Výchozí situace:
J. Bollacke byl zaměstnancem společnosti K + K Klaas & Kock B.V. & Co. KG (nadále jen „Společnost K + K“) od 1. srpna 1998 až do své smrti dne 19. listopadu 2010. V roce 2009 J. Bollacke vážně onemocněl a v průběhu tohoto roku byl v pracovní neschopnosti po dobu osmi měsíců. V pracovní neschopnosti byl poté též od 11. října 2010 až do své smrti.
Ke dni své smrti měl pan J. Bollacke nárok zhruba na 140,5 dne nevyčerpané dovolené. Jeho manželka, která se za něj provdala pouhé dva dny před jeho smrtí, se domáhala proplacení této dovolené. Společnost K + K však odmítla vdově po panu Bollackem vyhovět s odůvodněním, že se nejedná o nárok, který může být předmětem dědění.
Řízení před německými soudy:
Německý soud prvního stupně žalobu paní G. Bollacke zamítl s odůvodněním, že podle judikatury německého Spolkového pracovního soudu (Bundesarbeitsgericht) nárok na finanční náhradu za nevyčerpanou dovolenou nevzniká v případě úmrtí zaměstnance. Paní G. Bollacke se však s tímto prvoinstančním rozhodnutím nesmířila a podala proti němu odvolání, a to s odkazem na článek 7 směrnice 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (dále jen „Směrnice 2003/88“). Německý odvolací soud pak předložil SD EU předběžné otázky ohledně správnosti německé vnitrostátní judikatury s ohledem na judikaturu SD EU vázající se k článku 7 Směrnice 2003/88.
Rozhodnutí SD EU:
SD EU své rozhodnutí opřel, mimo jiné, o následující argumenty:
- Článek 7 Směrnice 2003/88 stanoví:
„1. Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.
2. Minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok nelze nahradit finanční náhradou, s výjimkou případů ukončení pracovního poměru.“
- Od článku 7 Směrnice 2003/88 se nelze odchýlit.
- Pokud dojde k ukončení pracovního poměru, a placenou dovolenou za kalendářní rok již není ve skutečnosti možné vyčerpat, zaměstnanec má nárok na finanční náhradu. Pro vznik nároku na finanční náhradu jsou rozhodující pouze podmínky, že:
- pracovní poměr skončil a
- zaměstnanec nevyčerpal všechnu dovolenou za kalendářní rok, na kterou měl nárok ke dni skončení tohoto pracovního poměru.
- Přiznání peněžité náhrady i v případě, že pracovní poměr skončil v důsledku smrti zaměstnance, je nezbytné pro zajištění užitečného účinku práva na placenou dovolenou za kalendářní rok přiznaného zaměstnanci na základě Směrnice 2003/88. Pokud by totiž povinnost proplatit dovolenou za kalendářní rok zanikla skončením pracovního poměru z důvodu smrti zaměstnance, bylo by důsledkem této okolnosti, že nahodilá skutečnost, kterou nemůže zaměstnanec ani zaměstnavatel ovlivnit, by vedla zpětně k úplné ztrátě nároku na dovolenou za kalendářní rok.
- Nárok na dovolenou je přiznán přímo uvedenou Směrnicí 2003/88 a nevyžaduje žádný krok ze strany dotyčného zaměstnance a nezávisí na jiných podmínkách, než které jsou Směrnicí 2003/88 výslovně stanoveny. Okolnost, že zaměstnanec předem nepožádal o přiznání finanční náhrady, je pro přiznání tohoto nároku zcela irelevantní.
Z pohledu paní G. Bollacke lze rozhodnutí SD EU brát jako potvrzení jejího nároku, který vznesla před německými soudy.
Co říká český zákoník práce:
- Dle ustanovení § 222 odst. 2 a 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“):
„2. Zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou pouze v případě skončení pracovního poměru.
3. Jestliže vznikne zaměstnanci právo na náhradu mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou nebo její část, tato náhrada přísluší ve výši průměrného výdělku.“
- Dle ustanovení § 48 odst. 4 ZP:
„4. Pracovní poměr zaniká smrtí zaměstnance.“
- Dle ustanovení § 328 odst. 1 ZP:
„1. Peněžitá práva zaměstnance jeho smrtí nezanikají. Do výše odpovídající trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku přecházejí mzdová a platová práva z pracovněprávního vztahu uvedeného v § 3 větě druhé postupně na jeho manžela, děti a rodiče, jestliže s ním žili v době smrti ve společné domácnosti; předmětem dědictví se stávají, není-li těchto osob.“
- Rozsudek krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 Co 189/1962 ze dne 10. července 1962 potvrzuje, že:
„Nárok na dovolenou je osobním nárokem zaměstnance, nepřevoditelným na jiné osoby. Nárok na dovolenou jako takový nemůže být tedy převeden ani na dědice; v tom případě, že zaměstnanec před vyčerpáním dovolené zemře, nárok na dědice nepřechází. Nárok na peněžitou náhradu za nevyčerpanou dovolenou však na dědice přechází.“
Otázkou tedy je, zda česká právní úprava není v rozporu s Rozsudkem. Ustanovení § 328 ZP sice upravuje přechod mzdových a platových práv na dědice, problematický je však limit ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku. Z nevyčerpané dovolené pana Bollacke v rozsahu 140,5 dne by se do tohoto trojnásobku vešla jen malá část. Zaměstnavatelé tak musí být připraveni, že se případní dědicové na základě Rozsudku budou domáhat plné kompenzace nevyčerpané dovolené, a to bez ohledu na limit obsažený v ZP.
Diskuze k článku ()