Odklony můžeme chápat v širším a užším slova smyslu. Do odklonů v širším slova smyslu zařazujeme všechny typy odklonění od pravidelného průběhu trestního řízení, tedy podmíněné zastavení trestního stíhání, podmíněné odložení návrhu na potrestání, trestní příkaz, dohodu o vině a trestu, schválení narovnání a odstoupení od trestního stíhání ve věcech mládeže. Někdy se v literatuře hovoří také o zastavení trestního stíhání, jako o odklonu, ale to podle mého názoru není odklon, ale spíše jde o rozhodnutí o konečném řešení trestního stíhání, které navazuje na zásadu legality a zásadu oportunity. Do odklonů v užším slova smyslu zařazujeme jen ty odklony, které obsahují restorativní prvky. Z hlediska Doporučení výboru ministrů č. R (87) 18 byla implementace podle mého názoru provedena dostatečně, jiná věc ale je, jaké je využití jednotlivých typů odklonů v praxi.
Nejčastější odklony? Trestní příkaz a podmíněné zastavení trestního stíhání
Pokud jde o vlastní využití jednotlivých odklonů, nejvíce se v praxi používá a lze říci, že až moc, trestní příkaz. Poměrně hodně je také podmíněných zastavení trestního stíhání, resp. podmíněných odložení návrhu na potrestání, což je alternativa tohoto odklonu vymezená jen pro zkrácené přípravné řízení. Z odklonů je trestní příkaz využíván ve více než 50 % trestních věcí, podmíněné zastavení trestního stíhání u 2 500 – 3000 věcí ročně. Zbylé odklony se využívají marginálně.
Je tedy na místě zamyslet se nad tím, zda jsou odklony v tomto směru dobře vymezeny, tedy zda jde o problém legislativní nebo jen či také o špatnou praxi orgánů činných v trestním řízení. Dalším kritériem z hlediska účinnosti odklonů je také počet uvězněných osob, což není bezprostředně vázáno na využívání odklonů, protože odklony jsou procesní formou. Vedle toho máme ještě alternativní tresty, jejichž ukládání to také ovlivňuje, ty však již jsou hmotněprávní alternativou k nepodmíněným trestům odnětí svobody.
Index uvězněných osob v České republice (počet vězňů na 100 000 obyvatel) je velmi vysoký, oproti západním zemím činí tato hodnota zhruba dvojnásobek, což určitě není dobré, byť v posledních letech – od roku 2016 – došlo k mírnému poklesu a zdá se, že se blýská na lepší časy a index by se mohl dále snižovat. Tento předpoklad je odůvodněn tím, že trestná činnost v České republice klesá, stejně tak i počet odsouzených osob. Pokud počet odklonů a alternativních trestů zůstane z hlediska celkového počtu odsouzených osob stejný, projeví se to výhledově až za několik let. Také současné snižování množství odsouzených se ve výkonech trestu projeví nejdříve až za 3 nebo 4 roky. I přesto bychom se měli zamýšlet nad tím, jak situaci zlepšit.
Zjištění příčin nedostatečného užívání procesních alternativ v praxi a následně úvahy o jejich odstranění byly předmětem seminářů k problematice využívání odklonů v trestním řízení, které proběhly na jaře roku 2018 z iniciativy Nejvyššího státního zastupitelství a Nejvyššího soudu. V rámci seminářů byla vyhodnocována praxe soudů i státních zástupců, dále byly analyzovány případné nedostatky právní úpravy. Stabilním zájmem Nejvyššího soudu i Nejvyššího státního zastupitelství je totiž odpoutat se od retributivního přístupu zrcadlícího se ve výše uvedených statistikách, a naproti tomu se přiklonit ke skutečné implementaci a realizaci restorativních prvků, což krom využívání odklonů a alternativních trestů zahrnuje dále rovinu institucionální v podobě zapojení Probační a mediační služby. Takto byly již v minulosti úspěšně provedeny podobné semináře ohledně peněžitých trestů, jejichž počet se díky obdobným seminářům postupně zvýšil ze 4,5 % v roce 2015 až k podílu přes 18 % v minulém roce. Budeme-li předpokládat ještě přijetí námi navržených legislativních změn, můžeme očekávat i ještě lepší čísla z hlediska poměru peněžitých trestů k ostatním trestům, zejména nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Často srovnáváme situaci s Rakouskem, Německem či Holandskem, ale někdy je to srovnávání, které není zcela odpovídající. Pokud bychom například srovnávali situaci s Německem, je třeba vzít v úvahu, že tam mají v podstatě jen jeden hlavní obecně využívaný alternativní trest, a to je právě peněžitý trest, kdežto u nás máme větší množství využívaných alternativních trestů (obecně prospěšné práce, domácí vězení atd.).
Vše je v podstatě o racionalizaci trestní justice a zejména trestní politiky.
Trestní příkaz
Nejvyužívanějším odklonem v České republice je trestní příkaz, vyskytuje se u něj ale řada pochybení. Často je využíván tam, kde nejsou splněny zákonné podmínky pro jeho vydání. Stává se, že jsou ukládány nezákonné tresty, například u právnických osob, kde není respektováno, že z taxativního výčtu trestů není právnické osobě možné uložit některé druhy trestů a že jsou u obdobných trestů u právnických osob odlišné sazby. U trestu obecně prospěšných prací a domácího vězení nejsou vyžadovány zprávy probačního úředníka, což je také podstatnou vadou. V některých případech jsou také opomíjena práva poškozeného, není rozhodnuto o jeho civilních nárocích, ačkoli se připojil.
Příčinou četnosti trestního příkazu a chyb je určitá tenze v tom, že nápad na jednotlivé soudce je poměrně vysoký, nadto je jim neustále zdůrazňováno, aby bylo rozhodováno rychle, tedy je kladen zvýšený důraz na rychlost řízení.
Některé návrhy na zlepšení praxe a legislativní úpravy nejsou podle mého názoru zcela nejvhodnější, například znovuzavedení možnosti ukládat trestním příkazem nepodmíněný trest odnětí svobody. To by vedlo ještě k většímu počtu užívání trestních příkazů a zvýšení počtu uvězněných osob. Trest odnětí svobody je samozřejmě největším zásahem do osobní svobody, což by tímto způsobem podle mého názoru ukládáno být nemělo.
Podle dalšího návrhu by se měl ohledně trestního příkazu zakotvit zákaz reformatio in peius. Musíme si ale uvědomit, že trestní příkaz je ukládán bez provedení hlavního líčení, jen na podkladě spisu a je možné, že v průběhu řízení dojde k poznatkům, podle nichž má být uložen trest jiný. S tímto se vypořádalo rozhodnutí č. 46/2017 Sb. rozh. tr. i nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 39/09, který říká: „Není vyloučeno, aby obecný soud dospěl po provedeném hlavním líčení k závěru, že mírnější trest uložený trestním příkazem nelze považovat za přiměřený, vystihující účel trestu, a to i za situace, že v hlavním líčení žádné nové okolnosti z hlediska ukládání trestu najevo nevyšly.“ Trestní příkaz je tedy určitá nabídka obviněnému vzhledem k tomu, že nebude prováděno další řízení. Soud ukládá trest spíše nižší, nicméně i tady jde o formu odklonu s restorativním účinkem, byť velmi malým.
Opomíjení práv poškozeného se skutečně děje a je to velký problém. Nevidím však jako vhodné zavést možnost poškozeného podat odpor proti trestnímu příkazu, neboť by to vedlo k tomu, že by se poškozený dostal do ještě horší situace. Na základě odporu poškozeného by se asi stěží mohl zrušit celý trestní příkaz, neboť takový odpor by se mohl týkat pouze nároku poškozeného na náhradu škody a dalších jeho nároků. Jemu by pak nezbylo nic jiného, než se obrátit se svým nárokem na náhradu škody na civilní řízení, protože v trestním řízení se jedná o řízení adhezní, které je připojeno k trestnímu řízení, a tedy samostatně se o tomto nároku nerozhoduje. To by se tedy spíš obrátilo proti poškozenému.
Řešili jsme také situaci, kdy se poškozený na počátku trestního řízení poučuje, že může uplatnit nárok až do zahájení dokazování v hlavním líčení. Avšak pokud je vydán trestní příkaz, nekoná se žádné hlavní líčení a poškozený se vlastně vůbec o vydání trestního příkazu nemusí dozvědět. Poučení by tedy mělo být přizpůsobeno tak, aby pro případ, že bude vydán trestní příkaz, byl poškozený poučen, že takový případ může nastat, a proto by měl nárok uplatnit co nejdříve, tedy pokud možno už v průběhu přípravného řízení.
Potenciálním pochybením při ukládání sankcí, zejména u právnických osob, by měl předcházet nový § 37b zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, který explicitně má obsahovat speciální výčet druhů trestů, které lze právnické osobě trestním příkazem uložit. Navržená novelizace zavádí navíc možnost rozhodnout trestním příkazem o upuštění od potrestání, podmíněném upuštění od potrestání s dohledem a o upuštění od uložení souhrnného trestu, a to i přesto, že předchozí trest byl uložen rozsudkem.
Dohoda o vině a trestu
Předmětem pozornosti společného legislativního návrhu Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství je také dohoda o vině a trestu. V roce 2012, když byl tento institut zahrnut do trestního řádu, zákonodárce vycházel z toho, že bude zrychleno a zjednodušeno a celkově zefektivněno trestní řízení. Nic takového se ale v praxi nestalo.
V průběhu zmíněných seminářů jsme se nažili vyhodnotit, proč se dohody téměř nevyužívají. Zjistili jsme, že pro orgány činné v trestním řízení je tento institut zejména v přípravném řízení spíše zatěžující, neboť státní zástupce musí o dohodě jednat se stranou obhajoby, což však, ale nelze legislativně změnit, neboť dohoda být uzavřena musí. Dalším namítaným důvodem byla potřeba nutné obhajoby, která komplikuje řízení. Na to chceme určitým způsobem reagovat. Dále bylo namítáno, že státní zástupce má největší zájem na uzavření dohody na počátku přípravného řízení, zatímco obviněný až na jeho konci, kdy už ale státní zástupce směřuje k podání obžaloby. Tady je asi spíše výkladový problém, neboť státní zástupce může sjednat dohodu podle § 175a odst. 1 trestního řádu, jestliže výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný, tedy dohodu je možné uzavřít kdykoli jsou tyto výsledky v průběhu vyšetřování zřejmé v podobě vyžadované tímto ustanovením. Státní zástupce by si přitom měl být vědom snížení účinnosti trestu, trvá-li řízení dlouho, růstu nákladů státu, zatíženosti soudů, a proto by měl tyto skutečnosti promítnout do své snahy vedoucí ke zlepšení praxe.
Ze seminářů, které jsme pořádali, také vyplynula jakási obava státních zástupců, že by mohli být nařčeni z korupce, proto je u nich patrná neochota dohody uzavírat. Navíc pokyn obecné povahy č. 8/2009 Nejvyššího státního zástupce, který řeší tuto otázku, obsahuje poměrně široce vymezené důvody pro nesjednání dohody. Proto také v důsledku tohoto pokynu se státní zástupci v praxi spíše snaží najít důvody, proč dohodu sjednat nelze. Nejvyšší státní zastupitelství si toto uvědomilo, a proto uzavřelo memorandum mezi Nejvyšším státním zastupitelstvím a Českou advokátní komorou právě ohledně dohody o vině a trestu, které by mělo některé skutečnosti, jež v praxi brání uzavírání dohod o vině a trestu, odstranit. Doufejme, že tomu tak bude.
Pokud jde o legislativní úpravy, měla by být podle mého názoru zavedena možnost sjednání dohody o vině a trestu i v řízení před soudem, tzn. před zahájením hlavního líčení, respektive v hlavním líčení před zahájením dokazování, což podle současné právní úpravy možné není. Návrh novely, který jsme zpracovali společně s Nejvyšším státním zastupitelstvím a předložili ho Ministerstvu spravedlnosti, právě toto obsahuje. Tato změna byla přejata i do poslaneckého návrhu novely trestního řádu, který v nejbližší době bude projednáván v Poslanecké sněmovně.
Na počátku hlavního líčení by bylo možno řešit tyto problémy určitou posloupností možností, jak v hlavním líčení postupovat, tzn. buď sjednat dohodu o vině a trestu, která řeší „vše“, nebo by měl mít obviněný možnost prohlásit vinu, což otázku trestu a náhrady škody ponechává na dokazování v hlavním líčení. Možné by bylo i určité zavedení nesporných skutečností, například v podobě zavedení částečné dohody ohledně některých skutků, zejména u rozsáhlých věcí, v nichž je předmětem řízení více skutků. Obdobná úprava funguje na Slovensku, kde je v praxi poměrně často využívána, byť v poslední době počet sjednaných dohod také výrazně poklesl. Je to tedy otázka nejenom legislativní úpravy, ale především konkrétní praxe a toho, jak jsou dohoda o vině a trestu a další navazující instituty nastaveny.
Dále je navrhováno, aby se možnost sjednání dohody o vině a trestu rozšířila na všechny trestné činy. V současné době je vyloučena u zvlášť závažných zločinů. Na základě uvedených seminářů jsme přesvědčeni, že pro to není důvod. V mnoha zemích, kde dohoda funguje, včetně Slovenska a jiných západních zemí, takové omezení zpravidla není a víceméně se ponechává na rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, zda v závažnějších věcech dohodu uzavřou či nikoli. Jde zejména o věci hospodářské, kde je poměrně velký potenciál na řešení věci dohodou.
Uvažuje se také o zrušení nutné obhajoby, což by se kompenzovalo tím, že by bylo vyloučeno uzavřít dohodu s osobou, která má omezenou svéprávnost.
Podmíněné zastavení trestního stíhání a podmíněné odložení návrhu na potrestání
Tyto instituty jsou velmi podobné, budu tedy hovořit jen o podmíněném zastavení s tím, že dále uvedené úvahy lze vztáhnout i na podmíněné odložení návrhu na potrestání.
Novelizace zde umožnila přijmout závazek osoby, že nebude řídit motorová vozidla, tedy nahradit zákaz činnosti vlastním závazkem osoby. V takovém případě se prodloužila zkušební doba a my ji považujeme za příliš dlouhou, a proto ji navrhujeme zkrátit na 3 roky. Úprava je v některých případech pro obviněného dokonce nevýhodnější, než kdyby dostal zákaz činnosti. Například na základě usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání se obviněný zaváže zdržet se řízení motorových vozidel po dobu 1 roku, přičemž do této doby se nezapočítává doba zadržení řidičského průkazu před rozhodnutím o podmíněném zastavení. Obviněný může usilovat o znovunabytí řidičského průkazu teprve po vydání rozhodnutí o osvědčení, které však lze vydat až jeden rok po uplynutí zkušební doby. Navíc ani analogicky není možné podmíněně upustit od výkonu zbytku závazku, což je možné jen u trestu zákazu činnosti. To znamená, že zejména u kratších závazků je obviněný znevýhodněn. Obviněný bude totiž muset prokazovat zdravotní a odbornou způsobilost, neboť zde vždy uplyne jednoletá lhůta od právní moci rozhodnutí o podmíněném zastavení, na jejíž uplynutí tuto povinnost váže § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu. Naproti tomu v případě odsouzení trestním příkazem se odsouzenému započítá doba zadržení řidičského průkazu do trestu zákazu činnosti a není zde ani nutno vydávat následné rozhodnutí o osvědčení se ve zkušební době. Odsouzený zde navíc smí požádat o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu již po šesti měsících, v důsledku čehož teoreticky bude moci žádat o znovunabytí řidičského oprávnění ještě před uplynutím 1 roku od pozbytí řidičského oprávnění – vyhne se tak prokazování zdravotní a odborné způsobilosti.
Na toto je třeba reagovat v námi navržené novele trestního řádu, kterou se zavádí možnost stanovit délku závazku zdržet se určité činnosti nezávisle na zkušební době. Bude také možnost započítat dobu, po kterou bylo před rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněnému odňato oprávnění k dané činnosti, což podle současné úpravy není možné. Doba zadržení řidičského průkazu se dnes nezapočítává.
Problematická je také situace v případě, že se obviněný neosvědčí. Je otázkou, jak naložit s přijatými peněžními prostředky a jaký je důsledek toho, že obviněný vlastně po určitou dobu nevykonává činnost na základě závazku. I to je v navrhované novele jasně upraveno. Nový § 308a trestního řádu zavádí možnost soudu a v přípravném řízení státního zástupce rozhodnout po polovině vykonaného závazku o prominutí výkonu jeho zbytku, tedy zavádí se obdobná úprava jako u trestu zákazu činnosti.
Narovnání
Narovnání je institutem, který je z hlediska přístupu jak orgánů činných v trestním řízení, tak obviněného, v podstatě nejvýhodnější. Přesto je praxí málo využíváno. Zřejmě proto, že je zde malá diferenciace mezi narovnáním a podmíněným zastavením trestního stíhání, neboť podmínky jsou značně podobné, přičemž provedení narovnání je pro orgány činné v trestním řízení náročnější.
U narovnání se musí sjednat dohoda, což zřejmě vede k tomu, že se příliš nevyužívá. I k tomu by měla směřovat lepší spolupráce státních zástupců a České advokátní komory, protože pro obviněného je narovnání prakticky nejvýhodnější. Je ovšem výhodné i pro orgány činné v trestním řízení, neboť ty nemusí sledovat zkušební dobu, jak se obviněný chová atp. Po rozhodnutí o schválení narovnání nebo zastavení trestního stíhání mohou spis založit a je to pro ně hotová věc, zatímco u podmíněného zastavení trestního stíhání jednak musí věc sledovat a navíc hrozí, že se řízení po čase obnoví. Schválením narovnání to pro obviněného končí, nemá záznam v rejstříku trestů, pouze se tam narovnání eviduje, což nemá žádný difamující účinek.
Na seminářích jsme ve shodě se státními zástupci i soudci nižších stupňů dospěli k závěru, že v současné době není třeba u narovnání dělat žádné zásadní úpravy. Vycházeli jsme totiž z toho, že se připravuje nový trestní řád, přičemž práce na rekodifikačních pracích se v posledních měsících staly intenzivnější, a tak se dá čekat, že se pokusí vyřešit zásadní problémy, tedy zejména, zda by se narovnání mělo od podmíněného zastavení více diferenciovat.
Závěr
Na závěr chci uvést, že mým cílem bylo dát vám celkový přehled toho, jakým způsobem se snažíme ovlivnit praxi i legislativu v oblasti odklonů, byť to není naší hlavní činností, neboť by to mělo dělat spíše Ministerstvo spravedlnosti než Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství. Myslíme si ale, že je to dobrá cesta, a pokud se podaří v naznačených směrech uspět, mohl by index vězněných osob dále klesat. To je ovšem prozatím spíše hudba budoucnosti a úkol zejména pro poslance a senátory, tedy pro Parlament České republiky.
Diskuze k článku ()