Odborně řečeno je mediace jedním z mimosoudních způsobů řešení sporů a podle toho, zda je prováděna za fyzické přítomnosti všech zúčastněných, nebo on-line, ji řadíme mezi metody ADR (alternative dispute resolution), nebo ODR (online dispute resolution). Mediace pomáhá v celé řadě typů sporů s poměrně vysokou úspěšností a je nutno říci, že zejména zásady, na kterých mediace stojí, z ní činí tak efektivní metodu řešení sporů, kterou dnes je. Současně jsou to opět její zásady, díky kterým je skoro univerzálním prostředkem pro řešení téměř všech sporů.
K těmto zásadám, které jsou vymezeny rovněž v zákoně č. 202/2012 Sb., zákon o mediaci, ve znění pozdějších předpisů („zákon o mediaci“), patří především dobrovolnost, což znamená, že strany ve sporu mohou mediaci nejen dobrovolně zahájit, ale současně kdykoliv mediační jednání opustit a mediaci ukončit. Tato zásada vychází z předpokladu, že nelze nikoho nutit zasednout ke společnému stolu a přimět ho k diskusi o sporné otázce, zejména za situace, pokud taková osoba za jediné přijatelné řešení považuje 100% naplnění všech svých požadavků. Nezaměňujme však úvodní odtažitost stran sporu za neochotu ke společné komunikaci. Zatímco to první je naprosto přirozeným jevem v každém sporu a v průběhu mediace se tato odtažitost postupně zmenšuje, to druhé je bohužel známkou toho, že alespoň jedna ze stran považuje za důležitější vyhrát (soudní) spor, popřípadě dokázat svoji pravdu, bez ohledu na dopady, které to může mít do budoucna. Vůle účastnit se dobrovolně mediačního jednání může být v různých případech motivována různě, většinou však stačí i jeden malý důvod na každé straně sporu, aby měla činnost mediátora šanci na úspěch.
Dalším z pilířů mediace je neutralita mediátora. Tato neutralita je klíčová pro ochotu stran vůbec otevřít jednání o sporných otázkách a následně se na jejich řešení dohodnout. Ani jedna ze stran totiž nesmí mít pocit, že mediátor, byť neverbálně, souhlasí s tím, co říká strana druhá, nebo druhé straně jakkoliv nadržuje. Jakýkoliv výsledek mediace by pak mohl být zastíněn pochybností, zda se přeci jen mediátor s druhou stranou předem nedohodli, nebo zda mediátor nevedl mediační jednání cíleně směrem k výsledku, který jemu samotnému připadal z důvodu myšlenkového souznění s jednou ze stran správný. Ochota plnit takto dosaženou výslednou dohodu by pak mohla být značně snížena. Mediátor tedy v zásadě nevyjadřuje svůj názor na věc, nepředkládá řešení, nerozhoduje a nepřiklání se k žádné ze stran. Současně oběma stranám poskytuje dostatečný prostor pro vyjádření, oběma stranám stejně pečlivě naslouchá a reaguje na ně. Neutralitu pomáhají zachovávat i zdánlivé drobnosti jako dolití vody do sklenice oběma stranám současně, nebo zachovávání všech zúčastněných stran v mailové komunikaci i v případě, že mediátor odpovídá na dotaz pouze jedné z nich.
Spor má vždy několik vrstev a pro odkrytí těch, které nejsou na první pohled zřejmé (často o nich ani samotné strany vědomě neuvažují), je potřeba třetí zásady v mediaci a tou je mlčenlivost mediátora. Mlčenlivost mediátora je koncipována podobně jako mlčenlivost advokáta. Mediátor tedy nesmí nikomu sdělit nejen obsah mediačního jednání, výsledné mediační dohody, ale ani to, zda a kdo jsou jeho klienti. Povinnost mlčenlivosti se dle § 9 zákona o mediaci dokonce vztahuje i na skutečnosti, které se mediátor od stran dozvěděl ještě před uzavřením smlouvy o provedení mediace, kterou se mediace formálně zahajuje. Zákon o mediaci v § 9 odst. 3 zbavuje mediátora povinnosti mlčenlivosti pouze pro případ, že je před soudem, nebo jiným orgánem projednáván spor plynoucí z výkonu činnosti mediátora mezi ním a stranou sporu, avšak pouze v rozsahu nezbytném pro toto řízení. Zákonem daná mlčenlivost mediátora tak umožňuje vytvořit bezpečný prostor, kde klienti mohou otevřeně mluvit bez obavy, že by se jakékoliv informace z mediace dostaly za zdi mediační kanceláře. Současně s mediátorem mohou otevřít témata, která na první pohled se sporem nesouvisí, ale zásadně ho ovlivňují. To umožňuje mediátorovi i všem zúčastněným pracovat s mnohem širším balíčkem informací, než jaké jsou zkoumány a předkládány v soudním procesu. Větší objasnění situace včetně třeba souvislostí z minulosti vztahu stran rovněž zvyšuje šance na jejich dohodu.
Obsah tří výše zmíněných zásad mediace už dává tušit, že jejich dodržení ze strany mediátora je nejen nápomocné pro úspěšný průběh mediačního jednání, nýbrž nezbytné a nutné. Porušení kterékoliv z těchto zásad ohrožuje stabilitu mediačního procesu a snižuje sporným stranám pravděpodobnost dohodnout se za předem předvídatelných a současně zákonem daných podmínek.
Diskuze k článku ()