Odlišnosti od dalších trestných činů
Trestný čin loupeže bývá v některých případech zaměňován s krádeží. Zásadní rozdíl mezi nimi spočívá v použití násilí (resp. pohrůžky), které je v případě loupeže použito ještě před zmocněním se cizí věci, zatímco u krádeže není použito buď vůbec, nebo teprve poté, co si pachatel cizí věc přisvojí (a násilí použije, aby si věc uchoval). Za násilí zde přitom není považováno např. neočekávané vytrhnutí věci z ruky a přisvojení si cizí věci tímto způsobem proto není považováno za loupež, ale krádež. Na druhou stranu pokud se pachateli takto věc vytrhnout nepodaří a přikročí např. k vláčení osoby, která se věci drží, k naplnění znaků loupeže již dojde.[2][1]
Loupež má rovněž blízko k vydírání. Toho se pachatel dopustí v případě, že poškozenému hrozí násilím, které by se mělo uskutečnit teprve v budoucnu. Trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž byl tento úmysl uskutečněn.[3]
Loupež lze spáchat i tak, že pachatel se násilím anebo hrozbou bezprostředního násilí proti jinému zmocní cizího motorového vozidla s úmyslem užívat jej pouze přechodně. Takové jednání nebude posouzeno jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci.Okolnost, že pachatel loupeže se zmocňuje věci s úmyslem užívat ji pouze přechodně, může mít vliv na naplnění kvalifikačních znaků podmiňujících použití vyšší trestní sazby, neboť v případě přechodného užívání nepředstavuje hodnota věci, které se zmocnil, bez dalšího škodu způsobenou trestným činem loupeže.[5][4]
V případě všech tří výše uvedených trestných činů je ve srovnání s loupeží zákonem stanovena nižší trestní sazba. Pečlivá analýza jednání pachatele vedoucí k případnému závěru o spáchání méně závažného trestného činu tak může mít pro pachatele značný význam.
O loupež může jít, i když „se nic nestalo“
Z pohledu pachatele se v některých případech může zdát, že nemohl být spáchán trestný čin, pokud poškozenému nezpůsobil fyzickou újmu a zároveň nedošlo k násilnému odebrání věci. Judikatura je však poměrně striktní. Nejvyšší soud vyslovil: „O zločin loupeže, na který je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, se může jednat i v případě, že pachatel nezískal od poškozené osoby žádnou věc a ani ji nezpůsobil žádná zranění. Ani poněkud menší intenzita, s jakou pachatel naplnil formální znaky citovaného zločinu, totiž nevylučuje závěr o společenské škodlivosti takového činu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.“ Loupež lze spáchat i v případě minimální intenzity násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí způsobilé ovlivnit vůli poškozeného. Poškozený nemusí klást žádný odpor (např. je-li si vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele). Pohrůžka násilím dokonce ani nemusí být pachatelem výslovně pronesena a postačit tak může i konkludentní jednání, dává-li pachatel zároveň poškozenému najevo, že k výkonu násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli (např. naznačování úderů či ukázáním nějaké zbraně, zastavení poškozeného, zejména jde-li o osobu výrazně fyzicky slabší než pachatel, na odlehlém místě).[8][7][6]
Nelze kriminalizovat každé jednání
Na druhou stranu však nelze použít nástroje trestního práva proti všem jednáním, která formální znaky trestného činu loupeže naplní. Uvažovat lze zejména o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle kterého lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zde připadá v úvahu zejména posouzení jednání jako spáchání přestupku. V případě loupeže se může v závislosti na okolnostech věci jednat o přestupek proti občanskému soužití. Rozdíl mezi trestným činem a přestupkem představuje „obecně řečeno míra jejich typové společenské nebezpečnosti vyjádřená ve znacích skutkové podstaty. Společenská nebezpečnost trestného činu pro společnost musí být alespoň vyšší než nepatrná, zatímco přestupkem může být i takové zaviněné jednání, které porušuje či ohrožuje zájem společnosti pouze v míře nepatrné.“Argumentace o spáchání „pouhého“ přestupku tak bude mít nízkou šanci na úspěch např. tehdy, pokud pachatel zdůrazní pohrůžku použití násilí nožem či jinou zbraní.[11][10] [9]
V souvislosti s trestným činem loupeže Nejvyšší soud judikoval, že je třeba zohlednit např. duševní stav, v němž se pachatel dopustil protiprávního činu i to, jak poškozený vnímal a pociťoval jednání pachatele a jaký k němu nakonec zaujal postoj. Obzvlášť opatrně je třeba používat prostředky trestního práva v případě spáchání protiprávního činu mezi osobami blízkými. Zásada subsidiarity trestní represe může nalézt uplatnění i v případech, kdy bylo cílem pachatele zmocnit se věci nepatrné hodnoty.[13][12]
Specifickou kategorií případů jsou pak situace, kdy se pachatel pomocí násilí, resp. pohrůžkou bezprostředního násilí domáhá svého práva. Lze sice souhlasit s tím, že násilné vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky naplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže, na druhou stranu však Ústavní soud vyslovil: „Jestliže osoba užívá nedovolenou svépomoc, avšak alespoň sleduje legitimní cíl souladný s právem, postupuje sice protiprávně, avšak její jednání bude zpravidla stále podstatně méně společensky škodlivé, než té osoby, která protiprávně jak postupuje, tak je protiprávní i stav, který se snaží nastolit.“[15][14]
Obecně je třeba posoudit, zda jednání pachatele odpovídá „běžné“ loupeži, jak ji chápe Nejvyšší soud: „Typická forma trestného činu loupeže se vyznačuje tím, že pachatel přepadne poškozeného, ke kterému jinak nemá žádný bližší vztah, a násilným způsobem nebo pod pohrůžkou přímého násilí mu odebere nějakou věc nebo ho donutí k jejímu vydání, a to se zištným motivem opatřit si pro vlastní potřebu nějaké prostředky, zpravidla peníze či cennosti, ale i jiné věci k uspokojování vlastních potřeb, ke zpeněžení apod.“ Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe by mělo být zváženo např. tehdy, usiloval-li pachatel pouze o uhrazení své pohledávky, zejména jednalo-li se o nízkou částku a k tomuto postupu byl donucen nepoctivým jednáním dlužníka, proti kterému navíc nepoužil násilí (a použít jej ve skutečnosti ani nehodlal).[16]
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 10. 1970, sp. zn. 7 Tz 31/70[1]
Rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR z dne 23. 9. 1971, sp. zn. 1 To 121/71[2]
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 633/2010[3]
Rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 17. 11. 1987, sp. zn. 7 Tz 55/87[4]
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 374/2016[5]
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 147/2013[6]
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003[7]
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009[8]
§ 7 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů[9]
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45[10]
UsneseníNejvyššího souduze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 732/2006[11]
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1128/2015[12]
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 2 To 60/2010[13]
Rozsudek Nejvyššího soudu SR ze dne 22. 6. 1990, sp. zn. 8 Tz 94/90[14]
Nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13[15]
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1128/2015[16]
Diskuze k článku ()