Jak již ze samotného názvu vyplývá, jde o něco zcela osobního, při zpovědi jsou s důvěrou k duchovnímu otevírány ty vůbec nejintimnější lidské sféry. Svatá zpověď je součástí zaručené svobody náboženského vyznání každého, stát ani nikdo jiný nesmí tuto svobodu potlačovat, avšak jak je řešen střet této ochrany s pácháním trestné činnosti?
Duchovním je dle zákona o církvích a náboženských společnostech přiznáno zvláštní právo zachovávat povinnost mlčenlivosti v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného, je-li tato povinnost tradiční součástí jejich učení nejméně 50 let. Zároveň je stanoveno, že současně tímto právem není dotčena povinnost překazit trestný čin uložená trestním zákoníkem. Je nutné uvést, že pro duchovní platí kromě obecně závazných předpisů i zvláštní předpisy církevního práva, kterými jsou vázáni. V prostředí katolické církve je jedním z takových předpisů tzv. Codex Iuris Canonici, který zpovědní tajemství označuje za neporušitelné a z tohoto pravidla nepřipouští výjimky. Vedle tohoto „vnitřního“ kodexu existuje obecně závazný trestní zákoník a při kolizi obou předpisů nastává každému duchovnímu problém, nejen morální, ale i právní.
Jak by tedy měl v souladu s obecně závaznými normami postupovat duchovní, který se při zpovědi dozví o spáchání trestného činu či jeho přípravě? V situaci první, kdy byl čin již spáchán a kajícník si přijde pro rozhřešení, nevzniká duchovnímu oznamovací povinnost, a tedy za neoznámení mu nehrozí trestní stíhání, oporou mu je v tomto případě ustanovení § 368 odst. 3 trestního zákoníku, které duchovním dává stejné oprávnění jako advokátům, pro které oznamovací povinnost také neplatí, pokud se o činu dozví v souvislosti s výkonem jejich povolání. V této věci nedochází k žádné kolizi, církevní právo i trestní zákoník hovoří o zpovědním tajemství ve stejném smyslu.
Problematičtější je ale situace druhá, kdy se duchovní při zpovědi dozví, že se kajícník trestný čin teprve chystá spáchat. Za povšimnutí stojí i probíhající diskuze v rámci katolické církve, kde jsou v tomto ohledu zastoupeny jak tradiční, tak i moderní výklady. Dle tradičního výkladu je bez ohledu na obecně závazné normy zpovědní tajemství neporušitelné a duchovní je ani v tomto případě nesmí porušit, od připravovaného činu by měl pachatele odrazovat, což bude v praxi velmi problematické. Na druhé straně modernější výklady se přiklánějí k názoru, že se v takovém případě o zpověď nejedná, neboť čin zatím nebyl spáchán a rozhřešení nebude učiněno, proto duchovnímu nic nebrání v tom, aby trestný čin překazil, resp. oznámil. V konkrétním případě tedy záleží na osobě duchovního, jak se k této věci staví, a poté samozřejmě i na výše postavených duchovních, kteří by jeho případný „prohřešek“ proti církevnímu právu projednávali. Trestní zákoník má v této otázce relativně jasno, ustanovení § 367 odst. 1 taxativně vymezuje trestné činy, jejichž nepřekažení (ať již fyzicky nebo ohlášením) zakládá trestní odpovědnost každého, kdo se hodnověrným způsobem dozví, že se takové činy připravují či páchají. Uvedená povinnost, s výjimkou taxativního výčtu trestných činů, se však nevztahuje na toho, kdo čin nemohl překazit bez značných nesnází nebo aniž by sebe nebo osobu blízkou (u jejíhož uvedení v nebezpečí trestního stíhání přesto existuje výjimka v podobě šestnácti trestných činů, kde povinnost překazit takový čin trvá) uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání. Na rozdíl od oznamovací povinnosti nejsou označeny žádné speciální subjekty, na které by se tato odpovědnost nevztahovala, proto i duchovní má povinnost v tomto případě prolomit zpovědní tajemství a pokud vymezený připravovaný či páchaný trestný čin sám nepřekazí, je povinen jej ohlásit. Nabízí se otázka, zda by prolomením tajemství duchovní sám sobě nezpůsobil „jinou závažnou újmu“ v podobě disciplinárního řízení před orgány církve, které by mohlo vést až k jeho exkomunikaci. Tato právní konstrukce se na první pohled může zdát nesmyslná, obecně závazné normy přece nemohou být omezovány vnitřním systémem určité organizace, na druhou stranu svoboda vyznání je zaručena a případnou exkomunikaci duchovního lze v souladu s jeho vyznáním označit za citelný až nepřiměřený zásah a je otázkou, zda může být v demokratickém právním státě vůbec učiněn.
Problematika zpovědního tajemství je v praktické rovině téměř neznámá a bylo by rozhodně zajímavé sledovat, jaký postoj by v této věci zaujala vnitrostátní judikatura a zda by nadřadila nedotknutelnost svobody vyznání veřejnému zájmu na ochraně společnosti před trestnou činností či naopak.
Diskuze k článku ()