Zejména v rámci aplikace Zákona o policii, zák. č. 273/2008 Sb., dále v rámci řady typů řízení před civilním soudem, zejména podle Zákona o zvláštních řízeních soudních, zák. č. 292/2013 Sb. Například soudce opatrovnického soudu má často pouze jednotky dní na to, aby vydal rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření se zcela zásadními důsledky pro nezletilého a přitom posoudil jako předběžnou otázku okolnosti, o kterých je jinak mnoho měsíců vedeno trestní řízení.
Z hlediska trestního práva mohou být faktické skutky, které jsou domácím násilím, a to v míře závažnosti odůvodňující aplikaci trestněprávního postihu, nejčastěji kvalifikovány jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle ust. § 199 odst. 1) zák. 40/2009 Sb., nikoliv však výlučně jako tento trestný čin.
Ve svém příspěvku se zaměřuji na zákonné vymezení trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, tedy na skutkovou podstatu dle ust. § 199 odst. 1) zák. 40/2009 Sb., abych ve vztahu k této skutkové podstatě a k ní relativně ustálené judikatuře následně vymezil jednání, která mohou některé znaky domácího násilí splňovat, podle zákona a judikatury však nejsou ani domácím násilím a nejsou ani trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí.
Základní definice domácího násilí a vymezení skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí
Trestní zákoník nedefinuje, co je domácí násilí. Dle expertní skupiny Aliance proti domácímu násilí za domácí násilí bývá zpravidla považováno fyzické, psychické anebo sexuální násilí mezi blízkými osobami, ke kterému dochází opakovaně v jejich soukromí a tím skrytě mimo kontrolu veřejnosti, intenzita násilných incidentů se stupňuje a vede ke ztrátě schopností včas tyto incidenty zastavit a efektivně vyřešit narušený vztah. Aby bylo možno určité jednání považovat za domácí násilí, musí zároveň naplňovat tyto znaky: opakování a dlouhodobost, eskalace, rozdělení rolí, neveřejnost.[1]
Skutková podstata trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle ust. § 199 odst. 1) Trestního zákoníku stanoví, že: Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta. V komentářích k trestnímu zákoníku je k judikatornímu výkladu této skutkové podstaty pravidelně používáno rozhodnutí Rt 20/2006 Sb., tedy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005 Sb. Toto rozhodnutí se sice vztahuje k původní skutkové podstatě dle ust. § 215a zák. 140/1961 Sb., Trestního zákona, nicméně s ohledem na stejný základ této skutkové podstaty, který se fakticky liší pouze výkladem pojmu byt, dům (ust. § 215a původního TZákona) a obydlí (ust. § 199 TZákoníku) lze s rozhodnutím R 20/2006 Sb. bez dalšího pracovat.
V tomto rozhodnutí uvádí Nejvyšší soud: „Pod pojmem „týrání” osob uvedených v ustanovení § 215a odst. 1 tr. zák. je třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou (§ 89 odst. 8 tr. zák.), nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném bytě či domě, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby. Použití fyzického násilí může mít v takovém případě vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 4 tr. zák.), popřípadě (dojde-li k zákonem předpokládanému následku /účinku/) i na právní závěr o souběhu trestného činu podle § 215a tr. zák. s některým dalším trestným činem.“
Zopakuji tedy, že trestní zákoník samostatnou skutkovou podstatu domácího násilí nezná. Trestní zákoník však vymezuje několik skutkových podstat trestných činů, pod které lze faktické domácí násilí podřadit, když jednání mezi partnery, které je domácím násilím trestněprávní intenzity (závažnosti) bude možno nejčastěji podřadit právě pod skutkovou podstatu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle ust. § 199 odst. 1) zák. 40/2009 Sb.
Domnívám se, že by se pouze složitě hledal případ, který by bez dalšího naplňoval jak veškeré formální, tak tzv. „materiální“ (formálně – materializované) znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společné domácnosti a zároveň nebyl domácím násilím. Budou však existovat případy, zejména nižší intenzity domácího násilí, které nebudou trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí, ale bude se fakticky jednat o domácí násilí – například se bude jednat o přestupek, nebo bude takové protiprávní jednání naplňovat skutkovou podstatu jiného trestného činu.
Co není domácím násilím? Co není týráním osoby žijící ve společném obydlí?
Obsáhlou definici toho, co lze a co nelze považovat za domácí násilí, předložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2009, čj. 5 As 84/2008-81, ve kterém uvedl:
Domácí násilí je pokládáno za poměrně zvláštní, samostatný fenomén. Mimořádnost přitom neplyne ani tak ze samotného násilí, ale spíš z toho, vůči komu a za jakých psychologických okolností je uplatňováno. Právě tyto příznačné okolnosti jsou zvýrazňovány v pojmech zneužívání partnera (Partner Abuse) nebo intimní násilí (Intimate Violence). Zatímco tyto dva pojmy zůstaly omezeny na stránky odborné literatury, výraz domácí násilí (Domestic Violence) je běžně používán. Domácí násilí nepochybně představuje závažnou formu kriminální činnosti, která vykazuje mnohé znaky odlišující ji od běžných deliktů řešených v trestním či přestupkovém řízení. Obsah širokého pojmu domácího násilí lze nejvýstižněji přirovnat k šikaně. Šikanování (zde ve vztahu dvou blízkých lidí) zahrnuje širokou škálu útoků proti důstojnosti a zdraví člověka – od verbálních útoků, urážek, zesměšňování, ponižování, vyhrožování různými újmami nebo násilím, přes ničení věcí, omezování pohybu, neustálou kontrolou, omezováním kontaktů s rodinou a přáteli, až po fyzické napadání ve formě pohlavků, kopání, bití, vyhrožování nebo ohrožování zbraní, popřípadě až po použití zbraně. V každém případě jde vždy o jednání volné a úmyslné, resp. svévolné. Pachatel má vždy možnost ovlivnit své jednání, rozhoduje se, zda se bude násilně (šikanózně) chovat, či nikoliv. Významným indikátorem domácího násilí je nerovné postavení mezi pachatelem a obětí. Pachatel má nad obětí zjevnou nebo i nevyslovenou či obětí nepřiznanou převahu. Je to vždy pachatel, kdo určuje pravidla. To, co smí pachatel, nesmí oběť. Postavení oběti je tak podřízené a odvozené od nároků, požadavků a hrozeb pachatele. Dalším znakem domácího násilí je opakovanost – zjednodušeně řečeno, jeden pohlavek, políček nutně ještě neznamená, že se jedná o domácí násilí; pokud však již takových jednání bylo více i v minulosti, jejich četnost se zvyšuje, již nelze zcela úvahu o možnosti domácího násilí přejít. Na druhou stranu nelze domácí násilí zaměňovat s tzv. „italskou domácností “, kdy např. oba manželé po vzájemné hádce a potyčce ničí věci druhého, a nakonec třeba i zcela zdemolují byt. Zde jsou totiž oba účastníci v „ rovném“ postavení, jsou silnými partnery, jsou pachateli i oběťmi současně. V takovém případě zde zcela chybí znak mocenské asymetrie, typické pro domácí násilí, resp. jakýkoli typ šikany. Jde pojmově o hádku, kde existují dva rovnocenní partneři. Nepochybně takový typ partnerského soužití není žádoucí, nicméně nemá pro jednoho či druhého z partnerů natolik devastující vliv jako šikana v asymetrickém vztahu – násilník – podřízená oběť. Domácí násilí však není jen pouhou hádkou. Skutková podstata domácího násilí se nevztahuje na ojedinělé roztržky či půtky, ani na argumentační konflikty mezi partnery, které sklouznou do násilné podoby. Domácím násilím se míní velmi tvrdá a nezdravá podoba partnerských vztahů označovaná jako zneužívání partnera. Z pohledu oběti jde nejdříve o lidskou důstojnost, pak o osobní bezpečí a nakonec o život. Charakteristická pro domácí násilí je postupná eskalace; může zpravidla začínat drobným omezováním osobní svobody, pokračuje urážkami, zesměšňováním, přerůstá ve fyzické násilí a v horších případech končí i vážnými formami ublížení na zdraví. Mezi rizikové faktory, které by měly upozornit na nebezpečnost pachatele, patří zejména držení zbraně, nadměrné užívání alkoholu, drog, opakované násilné chování v minulosti, žárlivost, majetnické sklony, zastrašování, vydírání, např. vyhrožování sebevraždou, násilné chování k ostatním členům rodiny nebo k okolí. Základní zvláštností domácího násilí je i to, že k takovým případům dochází zpravidla v soukromí, nejčastěji v soukromí společného obydlí. Nejpravděpodobnější příčinnou okolností domácího násilí je osobnostní založení. Tomu odpovídá i alternativní pojem zneužívání partnera, který naznačuje psychologickou podobnost domácího násilí s problematikou zneužívání dětí. V obou jevech hraje totiž osobnost pachatele klíčovou roli, chování zneužívané oběti je z hlediska iniciace násilí podružné, ovlivňuje pouze detaily ve způsobu provedení.
Sluší se doplnit, že Nejvyšší správní soud rozsudek ze dne 31. 3. 2009, č. j. 5 As 84/2008-81 vydal v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, u kterého byla zamítnuta správní žaloba proti zamítavému rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o vykázání ze společného obydlí dle zák. č. 283/1991 Sb., Zákon o policii, když Policie žalobce vykázala dle ust. § 21a odst. 1) zák. č. 283/1991 Sb., Zákon o policii ze společného obydlí a zakázala mu návrat do vymezených prostor na dobu deseti dnů. Ust. § 21a odst. 1) Zákona o policii významně doléhalo právě na skutky spojené s domácím násilím.
Význam definice podané Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 31. 3. 2009, č. j. 5 As 84/2008-81 má dle mého názoru dopad i pro trestní právo, mimo jiné proto, že rozsudek Nejvyššího správního soudu se vztahuje k věci, která má punitivní povahu a souvisí zcela jednoznačně s fenoménem domácího násilí jehož závažnější případy naplňují skutkové podstaty trestných činů.
Ze shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu tak vyplývá, že o domácí násilí se nejedná zejména v případech, kdy absentuje znak mocenské asymetrie – tj. oba aktéři jsou pachateli i oběťmi zároveň. Řečeno pojmy, kterými bylo shora definováno domácí násilí – chybí rozdělení rolí.
Dle mého názoru lze závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, č. j. 5 As 84/2008-81 aplikovat ve všech řízeních, ve kterých je jako hlavní či předběžná otázka zjišťováno, zda došlo k jednání, které má znaky domácího násilí, či nikoliv.
Právě zjištění absence mocenské asymetrie mezi osobou v procesním postavení poškozeného a obviněným, by mělo vést k závěru, že se v daném případě o trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí nejednalo.
Shrnutí a závěr
Domácí násilí je vrcholně patogenní forma mezilidského jednání. Závažné případy domácího násilí mezi partnery naplňují pravidelně skutkové podstaty trestných činů, nejčastěji skutkovou podstatu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle ust. § 199 odst. 1) zák. 40/2009 Sb.
Zejména s ohledem na nikoliv zcela ojedinělé případy, kdy jeden z rodičů, často v rámci složitého rozvodu, zvolí cestu trestního oznámení, ve kterém účelově fabuluje skutečnosti, které mají svědčit o naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společné domácnosti dle ust. § 199 odst. 1) zák. 40/2009 Sb., aby tak dosáhl zamezení styku nezletilého s druhým rodičem, je zejména na opatrovnickém soudu, aby si, často ve velmi krátkých procesních lhůtách, například při podaném návrhu na předběžné opatření, které má znamenat úplný, byť dočasný, zákaz styku s nezletilým, učinil právní názor na věc, o které jinak bude zpravidla mnoho měsíců, případně nižší jednotky let, vedeno trestní řízení.
Při zde uvedeném je dle mého názoru třeba zaměřit se, optikou shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního ze dne 31. 3. 2009 č. j. 5 As 84/2008-81, na urychlené zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro zákonné rozhodnutí v konkrétní věci, na základě kterého bude teprve možno učinit závěr, zda se v konkrétním případě jednalo o „italskou domácnost“, domácí násilí v rovině přestupkové, nebo o jednu z nejzávažnějších forem domácího násilí – skutkovou podstatu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle ust. § 199 odst. 1) zák. 40/2009 Sb.
Diskuze k článku ()