Úvod
Právo na rovné zacházení a rovnost samotná patří k ústředním hodnotám současných demokratických právních států. Hodnota a význam rovnosti se tak projevuje nejen v rámci systému ochrany lidských páv, v němž jsou jednotlivá práva přiznávána na rovnoprávném základě, a to buď všem lidem, anebo alespoň všem občanům daného státu, případně všem osobám ve srovnatelné situaci. Rovnost je ale také chráněna jako hodnota sama o sobě. Český Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) mnohokrát dospěly k závěru, že byla zásahem zákonodárce porušena rovnost lidí v právech neo-důvodněným rozdělením břemen a dober, tj. tyto byly rozděleny v rozporu se zákazem libovůle, aniž by bylo konstatováno porušení některého z dalších lidských práv. ESLP dokonce nejednou dospěl k závěru, že konkrétní právo nebylo samo o sobě porušeno, avšak jednáním státu došlo k porušení práva na rovné zacházení, respektive rovný přístup k základním právům. Rovnost tak nemá význam pouze jako akcesorické právo, které ovlivňuje podobu ostatních základních práv, ale sama o sobě přináší konkrétní práva a povinnosti.
Právo na rovné zacházení, respektive deklarace rovnosti, představuje především vyjádření hodnotové orientace společnosti, která přijala za vlastní myšlenku rovnosti lidí. Taková společnost je pak budována na základě rovnosti všech jejích členů. Tím se odlišuje od společností dřívějších, založených na konceptu cti, v nichž byla přisuzována jednotlivým členům společnosti různá důstojnost a rozsah práv, v závislosti na jejich vrozeném společenském postavení.[1]
Princip rovnosti všech lidí, přestože dnes tvoří jednu z ústředních hodnot našeho právního systému, nebyl vždy všeobecně přijímán a jedná se spíše o výsledek historického vývoje, v jehož rámci společnost dospěla k přesvědčení, že rovnost lidí je významnou hodnotou, jíž je třeba poskytnout ochranu. Postoj k této otázce nepochybně může být jednou z charakteristik společenského uspořádání.
Ve vývoji práva na rovné zacházení můžeme identifikovat tři základní milníky. Prvním z nich byla Velká francouzská revoluce roku 1789, která obrátila pozornost nejen filosofie, ale též praktické politiky a širokých vrstev obyvatelstva, k ideám humanismu a rovnosti lidí. Po revolučním období pozvolně vzniká občanská společnost usilující o práva jednotlivce. Z pohledu práva byl tento obrat proveden přijetím Deklarace práv člověka o občana, která deklarovala přirozenou svobodu a rovnost v pávech všech lidí.[3][2]
K obdobné deklaraci došlo již v roce 1776, a to prostřednictvím Deklarace nezávislosti, která však na rozdíl od Deklarace práv člověka a občanaDruhým milníkem ve vývoji práva na rovné zacházení je rozpad monarchií v Evropě po první světové válce. Tyto události navázaly na vznikající konstituce 19. století a dokončily přechod od monarchistického zřízení, které je principiálně vybudováno na přesvědčení o nerovnosti lidí, ke zřízení republikánskému, které se naopak opírá o princip rovnosti členů společnosti, v jeho pojetí občanů, kteří se víceméně rovným dílem podílí, či mají možnost podílet, na správě společného státu. V tomto období započala také širší emancipace kolonií, jejichž existence byla spjata především s monarchistickým zřízením a představou o hierarchickém uspořádání společnosti. Posledním mimořádným milníkem ve vývoji práva na rovné zacházení byly události druhé světové války, během níž bylo toto právo nebývalou měrou porušováno. Jednou z poválečných reakcí tak bylo prohloubení spolupráce světového společenství a přijetí většinového konsenzu na odmítnutí války jako prostředku mocenského souboje a způsobu prosazování vlastních zájmů.[4]
Tyto změny úzce souvisí se změnou vnímání postavení jednotlivce a vznikem konceptu ochrany lidských práv. V tomto období dochází k dalšímu významnému transferu moci ze státu a jeho představitelů na občany, tedy jednotlivé adresáty působení státní moci. Vzniká tak komplexní systém ochrany lidských práv každého člověka, jehož účelem je chránit jednotlivce před jednáním státu a poskytnout mu minimální standard pro možnosti individuální realizace vlastního života. Právu na rovné zacházení se tak dostalo mimořádné pozornosti, neboť poválečné uspořádání společnosti v západním světě se odvíjí od základní hodnoty každého člověka, a to jeho důstojnosti, která je nově považována za neopominutelnou a narušitelnou pouze ve výjimečných případech.
Aby takový koncept mohl být široce přijat a aby naplnil svůj účel, tedy ochranu jednotlivce před nejrozmanitějšími formami jeho dehumanizace, bylo nezbytné tuto důstojnost přiznat všem lidem bez rozdílu a ve stejné míře. Jen taková lidská důstojnost je hodna všeobecné ochrany, která může být přiznána všem lidem bez rozdílu. V opačném případě by se jednalo o jedno z privilegií vybrané skupiny a další mocenský nástroj této skupiny. Tím se rovnost stala jedním z ústředních principů konceptu ochrany lidských práv, neboť dodává legitimitu ochraně lidské důstojnosti.
Naproti tomu koncept lidské důstojnosti poskytuje právu na rovné zacházení obsahovou náplň a vytyčuje základní kontury jeho rozsahu. Rovnost samotná totiž bez dalšího nezahrnuje konkrétní práva, ale pouze nepřekročitelný imperativ rovné pozornosti a úcty. Ochrana a prosazování rovnosti totiž čelí dvojímu nebezpečí. Příliš úzké vymezení práva na rovné zacházení by ve skutečnosti znamenalo popření rovnosti, neboť by ochrana byla poskytována pouze určité skupině a šlo by tak o privilegium této skupiny, nikoliv prostředek ke zrovnoprávnění lidí. Na druhé straně poskytnutí příliš široké ochrany právu na rovné zacházení může vést jednak k vyprázdnění tohoto konceptu, kdy již nebude srozumitelné z jakých důvodů a zda je vůbec legitimní prosazovat takovou podobu práva na rovné zacházení. Především by však příliš široké pojetí ochrany práva na rovné zacházení mohlo vést k popření lidské přirozenosti, která zahrnuje drobné odlišnosti a jedinečnost každého člověka. Účelem ochrany páva na rovné zacházení není vytvořit společnost stejných lidí, ale poskytnout všem jejím členům stejné možnosti realizovat své představy o životě. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby byla rovnosti poskytována ochrana pouze v těch situacích, v nichž by nerovnost vedla k popření lidské důstojnosti. Jak jsme již uvedli výše, právo na rovné zacházení není odvěkou, nebo dokonce snad samozřejmou součástí právního řádu. Právo na rovné zacházení obecně, jakož i právo na rovné zacházení každé individuální skupiny lidí, muselo být nejprve vybojováno. V minulosti proto prošlo a neustále prochází výrazným vývojem. Tento vývoj je určován jednak společenskými změnami a navazujícími změnami právní úpravy. Výrazně se však na tomto vývoji podílí také autoritativní činnost soudů a jiných orgánů státu, které toto právo interpretují a vydávají závazná rozhodnutí, jimiž ovlivňují chování jednotlivců. A tato interpretační a aplikační činnost zpětně ovlivňuje zákonodárce. Právo na rovné zacházení je tak mimořádně dynamickým právem, jehož podoba prošla v posledních několika málo desetiletích velmi
výraznou proměnou.[6][5]
V následující části (pozn redakce: článek je rozdělen na dvě )části se proto budeme věnovat ústavnímu zakotvení páva na rovné zacházení v průběhu 20. století na území současné České republiky. Pozornost budeme věnovat také vybraným zákonům, které právo na rovné zacházení konkretizovaly.
Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.
Literatura
- Monografie
DWORKIN, Ronald Myles. Když se práva berou vážně. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2001, 455 s. ISBN 80-7298-022-X.
HART-DAVIS, Adam et al. Dějiny. Praha: Euromedia Group, 2009, 612 s. ISBN 978-80-242-2488-6.
WAGNEROVÁ, Eliška, ŠIMÍČEK, Vojtěch, LANGÁŠEK, Tomáš, POSPÍŠIL, Ivo a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vyd.Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, 931 s. ISBN 978-80-7357-750-6.
- Soudní rozhodnutí
Nález Ústavního soudu ze dne 6. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04.
- Právní předpisy
Zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé
republiky.
Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky.
Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistickérepubliky.
Ústavním zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci.
Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášeníListiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
- Elektronické prameny
Déclaration des droits de l‘Homme et du citoyen de 1789 [online]. Ministère de la Justice, © 2013 [cit. 16. 7. 2017]. Dostupné z: http://www.textes.justice.gouv.fr/textes-fondamentaux-10086/droits-de-lhomme-et-liber-tes-fondamentales-10087/declaration-des-droits-de-lhomme-et-du-cito-yen-de-1789-10116.html
The Declaration of Independence [online] Independence Hall Association, © 1999-2015 [cit. 16. 7. 2017] Dostupné z: http://www.ushistory.org/declaration/document/index.html
Global Gender Pay Gap Report 2016 [online] World Economic Forum © 2017 [cit. 16. 7. 2017] Dostupné z: http://www3.weforum.org/docs/GGGR16/WEF_Global_Gender_Gap_Report_2016.pdf
WAGNEROVÁ, Eliška, ŠIMÍČEK, Vojtěch, LANGÁŠEK, Tomáš, POSPÍŠIL, Ivo et al. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 20.[1]
Jakkoliv je obtížné v historickém vývoji identifikovat konkrétní bod zlomu, Velká francouzská revoluce svým rozsahem a důsledky představuje neopominutelný milník, a to i přes skutečnost že nebyla ani první revolucí, v níž se lid obrátil proti panovníkovi a tedy i monarchistickému zřízení (zmínit lze například Anglickou revoluci v 17. století, během níž byl souzen a popraven král Karel I.), ani revolucí definitivní, neboť po krátkém období první francouzské republiky následovalo císařství.[2]
„Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech.“ čl. 1 Deklarace práv člověka o občana. Déclaration des droits de l‘Homme et du citoyen de 1789 [online] Ministère de la Justice, © 2013 [cit. 16. 7. 2017] Dostupné z: http://www.textes.justice.gouv.fr/textes-fonda-mentaux-10086/droits-de-lhomme-et-libertes-fondamentales-10087/declaration-des--droits-de-lhomme-et-du-citoyen-de-1789-10116.html[3]
„Pokládáme tyto pravdy za samozřejmé; že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a že jsou svým Stvořitelem nadání určitými nezcizitelnými právy, mezi nimiž je život, svoboda a úsilí o štěstí.“ The Declaration of Independence [online] Independence Hall Association, © 1999-2015 [cit. 16.7.2017] Dostupné z: http://www.ushistory.org/declaration/document/index.html[4]
K tomu srov. DWORKIN, Ronald Myles. Když se práva berou vážně. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2001, s. 336.[5]
Obdobně jako ve výše zmíněném případě přiznání lidské důstojnosti pouze určité skupině lidí.[6]
Diskuze k článku ()