Úvod

Věrouka většiny církví na našem území zná nejrůznější formy vyznání hříchů, které mají vést k jejich odpuštění. Římskokatolická církev, která je co do počtu věřících největší církví v České republice,pak považuje za jednu ze svátostítzv. svátost smíření (pokání, též svatou zpověď), kterou kajícník (paenitēns) zpytuje svědomí, vyznává udělovateli svátosti své hříchy, vyjadřuje nad nimi lítost a předsevzetí se polepšit, a „žádá“ od udělo­vatele rozhřešení od hříchů (Kán 959 Kodexu kanonického práva z roku 1983,dále jen „CIC 1983“), přičemž následně vykoná pokání.V průběhu této svátosti se její udělovatel, kterým může být podle kanonického práva pouze k tomu pověřený kněz (viz dále část 1.), dozvídá od kajícníka informace, respektive „zveřejněné tajemství“ (secretum comissum),které podle církevního práva podléhá přísné ochraně.[5][4][3][2][1]

Ochranu zpovědního tajemství ve vazbě na ústavně zaručenou svobodu vyznání re­flektuje také světské právo většiny demokratických právních zemí.To se týká i České republiky, která uznává zpovědní tajemství jako (byť pouze jako zvláštní) právo registrovaných církví a náboženských společností (§ 7 odst. 1 písm. e) círk. z.). Ne vždy však „splývá“ rozsah ochrany zpovědního tajemství zakotvený v církevním právu na straně jedné a v konfesním (světském) právu na straně druhé, pročež mezi nimi může v některých případech nastat „kolize“. Příkladem, kterému bude v rámci tohoto článku věnována pozornost, může být v českém právu skutková podstata nepřekažení trestného činu (§ 367 tr. z.), z níž nejsou, na rozdíl od neoznámení trestného činu (§ 168 odst. 3 tr. z.), vý­slovně „vyjmuti“ duchovní, kteří se o trestné činnosti dozvěděli v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství.[7][6]

Rozsah ochrany, jakou má poskytovat světské právo zpovědnímu tajemství, je předmětem právních, filosofických i politických sporů, o čemž ostatně svědčí i diskuse v komorách Parlamentu při projednávání nové Smlouvy o úpravě vzájemných vztahů mezi ČR a Svatým stolcem z října 2024 (dále jen „smlouva“ nebo „konkordát“), s jejíž ratifikací již obě komory Parlamentu vyslovily souhlas. Současně však skupina senátorů podala dne 6. 3. 2025 k Ústavnímu soudu návrhna posouzení souladu této mezinárodní smlouvy (konkordátu) s ústavním pořádkem, přičemž do rozhodnutí Ústavního soudu (případně až do okamžiku odstranění nesouladu smlouvy s ústavním pořádkem, shledá­-li jej Ústavní soud)nemůže prezident republiky smlouvu ratifikovat.Jakkoliv představují výhrady k zakotvení zpovědního tajemství v čl. 4 konkordátu (2024) pouze menší část návrhu sku­piny senátorů na preventivní kontrolu ústavnosti (jde zhruba o 4 strany z celkových 23), právě úprava zpovědního tajemství vyvolává zřejmě největší diskuse i odpor části veřej­nosti. Patrně i z tohoto důvodu nebyla materie zpovědního tajemství obsažena v konkor­dátu z roku 2002, který byl sice sjednán, avšak k jeho ratifikaci Parlament posléze neudě­lil souhlas.[10][9][8]

Úprava zpovědního tajemství v českém právu a v samotném čl. 4 sjednaného konkor­dátu, který by se po ratifikaci a publikaci ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv, stal součástí právního řádu (čl. 10 Ústavy), vyvolává zásadní otázky, na které dosud právní nauka (a pochopitelně ani praxe) neposkytla odpovědi. Například: Je současná právní úprava ochrany zpovědního tajemství v konfesněprávních normách slučitelná se sjedna­ným konkordátem? Vztaženo ke shora nastíněnému příkladu: Obstojí i nadále § 367 tr. z., zakotvující skutkovou podstatu nepřekažení trestného činu?

V první části se článek zaměří na exkurz do úpravy zpovědního tajemství v kanonickém právu, a to v rozsahu potřebném pro další části příspěvku. Posléze analyzuje vybrané kon­fesněprávní normy dotýkající se ochrany zpovědního tajemství v českém právu (část 2.), a to mimo jiné ve světle sjednaného konkordátu z října 2024 (část 3.). Vzhledem k rozsáhlosti materie a jejímu přesahu do práva kanonického si však příspěvek nečiní ambici být vyčerpávajícím pojednáním o zpovědním tajemství v českém právu či jeho uplatňování po případné ratifikaci konkordátu mezi ČR a Svatým stolcem.

1. Právní úprava zpovědního tajemství v kanonickém právu

Udělovat svátost smíření může pouze kněz (Kán 965 CIC 1983), který k tomuto disponuje příslušným pověřením – ať už ex lege (týká se jen papeže, kardinálů a biskupů), nebo zvlášt­ním udělením od příslušného představeného. Na rozdíl od CIC 1919, na nějž současný CIC 1983 jinak v mnohém navazuje, je takový kněz oprávněn užívat toto pověření nejen ve své diecézi, ale kdekoliv na světě.U nás se setkáme s tzv. řádným způsobem udělová­ní svátosti smíření (Kán 960 CIC 1983), který je přísně individuální (tzv. „ušní zpověď“).Mimořádný způsob udělování svátosti spočívající v rozhřešení více kajícníků najednou je výjimečným způsobem, který může být uplatněn jen za splnění některé z podmínek vymezených v Kán 961 § 1 CIC 1983. Kajícníkovi se má od udělovatele zpovědi dostat mimo jiné poučení a pokání,respektive „vhodné a spasitelné dostiučinění“ (Kán 981), a to podle druhu a počtu hříchů.[13][12][11]

Zpovědní tajemství je podle kanonického práva absolutně neporušitelné,pročež se v této souvislosti v nauce hovoří o svátostní či zpovědní pečeti (sigillum sacramentale).Již středověký francouzský kanonista Guy de Montrocher ve své příručce Manipulus curatorum (1333) zdůrazňoval, že tato „pečeť v žádném případě, žádnou dohodou a z žádného důvodu nesmí být porušena. Vskutku kněz by měl snášet jakoukoliv bolest, než ani obsah zpovědi prozradil. Nesmí tak učinit slovem, písmem, kývnutím ani jiným znamením“.[16][15][14]

Shora uvedené reflektuje také právní úprava v Kán 983 § 1 CIC 1983, podle níž platí, že „svátostné zpovědní tajemství je neporušitelné; proto nesmí zpovědník nic vyzradit na kajícníka ani slovem, ani žádným jiným způsobem a z žádného důvodu“. Z této neporušitelnosti nejsou připuštěny žádné výjimky. Jak správně připomíná J. Přibyl, „zpovědník také nesmí mimo zpověď začít s kajícníkem mluvit o tom, co již bylo předmětem zpovědi, chce-li ještě něco důrazně připomenout nebo chce-li se informovat o kajícníkově pokroku v duchovním a mravním životě… Udělení jiné svátosti… nesmí kněz kajícníkovi odmítnout jen na základě toho, co se ve zpovědi dozvěděl a kvůli čemu případně odepřel rozhřešení, dokonce i kdyby se nikdo o odepření rozhřešení nedozvěděl“.Povinností zachovat zpovědní tajem­ství je vázán také tlumočník a ostatní osoby, které se z vyznání jakýmkoliv způsobem dozvěděli o hříších (Kán 983 § 2 CIC 1983). Povinnosti mlčenlivosti nemůže zbavit zpo­vědníka dokonce ani sám kajícník.Slovy významného anglického kanonisty Gordona Reada: „Zpovědní pečeť leží mimo dosah vůle kajícníka, který […] nemá moc zprostit zpovědníka mlčenlivosti, když povinnost mlčenlivosti pochází přímo od Boha“.[19][18][17]

Prozrazení zpovědního tajemství je v kanonickém právu trestním jedním z nejzávaž­nějších zločinů. Za přímé porušení svátostní pečeti (zpovědního tajemství), při němž dochází k odhalení hříchu a totožnosti kajícníka (hříšníka),následuje automatická exkomunikace (Kán 1388 § 1 CIC 1983). Nepřímé porušení zpovědního tajemstvíje pak sankcionováno podle jeho závažnosti (tamtéž, in fine). Aby se předešlo, byť nepřímému porušení svátostní pečeti, nemají být žádným způsobem používány ani příklady pochá­zející ze zpovědí, například při kázáních či při zpovědi jiných kajícníků.Okruh trestně­právní ochrany zpovědního tajemství v kanonickém právu je však ještě širší. Poukažme zejména na skutkovou podstatu trestného činu „nahrávání a zveřejňování zpovědi“, vlo­ženou do CIC 1983 s účinností od 8. 12. 2021, reagující na rozvoj technických prostředků v posledních desetiletích.[23][22][21][20]

Pro úplnost uveďme, že dokonce i právní řády některých zemí trestně sankcionují porušení zpovědního tajemství duchovním.Příkladem může být čl. 321 švýcarského trestního zákoníku (StGB),který umožňuje prozrazení zpovědního tajemství duchov­ním (skutková podstata však dopadá, nutno podotknout, i na celou řadu dalších vy­počtených „profesních“ skupin, majících za povinnost chránit „profesní tajemství“)potrestat odnětím svobody až na tři léta nebo peněžitým trestem.Sankce uložená svět­ským soudem přitom v žádném ohledu nevylučuje odpovědnost v rámci systému práva církevního.[28][27][26][25][24]

2. Zpovědní tajemství v českém právu de lege lata

2.1 Obecná východiska a úprava v círk. z.

Porevoluční zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a nábo­ženských společností (dále jen „círk. z. 1991“), který (i v porovnání k současnému círk. z.) přinesl velmi vysoký standard „náboženských“ práv a svobod, stanovil v § 8, že „stát uznává povinnost mlčenlivosti osob pověřených vykonávat duchovenskou činnost“. Z hle­diska osobní působnosti přitom ustanovení dopadalo na všechny osoby vykonávající du­chovenskou činnost (nikoliv nutně jen na duchovní)u kterékoliv z registrovaných církví a náboženských společností, když círk. z. 1991 neznal konstrukci „zvláštních práv“, která by byla přiznána pouze některým z nich. Nadto se ustanovení vztahovalo nikoliv pouze na zpovědní tajemství, ale na jakoukoliv povinnost mlčenlivosti těchto osob (byla­-li za kotvena ve vnitřním předpisu církve nebo náboženské společnosti).[31][30][29]

Současný círk. z. koncipuje uznání zpovědního tajemství (nebo práva mu obdobnému – viz dále) jako jedno ze „zvláštních“ práv (§ 7), která mohou být přiznána pouze některým registrovaným církvím, ať už ex lege ( círk. z. a příloha k tomuto zákonu), nebo ex actu (ve správním řízení o návrhu na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv podle téhož zákona,k čemuž však prozatímnedošlo). Konstrukce tzv. „zvláštních“ práv je přitom v právní nauce – z mého pohledu přinejmenším zčásti oprávněně – podro­bována kritice.Dlužno však podotknout, že Ústavní soud ji za protiústavní neshledal.Zvláštní právo je předmětem zápisu do Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností [§ 18 odst. 1 písm. f) círk. z.], přičemž v současné době státem uznaná ochra­na zpovědního tajemství náleží 20 církvím či náboženským společnostem. Jde o veškeré církve a náboženské společnosti uvedené v příloze k círk. z.,s výjimkou Federace židov­ských obcí v České republice. Jelikož tato ani za účinnosti předcházející právní úpravy neměla (nevykonávala)právo zpovědního tajemství (na rozdíl od práva konání obřadů, při nichž jsou uzavírány církevní sňatky, a zřizování církevních škol), toto právo jí na zá­kladě círk. z. nevzniklo a nedisponuje ním ani ex actu.§ 28 odst. 1[38][37][36][35][34][33]§ 11[32]§ 28 odst. 1

Ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) círk. z. konkrétně stanoví, že „registrovaná církev a náboženská společnost může za podmínek stanovených tímto zákonem k plnění svého poslání získat oprávnění… zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství, je-li tato povinnost tradiční součástí učení církve a náboženské společnosti nejméně 50 let[39]; tím není dotčena povinnost překazit trestný čin uložená zvláštním zákonem“. Dané ustanovení te­dy nedopadá – na rozdíl od předcházející úpravy (viz shora první odstavec kapitoly) – na registrované církve en bloc a neuznává se jakákoliv povinnost mlčenlivosti (osob pověřených výkonem duchovní činnosti), ale toliko mlčenlivost duchovních církví se „zvlášt­ním“ právem, a to pouze v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství. Podle círk. z. nadto platí, že tzv. základní dokument, který musí být přiložen k žádosti o registraci církve, obsahuje také „způsob ustavování a odvolávání duchovních a seznam v církvi a náboženské společnosti používaných označení duchovních“. Základní dokument představuje propojení mezi auto­nomní sférou církve či náboženské společnosti a světským právem,respektive slovy Ústavního soudu jde v tomto o jisté „kolizní rozhraní“ mezi vnitřní a vnější rovinou pojmu „duchovní“.[41][40]§ 10 odst. 3 písm. f)

Zastavme se v této části příspěvku především u požadavku, aby šlo o „duchovní“ (círk­ve se zvláštním právem). Pojem „duchovní“ není legálně definován a je autonomně určován předpisy příslušné církve nebo náboženské společnosti. Důsledkem ústavně zaruče­né autonomiecírkví (čl. 16 odst. 2 Listiny), která však není pojímána jako absolutní ani v českém ústavním právu, ani v judikatuře ESLP,pak je, že stát nemá posuzovat „vnitřní rovinu“ tohoto pojmu, respektive otázky „týkající se vzájemných vztahů duchovního a jeho církve či náboženské společnosti“.Veřejná moc tak kupříkladu není oprávněna určovat, zda a případně kolik duchovních má příslušná církev mít,zda se duchovními mohou stát například ženy,ani nesmí rozhodovat o věcech služebního poměru duchovních k církvi, jak vyplývá z klíčového rozhodnutí ve věci Duda a Dudová[47]a mnoha dalších.Poněkud odlišná je však podle Ústavního soudusituace ve vazbě na „vnější rovinu“, respektive tehdy, kdy je pojem „duchovní“ spojen s určitými zvláštními právy (viz dále).[49][48][46][45][44][43][42]

Předkládací zpráva k mezinárodní smlouvě se Svatým stolcem ve vztahu k čl. 4 upra­vujícího zpovědní tajemství, toliko s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3591/16 zdůrazňuje, že „v případě pochybností, zda konkrétní osoba je duchovním, je třeba se obrátit na příslušnou církev nebo náboženskou společnost, neboť tuto otázku nelze řešit jako předběžnou…, neboť jde o otázku vnitřní autonomie církví a náboženských společností, do které soudy jako státní orgány nesmějí zasahovat“.Tato formulace včetně odkazu na zmíněný nález Ústavního soudu byla zcela zjevně zkopírována z jednoho z komentářů k trestnímu zákoníku.Shora uvedené však z předmětného nálezu na státem uznanou mlčenlivost v souvislosti zpovědního tajemství nedopadá, naopak je třeba ve světle toho­ to nálezu Ústavního soudu (a pouze na tento nález je ve vztahu k čl. 4 konkordátu odka­zováno) vyvodit závěr odlišný.[51][50]

Z pohledu předmětného nálezu Ústavního soudu, který navzdory jistým argumentač­ním nedostatkůmpovažuji (na rozdíl od části nauky)za ve výsledku správný, naopak jasně vyplývá, že vnější rovina pojmu duchovní „zahrnuje případy, v nichž realizace duchovní činnosti přesahuje toliko danou církev… Půjde zejména o výkon zvláštních oprávnění dle ustanovení § 7 CírkZ [např. církevní sňatek … státem uznaná povinnost mlčenlivosti v podobě zpovědního tajemství…]. Je tedy zřejmé, že ve vnější rovině je pojem duchovní spojen s určitými zvláštními právy a povinnostmi přiznanými a uloženými právním řádem. Veřejná moc proto musí být schopna identifikovat, kterým konkrétním osobám tato práva a povinnosti náleží“.Ústavní soud přitom obecným soudům naopak vytknul, že ve vztahu k „vnější rovině“ nezkoumaly jako předběžnou otázku, zda určitá osoba je[54][53][52]

„duchovním“, jelikož „odpověď na ni není axiomaticky dána, a obecné soudy se jí tedy měly zabývat… Zákaz interpretace norem vnitřních předpisů církví a náboženských společností ovšem ještě neznamená zákaz jejich aplikace… V případě, že žádný účastník… nezpochybňuje, že určité osobě status duchovního dle vnitřních předpisů církve či náboženské společnosti svědčí, nemá obecný soud povinnost přezkoumávat, zda je zařazení určité kategorie duchovní osoby do základního dokumentu v souladu s těmito vnitřními předpisy, či nikoliv. Pokud však status duchovního určité osoby v řízení před obecnými soudy zpochybněn je, nemůže soud tuto pochybnost vyvrátit pouhým odkazem na základní dokument“.[55]

Jinými slovy, není pravdou, že by soudy nemohly, například v trestním řízení pro trest­ ný čin neoznámení trestného činu, posoudit jako prejudiciální otázku to, zda jde skutečně o duchovního. Domáhá­-li se totiž někdo státem uznané povinnosti mlčenlivosti v sou­vislosti se zpovědním tajemstvím, jde o uplatnění výkonu tzv. zvláštního práva, přičemž podle Ústavního soudu nabývá pojem „duchovní“ (také) vnější roviny. Vznikne-­li mezi účastníky řízení spor o to, zda určitá osoba je duchovním, respektive bude­-li navzdory „sdělení“ příslušné církve nebo náboženské společnosti existovat důvodná pochybnost o příslušnosti dotčené osoby k duchovenskému stavu, nemůže orgán veřejné moci na posouzení této otázky rezignovat, respektive se spokojit se sdělením církve. V opačném případě by ostatně církve a náboženské společnosti mohly pro „vnější rovinu“ označit za duchovní i osoby, které duchovními v rámci dané církve zcela zjevně nejsou a ani být ne­mohou. Jak z mého pohledu správně konstatoval Ústavní soud, „není možno, aby ve vztahu k třetím osobám ve statusu duchovního vystupovala osoba, která tohoto statusu nepožívá uvnitř dané církve či náboženské společnosti“.Nad rámec odůvodnění předmětného ná­lezu je třeba podotknout, že kupříkladu i ESLP přistoupil ke zkoumání vnitřních předpisů církve za účelem posouzení, zda tato církev uznává institucionálně zakotvené zpovědní tajemství.[57][56]

Konečně je třeba zdůraznit, že již z gramatického výkladu § 7 odst. 1 písm. e) círk. z. [jakož i jeho systematického výkladu ve vazbě na círk. z.], jasně vyplý­vá, že církev, která nemá žádné duchovní, nemůže být „beneficientem“ zvláštního práva zpovědního tajemství. To ve své judikatuře, podle mého názoru zcela správně, dovodily také správní soudy. Konkrétně šlo o zamítnutí správní žaloby náboženské společnosti Svědkové Jehovovi proti rozhodnutí ministra kultury o zamítnutí rozkladu směřující vůči rozhodnutí Ministerstva kultury ve věci nepřiznání oprávnění k výkonu zvláštního práva (zpovědního tajemství).Důvodem zamítavého rozhodnutí byla skutečnost, že nábo­ženská společnost ve svém základním dokumentu uváděla, že nemá duchovní ve smyslu[58]§ 10 odst. 3 písm. f)

§ 7 odst. 1 písm. e) círk. z., přičemž Městský soud v Praze shledal postup Ministerstva kultury souladným se zákonem.Nejvyšší správní soud posléze zamítl i kasační stížnost náboženské společnosti a podotkl, že „oprávnění k výkonu zvláštního práva duchovních zachovávat mlčenlivost v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství … lze, za splnění zákonem stanovených podmínek, přiznat jen církvím a náboženským společnostem, které mají duchovní“. Rozsudek Nejvyššího správního soudu posléze nezrušil ani Ústavní soud.To následně vedlo k poněkud účelové změně základního dokumentu ze strany Svědků Jehovových, v důsledku čehož tito na zvláštní právo již „dosáhli“.[61][60][59]

Z hlediska své meritorní (věcné) působnosti se § 7 odst. 1 písm. e) círk. z. vztahuje na veškeré informace získané „v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství“. Jde­-li o „práva obdobná zpovědnímu tajem­ství“, důvodová zpráva ani komentářová literatura se blíže nevyjadřuje k tomu, co přesně se těmito „obdobnými“ právy rozumí. Jediným z mého pohledu smysluplným výkladem však je, že tato část ustanovení dopadá na ty církve a náboženské společnosti, jejichž věrouka sice nezná zpověď sensu stricto (svátost smíření), ale jistým způsobem přesto pracuje s různou formou vyznání hříchů, při níž se dostávají informace k duchovnímu. Ve shodě se zahraniční doktrínouse lze vzhledem k textaci předmětného ustanovení, jakož i jeho smyslu a účelu, přiklonit k závěru, že dopadá toliko na individuální zpověď (jejím krystalickým příkladem je právě „ušní zpověď“ podle Kán 960 CIC 1983), nikoliv též na tzv. veřejné zpovědi (respektive vyznání hříchů), které některé církve též aplikují. V případě veřejného vyznání hříchů ostatně z podstaty věci nejde o „tajemství“, které musí být chráněno. Na straně druhé je však poskytnuta ochrana i takovým informacím, které nebudu sděleny přímo během samotné zpovědi, ale „v souvislosti s ní“, tj. ve funkč­ní vazbě na zpověď. V literatuře bývá nejčastěji uváděn příklad, kdy osoba sdělí duchov­nímu určitou skutečnost v souvislosti s domlouváním zpovědi.[63][62]

Článek byl publikován v časopise Právník č. 6/2025. Pokračování je dostupné zde.

---

Sčítání 2021 – náboženská víra In: ČSÚ [online]. [cit 2024-12-30]. Dostupné z: https://scitani.gov.cz/nabozenska-vira.[1] 

Za jednu ze sedmi svátostí je považována od poloviny 12. století – READ, G. The Seal of Confession. Law & Justice – The Christian Law Review. 2022, No. 188, s. 31.[2] 

Codex Iuris Canonici z roku 1983 představuje základní právní předpis Římskokatolické církve (pramen kanonického práva), přijatý během pontifikátu papeže Jana Pavla II. Nahradil dřívější kodex z roku 1919 (dále jen „CIC 1919“). Blíže k přijetí a obsahu kodexů monografie: SCHMOECKEL, M. Kanonisches Recht: Geschichte und Inhalt des Corpus iuris canonici. Ein Studienbuch. München: C. H. Beck, 2020. Z česky psaných publikací např. TRETERA, J. R. – HORÁK, Z. Církevní právo. 2. vydání. Praha: Leges, 2021, s. 56 an. Tzv. východní církve (v čele s řeckokatolickou církví) pak vychází z kodexu východních církví (Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium), promulgovaného v roce 1990. K tomu např. DVOŘÁČEK, J. Východní kanonické právo. Praha: Apoštolský exarchát řeckokatolické církve: Institut sv. Kosmy a Damiána, 2014.[3] 

TOMÁŠEK, F. Katolický katechismus. Praha: Česká katolická charita, 1968, s. 77.[4] 

GREGOR, M. In: GREGOR, M. a kol. Konfesné právo. Bratislava: C. H. Beck, 2023, s. 201.[5] 

Viz dále část 3.2 příspěvku.[6] 

Zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů.[7] 

Řízení je vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 8/25 (soudce zpravodaj M. Hulmák), přičemž návrh je veřejně dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu k sekci projednávaných plenárních věcí: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/ Tiskova_mluvci/Navrhy/2025/n%C3%A1vrh_Pl._%C3%9AS_8_25.pdf. K samotnému návrhu skupiny senátorů se autor nebude blíže vyjadřovat, a to vzhledem ke svému pracovnímu působení na Ústavním soudu (byť se na projednávání a rozhodování ve věci žádným způsobem nepodílí) a skutečnosti, že návrh byl podán až v době finálních korektur textu po provedeném recenzním řízení.[8] 

§ 71e odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.[9] 

LANGÁŠEK, T. In: RYCHETSKÝ, T. – LANGÁŠEK, T. – HERC, T. – MLSNA, P. a kol. Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti ČR. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 900.[10] 

PŘIBYL, S. Zpovědní tajemství. In: MATES, P. – TULÁČEK, J. (eds.) a kol. Tajemství v českém právním řádu. Praha: Leges, 2019, s. 295.[11] 

TRETERA, J. R. – HORÁK, Z. Církevní právo, s. 232.[12] 

Ibidem, s. 233.[13] 

Shodně: ibidem, s. 233.[14] 

GREGOR, M. In: GREGOR, M. a kol. Konfesné právo, s. 202.[15] 

Cit dle READ, G. The Seal of Confession, s. 29.[16] 

PŘIBYL, S. Zpovědní tajemství, s. 296.[17] 

Srov. PŘIBYL, S. Zpovědní tajemství, s. 296–297; READ, G. The Seal of Confession, s. 30.[18] 

READ, G. The Seal of Confession, s. 36.[19]

Ibidem, s. 33. Hříšník přitom nemusí být výslovně jmenován, postačí pokud je možné jej identifikovat.[20] 

Blíže např. PŘIBYL, S. Zpovědní tajemství, s. 298.[21] 

G. Read v této souvislosti upozorňuje již na instrukci Svatého oficia z 9. 6. 1915 Naturalem et divinam. (READ, G. The Seal of Confession, s. 33).[22] 

Podrobně např. POLÍVKA, Š. Trestný čin nahrávání a zveřejňování zpovědi: skutkové podstaty a vývoj v kanonickém trestním právu. Revue církevního práva. 2023, č. 4, s. 21–38. Již předtím byla skutková podstata obsažena v dekretu kongregace pro nauku víry z roku 1988.[23]

RIEGER, R. M. Die Unverletzlichkeit des Beichtsiegels und die Verantwortung eines Beichtvaters: einige Klarstellungen zu einer Empfehlung der MHG-Studie. In: KARL, K. – WEBER, H. (hrsg.). Missbrauch und Beichte: Erfahrungen und Perspektiven aus Praxis und Wissenschaft. Würzburg: Echter, 2021, s. 159.[24] 

Schweizerisches Strafgesetzbuch vom 21. Dezember 1937 (Stand am 1. Januar 2025), AS 54 757.[25] 

Zajímavostí však je, že duchovní jsou ve výčtu (který přitom není abecední) uvedeni hned na prvním místě.[26] 

„Geistliche […] die ein Geheimnis offenbaren, das ihnen infolge ihres Berufes anvertraut worden ist oder das sie in dessen Ausübung wahrgenommen haben, werden, auf Antrag, mit Freiheitsstrafe bis zu drei Jahren oder Geldstrafe bestraf.“[27] 

Slovy E. Zítka „byl-li duchovní soudem světským odsouzen ke trestu, nesprošťuje ho to ještě zodpovědnosti vůči vrchnosti církevní, která zkoumá a ocení jeho skutek se stanoviska zákonů církevních a uzná-li jej vinným, též sama trest mu vyměří“ (ZÍTEK, E. Církevní právo katolické. Praha: Právnické jednoty, 1887, s. 123). Na tomto nic nezměnil ani pozdější CIC 1919 A CIC 1983.[28]

To platí zejména o kolektivní náboženské svobodě.[29]

KŘÍŽ, J. Zákon o církvích a náboženských společnostech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 135.[30] 

Ibidem.[31]

Viz věta druhá: „Rozsah oprávnění k výkonu zvláštních práv podle § 7 odst. 1, které mají tyto církve a náboženské společnosti ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstává zachován“.[32]

Církev přitom musí splnit řadu podmínek, přičemž zákon také stanoví podání (návrhu). Mezi ně v tomto případě patří mj. „dokument potvrzující, že povinnost mlčenlivosti duchovních v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství je tradiční součástí učení církve a náboženské společnosti nejméně 50 let“ (§ 11 odst. 5 círk. z.).[33] 

Zvláštní práva církví a náboženských společností. Příloha. In: Ministerstvo kultury [online]. [cit 2024-12-31]. Dostupné z: https://mk.gov.cz/zvlastni-prava-cs-33.[34] 

TRETERA, J. R. – HORÁK, Z. Konfesní právo. Praha: Leges, 2015, s. 121; viz též KŘÍŽ, J. Zákon o církvích a náboženských společnostech. Komentář, s. 94.[35] 

Nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02 (N 146/28 SbNU 295), část VII. Jde-li o judikaturu ESLP, viz zejména rozsudek ze dne 31. července 2008, ve věci Náboženská společnost Svědkové Jehovovi a další proti Rakousku, v níž však ESLP zajal k některým dílčím otázkám podle mého názoru zčásti odlišný přístup než ÚS.[36] 

V kontextu celkového počtu všech církví a náboženských společností registrovaných v ČR (44), jde však o necelou polovinu.[37] 

Zatímco § 28 odst. 1 círk. z. používá termín „mají… právo“, důvodová zpráva k círk. z. použila termín „vykonávají právo“, přičemž Ministerstvo kultury ve správní praxe vycházelo právě z textace důvodové zprávy, což bylo podrobeno kritice právní teorií – viz TRETERA, J. R. – HORÁK, Z. Konfesní právo, s. 121.[38] 

Tato podmínka má podle důvodové zprávy k § 7 círk. z. „zamezit spekulativnímu využívání tohoto oprávnění“.[39]

BENÁK, J. In: KÜHN, Z. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 757.[40] 

Nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3591/16 (N 161/86 SbNU 631), bod 31 odůvodnění.[41]

K autonomii církví viz monografie KŘÍŽ, J. Autonomie církví. Praha: C. H. Beck, 2017.[42] 

Viz přelomový rozsudek ESLP ze dne 20. 10. 2009, ve věci Lombardi Vallauri proti Itálii.[43] 

Nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3591/16 (N 161/86 SbNU 631), bod 28 odůvodnění.[44] 

BENÁK, J. In: KÜHN, Z. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář, s. 757–758.[45] 

Ibidem.[46] 

Nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96 (N 34/7 SbNU 227), aprobovaný rozsudkem ESLP ze dne 30. 1. 2001, ve věci Dudová a Duda proti České republice.[47] 

Usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2000 sp. zn. III. ÚS 136/2000 nebo nález ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3597/10 (N 181/63 SbNU 101).[48] 

Nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3591/16, bod 28 odůvodnění.[49] 

Předkládací zpráva ze dne 31. 10. 2024. Sněmovní tisk 844/0. In: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. [cit. 2025-01-01]. Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=247640.[50] 

ŠÁMAL, P. – RIZMAN, S. – TEJNSKÁ, K. In: ŠÁMAL, P a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání (online verze). Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4604, marg. č. 11.[51] 

Hovoří-li kupříkladu Ústavní soud o zákazu interpretace norem kanonického práva světskými soudy, ale současně o možnosti jejich aplikace z jejich strany, poněkud pomíjí, že každá aplikace práva vyžaduje (přinejmenším v pojetí interpretace sensu lato) podle zásady omnia sunt interpretanda nejprve jeho výklad. Slovy Arthura Kaufmanna, předního představitele fenomenologické větvě právní hermeneutiky, pak platí, že „právo neexistuje před interpretací“, a tudíž nemůže být ani aplikováno – viz ŽÁK KRZYŽANKOVÁ, K. Právní intepretace – mezi vysvětlováním a rozuměním. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 11.[52] 

BENÁK, J. In: KÜHN, Z. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář, s. 758.[53] 

Nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3591/16 (N 161/86 SbNU 631), body 28–30 odůvodnění.[54] 

Ibidem, body 34 a 35 odůvodnění.[55]

Ibidem, bod 37 odůvodnění.[56] 

Rozsudek ESLP ze dne 23. 9. 2010, ve věci Obst proti Německu; KIRCHNER, S. Das Beichtgeheimnis zwischen staatlichem und kirchlichem Recht und das Recht auf Religionsfreiheit nach Art. 9 der Europäischen Menschenrechtskonvention. Jurisprudencija. 2012, No. 4, s. 1321.[57]

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004, č. j. 6 Ca 172/2003-22.[58] 

Ibidem.[59] 

Usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 331/06.[60] 

Zvláštní práva církví a náboženských společností [online].[61]

SONNRAG, N. Das Beichtgeheimnis im Kontext gesetzlicher Verschwiegenheitspflichten und Verfassungsrecht. Journal für Rechtspolitik. 2021, Nr. 2, s. 123; GREGOR, M. In: GREGOR, M. a kol. Konfesné právo, s. 203.[62] 

ŠÁMAL, P. – RIZMAN, S. – TEJNSKÁ, K. In: ŠÁMAL, P a kol. Trestní zákoník. Komentář, s. 4605; PROVAZNÍK, J. § 368 (Neoznámení trestného činu). In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář (2. online aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022.[63]