Žalobce a žalobkyně, spoluvlastníci pozemku a domu poblíž rušné silnice v Brně-Bosonohách, se rozhodli soudně vymáhat po České republice – Ministerstvu zdravotnictví každý shodně částku 500.000 korun s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje ze dne 11. dubna 2016. Tímto rozhodnutím hygieniků bylo Správě a údržbě silnic Jihomoravského kraje uděleno na dobu do 30. prosince 2020 povolení k překročení přípustných hlukových limitů na silnici II/602 na ulicích Jihlavská a Pražská.
Hygienická stanice povolení pro nadlimitní hlukové zatížení na frekventované silnici II/602 v minulosti vydala opakovaně, a to konkrétně už v letech 2006 a 2010. Obranu proti takovému postupu zahájil jeden z žalobců nejprve tím, že další obdobné rozhodnutí Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje z 11. dubna 2016 napadl správní žalobou u Krajského soudu v Brně. Tento soud následně 22. června 2018 právě na základě zmíněné správní žaloby rozhodnutí hygieniků jako nezákonné zrušil. Verdikt Krajského soudu v Brně poté potvrdil dne 2. května 2019 i Nejvyšší správní soud. S poukazem na možné dotčení právní sféry žalobce vydaným rozhodnutím správního orgánu přitom oba správní soudy žalobci přiznaly oprávnění brojit proti rozhodnutí Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje správní žalobou, přestože nebyl účastníkem původního správního řízení, v němž bylo předmětné rozhodnutí vydáno.
Obvodní soud pro Prahu 2 dne 5. března 2021 následnou občanskoprávní žalobu, ve které se k původnímu žalobci přidala i spolumajitelka pozemku a domu (a oba společně se tak rozhodli domoci na žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví zaplacení částky 500.000 Kč pro každého z nich) zamítl s konstatováním, že žalobcům nesvědčí aktivní věcná legitimace k uplatnění vzneseného nároku z titulu náhrady nemajetkové újmy spojené s nadlimitním hlukem. Odůvodnil to tím, že nebyli účastníky prvotního správního řízení, v němž k vydání nezákonného rozhodnutí Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje došlo, a jako s účastníky tohoto řízení s nimi ani jednáno být nemělo. O odvolání žalobců poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako věcně správný potvrdil.
Nejvyšší soud, který obdržel dovolání obou žalobců, rozhodnutím ze dne 10. srpna 2022 v případě žalobkyně dovolání odmítl, neboť jí aktivní věcná legitimace k náhradě požadované nemajetkové újmy za uvedeného stavu nepřísluší, ale spolubydlícímu žalobci naopak aktivní legitimaci v řízení o náhradu nemajetkové újmy senát č. 30 občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu přiznal. Nejvyšší soud v jeho případě totiž dospěl k závěru, že přestože tento žalobce podle § 94 odst. 2 věty první zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nemohl být účastníkem správního řízení, jež vyústilo ve vydání nezákonného rozhodnutí vydaného podle § 31 odst. 1 téhož zákona, podmínku upravenou v § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, splňuje. Byl totiž na základě vlastní správní žaloby podané proti předmětnému rozhodnutí podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, účastníkem řízení vedeného před správním soudem, v němž bylo původní předmětné rozhodnutí pro svou nezákonnost zrušeno.
Nejvyšší soud svým rozsudkem zrušil ty části rozsudku odvolacího Městského soudu v Praze, kterými bylo ve věci žalobce, jenž uspěl v dovolacím řízení, rozhodnuto o potvrzení zamítnutí jeho původní žaloby a současně bylo ve vztahu k němu rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Stejně tak byl ve vztahu k tomuto žalobci zrušen výrok vztažený k nákladům řízení vedeného před soudem prvního stupně a především též samotný výrok, kterým byla prvoinstančním Obvodním soudem pro Prahu 2 jeho žaloba zamítnuta.
Právní posouzení věci odvolacím soudem bylo tedy v případě jednoho z dvojice žalobců nesprávné, dospěl-li tento soud k závěru, že žalobu je nutné zamítnout z důvodu absence aktivní věcné legitimace. V návaznosti na to se dalšími podmínkami vzniku odpovědnosti žalované České republiky – Ministerstva zdravotnictví za tvrzenou nemajetkovou újmu spočívajícími ve vzniku této újmy a v existenci vztahu příčinné souvislosti mezi touto újmou a nezákonným rozhodnutím Městský soud v Praze již nezabýval. To za současné situace, s ohledem na výsledek dovolacího řízení, znamená, že tento soud neprovedl úplné dokazování. Ostatně to platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně. V následujícím řízení se tak musí Obvodní soud pro Prahu 2, kam se věc nyní vrací, zaměřit na posouzení dalších podmínek vzniku odpovědnosti žalované za tvrzenou nemajetkovou újmu, jejichž naplnění je pro závěr o důvodnosti vzneseného nároku jednoho z žalobců nezbytné.
Převzato z tiskové zprávy Nejvyššího soudu
Celý text judikátu sp. zn. 30 Cdo 1339/2022
Diskuze k článku ()