Střelba na hranicích a výsledky trestního stíhání čelních komunistů v České republice a Německu

Obvodní soud pro Prahu 1 začal projednávat obžalobu proti bývalému ministru vnitra Vratislavu Vajnarovi, který se má zodpovídat za zásahy pohraničníků na střežené československé státní hranici. Dříve už státní zástupce zastavil trestní stíhání Milouše Jakeše, Lubomíra Štrougala a dalších obviněných komunistických pohlavárů.

advokát trvale spolupracující s Dentons Europe CS LLP, organizační složka
Foto: Fotolia

Část totiž v průběhu trestního řízení zemřela a zbývající část trpí psychickou chorobou, která jim trvale znemožňuje chápat smysl jejich trestního stíhání. Procesem s Vratislavem Vajnarem tak zřejmě skončí snaha i možnost trestního postihu držitelů totalitní moci za zločiny spáchané na hranicích bývalého Československa.

Všem obviněným bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, které mělo spočívat zjednodušeně v tom, že nepřijali žádné konkrétní opatření zabraňující příslušníkům Pohraniční stráže v použití střelné zbraně proti osobám, které se pokoušely překročit státní hranice ČSSR a zároveň nijak neohrožovaly příslušníky Pohraniční stráže či jiné osoby. Opatření či pokyny, které by tomu zabránily, mohli přitom tito komunisté z titulu své tehdejší funkce a postavení přijmout, přičemž k přijetí takových opatření je i zavazovaly uzavřené mezinárodní smlouvy. Nikdo z obviněných tak ale neučinil. To samozřejmě navzdory tomu, že o násilných úmrtích na hranicích byli informováni.  

V souvislosti s obviněním média připomínala německou zkušenost a tamní vypořádání s podobnými případy. Při porovnání obou zemí vynikne rychlost reakce obou států. Německé procesy se totiž odehrály krátce po revoluci a nikoliv až 30 let po ní a zejména končily odsuzujícími rozsudky. 

Mauerschützenprozesse, tedy soudní procesy související zejména se střelbou do prchajících obyvatel východního Berlína, řešily německé soudy v letech 1991 až 2004 a byly vedeny jak proti jednotlivým pohraničníkům, tak i čelním představitelům bývalé NDR. Vzhledem k funkci Vratislava Vajnara a ostatních obviněných komunistů je nejzajímavější proces vedený proti politbyru NDR (Politbüroprozess) v roce 1997.[2][1]

V procesu s politbyrem NDR soud prvního stupně v Berlíně rozhodl, že obžalovaní spáchali trestný čin zabití jako nepřímí pachatelé, což následně potvrdil i německý nejvyšší soud.[3]

Německý trestní zákoník definuje nepřímé pachatelství spolu s pachatelstvím tak, že pachatelem trestného činu je ten, kdo trestný čin spáchá sám nebo prostřednictvím jiného. Otázku, zda jednající živý nástroj hlavního pachatele musí být trestně neodpovědný například z důvodu nízkého věku, nepříčetnosti nebo skutkového či právního omylu, nechává německý zákonodárce na vyřešení teorii a praxi. Ta většinově zastává názor, že vlastní trestní odpovědnost živého nástroje nepřímé pachatelství zpravidla vyloučí. Zároveň ale nepřímé pachatelství připouští i v případě, kdy hlavní pachatel má průběh trestného činu z jakéhokoliv důvodu zcela pod kontrolou a jeho kontrola byla taková, že fakticky jednání samostatně odpovědného pachatele (nástroje) přibližuje k nezaviněnému jednání živého nástroje.[6][5][4]

Takovým případem může být i spáchání trestného činu při vykonání rozkazu. Rozhodující vliv nepřímého pachatele na živý nástroj německá teorie pojmenovává výrazem muž v pozadí (Hintermann). Ten pak typicky jedná v rámci organizační mocenské struktury (Machtapparate). Trestně odpovědný potom může být nepřímý pachatel (vydávající rozkaz, jehož následkem je spáchání trestného činu) a každý, kdo tento rozkaz předá dále jako (vlastní) rozkaz jeho vykonateli a bez ohledu na to, že trestně odpovědný je za stejný trestný čin i sám konečný vykonatel rozkazu (živý nástroj). 

V procesu s politbyrem proto německé soudy rozhodly, že vlastní trestní odpovědnost pohraničníka nepřímé pachatelství jeho nadřízených nevylučuje, a rozhodující byla právě úroveň kontroly, kterou politbyro nad ozbrojenými složkami NDR mělo. 

Obžalovaní totiž jako členové politbyra anebo bezpečnostní rady NDR svými rozhodnutími režim na hranicích NDR vytvořili a jejich rozhodnutí nakonec byla i podkladem pro konkrétní rozkazy ke střelbě nebo použití smrtících pastí. Obžalovaní věděli, že silové složky režimu jejich rozhodnutí splní a pravidelně dostávali zprávy o počtech obětí. Konkrétně politbyro rozhodlo zabezpečit vnitřní hranice NDR proti „narušitelům hranic“ a na to navazující nařízení bezpečnostní rady umožnilo při ochraně vnitřní hranice použít střelné zbraně, i kdyby to znamenalo zabití prchajících. Pohraničníci, kteří v konkrétních případech stříleli, byli politbyru a bezpečnostní radě v rámci vojenské struktury NDR samozřejmě podřízeni. Ti, kdo pak příkazy politbyra v rámci mocenské struktury předávaly níže až k pohraničníkům (typicky důstojníci) byli odsouzení za pomoc k trestnému činu zabití, protože sami neměli takovou moc, aby mocenskou strukturu využili k vykonání své vlastní vůle. Obviněným členům politbyra pak před soudem nepomohla ani námitka, že měli v politbyru na starost jiné resorty než vnitřní záležitosti nebo že jejich rozhodovací autonomii omezoval podřízený vztah NDR k Sovětskému svazu. Německý nejvyšší soud jejich úmysl bránit přechodům hranic i za cenu zabití prchajících dovodil s tím, že v politbyru měli hlasovací právo a historie ukázala, že uzavřené hranice byly v zájmu pokračování NDR, a proto nutně i v zájmu politbyra.

I v poměrech bývalého Československa bychom jistě vysledovali podobnou státní strukturu, která umožňovala předání příkazů k „ochraně“ hranic a konečný projev těchto příkazů. České trestní právo ale nepřipouští potrestat osoby stojící na vrcholu takové struktury jako pachatele trestného činu proti životu a zdraví, protože zákonná definice nepřímého pachatelství vyžaduje trestně neodpovědný živý nástroj. Nezbývá proto, než se zamyslet nad účastenstvím, nebo hledat zvláštní skutkovou podstatu a poměřovat jí vlastní jednání samotných funkcionářů. 

V případě Jakeše, Štrougala a Vajnara byla přiléhající skutková podstata nalezena v trestném činu zneužití pravomoci úřední osoby. Svou pravomoc měli jmenování zneužít nekonáním. Ač totiž bylo v jejich moci vydat nařízení, která by pohraničníkům užití smrtící síly zakázala, nikdy tak neučinili navzdory tomu, že o následcích a obětech střelby dobře věděli. Obviněným v českých poměrech nemohlo být vytýkáno vydání takových příkazů, které vedly k rozkazu ke střelbě, ale naopak nevydání příkazů, které by střelbu zakázaly. A to bez ohledu na to, že oprávnění pohraničníků k použití smrtící síly vyplývalo i v ČSSR vyplývalo přímo z nařízení ministra národní bezpečnosti, tedy rozkazu vydaného mocenským aparátem. [7]

Skutek čelních komunistů byl tedy v německém i českém případě vlastně stejný. Německé právo ale na rozdíl od českého umožňuje pachatele potrestat jako pachatele samotného zabití. Vždy přitom musí být prokázána existence státní mocenské struktury a postavení obviněného v ní, protože v německém procesu je obviněný trestán za to, že mocenský aparát využil k vydání a vykonání rozkazu a v českém naopak za to, že žádný rozkaz tomuto aparátu nevydal. Rozdílná právní úprava tedy nebude příčinou rozdílného výsledku trestního řízení v obou státech.


Celkem šlo o 112 řízení proti 246 různým obviněným.[1]

Rozhodnutí Bundesgerichtshof ze dne 8. listopadu 1999, sp. zn. BGH 5 StR 632/98.[2]

§ 212 německého trestního zákoníku.[3]

Als Täter wird bestraft, wer die Straftat selbst oder durch einen anderen begeht.[4]

Jescheck, Lehrbuch des Strafrechts AT 4. vydání. strana 601.[5]

Maurach, Gössel, Strafrecht AT Teilband 2, 7. vydání. strana 260.[6]

Nařízení ministra národní bezpečnosti č. 70/1951 Sb., o právu příslušníka Pohraniční stráže použít zbraň.[7]

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články