „e-money tokens“, tj. stablecoinů navázaných na hodnotu jedné fiat měny. Pro jejich vydávání bude vyžadována licence podobná té, kterou dnes musejí získat poskytovatelé elektronických peněz. V době přípravy tohoto článku však MiCA v ČR ještě nenabylo účinnosti a české právo nadále zachází se stablecoiny v rámci neregulovaného prostoru, jako s komoditou digitální povahy bez přímého institucionálního dohledu[5].

Daňová úprava kryptoměn v ČR a její vztah ke stablecoinům

Z hlediska daňového práva jsou kryptoměny v České republice dlouhodobě posuzovány jako nehmotné movité věci, přičemž příjmy z jejich směny nebo prodeje jsou zdaňovány jako tzv. ostatní příjmy dle § 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „ZDP“)[6]. Tento přístup se odvíjí jak od metodických pokynů Generálního finančního ředitelství, tak od soudní praxe a odborné literatury, přičemž všechny závěry se shodují v tom, že kryptoměny nejsou měnou, cenným papírem ani investičním nástrojem[7]. Daňové zatížení vzniká při každém převodu kryptoměny, a to jak na fiat měnu, tak při směně na jinou kryptoměnu, nebo při úhradě zboží či služeb. Směna je tedy podle výkladu správce daně vždy považována za zdanitelnou událost, nikoli za prostou konverzi bez daňových dopadů[8]. V praxi to znamená, že je třeba stanovit základ daně při každé transakci a evidovat vstupní hodnotu i časové údaje pro posouzení zdanitelnosti. Tato pravidla se bez rozdílu vztahují i na stablecoiny, byť jejich ekonomická funkce (uchovatel hodnoty) se odlišuje od volatilních kryptoaktiv. Stablecoin jako např. USDT nebo USDC se tedy daňově neodlišuje od bitcoinu – při jeho směně vzniká poplatníkovi zdanitelný příjem, a to ve výši rozdílu mezi pořizovací cenou a tržní hodnotou v okamžiku realizace.

Stěžejní rozdíl oproti jiným aktivům spočívá v tom, že na kryptoměny – a tedy ani na stablecoiny – se nevztahuje režim kurzových zisků podle § 4 odst. 1 písm. ze) ZDP, neboť nejsou považovány za měnu. Z toho důvodu nelze například osvobodit zisk z jejich směny pouze s odkazem na kurzový rozdíl, jak je tomu u cizoměnových účtů[9].

Až do konce roku 2024 také neexistovala žádná výjimka umožňující časové nebo hodnotové osvobození příjmů z prodeje kryptoměn, a to na rozdíl od cenných papírů či investičních fondů. To znamenalo, že každý příjem ze směny nebo prodeje kryptoměn podléhal dani z příjmů, bez ohledu na dobu držby či výši zisku. Tento režim se vztahoval i na stablecoiny.

Prakticky to znamenalo, že pokud poplatník prodal stablecoin (např. USDT) za české koruny, musel zdanit rozdíl mezi pořizovací cenou a prodejní cenou. Pokud byl směněn stablecoin za jinou kryptoměnu, například za Bitcoin, šlo opět o realizaci zdanitelného příjmu, přičemž jako základ daně se použila obvyklá hodnota stablecoinu v okamžiku směny.

Tato jednotná daňová úprava stablecoinů i běžných kryptoměn byla do roku 2024 relativně stabilní. Avšak přijetí legislativních změn účinných od roku 2025, zejména zavedení časového a hodnotového testu pro daňové osvobození příjmů z kryptoměn, tuto jednotnost narušilo, jak bude rozebráno v následující části článku[10].

Aplikace osvobození z příjmů kryptoměn a výslovné vyloučení stablecoinů

Do roku 2024 nebylo v českém daňovém právu možné osvobodit příjem z prodeje kryptoměny od daně z příjmů. Kryptoměny, včetně stablecoinů, nebyly právně způsobilé splnit podmínky pro osvobození podle § 4 odst. 1 písm. w) ani písm. x), zákona o daních z příjmů, protože nenaplňují definici cenného papíru ani investičního nástroje podle českého práva. Tento výklad potvrdily jak stanoviska Ministerstva financí a Finanční správy, tak i relevantní judikatura. Tento stav se však změnil s přijetím novely zákona o dani z příjmu účinné od 15. 2. 2025, která zavádí dvě významné podmínky pro osvobození příjmů z prodeje kryptoaktiv fyzickými osobami mimo podnikání. První podmínkou je dodržení časového testu, kdy osvobození je možné, pokud byla kryptoměna držena déle než tři roky[11]. Druhou podmínkou je, že maximální úhrnný příjem z prodeje kryptoměny nesmí překročit 100.000, - Kč za zdaňovací období. Tyto změny byly implementovány s cílem zvýšit transparentnost a spravedlivost daňového systému. 

Z hlediska daňové konstrukce tak zákonodárce přistoupil k analogii s režimem cenných papírů, aniž by zároveň změnil právní povahu kryptoměn. Jde tedy o výjimku zavedenou výslovně zákonem, nikoliv o aplikaci již existující úpravy cenných papírů. 

Zásadní je ovšem skutečnost, že stablecoiny jsou z nově zavedeného režimu daňového osvobození výslovně vyňaty. Důvodová zpráva[12] k novele uvádí, že u tzv. elektronických peněžních tokenů (což je v terminologii nařízení MiCA označení pro stablecoiny navázané na fiat měnu) se neočekává investiční motivace, nýbrž využití jako alternativy k hotovosti. Proto zákonodárce zvolil konzervativní přístup a tyto tokeny z režimu daňového zvýhodnění vyloučil.

Praktický důsledek je zřejmý: poplatník, který drží a následně prodá stablecoin, bude podléhat daňové povinnosti bez ohledu na dobu držby a výši příjmu. Tato pravidla platí rovněž pro směnu stablecoinu za jinou kryptoměnu nebo fiat měnu – vždy jde o zdanitelný příjem, bez možnosti uplatnit tříletý časový test nebo hodnotový limit.

Tento legislativní krok je z pohledu právní jistoty srozumitelný, neboť reflektuje funkční rozdíl mezi investičním a platebním využitím kryptoaktiv. Na druhou stranu však může vést k nejasnostem v případech, kdy stablecoin není technicky ani právně vydáván jako elektronický peněžní token v souladu s MiCA, ale je vnímán a užíván jako běžná kryptoměna (např. DAI jako decentralizovaný algoritmický stablecoin).

Výkladové nejasnosti tak mohou přetrvávat i po roce 2025, zejména v případech, kdy se bude zkoumat, zda konkrétní stablecoin splňuje znaky investičního aktiva, nebo se jedná o elektronický nástroj k převodu hodnoty. V tomto ohledu bude rozhodující jednak právní kvalifikace daného tokenu, jednak případné budoucí stanovisko Finanční správy nebo judikatura.

Výkladové nejasnosti a problematické situace

Navzdory skutečnosti, že zákon o daních z příjmů ve znění účinném od 15. 2. 2025 zavádí nové podmínky pro osvobození příjmů z kryptoměn, zůstává právní postavení stablecoinů nadále nejednoznačné, a to jak z hlediska jejich právní kvalifikace, tak z pohledu daňových dopadů při různých typech transakcí. Jedním z hlavních problémů je absence výslovné právní definice stablecoinu v českém právním řádu. Zatímco evropská regulace, konkrétně nařízení MiCA (2023/1114), zavádí pojem „elektronický peněžní token“ (e-money token), česká právní úprava tuto terminologii zatím výslovně nepřejímá. Není tak jednoznačné, zda má být každý stablecoin automaticky podřazen tomuto režimu, nebo zda záleží na konkrétním způsobu jeho emitování a na tom, zda emitent podléhá licenčnímu režimu podle zákona o platebním styku.

Tato nejistota vyvolává několik praktických problémů. V první řadě nemá daňový poplatník právní jistotu, zda konkrétní stablecoin skutečně spadá do kategorie elektronických peněžních tokenů, jak ji chápe zákon. Zatímco u centralizovaných stablecoinů, jako jsou USDT nebo USDC, jejichž emitenti deklarují navázání tokenu na hotovostní rezervy (např. v USD), lze s určitou mírou pravděpodobnosti dovodit, že pod tuto výjimku spadají, u decentralizovaných typů, jako je DAI (bez centrálního emitenta a bez právního závazku k výplatě fiat měny), je kvalifikace výrazně sporná.

Dalším problémem je absence jakékoli metodiky nebo veřejného registru, který by umožnil daňovým poplatníkům spolehlivě ověřit, zda daný token spadá do režimu elektronických peněžních tokenů. V situaci, kdy zákon formuluje výjimku, ale současně ji nedefinuje ani neváže na konkrétní referenční seznam nebo licenční databázi, vzniká značná aplikační nejistota. To se projevuje zejména u decentralizovaných projektů bez emitenta, bez právní subjektivity a bez institucionálního dohledu, které však technicky fungují jako stablecoiny. Značná komplikace v praxi nastává při směně stablecoinu za jinou kryptoměnu (např. USDC za BTC). Daňový zákon takovou směnu posuzuje jako zdanitelnou operaci – příjem je klasifikován jako úplatný převod a základ daně se stanovuje dle obvyklé hodnoty stablecoinu v českých korunách v okamžiku transakce. V praxi však poplatníci často vnímají stablecoin pouze jako neutrální „mezistupeň“ mezi dvěma investičními aktivy a přehlížejí, že i při takové směně vzniká zdanitelný příjem. Finanční správa však žádnou zvláštní úpravu pro takové případy nepřipouští.

Za další spornou situaci lze považovat možnost změny právního režimu stablecoinu v čase. V návaznosti na přijetí a plnou účinnost nařízení MiCA se může stát, že token, který dosud nebyl považován za elektronický peněžní token, bude nově kvalifikován jako takový. V důsledku této změny může dojít k přehodnocení daňového režimu i zpětně – a to zejména tehdy, pokud Finanční správa změní svůj výklad bez přechodného období nebo bez veřejného metodického sdělení. Takový vývoj by mohl být v rozporu s principy právní jistoty a předvídatelnosti daňové správy.

Z výše uvedeného je zřejmé, že problematika zdanění stablecoinů není jen otázkou technického zařazení, ale zasahuje i základní principy materiální právní jistoty a správní transparentnosti. Do doby, než bude vydána metodická pomůcka Finanční správou, případně závazný výklad zákona nebo judikatorní sjednocení, zůstane postavení některých typů stablecoinů ve vztahu k daňovému osvobození sporné.

Závěr

Zdanění stablecoinů v českém právním řádu ilustruje napětí mezi technologickým vývojem digitálních aktiv a dosavadními strukturami daňového práva. Ačkoli stablecoiny plní jinou ekonomickou funkci než volatilní kryptoměny – slouží primárně jako prostředek směny či uchovatel hodnoty – jsou podrobovány identickému daňovému režimu, aniž by byla zohledněna jejich specifická povaha. Současná právní úprava tak nedostatečně reflektuje rozdíl mezi investičními a platebními kryptoaktivy, což s sebou nese jak výkladové obtíže, tak riziko narušení právní jistoty adresátů daňové normy.

Novela zákona o daních z příjmů účinná od 15. února 2025 přináší zásadní posun v přístupu ke kryptoměnám, když zavádí podmínky pro jejich daňové osvobození. Výslovné vyloučení stablecoinů z tohoto režimu však odhaluje hlubší problém: právní neujasněnost jejich statusu, výkladové nejednotnosti a absenci přehledné metodiky, která by daňovým poplatníkům umožnila spolehlivě určit daňový režim konkrétního aktiva. Bez ohledu na deklarovaný cíl zvýšení právní jistoty tak novela ve vztahu ke stablecoinům vytváří nové výkladové spory, které bude třeba řešit jak legislativně, tak judikaturně či prostřednictvím výkladových stanovisek správce daně. Do té doby zůstává zdanění stablecoinů otázkou nejen právní analýzy, ale i praktické opatrnosti každého uživatele a investora.