Mediace je stále odbornou veřejností vnímána spíše jako okrajová záležitost. Vy máte ale v posledních měsících i dvě mediace denně. Zdá se tedy, že získávají na popularitě. Je tomu skutečně tak?
Zdá se mi, že soudy konečně pochopily, že mediátoři jim mohou pomoci se značnou částí jejich soudní agendy, a to k oboustranné spokojenosti – mediátor má činnost a soud se případem nemusí natolik zabývat, neboť mu jej mediátor, v ideálním případě, vrací vyřešený. Zpětná vazba od účastníků mediací je úžasná, postupně se pozitivní zpětné vazby dočkala mediace i od jejich advokátů, kteří se na mediátory dnes i sami obracejí s novými případy. Za opravdu velký úspěch vnímám i pozitivní ohlasy samotných soudců. S mediačními jednáními se tedy doslova roztrhl pytel.
Situace však není napříč republikou podobná, jak to vypadá mimo Prahu?
Jedním z cílů mediace je odbřemenit soudy, a všude ve světě to tak v praxi funguje. V loňském roce jsme za Českou advokátní komoru, konkrétně za Sekci pro ADR, objížděli republiku a školili soudce o mediaci. V některých koutech České republiky, jako třeba v jižních a západních Čechách, neměli s mediací téměř žádné zkušenosti. Z Plzeňska a Karlovarska, které jsem měla na starosti, měl s mediací zkušenost z tří set soudců jeden jediný, a ještě špatnou. V těchto oblastech navíc chybí mediátoři.
Špatné zkušenosti však zřejmě nemají soudci s Vámi. Jak jsou mediační jednání, která vedete, úspěšná?
Za více než dva roky praxe mám v dlouhodobém průměru 87 % úspěšnost, což pokládám za úžasné. I věci, se kterými k mediaci přicházejí účastníci se skepsí a pochybnostmi o samotné vhodnosti mediace, končí často úspěchem a obě strany odcházejí spokojené. Pocit satisfakce mediátora z vyřešení často i dlouhodobých sporů, kdy dojde k „win-win dohodě“ a z jednací místnosti odchází všichni účastníci stejně spokojení, je ve srovnání z pocitem satisfakce z vyhraného soudního sporu, kde ovšem druhá strana tratí, mnohem větší.
To je jistě výhodné pro budoucí vztahy mezi spornými stranami, zejména jde-li o rodinné vazby, obchodní partnery…
A také sousedské či pracovněprávní vztahy. To je další významný benefit mediace – na rozdíl od soudního řízení nedestruuje vztahy. Během soudního procesu se totiž vztahy vyostřují, ale mediátor dělá přesný opak. Hrany se snaží obrušovat a vztahy vylepšit. Část mediace tvoří konciliace, tedy usmiřování. Snažíme se najít společného jmenovatele, ty dobré začátky, ať je to v manželství nebo ve firmě – protože pro to dobré se lidé dali dohromady. A na to se pokoušíme navázat.
Je většina mediací dobrovolná anebo nařízená soudem dle občanského soudního řádu?
Naprostou většinu tvoří tzv. povinné mediace. Povinné je však jen první setkání s mediátorem, které nařídil soud. Jde v podstatě o neformální informativní schůzku, během které vysvětluji význam mediace, srovnávám jí se soudním řízením a prezentuji její benefity. Cílem je motivovat účastníky, aby mediaci využili – jejich rozhodnutí je tak zcela na nich. Celá mediace je založená na principu dobrovolnosti, od chvíle podpisu smlouvy o mediaci je čistě na účastnících, kolik věnují vyjednávání času a jakým způsobem se bude jednání vyvíjet.
Setkáváte se i přesto s od počátku zcela dobrovolnými mediacemi?
Dobrovolné mediace, tedy takové, kde není impulsem nařízení soudu, se pomalu ale jistě rozbíhají, a to zejména díky zkušenostem samotných účastníků mediací a dobrých advokátů, kteří neslibují klientům výhru, ale pokouší se o dohodu. Mediace nabízí rychlejší, levnější a efektivnější řešení, bez emocí a bez stresu v neformálním a důvěrném prostředí, ale také prostor pro osobní urovnání narušených vztahů, vyříkání „ran z války“ a pocitů. O pocitech je mediace hodně, a i když advokáti dosáhnou smíru mezi svými klienty, jsou jednání a vlastně celý výsledek velice neosobní. Na druhou stranu, účastníci mediace by sami dohody dosáhnout nezvládli, potřebují jakýsi „tlumič“, který bude usměrňovat výroky. Výroky, které jsou vždy obviněními, které druhá strana bere jako útok. Mediátor tyto výroky přeformulovává, aby zněly méně útočně a více produktivně, méně jako stížnost, více jako potřeba. Je vyjednavačem, tlumočníkem.
A také psychologem.
To každopádně, a jestli se v něčem neustále vzdělávám, je to právě psychologie. Stále se učím orientaci v pocitech, lidských niternostech. Je nutné oprostit se od řešení, které nabízí právo – protože nevím, zda účastnici takové řešení chtějí – a já jim ho většinou ani nenavrhuji. Někdy se stane, a zejména u účastníků nezastoupených advokátem, že právní názor znát chtějí. Ani soudci nestojí o to, aby šlo při mediaci o pouhou psychoterapii a mediátoři jim tak vraceli případy bez dosažené dohody. Soudci i samotní účastníci chtějí zejména výsledek. Byť tedy pocity a jejich rozebírání k mediaci patří, je třeba je včas překročit, říci si, jak situaci vidí dnes a v budoucnu.
Mediace má určité fáze, určitý vývoj. Můžete nám tedy ve zkratce popsat, jak mediace probíhá?
To je velice individuální. Moje historicky nejkratší mediace trvala 40 minut, i když v tomto případě příchozí přesně věděli, co chtějí. Existuje několik předpokladů, které ovlivňují počet setkání a délku samotné mediace. Většina případů se vyřeší během jednoho až dvou mediačních jednání, které může trvat hodinu, nebo také čtyřikrát déle. Např. spory o vypořádání podílového spoluvlastnictví, kde se dostaví i 6 spoluvlastníků společně se svými advokáty, většinou vyžadují více než jedno jednání.
Základním předpokladem je vůle jednat a dohodnout se – ne nadarmo se říká, že kde je vůle, tam je cesta. Naopak, pokud někdo přijde se skepsí či frustrací, věnujete velkou část času snaze tyto bloky odstranit. Lidi musíte přesvědčit, že vaším cílem je pomoci jim, se zohledněním jejich osobních preferencí a přání, víceméně bez ohledu na jejich nároky podle práva, zavinění, spravedlnost a podobně. Musíte pochopit, jaké má kdo zájmy, z jakého důvodu je má, musíte lidem ukázat, že těmto zájmům rozumíte, a že jsou v pořádku. Musíte jim ale také ukázat, že v pořádku je i opačný zájem druhé strany, a že i přesto existuje cesta, jak se dohodnout. To je podstata mediování.
V úvodní fázi se tedy účastníky snažíte zejména přesvědčit, aby mediaci zkusili?
Vlastně ano. Úvodní fáze trvá zpravidla jednu započatou hodinu, kdy představuji mediaci a navozuji přátelskou atmosféru, snažím se, aby se všichni zúčastnění cítili dobře, a o všech aspektech mediace je podrobně informuji. Po tomto úvodu musí mít o mediaci veškeré informace. Ujistím se tedy, že všechno pochopili: principy jako dobrovolnost, důvěrnost, rovnost stran, mlčenlivost, rozdíly mezi mediačním a soudním řízením, průběh jednání včetně možnosti jednat odděleně, výši poplatku za nařízené setkání s mediátorem a výši odměny mediátora za samotnou mediaci. V ten moment splnili povinnost stanovenou soudem a já jim mohu vydat potvrzení, že se dostavili. Pak je jen na nich, zda mediaci zkusit chtějí či nikoli. Naprostá většina účastníků ji zahájí.
Co následuje, když dají mediaci zelenou?
Vyřídíme administrativu a přecházíme k samotnému jednání, kdy si činím poznámky, na flipchart zapisuji nejprve sporné položky, později alternativy řešení. Strany si postupně berou slovo, vzájemně se všichni doplňují, začíná diskuze. Jakmile si strany sporné věci vyříkají, zorientuji se na základě nasbíraných informací v případu. Identifikujeme, o čem všem je spor – a ten mnohdy přesahuje obsah usnesení. Zhruba ve třetině případů se nám dokonce podaří spojit a úspěšně ukončit i další spory vedené u jiných soudů mezi týmiž účastníky. Tento postup právě mediace umožňuje, tedy spojit spory en bloc. Takový postup, jak jsem zjistila, k mediacím pak motivuje ty soudce, kterým se vrátí případ vyřešený, aniž by o mediaci sami rozhodli.
Pak již hledáte ideální řešení sporu, vhodné pro obě strany?
Přesně tak. Předestřeme si možná řešení, strany k nim zaujímají stanoviska a postupně vylučujeme některé varianty. O variantě, která je schůdná pro všechny, se následně podrobněji jedná. Je-li jednání úspěšné, končí dohodou, která se sepisuje ihned na místě. Pokud se nepodaří dosáhnout výsledku, snažím se zjistit, jak strany vidí svou budoucnost, tj. co bude následovat, pokud se nedohodnou, jak se asi vyvine jejich spor před soudem, jak je zatíží finančně i časově. To je motivuje k tomu hledat ještě řešení v rámci mediace, často se vrací a druhý pokus mívá i větší efektivitu.
Na co je vlastně vázána odměna mediátora?
Odměna je hodinová a dělí se rovným dílem mezi strany. Jde o smluvní výši odměny, s výjimkou vyhláškou stanovené odměny za první setkání s mediátorem, které činí 400 korun za hodinu. Sazby mám od počátku uvedené transparentně na svých webových stránkách a sděluji je i předem do tzv. zvacích dopisů, v rámci domlouvání termínu mediace.
Jaké spory nejčastěji mediujete?
Mediaci je možné konat ve všech netrestních věcech. Zprvu posílali soudci hodně rodinné mediace, nyní jde zejména o obchodněprávní a občanskoprávní spory všeho druhu. Stranami sporu nejsou jen fyzické osoby, ale také velké korporace. U nich je zásadní, aby k mediačnímu stolu zasedl někdo, kdo o sporu něco ví a má mandát k jednání a přijetí případné dohody.
Setkáváte se někdy s agresivními účastníky mediace? Jak krizové situace řešíte?
Ani ne tak s agresivními, jako spíše arogantními. Během mediací jsem se setkala s různými typy osobností, a i z tohoto důvodu je třeba se neustále vzdělávat. Každá mediace je úplně jiná – procesem, průběhem, přístupem, výsledkem, náladou a atmosférou. Vždy je to o konkrétních lidech.
Napadá mě – mediovala jste někdy právníky, absolventy práv?
Velice často.
Jak mediaci vnímají? Přeci jen znají právní pozadí sporu.
Kovářova kobyla chodí bosa. Když má právník problém, který umí u jiných vyřešit, nemusí si ve vlastním případě vědět rady, nebo jej řešit prostě nedokáže. Měla jsem tu řadu soukromých i pracovních sporů právníků, a jejich překvapení z mediace bývá největší.
Advokát, právní zástupce sporné strany, může být spojencem mediátora, tedy někým, kdo své klienty a protistrany přivede k vyjednávacímu stolu. Stává se to?
Ano, a poslední dobou poměrně často. Kolegové, kteří měli (nebo jejich advokátní kancelář) klienta, který byl s mediací spokojen, mě doporučí v jiném sporu jako mediátora soudu anebo druhé straně. Jednou se dokonce stalo, že obě strany, nezávislé advokátní kanceláře, přišly se stejným návrhem ustanovit jako mediátora mě.
Zmínila jste, že v některých krajích je mediátorů nedostatek. Znamená to tedy, že profesní trh je nenasycený?
Z komunikace s ostatními mediátory odhaduji, že z cca 200 zapsaných mediátorů jich praktikuje maximálně jedna pětina. Obdobně je to vidět i ze soudních usnesení, kdy byl původně ustanoven jiný mediátor, který soudu oznámil, že vůbec nezahájil činnost.
Zkoušky mediátora však nejsou tak jednoduché, aby si je lidé dělali jen tak pro radost, ne?
Myslím si, že důvod je jiný. Někteří lidé se do zkoušek pustili z důvodu jakési duševní hygieny, po mnoha letech v advokacii chtěli změnu. Tomu rozumím, i pro mě to byla ohromná změna po tom, co mě advokacie již zcela nenaplňovala. Vadil mi určitý cynismus soudů, také fakt, že pokud je advokát zodpovědný, nikdy nemůže klientovi slíbit úspěch ve věci, neboť, s ohledem na protichůdnou judikaturu např. se můžete v identických případech dočkat zcela rozdílných výsledků apod.
Kdežto jako mediátor tak trochu výsledek sama tvoříte.
Výhodou mediace je pro mediátora to, že není odpovědný za výsledek. To, jestli strany dosáhnou řešení a bude podepsána dohoda, je totiž na samotných stranách. Mediátor je zodpovědný za samotný proces mediace, dodržování fází a využívání technik mediace.
Důvodem, proč někteří mediátoři dnes nevykonávají svojí činnost, je také jistá procesní pasivita soudů směrem k mediacím. Naopak v Praze jsou soudy velmi aktivní a věřím, že tato tendence se bude rozšiřovat i mimo hlavní město. Takže zpátky k předchozí otázce – domnívám se, že se na trhu dostane na všechny mediátory. Vezměte si jen, kolik je soudů, soudců a sporů. Soudci jen potřebují pozitivní zkušenost s mediací, s konkrétními mediátory.
Diskuze k článku ()