Nebezpečné vyhrožování ve vztahu k advokátovi

Musí být reflektováno advokátovo postavení jakožto poškozeného v rámci páchání trestného činu nebezpečného vyhrožování, se kterým se ve své profesi může setkat?

advokát, TIKAL LEGAL
Foto: Shutterstock

Trestný čin nebezpečného vyhrožování je dle statistik Policie ČR velmi často „oblíbeným“ trestným činem. V roce 2021 bylo v České republice spácháno necelých 10 000 případů.[1] Tento trestný čin se může zpočátku některým zdát jako nevinná záležitost, která nemusí vyvolat žádné následky v případě jejího nezrealizování. O to tu však zákonodárci právě také šlo, postihnout i tento typ jednání.

Trestný čin nebezpečného vyhrožování je v § 353 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník („TZ“) definován jako jednání, kterým pachatel vyhrožuje osobě poškozené - usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Jednání musí být provedeno takovým způsobem, který je způsobilý vzbudit v poškozeném důvodnou obavu ze tří výše uvedených možností.

Objektem trestného činu nebezpečného vyhrožování, který zákon chrání, je zájem na ochraně jednotlivce před výhrůžkami, které mohou vzbudit u cílené osoby důvodnou obavu. Výhrůžka jakožto určitý slovní projev musí dosahovat určité intenzity, díky které je objektivně způsobilá vyvolat důvodnou obavu z její realizace. To znamená, že ne každá výhrůžka je doopravdy výhrůžkou způsobilou pro tento typ trestné činnosti, což však nediskredituje to, že je stále výhrůžkou, byť nezpůsobilou. Při stanovení kritérií pro určení způsobilosti výhružky se nelze omezit jen na obsah takto provedeného slovního prohlášení pachatele, je zapotřebí vždy každý případ posuzovat podle dalších okolností případu a tím zajistit komplexní nahlížení na způsobilost výhrůžky. To je nutno tedy chápat tak, že není zapotřebí, aby daný slovní projev obsahoval přímo slova usmrcení, těžké újmy na zdraví nebo ublížení na zdraví, pokud při tom pachatel dá výhrůžku jasně najevo ostatními činy, které svědčí o tom, že jeho záměr je tuto důvodnou obavu vyvolat.[2] To platí i naopak, tudíž není potřeba činů, pokud bude verbální výrok takové povahy, který má potřebnou způsobilost.

Na základě tohoto kritéria jsem došel k otázce, která se týká nahlížení na potřebnou intenzitu takového projevu ve vztahu k advokátovi jakožto veřejně působící osobě, která je profesionálem ve svém oboru. Je tato hranice nějak posunuta nebo jsou tyto projevy brány na stejnou váhu jako u běžného občana? 

Ve vztahu k advokátovi je třeba se zamyslet nad tím, jakým způsobem české právo vnímá snášenlivost větší míry kritiky na základě daného povolání. Pokud se podíváme do judikatury českých soudů, panuje v ní rozhodně shoda na tom, že existují profese, kterým náleží snést větší míru kritiky ostatních osob. Problémem je, že judikatura již není konstantní v tom, co ona zmíněná větší míra kritiky přesně znamená. Daná kritéria, která řeší kolizi mezi dvěma základními právy, a to svobodou projevu a ochranou důstojnosti a cti jednotlivce, jsou povaha, forma a obsah výroku, postavení kritizované osoby, zda se výrok týká veřejné nebo soukromé sféry, chování kritizované osoby, kdo výrok pronáší a kdy tak učiní.[3] Všechna tato kritéria je potřeba poměřovat s danými okolnostmi a z nich následně dovozovat, zda daná intenzita již přesáhla danou míru či nikoliv.

Stěžejním bodem pro posouzení trestněprávní odpovědnosti ve vztahu k trestnému činu nebezpečného vyhrožování je kritérium Ústavního soudu, které stanovuje rozdíl mezi výrokem týkající se veřejné nebo osobní sféry advokáta. Pokud by se tento výrok týkal například jeho pracovních povinností v případě obhajoby zájmů, které se dotýkají veřejných záležitostí, a současně by se jednalo ve výroku o hodnotící soud, dokážu si představit, že bude muset advokát takovouto míru negativního chování buď strpět úplně, popř. řešit jinak než prostředky trestního práva. Trestněprávní odpovědnost by se zde nesnadno dovozovala, protože hodnocení věcí veřejných ze strany občanů je výrazem demokratického principu, byť tak občané mohou činit často nevhodnými slovními výroky.[4] Je tedy nutné zde poměřovat, které výroky mají ještě nárok na ústavní ochranu, a které ne. Dle nálezu Ústavního soudu by takové výroky neměly „vybočit z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti“ [5], což je neurčitý právním pojem, který je závislý na výkladu soudů. Proto je důležité si uvědomit, že tyto výroky však nemusí naplnit potřebnou intenzitu a další znaky trestného činu nebezpečného vyhrožování dle § 353 TZ. A také to, že ne každé protiprávní jednání musí být nutně i trestným činem. Z toho důvodu právní teorie i praxe trestný čin staví na formálním základě doplněném materiálním korektivem v podobě zásady subsidiarity trestní represe uvedené v § 12 odst. 2 trestního zákoníku.[6]

Navazujícím znakem, který je potřeba ke spáchání tohoto trestného činu naplnit, je pojem důvodné obavy. Tu zákon nedefinuje, nýbrž je často řešena v judikatuře soudů, ze které je potřeba vycházet. Důvodnou obavou se rozumí obava člověka, která je objektivně způsobilá vyvolat v člověku vyšší stupeň úzkosti nebo jiný tísnivý pocit zla, přičemž není nutné, aby tento pocit byl v poškozeném skutečně vyvolán.[7]

Pro ilustraci bych uvedl dva praktické příklady, a to jak způsobilé výhrůžky, tak nezpůsobilé výhrůžky: 

Jako nezpůsobilá výhrůžka byla Nejvyšším soudem například shledána situace, ve které pachatel napsal dopis adresovaný jeho družce, ve kterém uvedl „na každou svini se vaří voda v neckách,…“. [8] 

Jako způsobilou výhružku Nejvyšší soud uvádí například situaci, kdy pachatel na úřadě sdělil úřednici, která ho vyslýchala, že „zabije svědka a že mu uřeže hlavu, kdy takto přísahal na svůj život a život své matky a opakoval, že tak skutečně učiní“. [9]

Pokud zhodnotíme první výhrůžku, rozhodně je to forma výhrůžky, která negativně působí na psychiku člověka. Pokud si to však porovnáme v rámci intenzity s druhým příkladem, jistě uznáme, že u prvního příkladu není v slovním projevu naplněn požadavek, který by byl způsobilý naplnit znaky skutkového podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování. Proto je dle subjektivního, avšak objektivizovaného hlediska potřeba odlišit projevy, při kterých sice bylo použito silných slov či jiných aktů, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo.[10]

Důležité je si uvědomit, že výroky výhrůžného charakteru proti osobě, která o nich nevěděla, a nebyl zde předpoklad, že se je dozví, nelze považovat za vzbuzení důvodné obavy. Představme si například situaci, kdy manžel bude vyhrožovat manželce v rozvodovém řízením tím, že pokud nepřistoupí na dohodu, kterou jí nabízí, ublíží jejímu advokátovi, ale ten se tom od ní nedozví, protože manželka nebere manželovy výhrůžky vážně, a tudíž jejich obsah ani nepřetlumočí svého advokátovi. Tento samý závěr je Nejvyšším soudem shledán i v případě, pokud osoba použije určitá gesta či mimiku, ze které nelze jednoznačně dovodit důvodnou obavu z hrozby usmrcení nebo způsobením nějaké újmy, např. škodolibý úsměv, stlačená pěst a tak dále. [11]

Podle čeho by měl soud hodnotit skutkové okolnosti, na základě kterých lze dovodit důvodnou obavu poškozeného ve smyslu § 353 TZ? Jedná se o komplexní posuzování pachatele a okolností, jak již bylo zmíněno výše. Soud musí brát v potaz například fyzickou konstituci pachatele a poškozené osoby. Je nutné se zabývat otázkou, zda pokud je poškozeným 35 letý muž v dobré kondici a pachatelkou je stará žena, které je přes 80 let se špatným zdravotním stavem, je v této situaci možné vůbec uvažovat o způsobilosti vyvolat důvodnou obavu? Do hodnocení je také potřeba zahrnout povahové vlastnosti pachatele, tzn. pokud je pachatel známý pro svoje projevy, které jsou expresivního rázu nebo je pachatel často emocionálně nestabilní ve smyslu interakce s ostatními lidmi, měl by se tento faktor do posuzování soudu také projevit.

Další faktory hrající roli v posuzování jsou navázané na vztah poškozeného a pachatele. Pod tím je možné si představit například to, že k nezpůsobilým výhrůžkám může docházet i ze strany, která se cítí být poškozená a jedná se o reakci na vzájemnou provokaci. Soud by měl přihlížet i k tomu, zda se jedná o osobu blízkou nebo cizí. Neznamená to samozřejmě to, že by si osoba blízká měla nechat dovolit více, ale pokud by bylo v řízení prokázáno, že s pachatelem poškozená žila v tzv. „italské domácnosti“, mohl by určité slovní projevy brát spíše jako nezpůsobilou výhrůžku. Naopak pokud běžně k takovýmto výrokům v domácnosti nedocházelo vůbec, mohl by soud totožným výrokům přisuzovat větší váhu.  

Velkou roli pro kvalifikování jednání jako přečinu nebezpečného vyhrožování dle § 353 TZ hraje zvyšování intenzity výhrůžného jednání pachatele. A s tím související skutečná možnost výhrůžky realizovat. K zamyšlení nastíním například situaci bohaté klientky, které je 65 let v posledním stádiu rakoviny, která vyhrožuje advokátovi protistrany, že ho nechá zabít, když nepřestane s právním zastupováním protistrany. Pro zhodnocení naplnění znaků trestného činu by bylo důležité prokázat, jak vysoké by muselo být její finanční zajištění, aby mohla vzbudit důvodnou obavu z možné realizace. Dále by bylo potřeba si odpovědět na otázku likvidity předmětné výše finančního zajištění. Stačilo by mít peníze na nájemného vraha v nemovitostech, které by mohla prodat, nebo by je musela mít reálně na účtu či v hotovosti? Pro posouzení by byly také relevantní skutečnosti, které by vedly k prokázání náznaků nebo přiblížení se k poškozenému takovým způsobem, který by v něm mohl vyvolat tuto důvodnou obavu z realizace. V případě, že by se jednalo o výhrůžky opakovaného charakteru, které nijak nezvyšovaly svou intenzitu, naopak se spíše tyto výhrůžky točily v pomyslném kruhu, popř. došlo k jejich utlumení na nějakou dobu, nedalo by se dle mého názoru již mluvit o naplnění skutkové podstaty nebezpečného vyhrožování dle § 353 TZ, jelikož došlo ke snížení důvěryhodnosti a reálné proveditelnosti výhrůžek.  

S intenzitou vyhrožování může také například souviset počet daných výhrůžek a vzájemné reakce pachatele a poškozeného advokáta na daný obsah, díky kterému bude nebo naopak nebude naplněna objektivní stránka spočívající ve způsobilém vyhrožování. Ve vztahu k advokátovi se bude jednat často o výhrůžky prostřednictvím e-mailové korespondence, která je pro pachatele nejsnazší možnou cestou. Pokud pachatel preferuje tento styl komunikace, nejjednodušší možnou cestou, jak zamezit dalším nelibým slovním výrokům, je zablokování e-mailové adresy. Tento názor vyslovil soudce Radovan Suchánek v disentu nálezu Ústavního soudu. Ten se také ztotožňuje s názorem soudů nižšího stupně, které byly toho názoru, že i přesto, že poškozené advokátce přišlo přes 100 e-mailů, které obsahovaly nenávistné prohlášení či provokativní názory, měla si tento e-mail nejdříve zablokovat a nereagovat na dané zprávy [12]. Takový postup je určitě prvním logickým postupem, který by každý advokát jako profesionál měl uplatnit v případě vyhrožování protistranou. A to i vzhledem k tomu, že mu etický kodex advokáta přikazuje, že pokud je protistrana zastoupena právním zástupcem, může s ní jednat pouze sám s předchozím souhlasem jeho právního zástupce, proto není nucen strpět přímou e-mailovou komunikaci [13]. To by mohlo pomoci k ukončení dalšího jednání u určité skupiny pachatelů, a to hlavně těch, kteří v rámci virtuálního prostředí sebrali kuráž na takovéto slovní výroky, za které si neuvědomují případnou trestní odpovědnost.

V případech, kdy jde o nebezpečné vyhrožování ze strany klienta k advokátovi, prvním možným prostředkem, který by mohl překazit dané jednání, je vypovězení právního zastoupení.

Samozřejmě tyto prostředky nemusí na pachatele zafungovat a najde si jinou cestu, díky které bude moci pokračovat ve svém jednání. Tam by tedy mohla přicházet další možnost, a to použití právních prostředků v rámci správního práva trestního, kdy by se mohlo jednat o přestupek proti občanskému soužití dle § 7 zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, nebo by mohl poškozený podat občanskoprávní žalobu na ochranu osobnosti. Při posuzování obdobných otázek není v tomto pohledu judikatura Ústavního soudu ani Evropského soudu pro lidská práva jednotná.

Posledním bodem pro posouzení by také mohly být kroky poškozeného. V podstatě se zkoumá, co všechno poškozený udělal proto, aby zabránil nebezpečnému vyhrožování, popř. aby ho ukončil. Mohou to být kroky, jimiž se poškozený snaží vyhnout setkání s pachatelem nebo jeho útokům. Mezi takovéto kroky může patřit změna obvyklého způsobu života, opuštění bydliště, změna práce nebo třeba vyhledání psychologické nebo psychiatrické pomoci [14], díky kterým se snaží docílit pomyslné obrany před pachatelem.

Kroky poškozeného judikatura řeší pouze u podobného trestného činu, a to nebezpečného pronásledování podle § 354 TZ. Zde mám za to, že se jedná o velmi podobné přečiny, jelikož zde pachatel vyhrožuje také újmou na zdraví nebo jinou újmou, toto jednání musí být také způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví jeho samotného, popř. blízkých osob.

Rozdíl je judikatorně dovozen v tom, že u nebezpečného pronásledování dle § 354 TZ je zapotřebí splnit znak dlouhodobosti. Jedná se přitom o 4 týdny pronásledování a alespoň 10 pokusů o kontakt. Oproti tomu u trestného činu nebezpečného vyhrožování dle § 353 TZ tento znak dovozen není a čistě teoreticky u něj stačí jednorázové jednání, které by mělo dostatečnou intenzitu; proto také výhrůžka dle § 353 TZ musí dosahovat vyšší intenzity (usmrcení, těžká újma na zdraví, jiná těžká újma) nežli výhrůžky ve smyslu § 354 TZ (ublížení na zdraví, jiná újma). [15] Z výše uvedených důvodů se mi zde tedy jeví vhodné použití analogie v rámci učiněných kroků poškozené osoby.

Ve vztahu k advokátovi mě napadá hned několik dalších aspektů, které by bylo třeba zohlednit. Prvním aspekt, který by mohl hrát pro posouzení roli, je určitá míra profesní zvyklosti. Tím tedy myslím, že si advokát je vědom a často se setkává s lidmi, kteří jsou z hlediska jejich „zájmu osoby omezeného rozhledu", mnohdy nezralé a frustrované, což obecně vede k větší míře tolerance vůči výrokům jak jeho klientů, tak klientům protistrany na jejich osobu. Tímto by se posuzování hranice intenzity zásahu značně posunulo. Také bych navrhl rozšíření kroků, který by mohl/měl poškozený jakožto advokát udělat před podáním trestního oznámení. Dle mého názoru by se určité typy výroků měly řešit spíše postupně jinými právními prostředky (občanskoprávními či správními), nikoliv hned využívat cestu trestních prostředků, které mají být používány jako prostředky ultima ratio (a to v případech, kdy ochrana jinými prostředky práva nejsou účinné), a to by měl poškozený jakožto advokát reflektovat.

Závěr: Odpověď na otázku, zda by mělo být advokátovo postavení reflektováno při posuzování spáchání trestného činu nebezpečného vyhrožování, není jednoznačná. Ani judikatura soudů není sjednocená, proto je důležité každý případ hodnotit individuálně a ve vzájemných souvislostech, přesto by se advokátovo postavení mělo minimálně projevit v jeho odborných znalostech při posouzení závažnosti dané situace a neměl by se zbytečně uchylovat k trestněprávním prostředkům ochrany, když je náš český právní systém nastaven i na jiné efektivní mimotrestní prostředky obrany.  


[1] https://www.policie.cz/clanek/statisticke-prehledy-kriminality-za-rok-2021.aspx

[2] DRAŠTÍK, Antonín, Robert FREMR, Tomáš DURDÍK, Miroslav RŮŽIČKA, Alexander SOTOLÁŘ aj. Trestní zákoník: Komentář [Systém ASPI].  Wolters Kluwer

[3] Usnesení II. ÚS 3341/16 ze dne 20. 3. 2018

[4] Nález sp. zn. I. ÚS 823/11 ze dne 6. 3. 2012

[5] Nález Ústavního soudu III. ÚS 3006/21

[6] Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012

[7] Usnesení Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 94/2017

[8] Usnesení Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1672/2011

[9] Usnesení Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 932/2014

[10] Usnesení Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014

[11] Usnesení Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 282/2011

[12] Nález Ústavního soudu III. ÚS 3006/21

[13] Etický kodex advokátů čl. 11 odst. 1 - usnesení představenstva ČESKÉ ADVOKÁTNÍ KOMORY č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. října 1996

[14] Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 142/2018 ze dne 15. 2. 2018  

[15] Trestní zákoník, 2. vydání, 2012 Trestní zákoník, 2. vydání, 2012, s. 3290 – 3302 (Fiedler, P. Stalking: Die zwanghafte Verfolgung von Personen. Klinische und rechtliche Aspekte, Verhaltenstherapie und Verhaltensmedizin, 2004, č. 25/2, s. 152.)

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články