Pro mé kolegyně a kolegy v taláru to nebude nic objevného. Ostatním to ale snad nějaké poznání přinese. Ideálně o tom, za co všechno soudci své platy pobírají.
Už jen vstup do této profese není jednoduchý. Zájemce čeká výběrové řízení zahrnující obtížné vědomostní a psychologické testy. Nezbytné je i složení justiční zkoušky. Trvá několik dnů, během nichž uchazeč na základě obsahu vylosovaných spisů postupně zpracovává rozsudky z oblasti civilního, trestního a správního práva, poslední den se koná ústní zkouška ze všech právních oborů. Sama za sebe říkám, že těžší zkoušku jsem za svůj už poměrně bohatý profesní život nezažila.
A co potom? Mylnou je představa, že soudce pouze vede jednání a na vše ostatní „má lidi“. To není česká justiční realita. Samozřejmě máme administrativní a odborný personál, který plní řadu úkolů, je pro chod soudnictví nepostradatelný a my soudci jeho činnost oceňujeme. Mozkem a hybnou silou soudního systému ale je soudce. Soudce je odpovědný za kvalitní nastudování a posouzení každého jemu přiděleného případu. Soudce odpovídá za to, že soudní řízení proběhne v souladu se zákonnými pravidly, že budou dodrženy všechny lhůty, že se soudním spisem bude v každém okamžiku nakládáno správně. A především je to on, kdo musí „vymyslet“, jak případ rozhodne, musí tak učinit po právu a musí své rozhodnutí řádně odůvodnit. V podobě jednotlivých rozsudků napíše každý soudce v této zemi měsíčně něco jakou malou odbornou knihu. Za rok pak texty rozhodnutí jednotlivých soudců čítají stovky stran. Čas potřebný pro splnění všech těchto úkolů často přesáhne rámec běžné pracovní doby. Proto nastavujeme večery, noci, volné dny, šidíme své rodiny, přátele, zájmy i zdraví. Soudce je totiž soudcem 24 hodin denně, 365 dnů v roce.
Na rozdíl od naprosté většiny veřejnoprávních aktů je soudní rozhodování přímé a adresné. Vždy cílí na konkrétního člověka a jeho jedinečný příběh. A neodehrává se jen prostřednictvím doručení „papíru“. Z očí do očí říkáme lidem, že přijdou o práci, že se jejich majetek bude dělit pro ně třeba nevítaným způsobem, že půjdou na mnoho let do vězení… Soudce musí tyto chvíle, často emočně vypjaté, v jednací síni při vyhlašování rozhodnutí profesionálně i lidsky zvládnout. A rozhodně se nedaří za každou kauzou takříkajíc zavřít dveře. Nad mnohými přemýšlíme dny i měsíce. Rozhodně to je nemalá psychická zátěž. A velká odpovědnost.
Naprosto zásadní, pro českého občana možná a naštěstí přirozené, je, že vše popsané musí soudce realizovat nestranně a nezávisle. Neuhnout nikomu a ničemu. Nikdy a nikoho nezvýhodnit. Je totiž úplně jedno, jestli je jednou ze sporných stran stát, politik, jiná vlivná osobnost nebo „obyčejný“ člověk. Všichni jsou si v soudním řízení rovni. Právě proto se říká, že spravedlnost je slepá. Měříme totiž všem stejně.
Někdy je to velmi náročné. V současné mediální době, ovládané komunikačními technologiemi, lze lehce vytvořit výrazný tlak. Jistě si vybavíte propírané kauzy, kdy „každý ví, jak by to mělo dopadnout“. Přesto soudce musí rozhodnout výhradně podle práva a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Bez ohledu na to, co si kdokoliv přeje. Bez ohledu na to, že na něj v jednací síni i mimo ni míří kamery nebo mu soukromě i veřejně a méně či více agresivně spílají jednotlivci nebo různé zájmové skupiny. Bez ohledu na cokoliv.
I soudci samozřejmě mají dovolenou nebo bývají občas nemocní. Po dobu volna nebo nemocenské za nás ale nikdo naši práci nedělá. Vše, co máme rozpracované, na nás pěkně počká. Dokonce nám ještě v podobě nově napadlých případů práce přibude. Výjimkou je jen dlouhodobá pracovní neschopnost, kdy může předseda soudu přidělování nových kauz nemocnému soudci dočasně zastavit.
Soudce nemůže mít vedle své profese žádnou jinou práci, jak bývá běžné třeba u poslanců nebo senátorů. Smí pouze spravovat svůj vlastní majetek nebo se věnovat pedagogické, vědecké, umělecké nebo sportovní činnosti. Ovšem jen takové, která neohrozí vážnost, důstojnost a důvěryhodnost jeho funkce. Což platí i pro jakoukoliv jinou soukromou aktivitu soudce. Na menším městě bývá problematické třeba i jen zajít s přáteli do restaurace nebo sportovat. Vždycky se totiž najde někdo, kdo soudce zná, tím pádem jej pozoruje, hodnotí jeho chování a své postřehy dává dál. Prostě platí již shora řečené – soudce je soudcem neustále.
Tolik stručný exkurz do života soudce. V žádném případě na něj nechci žehrat a snad vytvářet dojem, jak se máme špatně. Vůbec ne. Svou pozici jsme si vybrali dobrovolně a většina z nás ji nevnímá jen jako práci, ale jako celoživotní poslání, které máme rádi a žijeme jím. Jen snad, že při veškerých nárocích, odpovědnosti a vypětí, které musíme zvládat, jsou věčné diskuse o našich platech únavné...
Diskuze k článku ()