Povinnost dát přednost v jízdě
Pravidla silničního provozu a z nich vyplývající povinnosti řidičů jsou upraveny především v zákoně č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve zněních pozdějších předpisů (dále jen „ZSP“).
Přednost v jízdě je řidič povinen dát zejména v těchto typických případech
a) při odbočování (§ 21 ZSP),
b) při jízdě křižovatkou při vjíždění z vedlejší pozemní komunikace na hlavní pozemní komunikaci a při vjíždění na kruhový objezd (§ 22 ZSP),
c) při vjíždění z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na pozemní komunikaci (§ 23 ZSP),
d) při vyhýbání se překážce (§ 20 ZSP),
e) při zařazování do průběžného jízdního pruhu (§ 12 ZSP).
ZSP v rámci vymezení základních pojmů definuje pojem „dát přednost v jízdě“ jako povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy (§ 2 písm. q) ZSP).
Dát přednost v jízdě neznamená povinnost řidiče počínat si tak, aby žádným způsobem neomezil směr nebo rychlost jízdy řidiče, který má přednost v jízdě. Řidič poruší takovou povinnost jen tehdy, jestliže vytvoří dopravní situaci, kdy řidič s předností musí pro zabránění střetu s jeho vozidlem učinit takový zásah do řízení, který lze charakterizovat jako náhlou změnu směru nebo rychlosti jízdy. Tím však není např. mírné přibrzdění nebo plynulé přejetí do jiného jízdního pruhu za okolností, kdy k těmto manévrům má řidič dostatek času a není jim na překážku stav vozovky nebo dopravní situace.[1]
Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nemusí řidič, jenž dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy.[2]
S povinností řidiče dát přednost v jízdě souvisí i povinnost řidiče dle § 4 písm. a) ZSP chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní. Pokud tedy nastane při vjíždění na hlavní komunikaci situace, která je nejasná a nepřehledná, nemůže si ji řidič na vedlejší silnici vyložit ve svůj prospěch. V nejasné dopravní situaci se od řidiče vyžaduje odpovídající míra zdrženlivosti projevující se zejména provedením zamýšleného jízdního manévru až poté, co se situace dostatečně vyjasní.[3]
Při dalším výkladu se budu zabývat nejčastějším případem nehody po nedání přednosti v jízdě, a to střetu vozidel při vjíždění z vedlejší pozemní komunikace na hlavní pozemní komunikaci (pro zjednodušení textu jsou dále použity pojmy „vedlejší silnice“ a „hlavní silnice“). Obecně lze však níže uvedené zásady vztáhnout i na ostatní případy přednosti v jízdě.
Trestněprávní odpovědnost
V případě, že dojde k dopravní nehodě následkem porušení povinnosti řidiče dát přednost v jízdě, přichází v úvahu spáchání níže uvedených trestných činů dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“), a s tím spojená aplikace trestněprávního postihu:
- usmrcení z nedbalosti podle § 143 TZ,
- těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 TZ,
- ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 TZ, a
- poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 277 TZ.
V převážné většině případů dochází ke vzniku trestněprávní odpovědnosti v situacích, kdy dojde k újmě na zdraví či dokonce smrti některého z účastníků nehody.
Pro úplnost je nutno zdůraznit, že z kategorie trestných činů proti životu a zdraví je nejméně závažným trestným činem ublížení na zdraví z nedbalosti, které se považuje za trestný čin pouze v případě, že k ublížení na zdraví došlo následkem porušení důležité povinnosti, která je pachateli uložena zákonem.
Nikoli každé porušení povinnosti v dopravě spadá do kategorie důležité povinnosti. Nedání přednosti v jízdě však je nutno považovat za důležitou povinnost ve smyslu uvedených ustanovení TZ, neboť v tomto ohledu je judikaturní výklad zcela jednoznačný a konstantní.[4]
Pokud je smrt nebo újma na zdraví způsobena nedáním přednosti v jízdě, tj. porušením důležité povinnosti uložené zákonem, je naplněn jednak znak skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 TZ a jednak znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 TZ a těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 TZ, čímž dochází k aplikaci přísnějšího odst. 2 § 143 a § 148 TZ a tedy možnosti uložení přísnějšího trestu.
Odpovědnost za zavinění dopravní nehody při nedání přednosti v jízdě
Obecně je nutné vyjít ze zásady, že pokud řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedá přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, je odpovědnost za střet vozidel zásadně na řidiči, který vjížděl z vedlejší na hlavní silnici. Tato zásada je v judikatuře týkající se problematiky trestněprávní roviny nedání přednosti v jízdě opakovaně zdůrazňována.[5]
Trestní odpovědnost řidiče jedoucího po hlavní silnici je dána pouze výjimečně. Takovýmto případem může být situace, kdy řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě.[6]
Je však nutno zdůraznit, že samotná okolnost, že řidič s předností v jízdě jede rychlostí přesahující stanovený limit, nic nemění na povinnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice dát přednost v jízdě. Přednost řidiče tedy nezaniká jen v důsledku toho, že tento řidič jede nedovolenou rychlostí. Příčinou střetu je skutečnost, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedal přednost. Překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska míry následku vzniklého ze střetu. Tento výklad vyplývá z toho, že porovnají-li se povinnosti obou řidičů, je povinnost dát přednost v jízdě kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Porušení povinnosti dát přednost v jízdě bez dalšího již totiž samo o sobě vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel. Porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit však samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu.[7]
Pokud však dojde k extrémnímu porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit a následkem toho je pak řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici fakticky znemožněno splnit povinnost dát přednost, je možné se od této zásady odchýlit.
Jde o zejména o situace, kdy v důsledku vysoké rychlosti vozidla jedoucího po hlavní silnici řidič vozidla přijíždějícího po vedlejší silnici i při snaze dát přednost objektivně nemůže bezpečně provést jízdní manévr spočívající v projetí křižovatky. Typickým rysem takové situace je to, že řidič s povinností dát přednost v jízdě jen v důsledku vysoké rychlosti jízdy vozidla na hlavní silnici uvidí toto vozidlo až v době, kdy již není reálné, aby mu přednost skutečně dal. Na tomto místě je však nutno zdůraznit, že nedání přednosti nesmí být důsledkem toho, že řidič na vedlejší silnici pominul nějakou významnou okolnost, kterou mohl běžně vnímat nebo kterou mohl snadno předvídat.[8]
Při dávání přednosti v jízdě vždy řidič zejména na základě svých zkušeností v podstatě odhaduje, které vozidlo je ještě v dostatečné vzdálenosti tak, že mu umožňuje vjezd na hlavní silnici, a které již nikoli. Při tomto svém odhadu samozřejmě vychází z rychlosti, kterou právní předpisy v místě křižovatky povolují.
Pokud tedy řidič na hlavní silnici jede rychlostí, která maximální povolenou rychlost výrazně překračuje, a řidič na vedlejší silnici nemá důvod takové překročení předpokládat, za případnou kolizi musí nést odpovědnost řidič jedoucí po hlavní silnici.[9]
Zohlednění spoluzavinění poškozeného při rozhodování o vině pachatele
V dřívější judikatuře k současnému TZ Nejvyšší soud dovozoval, že současná právní úprava neumožňuje, aby v případě zjištění podstatné míry spoluzavinění poškozeného na vzniku následku byla tato skutečnost zohledněna ve prospěch obviněného při právním posouzení jeho jednání. Pokud tedy způsob jízdy jednoho řidiče vedl ke vzniku následku (v našem případě tedy nedání přednosti v jízdě zaviní střet vozidel), avšak na jeho přivození se podílel i jiný řidič (např. řidič na hlavní silnici jede rychlostí přesahující povolený limit), nemělo to vliv na právní posouzení jednání prvního řidiče.[10]
Později však došel jiný senát Nejvyššího soudu k jinému právnímu závěru a předložil tuto otázku k posouzení velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.[11]
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu se pak položenou otázkou zabýval ve svém usnesení ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky č. 7/2016. Velký senát došel k závěru, že pokud způsob jízdy řidiče A je takový, že vede ke vzniku následku (tedy z hlediska příčinné souvislosti má jednání tohoto řidiče pro jeho vznik podstatný význam, nebo je dostatečně významnou příčinou), na jehož přivození se však podílí i řidič B, pak je namístě, je-li dáno zavinění, vyslovit trestní odpovědnost řidiče A, byť míra porušení jeho povinnosti není extrémního charakteru, avšak v podobě odpovídající míře jeho spoluzavinění následku, tj. na úrovni základní skutkové podstaty daného trestného činu.
Jinými slovy tedy v případě, že řidič na vedlejší silnici poruší svou povinnost dát přednost v jízdě a způsobí střet vozidel, avšak řidič na hlavní silnici se podílel na následku významným spoluzaviněním, může být řidič vozidla na vedlejší silnici shledán vinným podle mírnějšího ustanovení příslušného paragrafu TZ (např. usmrcením z nedbalosti podle § 143 odst. 1 TZ, nikoli usmrcením z nedbalosti podle § 143 odst. 2 TZ). Spoluzavinění řidiče na hlavní silnici tak může mít vliv na zmírnění právní kvalifikace jednání řidiče na vedlejší silnici.
Rozhodnutí pod č. 44/2000 Sb. rozh. tr.[1]
Viz např. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004.[2]
Viz usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 38/2009.[3]
Viz např. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 1050/2015-21, apod.[4]
Viz např. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 214/2010, usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 apod.[5]
Viz např. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004.[6]
Viz usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 38/2009.[7]
Viz usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 38/2009.[8]
Viz usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004.[9]
Viz usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 947/2012: „Pokud pak odvolací soud zvýšenou měrou přihlédl i k porušení dopravních předpisů ze strany poškozeného, tedy k výraznému překročení povolené rychlosti v daném místě, a obviněnému snížil výměru trestu odnětí svobody oproti tomu, jak byl původně uložen okresním soudem, stalo se tak v souladu s existujícím formálním pojetím trestního zákoníku. Ten již neumožňuje, aby v takovýchto případech byla zmírněna právní kvalifikace jednání obviněného, jestliže je zároveň zjištěna určitá, nikoli nevýznamná míra spoluzavinění poškozeného. Takovouto okolnost ale soud nyní může zohlednit ve výměře ukládaného trestu, k čemuž právě u obviněného Ing. Ž. došlo.“[10]
Viz usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 587/2015.[11]
Viz usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 15 Tdo 944/2015: „K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 TZ je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku "porušení důležité povinnosti" vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem.“[12]
Diskuze k článku ()