Ochránce od roku 2009 poskytuje metodickou pomoc obětem diskriminace při podávání návrhů na zahájení řízení z důvodu diskriminace. Není to jeho jediný zákonný úkol na poli rovného zacházení a ochrany před diskriminaci, považujeme ho však za stěžejní, a proto nás zajímá, jak soudy rozhodují. Můžeme potom lidem lépe poradit, zda vůbec žalobu podat či nikoli. Také jim můžeme říci, zda už soudy řešily podobný případ, a pokud ano, s jakým výsledkem. Jsme velmi obezřetní, abychom nikoho nenabádali k procesu, který by prohrál.
Činnost soudů sledujeme kontinuálně a tím, že poznatky sbíráme cíleně, máme je v této problematice nejucelenější v této republice.
Upozorňuji, že oběti diskriminace nemůžeme zastupovat před soudem, ale běžně komunikujeme s advokáty nebo neziskovými organizacemi při jejich postupu, případně opravném prostředku či ústavní stížnosti.
Jelikož slavíme 10 let, udělali jsme základní screening, jak české soudy chrání před diskriminací. Pominu nyní, jak o diskriminaci rozhodují trestní soudy, ačkoli i takový rozsudek existuje. Nebudu se zabývat ani rozhodnutími správních soudů a nebudu se věnovat ani rozhodovací činnosti Ústavního, Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu, protože jejich judikatura je veřejně dostupná a známá a bývá často komentována v odborné literatuře.
Mým cílem je upozornit na případy, které se odehrály před soudy prvního a druhého stupně a které zůstávají širší veřejnosti skryty, a to mimo jiné proto, že veřejnost stále nemá přístup k rozhodnutím nižších soudů, neboť v databázi je jich od roku 2003 asi jen 3 000.
Ochrana proti diskriminaci před českými soudy (2009 – 2019)
Po základních statistikách bych ráda zmínila několik zajímavých případů z oblasti vzdělávání, bydlení a práce. V naprosté většině půjde o případy, jimiž jsme se zabývali, proto naše zprávy i rozsudky najdete v Evidenci stanovisek ochránce (ESO) na našich webových stránkách. Na konci zmíním tři možné návrhy na změnu právní úpravy, které by mohly zlepšit situaci při vymáhání práva jednotlivce na rovné zacházení před českými soudy.
Za celých 10 let bylo pravomocně ukončeno 62 případů, z toho dva případy smírem a dvě řízení byla zastavena v důsledku zpětvzetí žaloby po mimosoudním vyrovnání. Myslím, že to je velmi přesvědčivá informace a vyvrácení obav, které zaznívaly před přijetím antidiskriminačního zákona, že budou soudy žalobami zahlceny. Lidé se příliš nechtějí soudit, především si přejí, aby nebyli diskriminováni, tedy aby našli bydlení, práci a měli přístup ke službám. To je ostatně i hlavní smysl antidiskriminačního zákona.
Zjištěné údaje nejsou pravděpodobně úplné, přesto je zřejmé, že jen v 16 případech (z celkově 62 pravomocně skončených) oběti u civilního soudu uspěly, a to buď proto, že jim soud vyhověl, došlo ke smíru či mimosoudnímu vyrovnání.
Z rozsudků, které jsme měli možnost prostudovat, jsme ve 20 případech nebyli schopni identifikovat diskriminační důvod podle antidiskriminačního zákona, případně to byl důvod uvedený v jiném předpise (např. trvalý pobyt, členství v odborové organizaci).
Nejčastějším diskriminačním důvodem byla rasa, etnický původ. V těsném závěsu pak zdravotní postižení. Tyto důvody jsou také nejčastějšími důvody v podnětech, s nimiž se lidé obracejí na ombudsmana. Nenašli jsme případ, kdy by osoba podala antidiskriminační žalobu z důvodu sexuální orientace či pohlavní identifikace (genderové identity).
Pokud jde o formy diskriminace, v rozhodnutích převažovala forma přímé diskriminace.
Co do oblastí života, v nichž se diskriminace zakazuje, v rozsudcích dominuje oblast práce. Objevují se také rozsudky v oblasti bydlení a vzdělávání. Nemáme informace o rozsudcích civilních soudů z oblasti zdravotní péče a služeb.
Pokud jde o poměr, četnost a výši poskytnutého přiměřeného zadostiučinění v podobě náhrady nemajetkové újmy v penězích, v polovině případů, které byly úspěšné, přiznal soud náhradu nemajetkové újmy, a to v průměru 50 000 Kč.
Zajímavé soudní případy
Vzdělávání a odborná příprava
Nyní bych Vás ráda seznámila s některými zajímavými rozhodnutími.
Soudy rozhodovaly dva školské případy, jež se oba týkaly základního stupně vzdělávání a oba byly ukončeny pravomocně hned v prvním stupni.
V prvním případě z roku 2016 se jednalo o přestup chlapce s postižením ze speciální školy na spádovou základní školu, která byla školou hlavního vzdělávacího proudu. Přestup doporučilo poradenské zařízení. Ředitelka dítě nepřijala a tvrdila, že na jeho vzdělávání není škola připravena. Zmínila také nesouhlas části ostatních rodičů s integrací chlapce. Žalobce nepodal žalobu vůči škole, nýbrž vůči zřizovateli, tedy obci. Ta svou pasivní legitimaci nerozporovala. Okresní soud rozhodl tak, že označil argumenty školy za účelové a uložil obci omluvit se. Přiznal také náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč. Jedná se vůbec o první případ od roku 2009, kdy soud přiznal náhradu nemajetkové újmy podle antidiskriminačního zákona.[1]
Ve druhém případě označil okresní soud za diskriminaci jednání školy, která nepřijala dva romské chlapce do první třídy. Škola se odvolávala na výsledky testů školní zralosti a omezenou kapacitu. Žalobci však tvrdili, že testování dětí bylo nekorektní a ředitel chtěl regulovat počet romských dětí ve třídě. Obával se odlivu dětí z majority. Soud označil jednání školy za přímou diskriminaci a nařídil jí omluvit se. Náhradu nemajetkové újmy v penězích soud nepřiznal, oba chlapci byli totiž dodatečně přijati, zásah do jejich důstojnosti tak byl podle soudu minimalizován, a ředitel se ze své chyby poučil.[2]
Oba rozsudky měly velký význam pro rodiče i děti samotné, stejně jako pro mnoho dalších aktérů.
Bydlení nabízené veřejnosti
Je-li bydlení nabízeno veřejnosti, vztahuje se na ně zákaz diskriminace. Soudy se zabývaly jak přístupností obecního bydlení, tak i možností získat bydlení ve formě tržního nájmu (z rukou soukromého poskytovatele) prostřednictvím realitní kanceláře.
V oblasti obecního bydlení se soudy zastaly muže se zrakovým postižením, s nímž město odmítlo uzavřít nájemní smlouvu, přestože nabídl nejvyšší nájemné. Důvodem měla být nevhodnost bytu pro nevidomého žadatele. Okresní soud] dospěl k závěru, že se město dopustilo diskriminace z důvodu zdravotního postižení. Krajský soudtento názor potvrdil. Město muselo uveřejnit omluvu a zaplatit žadateli přiměřené zadostiučinění ve výši 50 000 Kč.[4] [3
Pokud jde o zprostředkování bydlení na volném trhu, mediální pozornost se upřela na spor mezi sociální pracovnicí paní Balogovou a realitní makléřkou paní Noskovou z Ústeckého kraje. Sociální pracovnice testovala, zda jí oslovené realitní kanceláře zprostředkují bydlení a pokaždé byla odmítnuta s odkazem na přání vlastníka, který si nepřeje pronajmout byt Romům. Sociální pracovnice toto jednání zažalovala. Okresní soud v Litoměřicích uznal, že se jednalo o přímou diskriminaci z důvodu romské etnicity. Soud žadatelce přiznal omluvu, nikoli však náhradu nemajetkové újmy v penězích. Zdůvodnil to tím, že žalobkyně své právo nebýt diskriminována pouze testovala. Obě strany sporu se odvolaly, avšak posléze se dohodly a vzaly svá odvolání zpět, takže pravomocný zůstal rozsudek soudu prvního stupně. Kromě skutečnosti, že soud připustil jako důkaz audionahrávku mezi žalobkyní a žalovanou, což je často jediný tvrdý důkaz, který oběť má, je třeba zmínit i strategickou povahu sporu. Do té doby bylo zcela běžné odmítat Romy jako zájemce o pronájem bytu, jehož vlastníkem byla soukromá osoba, a to s odkazem na přání vlastníka jako vyjádření „absolutní povahy práva vlastnického“. Odvažuji se tvrdit, že tento rozsudek takové vnímání radikálně změnil.[7][6][5]
Další rozsudky, včetně rozsudků Nejvyššího soudu, v obdobných dvou věcech, se již nedočkaly obdobné mediální pozornosti, nicméně co do základního hmotněprávního posouzení byly podobné.
Práce a zaměstnání
V oblasti práce často dominují jiné diskriminační důvody než rasa či zdravotní postižení. Tím nejčastějším je věk. Vybrala jsem proto tři důležité případy věkové diskriminace.
V prvním z nich dostala zaměstnankyně tepláren v důsledku organizační změny výpověď pro nadbytečnost. Jelikož tam pracovala déle než 30 let, měla podle kolektivní smlouvy dostat odstupné ve výši čtrnáctinásobku své průměrné měsíční mzdy. Zaměstnankyně toto odstupné nedostala, protože měla zároveň nárok na starobní důchod. U soudu argumentovala diskriminací z důvodu věku. Nižší soudy toto jednání za diskriminaci nepovažovaly a uvedly, že odstupné má sloužit především k překlenutí tíživé sociální situace, což je bohužel tradiční chápání. Žalobkyni dal za pravdu až Nejvyšší soud, který takto sjednané odstupné nad rámec zákona označil za odškodnění zaměstnance za nezaviněnou ztrátu zaměstnání a za formu odměny, která by měla náležet pracujícím bez ohledu na to, zda jsou či nejsou v důchodovém věku.[9][8]
Ve druhém případě tvrdila pedagožka vysoké školy, že ji zaměstnavatel diskriminoval z důvodu věku. Protiprávní jednání zaměstnavatele spočívalo především v šikanózním výkonu práva vůči stěžovatelce. Zaměstnavatel měl selektivně kontrolovat dodržování její pracovní doby, nedůvodně jí nařizoval mimořádné lékařské prohlídky, vytvářel nepřátelské pracovní prostředí na pracovišti, choval se vůči ní vulgárně před studenty a kolegy. Soud vycházel ze svědeckých výpovědí a rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce, který zaměstnavatele pokutoval. Soud žalobkyni přiznal omluvu a náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč. Proti rozsudku se zaměstnavatel neodvolal.[11][10]
Další případ se odehrál přímo v justičním prostředí. Zaměstnankyně pracovala řadu let jako vyšší soudní úřednice. Zaměstnavatel s ní ukončil pracovní poměr výpovědí pro její nadbytečnost. Kromě toho ukončil podobně pracovní poměr s dalšími dvěma zaměstnankyněmi ve věku nad 60 let a předtím se ještě dohodl na rozvázání pracovního poměru s 6 zaměstnankyněmi ve věku nad 60 let. Zaměstnankyně byla přesvědčena, že nadbytečnost byla pouze zástupným důvodem a skutečným důvodem byl její důchodový věk. Obrátila se s žalobou na soud, který jí vyhověl a určil, že výpověď je neplatná z důvodu diskriminace. Podle názoru soudu žalovaný organizační změnu jen předstíral. Odvolací soud tento rozsudek potvrdil. Žalobkyně uplatnila též nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč podle antidiskriminačního zákona. V této části soud zatím nerozhodl.[14][13][12]
Náměty na změnu právní úpravy
Zakotvení oprávnění podat veřejnou žalobu (actio popularis)
V českém právním prostředí citelně chybí institut actio popularis, který je dobře znám jiným právním řádům (včetně slovenského). Jedná se o účinný právní nástroj, který odráží skutečnost, že diskriminace není jen individuální, ale strukturální a celospolečenský problém. V praxi existují případy, kdy individuální vyřešení případu soudní cestou nevede ke kýženému účinku, tj. k opuštění diskriminační praxe plošnějšího rozměru, zejména v poskytování sociálních služeb, zdravotní péče, vzdělání či bydlení. Prostřednictvím veřejné žaloby se žádá zastavení diskriminace a odstranění jejích následků, nikoli náhrada nemajetkové újmy v penězích. Podmínkou je, aby se diskriminace týkala většího nebo neurčitého počtu osob nebo že by mohl být vážně ohrožen veřejný zájem. Aktuálně je v Poslanecké sněmovně návrh skupiny poslanců (sněmovní tisk č. 424), který by toto oprávnění svěřil neziskovým organizacím založeným na ochranu práv obětí diskriminace nebo předmětem jejichž činnosti je ochrana před diskriminací. Považovala bych to za krok správným směrem.
Odstranění asymetrie při přesunu důkazního břemene
Tentýž poslanecký návrh má též ambici odstranit asymetrii v § 133a občanského soudního řádu, který podrobně upravuje přesun důkazního břemene ve sporech o diskriminaci. I odborník musí pracně hledat kombinaci důvodu a oblasti, kdy je břemeno sdílené a kdy ne.
Změna občanského soudního řádu se přijímala dříve než antidiskriminační zákon, proto zakotvuje sdílené důkazní břemeno pouze v rozsahu evropských směrnic. Příslušníci některých zranitelných skupin tak paradoxně nemohou využít sdíleného důkazního břemene.
Diskriminovaní senioři mají silnější procesní postavení, soudí-li se v oblasti zaměstnání, neboť tato oblast byla upravena už před přijetím antidiskriminačního zákona. Podají-li však antidiskriminační žalobu v oblasti služeb nebo zdravotní péče, mají zcela nepochopitelně horší postavení. Důkazní břemeno se v těchto případech nesdílí a oni tak musejí unést jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní.
Je proto potřebné toto nerovné postavení před soudem korigovat a zajistit všem stejná procesní práva. Nad asymetrií ochrany před diskriminací se přitom podivuje již několik let akademická sféra. Zákonodárce ale tento problém v uplynulých letech opomíjel, navzdory hlasům právních odborníků, neziskového sektoru a v neposlední řadě i veřejného ochránce práv. Nyní se snad ledy pohnou díky zmíněnému poslaneckému návrhu.
Změna v poskytování přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu
Otázku poskytování náhrady nemajetkové újmy v penězích jsem již částečně demonstrovala. Jsou zcela jasné případy uznání diskriminace, kdy náhrada není přiznána. Připomínám, že podle ustanovení § 10 antidiskriminačního zákona soudy poskytují obětem diskriminace zadostiučinění v penězích za předpokladu, že jiné nároky, tedy upuštění od diskriminace, odstranění jejích následků či omluva, nepostačují k odčinění zásahu v podobě snížení lidské důstojnosti, dobré pověsti či vážnosti ve společnosti. Soud tedy vede úvahu, zda jiné nároky stačily či nikoli a nepředpokládá se automatická náhrada. Nárok má subsidiární povahu, což odporuje právu Evropské unie a judikatuře Soudního dvora EU, z níž vyplývá, že finanční satisfakci má soud oběti diskriminace přiznat v zásadě vždy. Vláda sice potřebnou změnu ustanovení § 10 navrhla, ale v roce 2017 vzala novelu zpět. Česká soudní praxe ukazuje, že novela je stále potřebná. Soudy náhradu nemajetkové újmy v penězích neposkytují vůbec nebo ji nepřiměřeně snižují s odkazem na § 10 odst. 2 a 3 antidiskriminačního zákona. Poskytnuté zadostiučinění pak nemá preventivní, satisfakční ani sankční účinek, což jsou atributy požadované Soudním dvorem EU. Občanský zákoník přitom obsahuje pravidla, která vyhovují požadavkům unijního práva a judikatury, jedná se o § 2956 a 2957. Bylo by vhodné sladit § 10 antidiskriminačního zákona s občanským zákoníkem tak, aby pro účely určení způsobu a výše přiměřeného zadostiučinění antidiskriminační zákon odkazoval na občanský zákoník.
Závěrem
Jsem si vědoma toho, že antidiskriminační agenda je opředena celou řadou mýtů i animozit, že není bezvýhradně přijímána ani právnickou veřejností. Středobodem ochrany před diskriminací vždy byl, je a bude jednotlivec, nikoli skupiny, které se údajně domáhají pomyslných práv, jak se někteří v posledních letech snaží přemalovat daný diskurs. To, že jsou mezi těmito lidmi poměrně často lidé s podobnými znaky, Romové, Romky, osoby s postižením, starší lidé, ženy v roli pečovatelek, jen dosvědčuje, že diskriminace má systémový charakter a často nejde jen o selhání jednotlivce. Svědčí to o tom, že vůči některým lidem v naší společnosti máme velký dluh. Osoba hledající ochranu před diskriminací přitom nežádá nic jiného než spravedlivé zacházení a zastavení diskriminace, která zasahuje do její lidské důstojnosti. Stěží je něco více ponižujícího než odmítnout člověka pro znak, který nevypovídá nic o jeho schopnostech, dovednostech a kvalitách, o tom, jaký je to skutečně člověk. Toto je jádro antidiskriminačního zákona, na které nesmíme zapomenout při sebeučenějších diskusích o (anti)diskriminaci.
Antidiskriminačnímu zákonu proto k jeho desetiletým narozeninám přeji, aby poskytoval ještě účinnější ochranu lidem, aby měl stále více podporovatelů a podporovatelek (zejména v justičním prostředí) a aby byl respektován jako klíčový zákon našeho právního systému. Jako zákon, který zajišťuje svobodu všem bez rozdílu. Protože rovnost je cesta ke svobodě.
Rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18. března 2016, č. j. 10 C 250/2014-127.[1]
Zpráva veřejné ochránkyně práv ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 5202/2014/VOP; rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2017, č. j. 26 C 42/2016-124.[2]
Rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. 1. 2017, č. j. 6 C 216/2015-221.[3]
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 2017, č. j. 8 Co 960/2017-263.[4]
Zpráva veřejné ochránkyně práv ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 112/2012/DIS.[5]
Rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 8. 2015, č. j. 14 C 46/2013-107.[6]
O judikatuře v této oblasti se lze více dočíst v článku kolegyně Evy Nehudkové - Diskriminace v přístupu k tržnímu bydlení z důvodu etnického původu, Právní rozhledy 10/2018, str. 354 a násl.[7]
Zpráva veřejné ochránkyně práv ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 7077/2015/VOP.[8]
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5763/2015.[9]
Zpráva veřejné ochránkyně práv ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 134/2013/DIS.[10]
Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2018, č. j. 85 C 60/2016-163.[11]
Zpráva veřejné ochránkyně práv ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 8024/2014/VOP.[12]
Rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 7. 2017, č. j. 12 C 374/2015-196.[13]
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2019, č. j. 49 Co 367/2017-397.[14]
Diskuze k článku ()