Úvod

Pro dobré fungování soudnictvív demokratické společnosti je důležité, jací soudci v ní působí, jak se chovají, co dělají a jak se projevují. Zákon o soudech a soudcích soudcům ukládá povinnosti,kterým při výkonu své funkce soudci musejí dostát. Bez dalšího výkladu a kontextu jsou však tyto zákonné požadavky poměrně neurčité. Aby jim soudci co nejlépe dostáli, je zapotřebí, aby zákonné pojmy v konkrétních situacích správně vyloži­li a naplnili je hodnotovým obsahem. To by nebylo možné, kdyby neměli kromě respektu k právu také smysl pro morálku a nevnímali etický rozměr, který má výkon soudcovské funkce.[2][1]

Soudci musí být nezávislí, nestranní, mají podporovat (či alespoň neohrožovat) důvě­ru veřejnosti v justici a spravedlivé rozhodování soudů,jsou povinni zachovávat důstoj­nost soudcovské funkce i respekt vůči ostatním soudcům.To je nejen souhrn zákonných požadavků, ale i morální závazek plnit soudcovskou funkci dobře. Právní normy jsou totiž projevem společenského konsensu, který odráží hodnoty, na kterých společnost i právní řád spočívají. Když je soudce vázán zákonem, je vázán i těmito hodnotami a je jeho morální povinností jednat v souladu s nimi.Těmto zákonným a zároveň morálním požadavkům musejí soudci dostát v každé situaci, ve volném čase i při své rozhodovací činnosti, v písemném i ústním projevu.[5][4][3]

Právě na projevy, které soudci činí při své rozhodovací činnosti, se zaměřuje tento článek. Rozebírám v něm pět typů situací: komunikaci s účastníky, jejich zástupci či znalci, sepsání rušícího soudního rozhodnutí a disentního stanoviska. Všechny situace se opírají o skutečné případy projevů soudců, které byly zveřejněny ať už samotnými soudy či médii v relativně nedávné době. Zajisté nejde o vyčerpávající přehled projevů, které soudci v souvislosti se svou rozhodovací činností učiní. To však rozsah tohoto článku neumožňuje. Jde tak alespoň o výběr aktuálních případů, které se liší v tom, komu byly projevy adresovány, kde, jakou formou a jakým způsobem byly sděleny. Na vybraných případech se pokusím ukázat, jakými etickými nedostatky projevy trpěly a proč. Zároveň se v člán­ku zamýšlím nad tím, jak se etickým prohřeškům při projevech soudců vyhnout. Dospěji k názoru, že cestou k morálně správným projevům je zdrženlivost, ctnost, kterou si soud­ci buď osvojí,nebo se v jejím duchu správně v konkrétním případě zachovají. Čtenář se v článku také dočte, v čem spočívá zdrženlivý projev a jak napomáhá k naplnění hlavního zájmu: k dobrému fungování justice.[6]

1. Jaké projevy při rozhodovací činnosti jsou eticky významné?

Soudci při své rozhodovací činnosti řeknou hodně slov a popíšou zpravidla spoustu stran textu. Ne všechno, co řeknou nebo napíší, se však dá považovat za jejich projev, který by bylo možné a zároveň vhodné posuzovat z hlediska profesní etiky.

Část vyřčených nebo napsaných slov a vět je citací či parafrází textu právních předpisů nebo formálních úkonů, a jsou proto právně významné. Z hlediska profesní etiky však tolik zajímavé nejsou. Je tomu tak proto, že soudci jimi nevyjadřují žádné vlastní myšlen­ky či názory. Výrokem rozsudku, že se žaloba zamítá, sdělením, že se jednání odročuje, poučením, že odvolání lze podat v určité lhůtě k příslušnému soudu, soudce činí úkony, kterými ze zákona plní výkon své funkce. Když soudce dospěje k názoru, že v souladu s právem je zapotřebí učinit nějaký formální úkon, nemá na výběr, zda a jak jej vyjádří. Musí postupovat tak, jak mu ukládá zákon.

Vedle toho jsou však i při rozhodovací činnosti situace, při nichž se soudce může svobodně vyjadřovat. Může podle svého uvážení volit slova, která chce, aby zazněla během jednání, odůvodnila výrok nebo třeba veřejnosti vysvětlila podstatu vydaného rozhodnu­tí atd. V těchto situacích soudce uplatňuje svou svobodu projevu,která pro něj představuje možnost vyjadřovat se svým jedinečným způsobema ukázat i tuto stránku soud­covské nezávislosti(každý soudce je jiný a měl by být nikým neovládaný, neovlivnitelný, stejně jako jeho jazyk a projevy). Zároveň ale představuje i závazek uplatnit tuto svobodu v mezích,které rámují výkon soudcovské funkce.Soudce by si měl vypěstovat citlivost na to, aby dokázal tyto meze odhadnouta nepřekročit je.[12][11][10][9][8][7]

V těchto případech – ve vyjádřeních, která právní předpisy nepředjímají slovo od slova, ale nechávají soudcům prostor, aby je sami naplnili obsahem – můžeme vidět, zda a jak se soudci vyjadřují v souladu s profesně etickými (resp. morálními) zásadami.

2. Morální návod

Soulad s morálními požadavky kladenými na soudcovskou funkci nejde popsat ani jed­ním všeobjímajícím pravidlem ani výčtem všeho, co soudci říkat nesmějí, nebo naopak musejí. Obecné pravidlo nemůže dostatečně citlivě reagovat na nejrůznější situace, v nichž se soudce ocitne a v nichž se různě vyjadřuje. Těžko by obstálo například pravidlo, že soudce nesmí veřejně říkat nic, co nesouvisí s věcí, o které již rozhodl. Sice by se tak nikdy neprovinil žádným slovem proti žádné zákonné povinnosti, ale zároveň by třeba nikdy nemohl aktivně bránit nezávislost soudcovské funkce. Nebo si představme, že by morál­ní pravidlo znělo: „Soudci, mluvte a pište o čemkoli, ale čiňte tak slušně“. Takové pravidlo nedokáže zajistit soulad projevu se zákonnými povinnostmi soudce v těch situacích, kdy je projev problematický nikoli z hlediska formy, ale třeba svým obsahem nebo nača­sováním. Kdybychom se vydali cestou hledání výčtu všech typů soudcovských projevů, které jsou nevhodné a nikdy by neměly zaznít, takový seznam by zase nikdy nebyl úplný. Vždy by se našly situace, na které se zapomnělo. Proto se pokusím nastínit myšlenkovou cestu či návod, podle kterého by se měla posuzovat morální správnost situace, v níž soud­ce něco ústně či písemně vyjádřil.

Klíčem k pochopení tohoto návodu je uvědomit si, že smyslem povinností, které zákon i soubor etických pravidel soudcům ukládají, je chránit veřejný zájem a zajistit společensky důležitou úlohu. V čem spočívá tento zájem a o jakou úlohu jde? K jakým zájmům a hodnotám by se měl soudce při svém projevu upnout a jak by si měl morálně zdůvodnit své rozhodnutí, zda a jak projev učinit?

Martin Hapla spatřuje hlavní úkol soudců v tom, aby zajistili funkčnost justice.Dob­réfungování soudnictví by tak měli mít soudci na paměti jako hlavní cíl, hodnotu či veřejný zájem, o který by měli pečovat. Co si představit pod funkčností justice, zmiňuje Hapla také:jde zejména o nestranné rozhodování sporů v souladu s právem a řešení právních konfliktů. Podle Haply je profesně etické chování soudců takové, které nenarušuje funkčnost justice.Veškeré chování soudců a jejich projevy by proto měly být vedeny snahou zajistit, aby justice tento úkol plnila a dobře fungovala. S tímto názorem souhlasím. Navíc se domnívám, že je zapotřebí chápat funkčnost nejen jako schopnost soudů řešit spory, ale šířeji v kontextu dílčích cílů (zájmů). Ty se totiž nesoustředí jen na to, jakou práci justice odvádí, ale také na to, jak u toho působí na veřejnost, které slouží. Jde o požadavky, které na soudce klade zákon o soudech a soudcích: nezávislost, nestrannost, soud­covská důstojnost, respekt k ostatním soudcům a osobám na soudě, a důvěra veřejnosti v rozhodování soudů.[17][16][15][14][13]

Když soudci dodržují tyto zákonné požadavky, plní tím i ty etické. Soudce je totiž vázán zákonemnejen při soudním rozhodování, ale samozřejmě také při usměrňování své­ ho vlastního chování a projevů v soudcovské roli. Dodržení těchto zákonných požadavků představuje základ profesní etiky soudců. Kdyby soudci neusilovali o to, aby působili nezávisle, nestranně, důstojně, respektovali ostatní soudce i účastníky a neohrožovali důvěru veřejnosti, nemělo by smysl uvažovat o dalších, konkrétnějších profesně etických požadavcích, které jsou od těchto obecnějších odvozené.Tyto klíčové požadavky na vý­kon soudcovské funkce jsou také to, čím soudci napomáhají dobrému fungování soudnic­ tví. Bez soudců dodržujících tento zákonný i etický standard by soudy stěží mohly řešit spory tak, aby jejich rozhodnutí byla veřejností přijata a respektována.Soudci dávají do­držováním těchto požadavků najevo, že chápou, v čem tkví fungování soudnictví a jaká je jejich úloha v něm.[21][20][19][18]

Při svých projevech se soudci tedy musejí neustále upínat k těmto požadavkům na výkon soudcovské funkce a zvažovat, jak jim vyhovět. Není snadné dostát v některých přípa­dech všem požadavkům, tj. být zároveň nestranný, nezávislý, působit důstojně a přitom projevovat úctu ostatním soudcům, a k tomu vše dělat tak, aby nebyla narušena důvěra veřejnosti. Přesto je nezbytné rovnováhu mezi všemi požadavky neustále hledat. K tomu je mnohdy zapotřebí, aby soudce důkladně promyslel, zda a jak něco napsat nebo říct.

Podívejme se na několik konkrétních příkladů soudcovských projevů, které by patrně podle tohoto návodu vzniknout neměly.

3. Neomalený účastník

Řada lidí se setká se soudci nanejvýš jednou za život. Někteří lidé se s nimi nesetkají vůbec a znají pouze z doslechu zážitky někoho jiného. Tato osobní nebo zprostředkovaná zku­šenost je tedy často jediný kontakt lidí se soudy a je tím hlavním, co utváří jejich mínění o soudech a soudcích.Je důležité, jak soudci mluví (nebo jak si píší) s účastníky, s jejich zástupci, s tlumočníky, se znalci, se svědky nebo kýmkoli, kdo je účasten soudního řízení.[22]

Komunikace ze strany soudu proto musí být zdvořilá a korektní. Způsob komunikace musí svědčit o tom, že si soudce udržuje nadhled, odstup od věci,respekt vůči účastníkům,nikomu nestranní a nemá žádnou postranní motivaci, jak spor vyřešit. Jazyk, který soud­ce používá, tak může hrát velmi důležitou roli.[25][24][23]

Soudce může být, stejně jako kdokoliv jiný, někdy přepracovaný, vyčerpaný, zatížený různými starostmi, ovlivněný třeba nevhodnými či neslušnými projevy nebo odborně nezdařilými podáními účastníků či jiných osob. Neměl by se ale přesto uchýlit k tomu, aby jeho projev byl zbytečně expresivní, útočný, podrážděný, zesměšňující, arogantní,vulgárnínebo jinak nevhodný. Soudce musí mít stále na paměti, že zastává funkci, k jejímuž výkonu potřebuje autoritu, kterou si udrží právě díky důstojnosti a vyrovnanosti,s níž ji vykonává. Každý poklesek, který soudcovskou důstojnost snižuje nebo ohrožuje, může mít za následek to, že soudní rozhodnutí nebudou veřejností dobře přijímána a soud­ci nebudou mít její respekt a důvěru při řešení konfliktů.[28][27][26]

Že to nemusí být vždy snadné, dokresluje i situace, kterou musel řešit Evropský soud pro lidská práva. Šlo o případ, v němž muž podal v trestním řízení odvolání, o kterém měl rozhodovat senát v čele s předsedou, proti němuž podal muž námitku podjatosti, proto­ že s ním údajně v minulosti měl intimní poměr.Námitka byla shledána nedůvodnou a předseda senátu poté uložil muži pořádkovou pokutu ve výši 50 000 Kč za urážku sou­du, kterou se muž dopustil svými lživými tvrzeními. Předseda senátu dále tato tvrzení označil za „bezostyšný a bezprecedentní útok na svou osobu“[30]a za prostředek k protahování řízení. Upozornil muže na to, že další podobný útok by mohl být považován za trest­ ný čin. Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že předseda senátu měl být vyloučen z projednávání věci, protože i kvůli jeho výrokům, kterými odůvodnil uložení pořádkové pokuty, zde vyvstal nedostatek jeho objektivní nestrannosti.[29]

Zamysleme se nad různými aspekty výroků předsedy senátu. Po obsahové stránce ne­ působí nijak zvlášť problematicky. Soudce se ohradil proti nepravdivým tvrzením účastníka a upozornil ho na další možné důsledky jeho chování. Přestože se soudce patrně cítil uražen, nesnížil se k agresivním nebo vulgárním výpadům proti účastníkovi. Uložení po­ řádkové pokuty a její odůvodnění působí tak, že se soudce snažil zamezit lžím a bránit se proti nim. Navíc chtěl zamezit průtahům v řízení, o něž se účastník pokoušel. Špatný tedy není sám o sobě ani obsah, ani forma, ani důvody soudcových výroků. Přesto jimi zavdal příčinu k pochybnostem o své nestrannosti a k vzniku dalších řízení, která se tím zabý­vala. Samotná reakce v podobě uložení přísné pořádkové pokuty a její sice nikoliv hrubé, ale přece jen expresivní odůvodnění, svědčí o tom, že soudce ztratil nadhled a nechal se účastníkem vyprovokovat. Evropský soud pro lidská práva trefně konstatoval, že je patrné, že soudce vnímal urážku osobně a nehájil pouze vážnost soudu.[31]

Měla tato situace eticky vhodnější řešení, než které předseda senátu zvolil? Lidsky lze mít pochopení pro to, že se člověk chce bránit různým ústrkům. Soudcovská funkce však vyžaduje, aby soudce svou osobnost, své zájmy, své potřeby dokázal v určitých situacích schovat v taláru,a brát se o zájmy, které jsou důležité pro fungování soudnictví. V tomto případě šlo o to, aby bylo zajištěno nestranné soudní rozhodování. K němu soudce nepři­spěl, když se nechal vyprovokovat a urážkami nechal ovlivnit svůj vztah k účastníkovi.Výroky v odůvodnění pořádkové pokuty už jen tuto nevraživost potvrdily. V ideálním případě by si tedy soudce neměl lži nebo urážky brát osobně a vnímat situaci s nadhle­dem a s vědomím, že ve své funkci si musí zachovat vážnost a klid i v obtížných situacích. S tím souvisí i to, že by si měl dobře rozmyslet, zda účastníkovi uloží přísnou pořádkovou pokutu s odůvodněním, v němž dá průchod svému rozhořčení ze lží. Zdrženlivější přístup k reakci na lži účastníka by nejen nepodpořil pochyby o soudcově nestrannosti, ale také by soudci umožnil získat skutečný odstup a nadhled.[33][32]

Článek byl publikován v časopise Právník č. 7/2025. Pokračování je dostupné zde.

---

Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (§ 80 odst. 3), poukazuje na povinnost vykonávat soudcovskou funkci v souladu se zájmem na řádném výkonu soudnictví.[1] 

Zejména § 80 až 83 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.[2] 

Ust. § 80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.[3] 

Ust. § 80 odst. 6 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.[4] 

Na hodnotový základ právního řádu a povinnost soudce tyto hodnoty poznat a jednat v souladu s nimi upozorňuje Ahaaron Barak. Srov. BARAK, A. The Judge in Democracy. Princeton: Princeton University Press, 2006, s. 108.[5] 

Podle Aristotela se nerodíme ctnostní, ale ctnosti získáváme. Proto se k nim můžeme dopracovat opakovaným chováním v souladu s touto ctností bez ohledu na to, že nám zprvu není vlastní. Srov. SUIKKANEN, J. This Is Ethics: An Introduction. Hoboken: Wiley-Blackwell, 2014, s. 127.[6] 

Srov. čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Článek 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Článek 11 Listiny základních práv EU.[7] 

V souladu s Barendtovým argumentem seberealizace: BARENDT, E. Freedom of Speech. Oxford University Press, 2. vydání, 2007, s. 6–23.[8] 

V Komentáři k Listině základních práv a svobod je nezávislost soudců označena za jednu z nejvýznamnějších profes- ně etických hodnot, která má „jako žíly v lidském těle zajišťovat řádné fungování systému hledání spravedlnosti“. Srov. HUSSEINI, F. – BARTOŇ, M. – KOKEŠ, M. – KOPA, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1074.[9] 

O mezích svobody projevy: HUSSEINI, F. – BARTOŇ, M. – KOKEŠ, M. – KOPA, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář, s. 514.[10] 

Projevy soudců by měly být zdrženlivé, aby tyto meze nepřekročily. Srov. HUSSEINI, F. – BARTOŇ, M. – KOKEŠ, M. – KOPA, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář, s. 545.[11] 

BARAK, A. The Judge in Democracy, s. 104.[12] 

HAPLA, M. Může soudce dělat divné věci? Funkční soudnictví jako limit kárné odpovědnosti. Jurisprudence. 2020, č. 2, s. 43.[13] 

„Dobrý“ lze chápat různě. V tomto článku se slovo „dobrý“ vyskytuje ve smyslu „dobrý k nějakému účelu“, jak o tom pojednává Hare. Srov. HARE, R. M. The Langugage of Morals. New York: Oxford University Press, 1952, s. 93.[14] 

HAPLA, M. Dělba moci a nezávislost justice. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2017, s. 47.[15] 

HAPLA, M. Může soudce dělat divné věci? Funkční soudnictví jako limit kárné odpovědnosti, s. 43.[16] 

Ust. § 80 odst. 1 a 6 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.[17]

Srov. čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.[18] 

Například úprava konkrétních situací Bangalorskými principy nebo jinými etickými kodexy: vedlejší činnost soudců (4.11), přijímaní darů (4.14) atd. Srov. United Nations. The Bangalore Draft Code of Judicial Conduct. 2001 adopted by the Judicial Group on Strengthening Judicial Integrity, as revised at the Round Table Meeting of Chief Justices held at the Peace Palace, The Hague, November 25–26, 2002.[19] 

Cílem soudců by mělo být získat svým chováním důvěru veřejnosti, aby lidé přijímali i ta rozhodnutí, s nimiž nesouzní. Srov. BARAK, A. The Judge in Democracy, s. 109.[20] 

Podle Baraka musejí soudci sami sebe neustále kontrolovat a být si vědomi své omylnosti. Musejí si podle něj také uvědomit, že výkon soudnictví není jen práce, ale způsob života. Srov. BARAK, A. The Judge in Democracy, s. 102 a 110.[21]

TVRDÍKOVÁ, L. Důvěra v soudce jako funkce důstojnosti soudce: Proč má být soudce důstojný a co to znamená? Juris­ prudence. 2022, č. 5, s. 21.[22] 

Jazyk, kterým se soudce vyjadřuje, může být důkazem toho, že mu odstup chybí. Srov. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva č. 8001/07, Vardanyan a Nanushyan proti Arménii, § 82.[23] 

Účastníci si totiž odnášejí nejen vlastní negativní zkušenost, ale také ji mohou sdílet s ostatními a šířit tak negativní obrázek o stavu soudnictví. K tomu slouží například webová stránka dostupná z: http://www.znamysoudce.cz/Statistiky.aspx.[24] 

Srov. HUSSEINI, F. – BARTOŇ, M. – KOKEŠ, M. – KOPA, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář, s. 1087.[25]

Barak uvádí jako příklad arogance tento výrok soudce: „Jsme pod Ústavou, ale Ústava je to, co řekneme, že jí je.“ BARAK, A. The Judge in Democracy, s. 112.[26] 

Například když soudkyně označí obhájce za „blbečka“ a o obžalovaných prohlásí, že „už budou držet hubu“. Srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 4071/17.[27] 

Profesionalita, stabilita nebo vyrovnanost je jednou z asociací, která se lidem vybaví, když je řeč o soudcovské důstojnosti, jak vyplývá ze studie v publikaci SMEJKALOVÁ, T. a kol. Veřejný pořádek, důstojnost soudce a judikatura: Tři studie využití přístupu sociálních reprezentací v analýze právních pojmů. Brno: Masarykova univerzita, 2022, s. 178.[28] 

Rozsudek ESLP ze dne 7. 6. 2005, stížnost č. 64935/01, Chmelíř proti České republice.[29] 

Bod 66 rozsudku.[30] 

Srov. NEMEŠKALOVÁ ROSINOVÁ, A. Podjatost soudců v rozhodovací praxi vrcholných soudů ČR. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 72.[31]

Talár (kostým) je podle respondentů studie popsané v publikaci Veřejný pořádek, důstojnost a judikatura jedním z atri­butů soudcovské důstojnosti. Pomyslně by tak do něj soudce měl zahalit vše, co by soudce neměl vyjadřovat, protože by tím mohl uškodit důstojnosti soudcovské funkce. Srov. SMEJKALOVÁ, T. a kol. Veřejný pořádek, důstojnost soudce a judikatura: Tři studie využití přístupu sociálních reprezentací v analýze právních pojmů. Brno: Masarykova univerzita, 2022, s. 178.[32] 

Srov. důvody k vyloučení soudce pro podjatost kvůli nepřátelskému vztahu k účastníkovi: NEMEŠKALOVÁ ROSINOVÁ, A. Podjatost soudců v rozhodovací praxi vrcholných soudů ČR, s. 68 an.[33]