II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti proti rozhodnutím Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jimiž soudy neumožnily stěžovatelkám být osobami zúčastněnými na soudním řízení jejich porodní asistentky ve věci jejího oprávnění k poskytování zdravotních služeb.
Porodní asistentka požádala, aby byla oprávněna vést fyziologický porod v domácím prostředí jejích klientek. Správní orgány řízení o této žádosti zastavily, neboť podle platné podzákonné právní úpravy může porodní asistentka poskytovat komplexní péči včetně vedení porodu pouze ve zdravotnickém zařízení. Stěžovatelky žádaly, aby v řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí byly osobami zúčastněnými na soudním řízení. První stěžovatelka byla aktuálně klientkou porodní asistentky. Druhá stěžovatelka byla v péči porodní asistentky během těhotenství a po porodu. Své dítě porodila v domácím prostředí nakonec sama, protože porod byl rychlý a porodní asistentka nestihla přijet. Třetí stěžovatelka chce po špatných zkušenostech z porodnic během předchozích porodů služby porodní asistentky v domácím prostředí využít v budoucnu.
Obecné soudy žádosti stěžovatelek zamítly. Osobou zúčastněnou na soudním řízení může být podle § 34 soudního řádu správního jen ten, kdo je přímo dotčen zrušením správního rozhodnutí či vydáním soudního rozhodnutí. Napadené rozhodnutí podle obecných soudů do právní sféry stěžovatelek zasahovalo pouze zprostředkovaně tím, že porodní asistentce (subjektu v postavení dodavatele) znemožnilo legálně dodat požadovanou službu. Obecné soudy uzavřely, že neexistuje veřejné subjektivní právo na to, aby jiné osobě bylo uděleno oprávnění k určité činnosti, ani právo obdržet zdravotní služby od konkrétní osoby, pokud tato osoba nesplnila podmínky pro získání oprávnění k jejich poskytování.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud zjistil, že současná právní úprava a její výklad neumožňuje správním orgánům udělit oprávnění vést porod v sociálním prostředí klientek žádné porodní asistentce. Právo ženy rodit ve vlastním sociálním prostředí sice není zákonem omezeno, ale hodlá-li žena pro takový porod využít odborné péče porodní asistentky, narazí na to, že dle platné právní úpravy žádné porodní asistentce nelze takové oprávnění udělit a že za vedení porodu v domácích podmínkách porodním asistentkám hrozí citelné sankce. Stěžovatelky, klientky a budoucí klientka porodní asistentky, se v tomto případě nedomáhaly svého práva mít zajištěnou odbornou péči porodní asistentky při domácím porodu. Domáhaly se však svého práva předložit soudům argumenty, proč by takové právo měly mít. Navíc se toho domáhaly právě v soudním řízení, které se úzce týká toho, zda bude připuštěno, aby mohly při domácím porodu péči porodní asistentky využít.
To, zda žena bude mít u porodu odbornou péči porodní asistentky, přitom může zasáhnout do ochrany tělesné a duševní integrity, jejíž součástí je i zdraví rodící ženy a dítěte, a do práva na ochranu jejího soukromého života.
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Pokud stát znemožní ženě, která se rozhodne pro porod v domácím prostředí, jehož náklady je připravena nést, využít asistence odborníka, který je kvalifikovaný rozpoznat případné potíže, takový postup státu má potenciál zasáhnout do jejího práva na ochranu soukromého života, tělesnou integritu a péči o zdraví a práva jejího dítěte na tělesnou integritu a péči o zdraví. Dosavadní snahy klientek porodní asistentky předestřít obecným soudům své argumenty, proč a jak jsou jejich práva zasažena, byly neúspěšné. Když se klientky porodních asistentek před správními soudy domáhaly ochrany před nezákonným zásahem v návaznosti na sdělení, že v jejich kraji není k dispozici žádná porodní asistentka s oprávněním vést fyziologické porody v sociálním prostředí, byly takové žaloby odmítnuty, protože toto sdělení nezasahovalo přímo do jejích práv. Když taková žena proti zásahu brojila až v návaznosti na porod, byla její žaloba odmítnuta jako opožděná, neboť věděla již na základě uvedeného sdělení, že taková porodní asistentka v kraji není.
Předmětem sporu u Ústavního soudu tak nebylo, zda je skutečně zásahem do práv stěžovatelek to, že v domácím prostředí porodí bez zdravotní asistence, ale to, zda mají mít možnost se k tomuto nastavení systému vyjádřit v soudním řízení týkajícím se oprávnění porodní asistentky poskytovat tuto zdravotní službu.
Ústavní soud proto uzavřel, že skutečnost, že stěžovatelky neměly možnost vyjádřit se v soudním řízení k tvrzenému právu na ochranu soukromého života (čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právu na ochranu tělesné integrity a tělesné integrity jejich dítěte a právu na ochranu zdraví (čl. 7 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod) a dostat na tyto své námitky věcnou odpověď, zasahuje do jejich práva na být slyšen v soudním řízení týkajícím se zásahu do jejich lidských práv podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Diskuze k článku ()