Může se to jevit jako samozřejmost, ale zákon o státním zastupitelství neobsahuje jedno ustanovení, z něhož by jednoznačně a jasně vyplývala odpověď na otázku, zda vláda může při výběru kandidáta na funkci nejvyššího státního zástupce vybírat pouze z řad státních zástupců, anebo může do čela soustavy státního zastupitelství jmenovat na návrh ministra spravedlnosti osobu stojící dosud mimo ni. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona o státním zastupitelství lakonicky říká pouze to, že nejvyššího státního zástupce jmenuje vláda na návrh ministra spravedlnosti.
Šestý senát Nejvyššího správního soudu nyní na základě komplexního výkladu zákona o státním zastupitelství ve všech souvislostech dal za pravdu vládě a potvrdil závěr, že nejvyšším státním zástupcem se může opravdu stát pouze ten, kdo již zastává funkci státního zástupce.
Odmítl tak žalobu právníka, který je advokátem a který zpochybnil loňské jmenování nejvyššího státního zástupce Igora Stříže z důvodu, že se on sám nemohl procesu výběru nejvyššího státního zástupce nijak zúčastnit, přestože se o to snažil. I když žalobce připustil, že zákon žádné výběrové řízení na úrovni tehdejší ministryně spravedlnosti a vlády nepředepisuje, viděl v jejich rozhodování porušení svého ústavně zaručeného práva na přístup k veřejné funkci za rovných podmínek dle čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím).
Nejvyšší správní soud předeslal, že i obsazení funkce nejvyššího státního zástupce může být předmětem správní žaloby proti rozhodnutí vlády, pokud by rozhodovala v rozporu s citovaným článkem Listiny základních práv a svobod svévolně a diskriminačně. Takovou žalobu však nemůže podat každý, nýbrž jen osoba, která splňuje zákonem stanovené podmínky pro to, aby mohla být do takové funkce bezprostředně jmenována.
„Jenom ta totiž může tvrdit, že byla vadným postupem či rozhodnutím vlády neústavně připravena o možnost ucházet se za rovných podmínek o tuto vrcholnou veřejnou funkci, že tak byla zmařena její šance stanout v čele soustavy státního zastupitelství“, vysvětlil předseda senátu Tomáš Langášek.
V daném případě takovou osobou však mohl být pouze státní zástupce, neboť nikdo jiný nemůže být do funkce nejvyššího státního zástupce bezprostředně vládou jmenován. Protože žalobce státním zástupcem zjevně nebyl, neměl vůbec právo žalobu proti rozhodnutí vlády o jmenování Igora Stříže nejvyšším státním zástupcem podat, tudíž jeho žaloba měla být již Městským soudem v Praze odmítnuta jako žaloba podaná osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
Za dané situace se tedy správní soudy nemohly ani zabývat námitkami žalobce proti rozhodnutí vlády nebo jemu předcházejícímu postupu ministryně spravedlnosti, která Igora Stříže vládě do funkce nejvyššího státního zástupce navrhla. Městský soud v Praze tedy pochybil již tím, že žalobu přijal a věcně ji projednal (byť ji pro nedůvodnost zamítl, měl ji však odmítnout, aniž by se jí vůbec zabýval).
Převzato z tiskové zprávy Nejvyššího správního soudu
Celý text rozhodnutí sp. zn. 6 As 68/2022
Diskuze k článku ()