Nové způsoby provedení exekuce v kontextu 21. století

Úvod

Výkon rozhodnutí, resp. exekuční řízení prochází v 21. století zásadními výzvami, neboť tradiční exekuční nástroje mnohdy nedokáží postihnout moderní formy majetku a příjmů dlužníků. Česká právní úprava exekučního práva – zejména zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) a zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) – vychází z koncepce vytvořené v minulém století. Přestože doznala dílčích novelizací, v mnohém již neodpovídá současným společenským a technologickým trendům. Exekuční řád v § 59 odst. 1 taxativně stanovuje způsoby provedení exekuce na peněžitá plnění, mezi které patří srážky ze mzdy a jiných příjmů, přikázání pohledávky (včetně přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu), prodej movitých a nemovitých věcí, postižení závodu, správa nemovité věci a specificky též pozastavení řidičského oprávnění u vyživovací povinnosti. Tyto tradiční instituty však v posledních letech ztrácejí účinnost – dlužníci se jim dokáží do značné míry přizpůsobit a vyhnout se postihu majetku, pokud využívají novodobé možnosti, jež právní úprava dosud plně nereflektuje.[1]

Cílem tohoto článku je analyzovat možnosti zavedení nových způsobů provedení exekuce, které by reagovaly na specifika 21. století. Předmětem zájmu jsou především digitální aktiva (např. kryptoměny a jiné virtuální měny), příjmy z digitálních platforem a činností online (např. příjmy influencerů, provozovatelů e-shopů či účastníků tzv. sdílené ekonomiky), elektronické platební prostředky (elektronické peněženky, účty u fintech společností) a v neposlední řadě také nové formy nehmotných „aktiv“, jako je společenská prestiž či různé výsady (např. možnost účastnit se společenských nebo sportovních akcí). Ambicí je zhodnotit, nakolik je současná právní úprava schopna tyto hodnoty postihnout, poukázat na inspirativní zahraniční úpravy a navrhnout konkrétní změny de lege ferenda, které by zvýšily vymahatelnost práva v podmínkách digitální společnosti.

Zvolená metodologie kombinuje deskripci platné právní úpravy a její doktrinální výklad s analýzou praktických problémů, které vyvstávají při exekucích v dnešní digitální době. Využity jsou empirické poznatky z exekuční praxe publikované v odborné literatuře, jakož i komparativní přístup zaměřený na vybrané zahraniční právní úpravy. Srovnání zahrnuje jednak státy s podobným právním prostředím (např. sousední evropské země), jednak příklady z odlišných režimů, které zavedly nekonvenční opatření (např. systém společenského kreditu v Číně). Na tomto základě článek formuluje návrhy de lege ferenda – tedy možné změny legislativy, zejména novelizace příslušných ustanovení o.s.ř. a exekučního řádu, v návaznosti na identifikované nedostatky. Tyto návrhy jsou posuzovány z hlediska principu proporcionality a slučitelnosti s ústavněprávními limity, neboť jakýkoli zásah do práv povinného (dlužníka) musí respektovat základní práva a zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi věřitelem a dlužníkem.

Hlavní část textu je strukturována tak, že nejprve rekapituluje stávající způsoby exekuce peněžitých plnění a jejich omezení vůči moderním fenoménům. Následně se věnuje jednotlivým okruhům problematických statků: (1) digitální majetek (zejména kryptoměny), (2) příjmy z digitálních platforem, (3) elektronické peněženky a fintech účty a (4) sociální prestiž a nehmotné výsady. V rámci každého okruhu jsou analyzovány právní aspekty postižení daného typu majetku, zahraniční srovnání a navrženy konkrétní legislativní změny.

Současné způsoby provedení exekuce a jejich limity

Platná právní úprava v České republice rozlišuje exekuce na peněžitá plnění a exekuce na nepeněžitá plnění. U peněžitých plnění stanovuje § 59 odst. 1 exekučního řádu taxativní výčet možných způsobů provedení exekuce. Kromě již zmíněných klasických způsobů provedení byl v roce 2013 doplněn též způsob specifický – pozastavení řidičského oprávnění. Ten se v praxi aplikuje dosud pouze pro vymáhání dlužného výživného na nezletilé nebo studující dítě, a to za striktních podmínek vymezených v § 71a exekučního řádu. Zavedení tohoto opatření do exekučního práva představovalo precedent opuštění čistě majetkových exekučních instrumentů ve prospěch zásahu do určitých práv a svobod dlužníka s cílem jej donutit k úhradě (řidičský průkaz není majetkem, ale jeho odebrání může mít na dlužníka citelný dopad).

Dosavadní zkušenosti však ukazují, že právní úprava způsobů provedení exekuce je v řadě ohledů zastaralá a neefektivní. Dlužníci se naučili využívat mezer a výjimek v zákoně, případně převádět své hodnoty do form, na něž exekutor „nedosáhne“. K typickým jevům patří trvalé bydliště hlášené na obecním úřadě (znemožňující efektivní mobiliární exekuci); formalizované převody majetku na třetí osoby či blízké (exekuce pak naráží na omezení postihu třetích osob); příjmy optimalizované tak, aby se vešly do nezabavitelného minima (dlužníci často pracují jen za minimální mzdu, zbytek příjmů získávají neoficiálně); nebo využívání účtů jiných osob – např. partnerů či rodinných příslušníků – namísto vlastního účtu. Dlužník si může u banky zřídit účet na jinou osobu, kde je pouze disponentem; tím se vyhne postihu, neboť exekuce na účet se formálně vztahuje jen na účty dlužníka jako majitele. Takové jednání sice může naplňovat znaky maření výkonu rozhodnutí, avšak v praxi bývá obtížně odhalitelné a sankcionovatelné.[2]

Dalším trendem spojeným s technologickým pokrokem je přesun finančních prostředků a hodnot do digitální sféry. Mladší generace (např. generace Z) často využívají alternativy ke klasickým bankám – typicky fintech platformy jako je Revolut či různé internetové peněženky – které nejsou v exekučních registrech viditelné a pro exekutora představují „slepé místo“. Roste význam příjmů z činností na sociálních sítích, z platforem typu YouTube, Instagram, Twitch apod., které mnohdy nespadají jednoznačně pod kategorii mzdy ani jiné dnes zákonem vyjmenované příjmy postižitelné srážkami. Dlužníci investují do kryptoměn a jiných virtuálních aktiv, které mohou snadno skrýt v anonymních elektronických peněženkách. V tomto kontextu se začíná vytrácet preventivní a výchovný účinek exekučního práva – povinní nabývají dojmu, že určité dluhy lze trvale neplatit, protože právní řád nemá prostředky, jak je efektivně donutit. To ohrožuje samotnou vymahatelnost práva, která je základním předpokladem důvěry v právní stát.

Pro zachování funkčnosti exekucí je tedy nezbytné modernizovat a rozšířit paletu exekučních nástrojů. Změny by měly jednak vylepšit stávající postupy (např. přizpůsobit pravidla srážek ze mzdy novým socioekonomickým podmínkám), jednak zavést zcela nové způsoby provedení exekuce, které by postihovaly i nemajetkové sféry povinného (jeho práva, oprávnění či společenské benefity) tam, kde klasický majetkový postih selhává. Následující kapitoly se zaměřují na konkrétní oblasti, v nichž současné exekuční právo strádá, a předkládají návrhy jejich řešení inspirované jak domácí praxí, tak zahraničními zkušenostmi.[3]

Exekuce kryptoměn a jiných digitálních aktiv

Kryptoměny (jako Bitcoin, Ethereum aj.) představují zvláštní výzvu pro exekutory. Český právní řád dosud explicitně neřeší jejich postižení v exekuci. Z hlediska soukromého práva jsou kryptoměny považovány za nehmotný majetek – dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, by spadaly pod pojem věci nehmotné (§ 496 odst. 2 občanského zákoníku) či případně pod tzv. jiná majetková práva pro účely občanského soudního řádu. Podle výkladu některých autorů lze virtuální měny podřadit pod ustanovení o exekuci na jiná majetková práva dle § 320 o.s.ř., která se subsidiárně řídí pravidly pro přikázání pohledávky. V praxi by to znamenalo, že exekuce kryptoměny by se měla provádět obdobně jako exekuce pohledávky dlužníka za třetí osobou (depozitářem či správcem kryptoměny).[4]

Pokud má dlužník kryptoměny uloženy u třetí strany, typicky na kryptoměnové burze či u poskytovatele elektronické peněženky, lze teoreticky vydat exekuční příkaz, kterým se takové instituci přikáže odpovídající hodnotu z účtu (či z „peněženky“) dlužníka vyplatit exekutorovi. Dlužník má vůči burze pohledávku na vydání svých kryptoměnových jednotek, a ta by mohla být exekučně postižena jako jiná pohledávka. Problémem však je, že chybí výslovná zákonná úprava ukládající těmto subjektům povinnost součinnosti. Kryptoměnové burzy a směnárny nejsou výslovně zmíněny mezi osobami povinnými poskytnout exekutorovi informace ve smyslu § 33 a násl. exekučního řádu. Některé burzy dobrovolně na základě soudních či exekučních příkazů pozastavují možnost disponovat kryptoměnou na účtu dlužníka a jsou schopny ji po dohodě převést na peníze a vyplatit věřiteli. Jiné – zejména pokud sídlí v zahraničí mimo Evropskou unii – však nemusí na české exekuční tituly reagovat vůbec. Obtížné je rovněž zjištění, zda dlužník nějaké kryptoměny vlastní, a případně, u které služby. Na rozdíl od bankovních účtů neexistuje centrální registr účtů vedených u kryptosměnáren; exekutor je odkázán na informace od povinného nebo případně od třetích osob, což je zde velmi omezené. V zahraničí se diskutuje o zavedení povinnosti správců kryptoaktiv poskytovat informace podobně jako banky, avšak v žádné zemi zatím neexistuje komplexní právní úprava, která by exekutorovi jednoznačně umožňovala zabavit bitcoin či jinou kryptoměnu. Tuto skutečnost v roce 2021 konstatoval i prezident Mezinárodní unie soudních exekutorů Marc Schmitz, když označil vytvoření zákona pro zabavování bitcoinů za dosud nevyřešenou výzvu globálního rozsahu.[5]

Ještě obtížnější je situace, drží-li dlužník kryptoměny ve vlastní peněžence sám (tj. není zde žádný „dlužník povinného“, který by majetek spravoval). Exekutor může vydat exekuční příkaz přikazující dlužníkovi, aby s kryptoměnami nenakládal a vydal je exekutorovi – analogicky jako u movitých věcí či listin podle § 320 odst. 3 o.s.ř. Takový příkaz však de facto závisí na dobrovolné součinnosti povinného; pokud dlužník nesdělí své privátní klíče k peněžence, exekutor nemá technickou možnost se k digitálním aktivům dostat. Kryptoměnové peněženky (zejména tzv. hardwarové) mohou být chráněny heslem nebo PINem, a navíc samotný klíč může mít povaha pouhé informace (seed phrase), kterou může dlužník držet v hlavě. Ani fyzické zajištění zařízení (počítače, flash disku či HW peněženky) nevede nutně k získání kryptoměn – bez znalosti přístupových údajů jsou kryptoměny pro exekutora nedosažitelné. Dlužník se tak může relativně snadno zbavit exekučně postižitelných aktiv tím, že své prostředky konvertuje do kryptoměn a ty uchová mimo dosah úřadů. Tato možnost představuje v praxi rostoucí problém, neboť kryptoměny se stávají „úkrytem“ majetku, který tradičními metodami nelze efektivně zajistit.[6]

V rámci Evropské unie dosud neexistuje jednotná úprava civilní exekuce kryptoměn. V některých státech se kryptoaktiva považují za postižitelné analogicky jako pohledávky. Například německé právo klasifikuje bitcoin jako nehmotný majetek; protože nejde o fyzickou věc, nelze provést klasickou exekuci prodejem movitých věcí (srov. § 808 německého Zivilprozessordnung. Jedinou cestou je přikázání pohledávky, má-li dlužník nárok vůči třetí osobě (např. vůči provozovateli burzy). Němečtí autoři však upozorňují, že chybí zákonné povinnosti pro provozovatele burz – ti nemusí sdělovat, zda dlužník má účet, ani plnit přikázané částky, pokud s exekutorem nespolupracují dobrovolně. Navíc u vlastních peněženek se i v Německu naráží na nemožnost vynucení vydání klíče; obdobně jako v České republice se zvažuje, zda odmítání vydat klíč lze trestat jako pohrdání soudem či trestný čin maření výkonu rozhodnutí. Ve Velké Británii mohou soudní vykonavatelé (bailiffs) zabavit hardware peněženky či počítač, pokud je naleznou, a pokusit se z něj kryptoměny získat. Britské zdroje ovšem potvrzují, že nehmotná digitální aktiva jako kryptoměny, doménová jména či NFT jsou pro exekutory obtížně uchopitelná, neboť chybí fyzická forma, komplikované je rovněž jejich ocenění a převod. Ve výsledku i britští věřitelé často narážejí na problémy obdobné těm našim. Ve Spojených státech se zabavení kryptoměn řeší spíše v rovině trestní (propadnutí majetku), pro civilní vymáhání dluhů obecná federální úprava není. Nicméně některé státy začínají přijímat zákony, které výslovně zahrnují virtuální měny do exekucí v rámci insolvencí či fiduciárních povinností správců majetku, což naznačuje trend směřující k legislativnímu zakotvení této problematiky.[8][7]

Za stávajícího stavu platí, že právní kvalifikace kryptoměny v exekuci není jednoznačná. Legislativně by proto bylo žádoucí doplnit výslovné ustanovení – např. do § 312 o.s.ř. či § 320 o.s.ř. – že výkon rozhodnutí lze vést i na virtuální aktiva (kryptoaktiva), a stanovit základní rámec postupu. V o.s.ř. by šlo doplnit kategorii jiných majetkových práv či zavést zvláštní způsob výkonu rozhodnutí na digitální aktiva. Zároveň je nutné zavést součinnostní povinnosti pro subjekty, které obchodují nebo uchovávají kryptoměny pro jiné. 

Konkrétně lze tedy navrhnout:

• rozšířit okruh osob povinných k součinnosti (§ 33 exekučního řádu) o provozovatele elektronických platforem, na nichž jsou vedeny virtuální měny. Tyto subjekty by měly na dotaz exekutora sdělit, zda u nich má povinný veden účet či peněženku a jaké zůstatky drží. Inspirací může být Směrnice Evropského parlamentu a rady (EU) 2018/843 ze dne 30. května 2018, kterou se mění směrnice (EU) 2015/849 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu a směrnice 2009/138/ES a 2013/36/EU (pátá AML směrnice EU), která zavedla registraci kryptoplatform a jejich povinnosti vůči orgánům – analogicky by národní zákon mohl uložit povinnost reagovat na exekuční dotazy a příkazy;
• upravit postup při exekuci kryptoměn u třetí osoby: Stanovit, že přikázání pohledávky povinného z účtu u obchodníka s kryptoměnami nebo z peněžní peněženky povinného se provede obdobně jako přikázání pohledávky z bankovního účtu. Třetí osoba (burza) by byla povinna po doručení exekučního příkazu zablokovat možnost disponovat kryptoměnou a na vyzvání ji vyplatit či převést na účet exekutora, případně převést na měnu k vydobytí dlužné částky. Za nesplnění by jí hrozila odpovědnost obdobně jako bance za neuposlechnutí exekučního příkazu přikázání pohledávky;
• zvážit zavedení příkazu k vydání kryptoměny povinným: Do o.s.ř. vložit ustanovení obdobné § 320 odst. 3 (příkaz k vydání movité věci), které by exekutorovi umožnilo uložit povinnému odevzdat přístupové kódy ke kryptopeněžence pod sankcí pořádkové pokuty či trestního postihu za maření exekuce. Byť je vynutitelnost omezená (dlužník může tvrdit, že klíče „zapomněl“ apod.), samotná existence takové povinnosti by posílila tlak na dlužníka. Navíc při prokázaném úmyslném zatajení klíče by bylo zřejmě na místě uvažovat i o trestní odpovědnosti (analogicky k maření výkonu úředního rozhodnutí);
• do budoucna stojí za úvahu i vytvoření specializovaného mechanismu pro správu zabavených kryptoaktiv (např. státní „kryptopeněženky“ spravované Českou národní bankou či Exekutorskou komorou) pro bezpečné uložení a případný prodej dražbou. Tato úprava by však přesahovala rámec o.s.ř. a exekučního řádu a spadala spíše do podzákonných předpisů či interních postupů exekutorů;
• zavedení uvedených změn by právně ukotvilo postup vůči kryptoměnám a vyslalo signál, že i digitální majetek není před věřiteli imunní. Je však třeba počítat s tím, že efektivnost těchto exekucí bude záviset i na mezinárodní spolupráci a technických schopnostech exekutorů odhalovat kryptoaktiva. Proto by Česká republika měla podporovat i vznik jednotných evropských pravidel pro výkon rozhodnutí na digitální aktiva.

Příjmy z digitálních platforem a ekonomiky sdílení

Internet a digitální platformy umožnily vznik nových zdrojů příjmů, které nejsou klasickou mzdou, platem ani podnikatelským ziskem v tradiční podobě. Mnozí dlužníci si vydělávají jako OSVČ v online prostředí – například provozují e-shopy, jsou aktivní jako freelanceři na volné noze (IT služby, design, poradenství poskytované online do zahraničí) nebo získávají mikropříjmy z platforem typu Uber, Bolt, Airbnb (sdílená ekonomika), případně příjmy z reklamy na YouTube, TikToku apod. Tyto příjmy formálně nespadají pod exekuci srážkami ze mzdy (nejsou to mzdy, ale spíše pohledávky z podnikání). Exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky sice v právních předpisech existuje, ale v praxi naráží na identifikaci těchto pohledávek a jejich adresátů. Navíc u drobných a nepravidelných plateb může být exekuční zásah neúměrně administrativně náročný.

Pokud má dlužník příjem z činnosti na základě smlouvy o dílo či jako OSVČ, exekutor jej může postihnout buď přikázáním pohledávky (např. přikázat pohledávku dlužníka vůči jeho klientovi za prodej zboží/služeb) nebo postižením závodu (pokud jde o soustavnou výdělečnou činnost většího rozsahu). Postižení závodu je však dosti invazivní a u drobných OSVČ se nevyužívá často. Přikázání pohledávky je použitelné spíše na jednorázovější nároky – typicky například na příjem z jedné faktury, na vrácení přeplatku apod. U stálých drobných příjmů (např. pravidelné platby od digitální platformy) dnes chybí elegantní mechanismus, jak zajistit jejich systematické strhávání. Srážky ze mzdy a jiných příjmů (§ 276 a násl. o.s.ř.) jsou sice koncipovány i pro jiné příjmy než mzda (patří sem např. odměna z dohody o pracovní činnosti, důchody či stipendia), avšak výčet těchto jiných příjmů je dán § 299 o.s.ř. a zahrnuje jen určité zákonem definované příjmy. Příjmy z platformové činnosti často nejsou právně kvalifikovány jako mzda ani jako některý z uvedených příjmů (např. příjem z Airbnb může být považován za příjem z nájmu, příjem z YouTube za autorský honorář apod.). Lze je sice zkusit podřadit pod § 299 o.s.ř. ovšem tato kategorie je určena spíše pro podobné opakující se příjmy jako mzda. Výkladově je možné zahrnout sem i pravidelný příjem od digitální platformy, není-li povaha jednorázové pohledávky – nicméně v praxi zde panuje nejistota.

Mnoho digitálních platforem nemá sídlo ani provozovnu v České republice. Např. platby za zhlédnutí videí na YouTube vyplácí Google z Irska, příjmy z App Store zase Apple z Lucemburska atp. Exekutor může těžko přinutit zahraniční společnost, aby prováděla srážky z plateb pro českého uživatele. Existuje sice evropský procesní nástroj – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 655/2014 ze dne 15. května 2014, kterým se zavádí řízení o evropském příkazu k obstavení účtů k usnadnění vymáhání přeshraničních pohledávek v občanských a obchodních věcech (EAPO) – ten však slouží primárně k jednorázovému zajištění účtu v jiném členském státě a neuplatní se přímo jako trvalý mechanismus srážek. Vymáhání drobných opakujících se pohledávek přes hranice by znamenalo nepřiměřené náklady. Proto v praxi exekutoři volí spíše nepřímé cesty: motivují dlužníka ke splácení (např. splátkovým kalendářem) s hrozbou přísnějších kroků. To však opět zvýhodňuje ty povinné, kteří mají „moderní“ zdroje příjmů oproti těm s klasickým zaměstnáním.

V tradičních exekučních systémech (např. Francie, Německo, Rakousko) se srážky týkají primárně pracovních příjmů a sociálních dávek; s novými formami se vyrovnávají pomalu. Např. v Rakousku se diskutovalo, zda příjem z Airbnb klasifikovat jako pohledávku z obchodního vztahu (pak by věřitel mohl žádat vydání plnění přímo od Airbnb, což je však opět zahraniční subjekt). Spojené státy a Kanada mají obecně široké pojetí enforcementu – soud může nařídit přímé plnění od tzv. „garnishee“, tedy kohokoli, kdo dluží povinnému. Teoreticky by tedy šlo ve Spojených státech rozhodnout, že např. Amazon nebo YouTube má povinnost platby, které by poslal povinnému, poslat exekutorovi. Avšak praktická vymahatelnost u nerezidentních platforem je omezená. Zajímavostí je, že některé státy USA zavedly povinnost platforem typu Uber hlásit příjmy řidičů kvůli daňovým účelům a vymáhání výživného. Tyto databáze pak mohou využívat exekuční orgány – to by mohla být inspirace i pro Českou republiku, např. skrze lepší provázání finanční správy a exekutorů, protože finanční úřady dnes získávají údaje o příjmech z platforem (např. díky Směrnici Rady 2011/16/EU ze dne 15. února 2011 o správní spolupráci v oblasti daní a o zrušení směrnice 77/799/EHS [DAC7] v Evropské unii).

Návrhy de lege ferenda pro tuto oblast lze tedy koncipovat tak, že:

• rozšířit okruh postižitelných příjmů v § 299 o.s.ř. doplněním do demonstrativního výčtu jiných příjmů např. bod, který by zněl: „příjmy plynoucí povinnému za poskytnutí služby, díla či jiné činnosti prostřednictvím elektronické platformy“. Tím by se vyjasnilo, že i platby od platforem podléhají srážkám obdobně jako mzda. Zaměstnavatelem by zde de facto byla ta platforma, je-li usazená v České republice, nebo pověřený zástupce v České republice. U zahraničních platforem by sice přímé srážky byly problematické, ale aspoň by se vytvořil právní titul a mohlo by se s ním pracovat v mezinárodní pomoci;
• umožnit exekuci přikázáním pohledávky z opakujících se plateb, kdy v § 312 a násl. o.s.ř. lze doplnit ustanovení, že přikázání jiné pohledávky může postihnout i pohledávku povinného na budoucí opakující se plnění (analogicky jako § 304 o.s.ř. dovoluje postihnout budoucí splatné pohledávky z účtu). Tím by bylo možné přikázat např. pohledávku dlužníka vůči společnosti Uber na všechny jízdné, která mu budou v budoucnu vyplácena, až do výše vymáhané pohledávky;
• zavést evidenci spolupracujících platforem např. prostřednictvím zmocnění pro Ministerstvo spravedlnosti vydat vyhlášku se seznamem významných platforem a kontaktních míst pro exekuce. Tato „registrace“ by sice neznamenala právní povinnost pro zahraniční platformu, ale umožnila by exekutorům vědět, kam se obrátit. Dále by bylo vhodné spolupracovat na úrovni Evropské unie na mezinárodních standardech – třeba rozšířit působnost Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I) nebo nařízení o EAPO tak, aby pokrývaly i nároky z platforem.

Pokud exekutor prokáže, že povinný fakticky disponuje majetkem nebo příjmem, který však formálně není na jeho jméno (např. příjmy chodí na účet rodinného příslušníka, s nímž povinný žije), mělo by být umožněno požádat soud o vydání rozhodnutí o neoprávněnosti takového majetkového převodu a následně jej postihnout. Tato komplexní změna by vyžadovala doplnit do o.s.ř. institut obdobný odpůrčí žalobě, ale pro exekuční řízení (např. žalobu na určení, že majetek patří do exekuce). I když jde o širší koncept přesahující jen digitální příjmy, v digitální ekonomice se s touto „majetkovou mlhou“ setkáváme často a zákon by s ní měl počítat.

Realizací uvedených návrhů by se exekutorům usnadnilo postihování moderních forem výdělku. Dlužníkům by se ztížilo ukrývání se za anonymitu online prostředí a posílilo by se postavení věřitelů, aniž by byly nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy povinných. Samozřejmě je třeba dbát, aby nedošlo k postihu existenčních příjmů dlužníka v rozporu se zásadou humanity exekuce – nezabavitelná částka a další limity musí být aplikovány i na nové typy příjmů.

Elektronické peněženky a fintech účty

Krom kryptoměn se značně rozšířilo využívání elektronických peněz a platebních služeb mimo tradiční bankovní sektor. Mnoho osob (zejména mladších) používá služby jako PayPal, Skrill, Revolut, a další obdobné fintech aplikace. Tyto elektronické peněženky či nebankovní účty mohou uchovávat finanční zůstatky a plnit stejnou funkci jako bankovní účet – avšak z pohledu exekuce dosud nejsou plnohodnotně pokryty. Exekuce na bankovní účet se provádí institutem přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu (§ 303 a násl. o.s.ř.). „Peněžním ústavem“ se rozumí banka nebo pobočka zahraniční banky, případně spořitelní družstvo. Není jasné, zda sem spadají i licencované instituce elektronických peněz a platební instituce podle zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, který sice definuje platební účet obecně, ale exekuční předpisy s tímto pojmem nepracují.

V roce 2018 byl v České republice spuštěn Centrální registr účtů (CEÚ), do něhož banky hlásí existenci účtů fyzických a právnických osob. Původně se týkal jen účtů u úvěrových institucí (banky, družstevní záložny). V roce 2021 však došlo k transpozici evropských předpisů (AML směrnice) a CEÚ se rozšířil i na některé nebankovní subjekty. Nově mají povinnost do registru hlásit účty také vydavatelé elektronických peněz a platební instituce, pokud vedou účty s číslem IBAN. To je krok správným směrem – exekutor si dnes může prostřednictvím oprávněných orgánů (Policie ČR, Celní správy apod., jelikož exekutoři dosud nemají přímý přístup do CEÚ) ověřit, zda má dlužník např. účet u Revolutu s českým IBANem. Problémem zůstává, že ne všechny fintech účty mají IBAN a navíc exekutor v režimu přikázání pohledávky nemá zcela jasnou oporu v zákoně, aby takový účet postihl.[9]

Například Revolut – populární aplikace pro platby – do nedávna poskytoval českým uživatelům jen zahraniční IBAN (v Litvě). Exekutoři opakovaně uvádějí, že na prostředky uložené u Revolutu nedosáhnou. I po zavedení českých IBANů není zřejmé, zda se na Revolut vztahuje exekuční příkaz jako na banku; Revolut sice má evropskou bankovní licenci, ale funguje prostřednictvím zahraniční pobočky. V případě PayPal či jiných elektronických peněženek je situace ještě složitější – PayPal (Europe) sídlí v Lucembursku a účet u PayPalu není klasickým bankovním účtem, ale evidencí elektronických peněz. Z právního hlediska má uživatel pohledávku za PayPalem ve výši elektronických peněz. Tuto pohledávku by bylo možno postihnout jako jinou pohledávku povinného za třetí osobou (§ 312 o.s.ř.). Z praktického hlediska to znamená zaslat do sídla PayPalu v Lucembursku exekuční příkaz. Je otázkou, jak by PayPal reagoval – pravděpodobně by český exekuční příkaz neakceptoval bez dalšího, neboť lucemburské právo by mohlo vyžadovat exekvatur či mezinárodní uznání.[10]

Některé státy již reagovaly legislativně. Např. Polsko zavedlo centrální systém OGNIVO, který zahrnuje i nebankovní účty, a exekutoři tam získávají informace i od poskytovatelů platebních služeb. Evropská unie nařídila členským státům zřídit registry bankovních účtů a umožnit jejich využití pro boj proti praní peněz a financování terorismu – tyto registry nyní mnohde obsahují i nebankovní účty. Ve Spojených státech fintech účty nespadají pod tradiční federální garnishment pravidla, ale některé státy začaly vydávat soudní příkazy adresované přímo například PayPalu či Western Union v rámci specifických případů (typicky výživné). Celkově lze říci, že mezinárodní charakter fintech sektoru znesnadňuje národní exekuce – potřebná je mezinárodní spolupráce a harmonizace.

Pro český právní řád lze tedy navrhnout

• legislativně vymezit, že „účet u peněžního ústavu“ zahrnuje i účet u platební instituce a instituce elektronických peněz. Nejjednodušší cestou je novelizace § 303 o.s.ř. či definice v zákoně o platebním styku, aby z ní jasně plynulo, že exekuční příkaz může směřovat i vůči nebankovní instituci s licencí ČNB. Může se doplnit věta: „Za účet u peněžního ústavu se pro účely výkonu rozhodnutí považuje též účet vedený platební institucí nebo institucí elektronických peněz.“ Tím by se odstranila možná procesní obrana povinného, že nejde o banku;
• zavedení přímého přístupu exekutorů do CEÚ ohledně účtů povinného, včetně fintech účtů. Nyní exekutor musí žádat přes soud či orgány činné v trestním řízení, což zdržuje řízení. Pokud by exekutor měl (byť omezený) přístup jen k informaci o existenci účtu, mohl by rychleji zareagovat a vydat příkaz. Taková změna by si vyžádala novelu zákona č. 300/2016 Sb., o centrální evidenci účtů, a exekučního řádu, aby exekutoři byli oprávněnými uživateli pro účely zjišťování majetku povinného;
• dalším problémem je mezinárodní doručování exekučních příkazů fintech firmám. Lze zvážit možnost zřídit v České republice centrální exekuční elektronickou adresu pro registrované finanční instituce. Např. Česká národní banka by mohla provozovat elektronický systém, do něhož by se zapojily banky i nebankovní poskytovatelé plateb. Exekutor by vložil příkaz do systému a ten by byl považován za doručený všem zapojeným subjektům. Něco podobného funguje v některých zemích pro banky (centrální depozitář exekučních příkazů). Tato inovace by výrazně urychlila proces zejména u mnoha exekucí současně. Právně by to znamenalo upravit způsob doručování exekučních příkazů v ex. řádu a uložit licencovaným institucím povinnost se k takovému systému připojit.

Vedle peněz na účtu existují např. elektronické poukázky, kredity v aplikacích, věrnostní body aj., které mohou mít značnou hodnotu (např. body v leteckých programech). Zatímco tyto hodnoty nelze snadno generalizovat v zákoně, exekutor by měl mít možnost je postihnout jako jinou majetkovou hodnotu. Lze proto navrhnout do § 312 o.s.ř. vložit doplnění, že přikázat lze i pohledávku povinného na vyplacení elektronicky evidovaných hodnot, kterými lze platit zboží či služby. Tím by byly právně pokryty i třeba elektronické peněženky v dopravě, mobilní „kredit“ apod., pokud by přesáhly obvyklou míru.

Opatření v této oblasti mají zajistit, že žádný účet ani hodnotový záznam, na němž má dlužník své peníze, nezůstane zcela mimo dosah exekučního postihu. Pro dlužníky by odpadla motivace převádět prostředky do alternativních systémů, neboť i tam by je exekuce mohla dostihnout. Samozřejmě vždy s ohledem na zákonné limity (povinnému musí zůstat základní prostředky na živobytí). Celkově by se tím posílila spravedlnost a rovné podmínky – technologie by přestala být únikovou cestou z odpovědnosti.

Společenská prestiž a nehmotné výsady jako objekt exekuce

Tradičně exekuce postihuje majetek povinného, nikoli jeho osobní postavení či společenská práva. Ovšem v situaci, kdy majetkový postih selhává, přichází do úvahy alternativní nástroje nátlaku, které zasáhnou sociální status a výsady dlužníka, aby jej motivovaly k plnění. Již zmíněné pozastavení řidičského oprávnění je prototypem takového opatření v českém právu. Jde fakticky o sankci omezující jednu z občanských svobod (svobodu pohybu, resp. právo řídit vozidlo) za účelem vymožení dluhu. Ukazuje se, že dlužníci, kterým hrozí odebrání řidičského průkazu, často rychleji doplatí dlužné výživné – opatření tedy splnilo do určité míry účel. Inspiraci nacházíme i v cizině: ve všech 50 státech USA existují zákony umožňující odebrat řidičský průkaz neplatičům výživného; některé jurisdikce dokonce pozastavují i profesionální licence (oprávnění k určitému povolání) či rekreační licence (např. lovecké lístky) při soustavném neplacení alimentů. Také Kanada či Austrálie mají podobné programy pro dlužníky na výživném. Tyto systémy vycházejí z premisy, že člověk, který se odmítá dobrovolně postarat o vyživovací povinnost, může být stižen na svých volnočasových či profesních aktivitách jako forma nátlaku. Kritici namítají, že někdy jde o „punishing poverty“ (trestání chudoby), proto je třeba uvážlivě volit, u jakých dluhů a za jakých okolností jsou takové postihy přiměřené.[12][11]

Extrémním příkladem využití sociálních sankcí je Čína, kde funguje systém tzv. sociálního kreditu. Občané, kteří nesplácejí své dluhy (soudní rozhodnutí), jsou evidováni na černých listinách a může jim být zakázáno využívat některé prvky veřejného života – například nesmí cestovat rychlovlakem či letecky, rezervovat luxusní ubytování, jejich jména jsou zveřejňována na internetových „tabulích hanby“ apod. Dle oficiálních statistik bylo v Číně od roku 2018 takto zablokováno přes 17 milionů nákupů letenek a 5 milionů jízd v rychlovlacích pro osoby s nízkým kreditem. Tamní soudy uvádějí, že díky těmto opatřením zaplatilo své dluhy 3,5 milionu osob či firem, které by jinak neplatily. Jakkoli je čínský systém z pohledu demokratického právního státu nepřijatelný v celé své šíři (postihuje i jednání, která u nás nespadají do oblasti práva), dokládá, že sociální tlak (hrozba ztráty prestiže či komfortu cestování) může dlužníky přimět k akci tam, kde čistě majetkové sankce nezabírají.[13]

V podmínkách České republiky se samozřejmě nemůžeme inspirovat autoritativními prvky čínského modelu, ale můžeme zvážit cílené rozšíření podobných opatření, jaké představuje § 71a exekučního řádu (pozastavení řidičského oprávnění). Odborné návrhy jdou tímto směrem. Konkrétně exekutorská praxe navrhuje zavést nové způsoby exekuce formou dočasných zákazů či pozastavení různých oprávnění. Uvažuje se například:

• pozastavení vybraných státem vydávaných oprávnění a licencí – sem by spadalo zejména pozastavení zbrojního průkazu, rybářského lístku, loveckého lístku apod. Tyto „koníčky” často praktikují lidé, pro něž mají značnou osobní hodnotu (lovectví, střelba, rybaření). Pokud by neplatili své dluhy, hrozba odebrání těchto licencí by mohla působit motivačně. Z legislativního hlediska by šlo analogicky k § 71a exekučního řádu vložit nová ustanovení (např. § 71b, 71c…), která by umožnila exekutorovi vydat příkaz k pozastavení daného oprávnění. Praktické provedení by vyžadovalo součinnost evidenčních orgánů (Policie ČR u zbrojních průkazů, místních úřadů u rybářských lístků atd.);[14]
• rozšíření aplikace pozastavení řidičského oprávnění – v současnosti lze řidičský průkaz zadržet jen u alimentačních dluhů. Navrhuje se umožnit totéž i u jiných dluhů, zejména u vyšších částek (např. dluhy nad určitou hranici) nebo vůči dlužníkům, kteří mají vícečetné exekuce (tzv. pravidlo „4+“, tedy pokud vůči povinnému běží 4 a více exekucí). Řidičák je totiž pro mnoho lidí zásadní – jeho odebrání může ohrozit i jejich zaměstnání, což vytváří silný tlak dluh řešit. Samozřejmě by musely existovat výjimky pro případy, kdy je řidičský průkaz nezbytný k obživě (např. profesionální řidiči by mohli žádat o upuštění od tohoto opatření, aby nedošlo k nedůvodnému zhoršení jejich schopnosti splácet);[15]
• pozastavení živnostenského oprávnění – tedy dočasný zákaz podnikání pro OSVČ či obchodní společnosti, které nehradí své závazky. Smyslem je postihnout podnikatele, kteří sice generují zisky, ale vůči věřitelům zůstávají nečinní. Pozastavení živnosti by bylo krajním prostředkem, použilo by se pouze, pokud exekuce přikázáním pohledávek z účtu a prodejem majetku selhala. S ohledem na ústavní princip svobody podnikání by takový zásah musel být proporcionální a asi i časově omezený (např. pozastavení max. na 1 rok s možností prodloužení). Zákon by vyžadoval novelu živnostenského zákona a exekučního řádu, aby exekutor mohl vydat příkaz, který živnostenský úřad realizuje;[16]
• zákaz účasti na společenských a sportovních akcích – jedná se o návrh postihující sociální život dlužníka. Konkrétně se zvažuje, že neplatiči výživného (které má zvláštní status, neboť neplacením trpí nezletilé dítě) by mohl exekutor zakázat např. návštěvy placených sportovních utkání, kulturních představení, koncertů apod. Takový dlužník by se ocitl na seznamu u pořadatelů akcí, kteří by mu nebyli oprávněni prodat vstupenku. Šlo by o krajní opatření – v návrzích je podmíněno tím, že byly vyčerpány všechny ostatní způsoby exekuce včetně provedení pozastavením řidičského oprávnění, a přesto dlužník výživné neplatí. Tím by bylo zajištěno, že se aplikuje jen na zatvrzelé neplatiče výživného, u nichž již skutečně nic jiného nezabírá. Jde svým způsobem o morální apel skrze společenské omezení – dlužník, který se vyhýbá povinnostem vůči vlastním dětem, by se nemohl bavit na fotbale či v divadle do doby, než dluh uhradí. Tato idea je kontroverzní a jistě by vyvolala debaty o svobodě pohybu a právu na kulturní život; nicméně lze argumentovat, že placené volnočasové aktivity nejsou základním lidským právem a dočasný zákaz v důležitém veřejném zájmu (ochrana dětí) by mohl obstát v testu proporcionality.[17]

Při zavádění podobných opatření je nezbytné důsledně ošetřit procesní stránku a kontroly. Porušení uložených zákazů by mělo být sankcionováno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Tzn. pokud by dlužník s pozastaveným řidičským oprávněním dál řídil, nebo pokud by se pokusil obejít zákaz účasti na akci (např. koupil si lístek na jiné jméno), vystavoval by se trestnímu stíhání. Jen tehdy bude mít takové opatření reálnou váhu.

Návrhy de lege ferenda v této oblasti by tedy zahrnovaly doplnění exekučního řádu o nové způsoby exekuce ve formě „pozastavení oprávnění“ a „uložení zákazu“ konkrétně definované v následných paragrafech (§ 71a a dál). Bylo by vhodné přesně vymezit podmínky použití – např. pozastavení zbrojního průkazu by se mohlo vztahovat na jakékoli peněžité exekuce nad určitou výši dluhu; zákaz kulturních akcí výlučně na dlužníky na výživném, jak je navrženo výše. Délka trvání by měla být navázána na existenci dluhu (po zaplacení okamžité zrušení zákazu). Legislativa by dále musela upravit mechanismus provedení: exekutor vydá exekuční příkaz, ten doručí dotčenému orgánu (např. policii u zbrojního průkazu, event. provozovatelům kulturních zařízení – zde by praktická implementace byla složitější, musel by existovat seznam „nežádoucích osob“ dostupný např. přes datové rozhraní pro pořadatele). To jsou technické výzvy, ale ne nepřekonatelné – evidence dlužníků už existují (např. Centrální evidence exekucí). Mohla by se rozšířit o údaje, komu a jaká oprávnění jsou pozastavena, a z této evidence by si např. pokladní systémy kin mohly ověřovat, zda člověku s rodným číslem XY není zakázán vstup.

V konečném důsledku by taková opatření měla především psychologický a donucovací efekt – dotkla by se cti a pohodlí dlužníků. Lze očekávat, že řada povinných by raději rychle zaplatila, než aby čelila „ostudě“ či významnému omezení svého životního stylu. Samozřejmě musí jít o nástroje přiměřené a použití až v krajním případě, nelze rutinně každému dlužníku zakazovat společenský život pro jakýkoli drobný dluh. Ústavněprávně by se jejich odůvodnění opíralo o to, že chrání práva jiných (věřitelů, popř. dětí u výživného) a že dlužník má klíč k odstranění omezení ve svých rukou – stačí splnit povinnost. Tím se odlišují od sankcí trestních: zde nejde o trest za minulost, ale o nátlak k napravení protiprávního stavu.

Závěr

Analyzovaná problematika ukazuje, že exekuční právo se musí neustále vyvíjet v reakci na společenské a technologické změny. Specifika 21. století – digitalizace financí, globalizace platforem, nové formy majetku i života ve virtuálním prostoru – kladou na vymahatelnost práva zcela nové nároky. Současná česká úprava v mnohém zaostává; dlužníci využívají digitální mezery v zákoně a daří se jim ukrývat majetek či příjmy před věřiteli. To podrývá autoritu soudních rozhodnutí a pocit spravedlnosti ve společnosti.

V článku byly navrženy konkrétní změny de lege ferenda, které by mohly tuto situaci zlepšit. Lze tedy shrnout nejdůležitější návrhy

• legislativní zakotvení exekuce na digitální aktiva (kryptoměny) – doplnění o.s.ř. i exekučního řádu tak, aby exekutor mohl postihnout virtuální měny, s povinností součinnosti pro kryptoplatformy a sankcemi za nespolupráci. To zahrnuje i donucovací opatření vůči povinnému k vydání přístupových údajů, byť s vědomím limitů jejich vymahatelnosti;
• rozšíření exekvovatelných příjmů – úprava § 299 o.s.ř. a souvisejících ustanovení tak, aby bylo zřejmé, že srážky se vztahují i na příjmy z digitálních platforem a obdobné opakující se příjmy moderní doby. Dále umožnit postih pohledávek z budoucích příjmů u platforem podobně jako u mzdy (kontinuální plnění) a zlepšit přístup exekutorů k informacím o těchto příjmech (spolupráce s Finanční správou, registry);
• zahrnutí fintech účtů a elektronických peněženek do exekučních procesů – definovat je jako účty postižitelné přikázáním pohledávky, dát exekutorům nástroje k jejich rychlé blokaci (přístup do registrů, elektronické doručování příkazů). Tím uzavřít skulinu, kterou dlužníci využívali přesunem peněz mimo banky;
• nové způsoby exekuce formou ne-majetkových opatření – zejména rozšířit možnost pozastavení oprávnění (řidičských, zbrojních, podnikatelských aj.) a uložení zákazů (účasti na společenských akcích) v definovaných případech, především u zvláště zavrženíhodných dluhů jako je neplacení výživného. Tato opatření svěřit exekutorovi s tím, že jejich porušení bude přísně sankcionováno.

Předpokladem úspěchu všech navržených změn je, aby byly proporční a cílené. Je nutné vždy zvažovat, zda zásah do práv dlužníka nepřekračuje míru nutnou k ochraně práva věřitele. V článku nastíněné návrhy se snaží tuto rovnováhu udržet – např. sociální sankce až po vyčerpání majetkových možností, fintech účty postihovat s obdobnými limity jako bankovní, kryptoměny zabavovat při zachování právní jistoty pro třetí osoby atd.

Zahraniční srovnání nám poskytuje jak varování (nechceme plošné ostrakizování občanů jako v Číně, jelikož to naráží na principy právního státu), tak inspiraci (cílené odnětí řidičáku za neplacení alimentů se osvědčilo ve Spojených státech i u nás). Český zákonodárce by měl bedlivě sledovat vývoj v Evropské unii – například probíhající diskuse o evropském exekučním titulu pro účty by mohly zahrnout i nebankovní účty, chystaná regulace kryptoaktiv (MiCA) může usnadnit identifikaci vlastníků atd. Implementace navržených opatření by měla proběhnout v dialogu s odbornou veřejností, exekutorskou komorou a při respektu k ústavním mantinelům.

Závěrem lze konstatovat, že 21. století vyžaduje moderní exekuční nástroje. Digitální doba přináší nejen nové formy majetku, ale i nové možnosti, jak se placení dluhů vyhnout. Pokud má být zachována vymahatelnost práva – a tím i důvěra občanů, že soudní rozhodnutí nejsou jen „cárem papíru“ – musí právní řád pružně reagovat. Navržené změny de lege ferenda představují krok směrem k modernizaci exekucí. Kombinují tradiční zásadu, že dluhy se musí platit, s pochopením pro současné technologie a sociální realitu. Věcná diskuse nad těmito opatřeními by měla vést k takové novele právních předpisů, která posílí efektivitu, ale zachová lidskost exekucí, aby mohl být exekuční řízení vnímáno jako moderní, účinný a spravedlivý proces.

---

---

Prameny a literatura

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád).

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Zákon č. 300/2016 Sb., o centrální evidenci účtů.

Zákon č. 370/2017 Sb., o platebním styku.

Gesetz vom 1. August 1895, über das gerichtliche Verfahren in bürgerlichen Rechtsstreitigkeiten (Zivilprozessordnung).

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I).

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 655/2014 ze dne 15. května 2014, kterým se zavádí řízení o evropském příkazu k obstavení účtů k usnadnění vymáhání přeshraničních pohledávek v občanských a obchodních věcech.

Směrnice Rady 2011/16/EU ze dne 15. února 2011 o správní spolupráci v oblasti daní a o zrušení směrnice 77/799/EHS.

Směrnice Evropského parlamentu a rady (EU) 2018/843 ze dne 30. května 2018, kterou se mění směrnice (EU) 2015/849 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu a směrnice 2009/138/ES a 2013/36/EU.

BAUSCH, Stephan, HEETKAMP, Simon J.: 2018. Wie kommt der „Kuckuck“ auf den Bitcoin?, dostupné na: https://www.deutscheranwaltspiegel.de/disputeresolution/archiv/wie-kommt-der-kuckuck-auf-den-bitcoin-153221/

DHOLAKIA, Nazis: 2022. Driver’s License Suspensions for Unpaid Debt: Punishing Poverty, dostupné na: https://www.vera.org/news/drivers-license-suspensions-for-unpaid-debt.

KAWASE, Toki: 2024. Je možné zajistit kryptoměnu (virtuální měnu)? Vysvětlení právních problémů, dostupné na: https://monolith.law/cs/it/cryptoassets-seizure. 

KUO, Lilly: 2019. China bans 23m from buying travel tickets as part of 'social credit' system, dostupné na: https://www.theguardian.com/world/2019/mar/01/china-bans-23m-discredited-citizens-from-buying-travel-tickets-social-credit-system.

MAZÚCHOVÁ, Sára: 2021 Zákon na zabav.ení bitcoinů je výzva, říká šéf světové unie exekutorů, dostupné na: https://www.idnes.cz/ekonomika/domaci/mezinarodni-unie-exekutoru-marc-schmitz-novela-exekuci-teritorialita.A210412_194820_ekonomika_maz.

PLATTE, Robin: 2024. Correcting Contradiction: Limiting License Suspension as a Child Support Enforcement Mechanism in Pennsylvania, dostupné na: https://insight.dickinsonlaw.psu.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1203&context=dlr

SMITH, Mike: 2025. What Can Bailiffs Seize from a Limited Company? (UK 2025 Guide), dostupné na: https://www.companydebt.com/what-can-bailiffs-seize-from-a-limited-company/

ŠTIKA, Martin: 2025. Exekuce 2030 de lege ferenda, dostupné na: https://advokatnidenik.cz/2025/01/03/exekuce-2030-de-lege-ferenda/.

VALÍK, Lubomír: 2021. Kryptoměny může dlužník před insolvenčním správcem jednoduše skrýt, dostupné na: https://lawyersandbusiness.cz/valik-kryptomeny-muze-dluznik-pred-insolvencnim-spravcem-jednoduse-skryt/. 

VÁLOVÁ, Irena: 2021. Stát rozšíří centrální evidenci účtů obyvatel a firem o elektronické peníze, dostupné na: https://www.ceska-justice.cz/2021/03/stat-rozsiri-centralni-evidenci-uctu-obyvatel-a-firem-o-elektronicke-penize/.