Zákaz vycházení, zavřené školy, restaurace a obchody, nemožnost cestovat, policie rozhánějící večírky mládeže, nebo státem vedená likvidace podnikání a kultury, jakoby byly větší ozvěnou dob minulých, než je zdrávo.
Tehdy se říkalo, že o tom, co prostý lid nesmí či musí, prý rozhodují odborníci v souladu s nezvratnou daností principů marxismu-leninismu. Heslem letošního roku, které se valí z novinových titulků každý den je, že o těchto věcech rozhodují odborníci v souladu s nezvratnou daností boje proti viru.
Asi není ani tolik podstatné, že odborník v oblasti epidemiologie, či nějakých jiných přírodních věd, nemá absolutně žádnou kompetenci k posouzení dopadů společenské regulace na život lidí jak jednotlivě, tak společnosti jako celku, a to ani v ohledech, které s šířením nemocí přímo souvisí, natož co do jejich důsledků z hlediska ekonomického, či třeba celospolečenské stability.
Hlavním problémem této teze totiž je, že tehdy, stejně jako nyní, ve skutečnosti nevládnou ani epidemiologové, ani matematici, ani tajemní pánové s tabulkou (co jednou přijdou a jindy zase ne), nebo snad dokonce psi, či nějaké jiné neviditelné síly: faktickou moc vykonávají politici prostřednictvím ústavních funkcí a úřadů, které oni nebo jejich podřízení zastávají.
Současné zákazy a příkazy, ať již mají jakoukoliv formu, jsou totiž výlučně výsledkem rozhodnutí těchto konkrétních lidí – nikoliv jakousi zjevenou pravdou, které se nelze vyhnout. Na tom nic nemění ani do médií čas od času prosakující informace, že jsou příslušní představitelé ve svých rozhodnutích ovlivňováni nějakými záhadnými poradními skupinami v pozadí, o kterých nikdo neví, kdo v nich vlastně sedí, popřípadě osobami, které v současné situaci vidí na prvním místě příležitost k vlastnímu zviditelnění, či jinému prospěchu.
Obecně vzato, v samotném základu liberálních demokracií, k nimž se tato země před třemi dekádami přihlásila, stojí uznání absolutní hodnoty jednotlivce a jeho práv a svobod, z čehož vyplývá celá orientace fungování státu a státní moci. Základní paradigma této koncepce spočívá v tom, že státní moc není feudální vrchností, které jsou lidé podřízeni, a jejíž rozmary by měli plnit v duchu hesla maul halten und weiter dienen, ale naopak slouží občanům podle jejich vůle.
Charakteristickým znakem demokratického právního státu, jak je Česká republika ve své ústavě definována totiž je, že státní moc dodržuje své vlastní zákony. Slovy Listiny základních práv a svobod může být tato moc uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon předvídá. Tento princip samozřejmě platí i za nouzového stavu: ústavní zákon o bezpečnosti sice umožňuje vládě, aby omezila práva obyvatel a uložila jim určité povinnosti přímo sama, nicméně to nelze chápat jako prolomení uvedené zásady, ale naopak jde o její projev.
V žádném případě totiž není možné chápat ani vyhlášení nouzového stavu jako jakýsi ekvivalent přijetí zmocňovacího zákona, který by suspendoval dělbu moci, základní práva a svobody či zákonnost obecně, a snad poskytl vládě bianco šek k vydávání dekretů o libovolném obsahu a účelu, neboli k ustavení stavu odpovídajícího diktatuře. Jinými slovy, základní práva a svobody politici občanům nepřiznávají dle své momentální nálady či za jejich dobré chování, ale jsou jejich nedotknutelnou existencí vázáni, a povinni je naplňovat.
Funkcí moderního státu samozřejmě není jen dělat příslovečného nočního hlídače, ale statky, které jednotlivá základní práva představují, svým občanům též aktivně zajišťovat (právní doktrína hovoří o tzv. pozitivních závazcích státu). To lze ilustrovat na poskytování lékařské péče, vzdělání, podpory při nemoci či ve stáří, a podobně. Konkrétní podoba a obsah těchto pozitivních závazků má přitom být výsledkem realizace společenské poptávky, kterou občané vyjadřují ve volbách.
Pro demokracie západního typu je však charakteristické, že využití takových práv je primárně na svobodném rozhodnutí každého občana. Naopak snahami o sociální inženýrství, tedy o násilné vnucování představ o určitém způsobu života, který by měl vést ať již k dokonalejšímu „obecnému blahu“, či jeho variantě v podobě „ochránění“ jednotlivce před vnějšími riziky či před sebou samým, aniž by o to však dotyčný jakkoliv stál, se vyznačují státy totalitní. Ty totiž nechápou člověka a občana jako subjekt práv, od jehož vůle se existence státní moci a její uplatňování odvíjí, ale jako jejich pouhý objekt v podřízeném postavení vůči této moci, resp. jejím představitelům, kteří jsou povolání k tomu určovat, co je pro něj dobré, a co špatné, jelikož to sami myslí a vědí nejlépe. Názorným projevem takového přístupu je zakazování chození po ulici s kelímky kávy, nebo kolektivní trestání neposlušných občanů kteří zlobí tím, že jdou o víkendu večer na pivo, zakázáním silvestrovských oslav.
Leitmotivem prezentace účelu současných omezujících opatření přitom je, že jsou přijímány právě za účelem kohosi ochránit. Když už jím nejste vy sám, tak jím prý má být někdo jiný, nejspíše příslušník tzv. rizikové skupiny (pro tento účel jsou zneužíváni zejména senioři). Ptal se ovšem někdo těchto občanů, zda si přejí být „ochráněni“ zákazy návštěv a vycházení v sociálních zařízeních, nebo snad odpíráním zdravotní péče, vzdělání či možnosti pracovat pro jejich potomky? I senioři mají základní práva a svobody, a i od jejich vůle se má uplatňování státní moci odvíjet.
To samozřejmě neznamená, že by měl stát na ochranu zdraví svých obyvatel rezignovat. V souladu s ústavním pojetím práv a svobod by však v současné situaci bylo, aby ji stát poskytl těm, kteří jsou, nebo se cítí nákazou sami ohroženi – tedy aby každému, kdo si tak přeje, poskytl například zdarma ochranné prostředky, separátní přístup ke zdravotní péči, případně i materiální podporu, aby dotyčný mohl zůstat doma a nikam nevycházet, třeba do doby, než bude k dispozici vakcína. To by bylo jistě mnohem levnější, než současné (stejně nepříliš dostatečné) náhrady příjmů pro ty, kteří pracovat či podnikat chtějí, ale je jim to zakazováno, nemluvě o chybějících hodnotách, které nevytvoří, a daních, které z nich neodvedou.
Lze se domnívat, že společenský konsenzus a zdroje by se pro takové řešení nepochybně nalezly snadno. K zajišťování potřeb takových spoluobčanů, typu donášky nákupů, je přitom možné efektivně využít například síly policejních sborů. Že jich zřejmě nebude nedostatek se dá ostatně usuzovat z podoby represivních zásahů, které podnikají vůči protispolečenským živlům, jež si dovolili přijít na „nelegální párty“ (koho by donedávna napadlo, že něco takového může vůbec existovat?), nebo otevřít hospodu.
Mimochodem, porušení krizových opatření představuje přestupek, tedy společensky méně závažné jednání, za které hrozí nejvýše pokuta, stejně jako když například jdete na červenou. Nejen pro vlastní opatření, ale i pro jejich vymáhání přitom platí, že musí být povaze daného jednání a jeho právní kvalifikaci přiměřené. To obzvláště vynikne ve srovnání s jednáním osob, které se veřejně přiznávají k šíření poplašných zpráv za nouzového stavu, aniž by to vzbuzovalo větší zájem ze strany těch samých represivních složek.
Zásahy po zuby ozbrojených komand proti pachatelům přestupků, stejně jako nedávné úvahy typu, že by měli být občané povinni při zastavení policejní hlídkou v duchu tradic SNB prokazovat kam jdou či kde pracují, skutečně v demokratickém právním státě místo nemají.
Bylo by proto více než znepokojující, pokud by se tři dekády po 17. listopadu měly začít podobné věci stávat „novou normalitou“ našich životů.
Diskuze k článku ()