Právo na spravedlivý proces, právo na spravedlivý rozsudek

Dalším úskalím práce na Ústavním soudu je to, že všichni máme poměrně čitelné a jednoduché emailové adresy, a tak nás stěžovatelé zatěžují různými emaily. Předpokládám, že se to děje i na obecných soudech. Valná většina těchto emailů nestojí ani za odpověď, ale narazil jsem na jednoho stěžovatele, kterému jsme v senátu nevyhověli a sdělili jsme mu, že ústavně zaručené je právo na spravedlivý proces, nikoli však právo na spravedlivý výsledek. On se rozčiloval, jak je to možné, že spravedlivý proces vede k nespravedlivému výsledku a argumentoval mimo jiné církevními otci, konkrétní sv. Augustínem. Rozhodl jsem se tedy, že si tuto myšlenku lépe promyslím a napíšu o tom článek. Dnes se s vámi podělím o své částečné myšlenky.

Právo na spravedlivý proces není právem na spravedlivý výsledek

Podle Listiny základních práv a svobod je právo na spravedlivý proces právem domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu či jiného orgánu. Právo na spravedlivý proces bohužel není právem na spravedlivý výsledek, není právem na objektivně správné hodnocení důkazů, na nalezení pravdy, není právem na určitý výklad zákonů.

Když se zamýšlíme nad tím, proč tomu tak je, zjistíme, že takový slib je nemožný a nesplnitelný. Spravedlivý proces lze slíbit a v 99 % případů lze splnit, spravedlivý výsledek však už nikoli.

Uvědomil jsem si, že právo na spravedlivý proces vzniklo ztrátou v překladu. Původní anglický termín „due process of law“ je překládán nikoli jako „řádný proces“, což by byl překlad odpovídající, ale jako „spravedlivý proces“, což už je pojem zavádějící. Citace z pozdějších verzí Magny Charty pak slibuje, že „nikdo nebude zbaven života, svobody či majetku bez řádného procesu práva.“ Tím se tehdy mínilo, že se tak nestane ze svévole šerifa jako moci výkonné, ale osoba bude postavena před soud. Teprve posléze po dlouhé době se vypracovaly úvahy nad tím, jak má takový řádný proces vypadat.

Jistou skepsi ilustruje už asi 40 let starý vtip z časopisu Playboy, který říká: „Nevím, co všichni mají na řádném procesu, mně vynesl 10 let.“

Pojetí řádného procesu v anglosaském prostředí

Přece jen jsem se snažil v anglosaském prostředí zjistit, jak se řádný proces chápe. Objevil jsem článek soudce Henryho J. Friendlyho z roku 1975, který reagoval na jakýsi judikát Nejvyššího soudu USA, jež konstatoval, že jakéhosi druhu slyšení (some kind of hearing) se musí dostat každému, má-li být připraven o majetek. Vyjmenoval různé prvky řádného procesu, což jsou v podstatě takové prvky, které známe i z naší kontinentální praxe a úpravy. Těmito prvky podle soudce Friendlyho jsou:

• Nepodjatý a nepředsudečný soudce
• Doručená a odůvodněná žaloba
• Možnost vyjádřit se k žalobě
• Možnost navrhovat svědky a důkazy
• Možnost seznámit se se všemi důkazy
• Možnost vyslýchat svědky a vyjádřit se k provedeným důkazům
• Rozhodnutí opřené jen o provedené důkazy

Za zvlášť důležitý považuji poslední bod, tj. rozhodnutí musí být opřené jen o provedené důkazy a bod předposlední, možnost vyslýchat svědky a vyjádřit se k provedeným důkazům.

Tyto body jsou v naší praxi stále problematické, i díky právní úpravě například v oblasti přiznání českého občanství. Pokud není občanství žadateli přiznáno z důvodu státně-bezpečnostních, nemá možnost se s provedenými důkazy seznámit, rozhodnutí není dokonce o provedený důkaz ani opřeno, protože ten není součástí spisu. Je to poněkud zvláštní oblast, která se týká správního práva a má tak poněkud jiný rozměr.

Ostatně i soudce Friendly toto konstatoval ve svém článku, který je dosti zaměřen na americký proces, kde civilní a správní právo může splývat. Soudce Friendly například velmi pochyboval o zastoupení advokátem, když uvedl, že zastoupení advokátem někdy naopak vede k menší spravedlnosti procesu. Koneckonců existují právní systémy, které v bagatelních věcech zastoupení advokátem nepřipouštějí vůbec s odkazem na to, že to jen protahuje a zatěžuje řízení a účastníkům to k ničemu není. Nevím, jak by se na toto díval náš soud. Dokáži si ale představit progresivní úpravu advokátního tarifu, která by zastoupení advokátem v takovém řízení učinila zcela zbytečným.

Další prvky řádného procesu

Kromě těchto tradičních anglosaských pojetí je řada dalších prvků řádného procesu:

• Záznam či protokol z jednání
• Odůvodnění rozhodnutí
• Veřejnost jednání
• Soudní přezkum správních rozhodnutí

Prvky řádného procesu podle Listiny a Evropské úmluvy jsou:

• Zákonný soudce
• Náhrada škody způsobené nezákonným rozhodnutím
• Ne bis in idem
• Presumpce neviny
• Právo odepřít výpověď proti sobě nebo osobě blízké

Z těchto bodů mi přijde pozoruhodný problém náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. V důsledku změny zákona o soudních poplatcích se pro mnoha účastníků stalo odvolací řízení zcela finančně nedostupným. Pokud jde o veřejné vyhlášení rozsudku, jde o stálý problém mezi názorem ústavních soudců a soudců Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu. Podle Evropské úmluvy také platí, že součástí řádného procesu je právo na odvolání, nicméně pouze v trestních věcech, nikoli ve věcech civilních.

Soudní moc na celém světe konstituuje pro své potřeby další výklady toho, co je řádný proces. Zajímavý je případ dvou soudců Nejvyššího soudu USA, kteří si říkají: „Pane kolego, máte také někdy den blbec, kdy se Vám všechno jeví jako protiústavní?“ Toto byla reakce na pálení povolávacích rozkazů do války ve Vietnamu a byla otázka, zda jde o součást práva na svobodu projevu či nikoli.

Nejslavnějším justičně vyvinutým prvkem řádného procesu je tzv. Miranda warning pocházející z případu Miranda v. Arizona 1966, neboli poučení Miranda:

“You have the right to remain silent. Anything you say can and will be used against you in a court of law. You have the right to an attorney. If you cannot afford an attorney, one will be provided for you. Do you understand the rights I have just read to you? With these rights in mind, do you wish to speak to me?”

Poučení Miranda se v americkém právním systému stalo tak běžným, že už existuje i sloveso „mirandize“, tj. někoho mirandovat, tzn. poučit dotyčného, že cokoli, co řekne, může být a bude použito proti němu. Všichni to známe z detektivních seriálů. Ani toto rozhodnutí Nejvyššího soudu USA nepožívá velké obliby, dokonce prezident Nixon měl mezi svými volebními sliby přijmout takový zákon, který popře případ Miranda. Dokonce se mu prý podařilo takový zákon přijmout, avšak nikdo se ho neodvážil použít, což mi přijde pozoruhodné.

Evropský soud pro lidská práva vytvořil teorii zásady rovnosti zbraní (Brandstetter proti Rakousku 1991, Foucher proti Francii 1977). Ve věci Tudor Tudor proti Rumunsku se zabýval otázkou, zda součástí řádného procesu je právo na konzistentní judikaturu. Konstatoval přitom, že není, neboť judikatura nemůže být zamrzlá a musí se vyvíjet. Pokud ale neexistuje systém, který by judikaturu sjednocoval, jedná se o popření práva na spravedlivý proces. Často o tom přemýšlím, když jsem toho svědkem toho, jak Ústavní soud ve svém rozhodování nahrazuje judikaturu ve věcech rodinně-právních. Takovou roli by neměl hrát Ústavní soud, ale měl by existovat mechanismus, kterým bude judikatura sjednocována a vytvářena před obecnými soudy.

Dalším prvkem řádného procesu je též ekonomická dostupnost spravedlnosti, tedy poučka, že nejméně spravedlivé jsou ty rozsudky, které nikdy nebyly vyneseny.

Proč výsledkem řádného procesu není vždy spravedlivý výsledek?

Přemýšlel jsem nad tím, proč výsledkem řádného procesu není vždy spravedlivý výsledek. První problém je podle mého tím, že neumíme přesně definovat, co je spravedlivý výsledek. Teorii spravedlivého procesu jsou věnovány stovky knih, avšak o tom, jak se pozná spravedlivý výsledek, jsem příliš mnoho nenašel.

Setkal jsem se s myšlenkou, že spravedlivý rozsudek je takový, kdy člověk, který stojí vně soudního řízení a představil by si, že stojí na místě žalobce a žalovaného, musí zvenku objektivně uznat, že by se musel smířit s výsledkem řízení na jedné či druhé straně. To je jakási až Cantovská úvaha. Musíme si ale připustit, že existují řízení a vztahy, kdy takovéto objektivity nelze dosáhnout, například typicky ve sporech rodičů o nezletilé děti, kdy vzhledem k osobnímu předsudečnému založení otců a matek si lze těžko představit, že by si otec dokázal představit roli matky v řízení a naopak.

Proč tedy výsledkem řádného procesu není vždy spravedlivý rozsudek:

• Nespravedlivý zákon
• Vztah, který nemá spravedlivé řešení
• Důkazní nouze
• Procesní pochybení účastníků
• Komplikovaný procesní předpis
• Nedostatek zájmu (právní) veřejnosti o stav justice
• Selhání zástupce účastníka
• Selhání soudce

Nespravedlivý může být samozřejmě i zákon samotný. Kdyby tomu tak nebylo, byly by všechny plenární nálezy Ústavního soudu nadbytečné. Existují také vztahy, které nemají spravedlivé řešení. Jde o spory, které jsou pokračováním manželských půtek, kdy soud není tím, kdo nalézá právo, ale jakýmsi klackem, kterým jeden z rodičů mlátí toho druhého nad tělem malého dítěte. Pokud jde o selhání účastníka, zástupce nebo soudce, myslím si, že jak medici studují anatomickou patologii, měli by právníci vyvinout patologii práva a zkoumat chybné procesy a fungování práva. Měli by popisovat patologii občanského soudního řízení, smluv o zprostředkování atd. Součástí této soudní patologie by měly být úvahy o selhání advokátů a soudců.

K selhání zástupce účastníka

Za nejvíc opomíjený prvek selhání zástupce účastníka řízení považuji profesní vyhoření. Právníci si neuvědomují, že jsou pomáhající profesí stejně jako psychologové, psychiatři či učitelé, a že jim hrozí profesní vyhoření, zlhostejnění a znechucení vlastní prací stejně jako všem pomáhajícím profesím, a že je zapotřebí s tím nějakým způsobem bojovat. Mně se povedlo vyválčit profesní vyhoření přechodem na Ústavní soud, což samozřejmě nelze poskytnout všem 15 000 advokátů.

A jaké jsou důvody selhání soudce?

• Nedostatečná kvalifikace
• Intelektuální nedostatečnost
• Nedostatek pracovitosti
• Chyba
• Přecenění procesní stránky na úkor správného rozhodnutí
• Lhostejnost k výsledku, profesní vyhoření

I soudce je ohrožen stejným pocitem profesního vyhoření. Když ve 30 letech nastoupí na soud a po roce si uvědomí, že toto stejné se bude opakovat následujících 39 let... Leckoho z nich může opustit původní nadšení, se kterým vstupoval na právnickou fakultu.

V souvislosti s tím jsem si uvědomil, jaký je rozdíl mezi mocí výkonnou, zákonodárnou a soudní. Prezident má 5leté funkční období, vláda má průměrně dvouletou životnost, někteří ministři mají kratší životnost, než je životnost pilotů kamikadze. U moci zákonodárné je to podobné. Pak je tu 3000 soudců obecných soudů, kteří budou soudit nás, naše děti, naše vnuky a v případě opatrovnické agendy i naše pravnuky.

Já osobně velmi pléduji za to, aby se soudci stávali lidé až s bohatší profesní zkušeností, aby za sebou měli něco jiného než pouhé „asistentování“ na soudě. To i s vědomím toho, že je to obtížnější a méně pohodlný způsob. Anglosaský způsob, kdy se zájemce o pozice soudce nehlásí do výběrového řízení, ale je mu to nabídnuto jako všeobecně uznávanému odborníkovi, mě těší více.