Stěžovatel Milion Chvilek, z. s. se ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Praze. Obecné soudy vyšly ze závěrů předchozí judikatury, která se zabývala tím, zda se právnická osoba může úspěšně domáhat v rámci ochrany před neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 občanského zákoníku s účinností od 1. 1. 2014 odčinění takto způsobené nemajetkové újmy. Vzhledem k tomu, že zákonodárce nezahrnul neoprávněný zásah do pověsti právnické osoby do okruhu zvlášť stanovených případů, se kterými je spojeno právo na odčinění nemajetkové újmy ve smyslu § 2894 odst. 2 občanského zákoníku, dospěl Nejvyšší soud i v tomto případě k závěru, že po účinnosti „nového“ občanského zákoníku právnická osoba toto právo nemá.
Závěr soudů, že stěžovatel jako právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené samotným neoprávněným zásahem do své pověsti, považoval stěžovatel za neústavní. První senát Ústavního soudu postoupil případ plénu, které nyní přezkoumalo, zda aplikovaná úprava § 135 a § 2894 odst. 2 občanského zákoníku není v rozporu s ústavním pořádkem.
Ústavní soud (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) návrh na zrušení § 135 a § 2894 odst. 2 občanského zákoníku zamítl (výrok I.), avšak současně vyslovil, že účinná ochrana dobré pověsti právnických osob ústavně zaručená článkem 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžaduje analogické použití stejných prostředků jako při ochraně proti nekalé soutěži podle § 2988 občanského zákoníku, včetně možnosti požadovat přiměřené zadostiučinění (výrok II.).
Právnickým osobám svědčí právo na ochranu dobré pověsti. Podle čl. 10 odst. 1 Listiny má totiž každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Přestože některé z těchto práv, jako lidská důstojnost a osobní čest, náleží svou povahou výlučně fyzickým osobám, neznamená to, že by ochrana dobré pověsti (a jména) nemohla být ústavně zaručená také ve vztahu k osobám právnickým. Právnické osoby nejsou jen samoúčelnou právní fikcí, ale jsou převážně nástrojem, prostřednictvím něhož mohou lidé naplňovat své zájmy. Dobrá pověst hraje klíčovou roli pro vystupování právnických osob v právních vztazích a pro naplnění práv jednotlivců, kteří jsou v nich sdruženi, a při neoprávněném zásahu do ní jim může vzniknout majetková i nemajetková újma.
Ochrana ústavně zaručených práv nemá být teoretická a iluzorní, ale praktická a účinná. Nemožnost právnických osob požadovat na odčinění nemajetkové újmy přiměřené zadostiučinění představuje zákonné omezení jejich základního práva na ochranu dobré pověsti, neboť jim odpírá možnost domoci se odčinění způsobené újmy nemajetkové povahy a současně ostatní prostředky nelze považovat za dostatečně efektivní nástroje ochrany.
Takové omezení přístupu k efektivní ochraně není přiměřené. Restriktivní přístup zákonodárce k odčiňování nemajetkové újmy u právnických osob sice může sloužit jako prevence nadměrného uplatňování nároků na přiměřené zadostiučinění či jejich zneužívání. Tohoto cíle však bylo možné dosáhnout i méně omezujícími prostředky, zejména prostřednictvím rozhodovací praxe (dále bylo například možné uvažovat o paušálním odškodnění, jak je tomu u zásahů do práv duševního vlastnictví).
Současná právní úprava především vede k nesystematickému rozlišování v ochraně pověsti právnických osob a odčiňování jim způsobených nemajetkových újem. Okruh případů, pro které zákonodárce stanovil možnost odčinění nemajetkové újmy, je sice výsledkem jeho právně-politické úvahy, ta však nemůže být libovolná, jde-li o způsob ochrany ústavně zaručeného práva a omezení její účinnosti. Nejednotný přístup oslabuje systémovou soudržnost právní ochrany, což může vést k nespravedlnosti a k tomu, že obdobné zásahy budou napravovány rozdílně, aniž by pro to existoval rozumný důvod. Případy, v nichž se nemajetková újma odčiňuje, navíc převážně souvisí s účastí právnické osoby v obchodních vztazích, případně se zásahem do chráněných zájmů, které jsou primárně majetkové povahy a které jsou spíše napravitelné v rámci náhrady škody. Tím jsou znevýhodňovány zejména nevýdělečné právnické osoby, u nichž bude vznikat újma převážně (někdy i výlučně) nemajetkového charakteru.
Právní úprava, která brání právnickým osobám požadovat přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do jejich dobré pověsti, je podle Ústavního soudu neústavní. Nejvhodnějším prostředkem pro překlenutí neústavního stavu však není zrušení přezkoumávaných ustanovení nebo jejich částí, ale dotvoření práva na základě analogie, pro kterou jsou splněny nezbytné předpoklady. Proto je třeba při ochraně pověsti právnických osob analogicky použít stejný katalog prostředků, jaký je stanoven pro ochranu proti nekalé soutěži v § 2988 občanského zákoníku, včetně možnosti požadovat přiměřené zadostiučinění.
Ústavní soud také vyslovil, že právo na ochranu dobré pověsti nelze zneužívat například k vedení strategických sporů proti účasti veřejnosti (SLAPP). Cílem těchto strategických žalob je omezovat či penalizovat výkon svobody projevu záležitostech veřejného zájmu a výkonu souvisejících politických práv – typicky novináři, odbory, akademiky, občanskými aktivisty, whistleblowery. Důsledkem takto vedených soudních sporů může být oslabení svobodné veřejné diskuse a občanské společnosti, k níž se přímo hlásí preambule Ústavy a která je důležitou pojistkou demokracie a právního státu. Je zejména na soudech, aby v jednotlivých případech odlišovaly výkon práva hodný ochrany od šikany a zneužití práva, které ochrany nepožívají. V konkrétních případech je třeba důsledné poměřovat právo na ochranu dobré pověsti s právem na svobodu projevu a na informace podle čl. 17 Listiny.
Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu
Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/24 (včetně odlišných stanovisek soudkyně a soudců Kühna, Fialy, Langáška, Ronovské a Wintra)
Diskuze k článku ()