Vnitrostátní soudy musí zajistit, aby sankce za porušení správních povinností byly přiměřené
Společnost CONVOI s. r. o. se sídlem na Slovensku, jejíž zástupkyní je NE, vyslala pracovníky do společnosti se sídlem ve Fürstenfeldu (Rakousko). Rozhodnutím z června 2018 uložil Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (správní úřad okresu Hartberg-Fürstenfeld, Rakousko) NE pokutu ve výši 54 000 eur na základě zjištění učiněných během kontroly provedené o několik měsíců dříve, a to z důvodu neplnění několika povinností stanovených rakouskou právní úpravou, zejména v souvislosti s uchováváním a poskytováním dokladů o mzdách a sociálním zabezpečení. NE podala proti tomuto rozhodnutí žalobu k Landesverwaltungsgericht Steiermark (Zemský správní soud Štýrska, Rakousko).
V říjnu 2018 se uvedený soud obrátil na Soudní dvůr s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, jež se týkala toho, zda jsou takové sankce, jako jsou sankce stanovené dotčenou rakouskou právní úpravou, v souladu s unijním právem, a zejména se zásadou přiměřenosti stanovenou mimo jiné v článku 20 směrnice 2014/67. V usnesení ze dne 19. prosince 2019, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld, Soudní dvůr shledal, že kombinace několika prvků rakouského systému sankcí ukládaných za porušení povinností, v zásadě správních, týkajících se uchovávání dokladů o vyslání pracovníků je nepřiměřená.[2][1]
Vzhledem k tomu, že vnitrostátní zákonodárce v návaznosti na toto usnesení nezměnil dotčenou právní úpravu, a s ohledem na řešení přijaté Soudním dvorem v rozsudku ze dne 4. října 2018, Link Logistik N&N, se předkládající soud rozhodl položit Soudnímu dvoru otázku, zda a případně v jakém rozsahu lze tuto právní úpravu neuplatnit. V tomto rozsudku ze dne 4. října 2018 ve věci Link Logistik N&N Soudní dvůr rozhodl, že ustanovení unijního práva podobné článku 20 směrnice 2014/67 nemá přímý účinek.[4][3]
Ve svém rozsudku Soudní dvůr zasedající ve velkém senátu nejprve rozhodoval o tom, zda má požadavek přiměřenosti sankcí přímý účinek. Dále se zaměřil na upřesnění rozsahu povinností vnitrostátního soudu, který projednává věc, v níž má uplatnit vnitrostátní právní úpravu ukládající nepřiměřené sankce.
Závěry Soudního dvora
Soudní dvůr zaprvé rozhodl, že článek 20 směrnice 2014/67 v rozsahu, v němž vyžaduje, aby sankce, které stanoví, byly přiměřené, má přímý účinek, a jednotlivci se tak mohou tohoto článku dovolávat před vnitrostátními soudy vůči členskému státu, který jej nesprávně provedl. Aby Soudní dvůr mohl nejprve konstatovat, že požadavek přiměřenosti sankcí stanovený tímto ustanovením je bezpodmínečný, uvedl, že znění tohoto ustanovení uvádí tento požadavek absolutním způsobem. Zákaz stanovit nepřiměřené sankce, který je důsledkem uvedeného požadavku, navíc nevyžaduje žádné opatření ze strany unijních orgánů a toto ustanovení nepřiznává členským státům pravomoc podmínit nebo omezit rozsah tohoto zákazu. V tomto ohledu okolnost, že článek 20 této směrnice musí být proveden, nemůže zpochybnit bezpodmínečnou povahu požadavku přiměřenosti sankcí stanoveného v tomto článku. Dále, aby bylo možné považovat požadavek přiměřenosti sankcí stanovený v článku 20 směrnice 2014/67 za dostatečně přesný, Soudní dvůr konstatoval, že prostor pro uvážení, který toto ustanovení ponechává členským státům při definování sankcí použitelných v případě porušení vnitrostátních předpisů provádějících směrnici 2014/67, je omezen zákazem stanovit nepřiměřené sankce, jenž je v tomto ustanovení stanoven obecným a jednoznačným způsobem. Existence takového prostoru pro uvážení tedy nevylučuje soudní přezkum provedení tohoto ustanovení.
Zadruhé Soudní dvůr uvedl, že zásada přednosti unijního práva ukládá vnitrostátním orgánům povinnost neuplatnit vnitrostátní právní úpravu, jejíž část je v rozporu s požadavkem přiměřenosti sankcí stanoveným v článku 20 směrnice 2014/67, a to pouze v rozsahu nezbytném k uložení přiměřených sankcí. Soudní dvůr připomíná, že i když je taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, vhodná k dosažení sledovaných legitimních cílů, překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení těchto cílů, z důvodu kombinace jejích různých charakteristik5. Tyto charakteristiky však samy o sobě tento požadavek nutně neporušují. Za účelem zajištění plné účinnosti požadavku přiměřenosti sankcí stanoveného v článku 20 směrnice 2014/67 je proto povinností vnitrostátního soudu, kterému byla předložena žaloba proti takové sankci, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, aby upustil od použití části vnitrostátní právní úpravy, z níž vyplývá nepřiměřená povaha sankcí, tak aby bylo dosaženo uložení přiměřených sankcí, které jsou zároveň účinné a odrazující. Okolnost, že uložená sankce bude mírnější než sankce stanovená použitelnou vnitrostátní právní úpravou, nemůže být považována za porušení zásad právní jistoty, zákonnosti trestných činů a trestů, jakož i zákazu zpětné účinnosti trestního práva, neboť sankce je stále přijímána podle této právní úpravy. Navíc vzhledem k tomu, že požadavek přiměřenosti stanovený v článku 20 směrnice 2014/67 vede k omezení sankcí, které musí dodržovat všechny vnitrostátní orgány pověřené uplatňováním tohoto požadavku v rámci svých pravomocí, přičemž těmto orgánům současně umožňuje ukládat různé sankce v závislosti na závažnosti porušení na základě použitelné vnitrostátní právní úpravy, nelze mít za to, že takový požadavek porušuje zásadu rovného zacházení.
Převzato z tiskové zprávy Soudního dvora EU
Celý text judikátu ve věci C-205/20
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/67/EU ze dne 15. května 2014 o prosazování směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb a o změně nařízení (EU) č. 1024/2012 o správní spolupráci prostřednictvím systému pro výměnu informací o vnitřním trhu („nařízení o systému IMI“) (Úř. věst. 2014, L 159, s. 11).[1]
Usnesení ze dne 19. prosince 2019, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld, C-645/18. Konkrétně v tomto usnesení Soudní dvůr rozhodl, že článek 20 směrnice 2014/67, který vyžaduje, aby sankce v ní stanovené byly přiměřené, brání vnitrostátní právní úpravě, která v případě nesplnění povinností v oblasti pracovního práva týkajících se ohlašování pracovníků a uchovávání mzdové dokumentace, stanoví vysoké pokuty, které nesmí být nižší než předem stanovená částka, které se ukládají kumulativně za každého dotčeného pracovníka a bez horní hranice a k nimž se v případě zamítnutí žaloby podané proti rozhodnutí, kterým byly tyto pokuty uloženy, připočítává příspěvek na náklady řízení ve výši 20 % z částky pokut.[2]
Rozsudek ze dne 4. října 2018, Link Logistik N&N, C-384/17.[3]
V tomto rozsudku ze dne 4. října 2018, Link Logistik N&N, C-384/17, Soudní dvůr rozhodoval o článku 9a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/62/ES ze dne 17. června 1999 o výběru poplatků za užívání určitých pozemních komunikací těžkými nákladními vozidly (Úř. věst. 1999, L 187, s. 42; Zvl. vyd. 07/04, s. 372), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/76/EU ze dne 27. září 2011 (Úř. věst. 2011, L 269, s. 1). Toto ustanovení rovněž stanoví požadavek přiměřenosti sankcí ukládaných za porušení vnitrostátních předpisů přijatých podle směrnice 1999/62.[4]
Diskuze k článku ()