Stěžovatel se domáhal kompenzace za zpožděný let podle evropského nařízení upravujícího pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě. Byl nucen se na Ústavní soud obrátit opakovaně. Po dřívějším meritorním zásahu Ústavního soudu v aktuálním řízení brojil pouze proti výši náhrady nákladů řízení přiznané obecným soudem. Ústavní soud stěžovateli vyhověl. Uvedl, že žalobci, který má právo na kompenzaci za zpožděný let, nemůže být ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení k tíži přičtena skutečnost, že jím zvolený advokát zastupuje při vymáhání obdobných nároků i jiné klienty.
Případ stěžovatele se před Ústavní soud dostal již podruhé. Stěžovatel se po letecké společnosti domáhal zaplacení 400 EUR s odůvodněním, že se v říjnu 2019 účastnil letu vedlejší účastnice, který byl na svém příletu opožděn o více jak tři hodiny. Rozsudkem obvodního soudu byla stěžovatelova žaloba zamítnuta a vedlejší účastnici byly přiznány náklady řízení. Obvodní soud vzal za prokázané, že se dveře umožňující výstup pasažérů z letadla otevřely v čase 2 hodiny a 58 minut po plánovaném času příletu, a nebyly tedy splněny podmínky pro aplikaci nařízení č. 261/2004. Šlo o podmínku zpoždění letu o minimálně 3 hodiny. K uvedenému závěru dospěl na základě výpisu ze systému AIMS, který předložila vedlejší účastnice. K potvrzení letiště o času přistání předloženému stěžovatelem obvodní soud nepřihlédl. Ve své první ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že obvodní soud považoval za věrohodný důkaz potvrzení o letu předložené vedlejší účastnicí, avšak v případech, kdy byla proti jeho rozhodnutím přípustná odvolání, korigoval jeho názor městský soud tak, že potvrzení letiště ohledně času příletu je nutné považovat za věrohodný důkaz a upřednostnit jej před důkazem vytvořeným jednou ze stran sporu. Stěžovatel upozornil i na judikaturu Ústavního soudu, která upřednostňování záznamu o provedení letu vypracovaného leteckou společností považuje za postup odporující smyslu nařízení č. 261/2004. Nálezem sp. zn. III. ÚS 1847/22 byl rozsudek obvodního soudu zrušen.
Následujícím rozsudkem obvodní soud stěžovatelově žalobě vyhověl a letecké společnosti uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 6 445 Kč. Dospěl k závěru, že s ohledem na skutečný čas příletu byl let opožděn o 3 hodiny a 7 minut. Velmi podrobně se obvodní soud věnoval odůvodnění výroku o nákladech řízení. Za první tři úkony právní služby přiznal stěžovateli 200 Kč za každý z úkonů s odkazem na § 14b advokátního tarifu s tím, že se jedná o tzv. formulářové žaloby a že stěžovatelův advokát podává u obvodního soudu desítky a desítky návrhů na zahájení řízení, jimiž uplatňuje (nejen) proti vedlejší účastnici totožné návrhy ve věci náhrad za zpožděné lety. Dále přiznal stěžovateli náhradu nákladů za dva úkony právní služby po podání žaloby podle § 7 bodu 4 advokátního tarifu a náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Ve své druhé stížnosti stěžovatel rozporuje náhradu nákladů řízení zejména ve vztahu k aplikaci § 14b advokátního tarifu.
První senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Ronovská) ústavní stížnosti proti nákladovým výrokům vyhověl.
V nyní posuzované věci aplikoval obvodní soud na určení výše odměny za zastoupení advokátem § 14b odst. 1 advokátního tarifu a svůj postup podpořil odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 3923/11. Tento nález však reagoval na živelné uplatňování žalob o zaplacení bagatelních částek. Žalobci se v takových řízeních nenechávali zastoupit proto, aby jim byla poskytnuta kvalifikovaná právní pomoc osobou znalou práva, ale právě za účelem dosažení bezdůvodného zisku. Jestliže Ústavní soud tehdy poskytl soudům vodítko k „odhalení“ formulářové žaloby skrze totožnost osoby advokáta, zjevně mířil na běžné situace, kdy totožného žalobce (např. dopravní podnik) zastupuje jeho právní zástupce (advokát) v několika či mnoha řízeních.
Ústavní soud později zrušil původní přísudkovou vyhlášku č. 484/2000 Sb. (tisková zpráva zde) a v reakci na to byl do advokátního tarifu včleněn § 14b. Podle tohoto ustanovení soud postupuje při určení výše sazby za každý úkon právní služby do podání návrhu na zahájení řízení tehdy, jestliže tentýž žalobce opakovaně uplatňuje obdobné nároky ve skutkově i právně obdobných věcech. Výklad, který zastává a prosazuje obvodní soud, se zcela míjí s právními závěry nálezů ve věcech aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb. a tím i s důvody, pro které byl do advokátního tarifu § 14b včleněn. Z ustanovení totiž nijak neplyne, že by se mělo vztahovat na případy, kdy odlišné žalobce (spotřebitele) s obdobnými nároky zastupuje tentýž advokát. S ohledem na to, že změna advokátního tarifu měla zamezit přiznávání nepřiměřených odměn za právní zastoupení žalobců, kteří uplatňovali drobné pohledávky vůči spotřebitelům, není možné vykládat § 14b v neprospěch spotřebitelů. Z textu § 14b jednoznačně vyplývá, že cílí na případy, kdy obdobné návrhy podává opakovaně tentýž žalobce, nikoliv tentýž advokát.
Ústavní soud také upozornil, že postup obvodního soudu by mohl vést k nežádoucí situaci, v níž by spotřebitel, pokud by se vůbec rozhodl své právo vymáhat, nebyl zastoupen. To by mu však znemožnilo kvalifikovaně hájit svá práva v soudním řízení. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie i zahraničních soudů je zřejmé, že problematika práv cestujících na náhradu škody za zpožděný let není pro žalobce jednoduchá. Plyne to i z průběhu řízení, které musel stěžovatel podstoupit k úspěšnému vymožení svého práva. Zastoupení advokátem znalým dané problematiky bylo pro jeho úspěch ve věci naprosto zásadní.
V dalším řízení bude úkolem obvodního soudu opětovně rozhodnout o náhradě nákladů řízení v souladu s výše uvedenými závěry Ústavního soudu.
Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu
Celý text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3241/23
Diskuze k článku ()