Jako advokát zabývající se zejména soukromým právem, bych chtěl v tomto příspěvku poukázat na rozhodovací praxi NS ČR, která je v nejednom případě v rozporu s ustanovením § 13 občanského zákoníku.
V současné době existuje dvojí právní výklad NS ČR a NSS ČR ve věci pozemních komunikací upravených zákonem č. 13/1997 Sb. Tento zákon ve svém ustanovení § 9 definuje, kdo je vlastníkem dálnic, silnic a komunikací 1. – 3. třídy. Problém je však u účelových komunikací, neboť v citovaném paragrafu je stanoveno, že vlastníkem účelové komunikace může být jakákoliv fyzická i právnická osoba. Nadále zůstává otázkou, zda i účelová komunikace může být samostatnou věcí, tedy rozdílnou od vlastníka pozemku. Není bez zajímavosti, že tyto dva soudy mají na právní samostatnost účelových komunikací naprosto rozdílný názor. NS ČR ve svém rozhodnutí 28 Cdo 2155/2012 označil účelovou komunikaci za samostatnou věc, avšak NSS ČR ve svém rozhodnutí 5 As 62/2008 konstatoval, že účelová komunikace je pouhým zpracováním povrchu pozemku a bude proto vždy jeho součástí. V tomto případě se NSS ČR opírá o ústavní zakotvení vlastnického práva, které může být nuceně omezováno jen v co nejmenší míře a veřejný zájem na užívání účelových komunikací je v porovnání s ostatními kategoriemi komunikací nižší. Tento rozpor v právním pohledu na účelovou komunikaci nebyl dosud odstraněn.
Další právní problematika v rozhodování NS ČR je ve věci užívání veřejného prostranství a pasivní věcné legitimace ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení. Ze zprávy VI. odborného sympozia NS ČR z 9. prosince 2010 vyplývá, že otázka užívání veřejného prostranství na soukromých pozemcích je ustálenou judikaturou NS ČR dostatečně upravena. Pasivně legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení je obec (hlavní město Praha, Brno, Ostrava aj.) nikoliv městské části, kterým je majetek svěřován pouze do správy, nikoliv do vlastnictví. NS ČR uvedl, že městské části nemají vlastní majetek, a proto za něj nemohou ani odpovídat. Je třeba zdůraznit, že od této doby se nezměnily zákony, avšak změnila se rozhodovací praxe NS ČR. Ve svém rozhodnutí 28 Cdo 3684/2013 ze dne 7. května 2014 NS ČR bez změny právních předpisů dospěl k opačnému právnímu názoru, že pasivně legitimovány ve věcech užívání pozemků dotčených nebo definovaných jako veřejné prostranství jsou městské části obcí. Změna názoru NS ČR znamená další mnohaleté prodlužování již započatých sporů zahájených v době, kdy byl výsledek ještě předvídatelný. Tato právní nejistota má za následek nedůvěru občanů v rozhodovací praxi NS ČR, neboť v průběhu soudních řízení jsou zcela nečekaně postaveni před jinou rozhodovací praxi obecných soudů, které změnu právního názoru a rozhodování jednoduše a lehce odůvodní závazným rozhodnutím NS ČR.
Jako advokát vykonávající praxi v Praze se pozastavuji nad výkladem veřejného prostranství na území hl. m. Prahy, kde se pasivní legitimace určuje na straně jednotlivých městských částí odkazem na specifické uspořádání hl. m. Prahy a tím, že péče o pozemky veřejné zeleně a umožnění jejich užívání, je v podstatě plnění veřejné funkce městské části, jež dostává své zákonné povinnosti dbát potřeb svých občanů. Je přitom postupováno stejně i v případě ostatních statutárních měst ČR nebo je pasivní legitimace určována jinak u veřejné zeleně v Praze a jinak u veřejné zeleně v Brně, Plzni, Liberci?
Nepříliš sjednocující je i rozhodování Nejvyššího soudu ve věci staveb pozemních komunikací. Za ustálenou judikaturu Nejvyšší soudu se přitom dlouhou dobu považoval názor, že u staveb pozemních komunikací nacházejících se na pozemcích osoby odlišné od vlastníka pozemní komunikace, kde užívací vztahy k pozemku nejsou řádně upraveny, se na úkor vlastníka pozemku obohacuje vlastník pozemní komunikace (určený v souladu s ustanovením zákona č. 13/1997 Sb.). Nejvyšší soud se přitom v rozhodnutí velkého senátu ze dne 11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005 odchýlil od názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, který považoval komunikace za součást pozemku. Opakovaně bylo poté judikováno, že k obohacení vlastníka stavby komunikace na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat. Jestliže tedy obec vlastní místní komunikace vystavěné na pozemcích třetích osob (ustanovení § 9 odst. 1 z. č. 13/1997 Sb.), získává v důsledku bezesmluvního užívání zastavěných pozemků na úkor vlastníků pozemků majetkový prospěch – viz rozhodnutí NS 28 Cdo 2056/2009, 28 Cdo 1537/2009, 28 Cdo 672/2012, 28 Cdo 584/2013.
Proti tomu stojí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, které místní komunikaci, jejíž součástí je parkoviště, považuje za pouhé zpracování povrchu pozemku s tím, že zákon č. 13/1997 Sb. dává pouze možnost jak na místní komunikace pohlížet!
K uvedenému je možné poukázat i na aktuální nález Ústavního soudu ze dne 23. března 2015, sp. zn. I. US 3143/13, který zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 2417/2011-95 s názorem, že ve sporu o vlastnické právo k ranveji letiště bude muset Nejvyšší soud vyjasnit, zda má vzletová a přistávací dráha charakter stavby v občanskoprávním smyslu. Přičemž Ústavní soud konstatoval, „že se nejeví dostatečně zdůvodněným, proč by vzletová a přistávací dráha, u níž je technologický postup při výstavbě a provozní nároky přinejmenším na stejné úrovni jako plochy dálnic, silnic a místních komunikací, nemohla být rovněž samostatnou věcí.“
K převodu majetku mezi společností a jejími statutárními orgány, společníky či akcionáři, platila do konce roku 2013 úprava v ustanoveních § 193 a § 196 písm. a) zák. č. 513/1991 Sb. Rozhodovací praxe soudů se ve věci aplikace těchto ustanovení velmi rychle sjednotila. Soudy dospěly k závěru, že jak ustanovení § 196 písm. a), tak ustanovení § 193 odst. 2 jsou kogentními normami a jakákoliv smlouva uzavřená bez náležitostí v nich uvedených je absolutně neplatná. NS ČR zaujímal ve svém rozhodování po dobu více než osmi let zcela neměnné stanovisko. Jakmile nebyl v případě majetkového převodu mezi společností a osobami vyjmenovanými v ustanovení § 196 písm. a) vyžádán posudek soudem jmenovaného znalce nebo převod nebyl schválen dozorčí radou, či valnou hromadou, byl označen za neplatný. O to více zaráží zásadní změna názoru NS ČR na tuto otázku, který ve svém rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 tyto náležitosti převodu majetku označil za čistě formální a zaujal názor, že je třeba zkoumat, zda daná převodní smlouva společnost skutečně poškozuje. Pokud tomu tak není, je lhostejné, zda byl převáděný majetek řádně oceněn a příslušné orgány společnosti k němu daly souhlas. Změna právního pohledu může poškozovat zejména věřitele a změna stanoviska názoru NS ČR vyvolává více problémů a právních otázek, které však budou muset být řešeny legislativně.
Dále bych chtěl právní veřejnost upozornit na průlomový zásah ÚS ČR, a to nálezem I. ÚS 581/2014 ze dne 1. července 2014, do nedotknutelnosti vlastnického práva upraveného v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Bez ohledu na již více než deset let ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že „postrádá logiku, aby měl samosprávný subjekt platit individuálnímu vlastníkovi za užívání nemovitosti, kterou jako veřejný statek užívá blíže neurčený počet osob“ (bod 40. nálezu). Současně Ústavní soud uznává nárok vlastníka na finanční náhradu za omezení jeho vlastnického práva, a to vůči státu (bod 41. nálezu), a naznačuje možnosti řešení (bod 43. nálezu), které však v praxi nejsou uskutečnitelné. Součástí ochrany majetkových práv je podle Evropského soudu pro lidská práva a ÚS ČR také ochrana legitimního očekávání, tedy ochrana nároku, na jehož splnění má oprávněný přinejmenším legitimitu očekávání. ÚS ČR tímto rozhodnutím de facto učinil „restituční tečku“ k vydání nemovitostí podle zák. č. 229/1991 Sb. Původní vlastníky zemědělských usedlostí a pozemků označil za restituenty spekulanty, kteří se měli vzdát svého restitučního nároku k původně vlastněným pozemků, na kterých se v současné době nachází veřejné prostranství, které je upraveno zákonem o obcích zák. č. 128/2000 Sb. a to konkrétně § 34. Toto označení a nová definice důvodu pro nevydání pozemku, která není v zák. č. 229/1991 Sb., ale pouze v nálezu ÚS ČR je v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Toto rozhodnutí ÚS ČR vybočilo z dosavadní rozhodovací praxe ÚS ČR. V odůvodnění nálezu definoval ÚS ČR nadřazenost veřejného zájmu nad soukromým vlastnictvím. Vlastník pozemku, na kterém se nachází veřejné prostranství nebo je předmětem veřejného zájmu, má tzv. „holé vlastnictví“ bez nároku věc užívat, požívat její eventuální plody, nepřetržitě ji držet a případně s ní disponovat (ius utendi et fruendi, possidendi, disponendi).
Omezení vlastnického práva z důvodu závazku vlastníka vůči společnosti je tedy přípustné, avšak pouze tehdy, pokud je stanoveno zákonem, sleduje legitimní cíl a zachovává vztah přiměřenosti mezi omezením pro vlastníka a výhodou pro ostatní. Veřejný zájem je jednou z podmínek vyvlastnění a to zejména u velkých staveb, u kterých je komplikované prokázat, že jejich výstavba je vždy ve veřejném zájmu. Viz např. rozhodnutí pléna ÚS ČR Pl. ÚS 24/04 o zrušení ustanovení § 3a zák. č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, které stanovilo, že rozvoj a modernizace konkrétně vymezené vodní cesty (Labe) je ve veřejném zájmu nebo rozhodnutí ÚS ČR Pl. ÚS 24/08 o zrušení zák. č. 544/2005Sb., o výstavbě vzletové přistávací dráhy o6R-214L letiště Praha – Ruzyně.
Z výše uvedených příkladů je zřejmé, že definice veřejného zájmu v daném konkrétním případě je pravomocí moci výkonné, nikoliv zákonodárné. Pozemky ve vlastnictví soukromých osob, na kterých se nachází veřejné prostranství – veřejný statek se stávají pozemky bez nároku na užitek z nich. Naopak vlastníkovi vzniká povinnost platit daň z nemovitosti a strpět užívání pozemku třetími osobami. ÚS ČR dospěl k právnímu názoru, že jakýkoliv pozemek dotčený veřejným prostranství je možné vyvlastnit podle zák. č.184/2006 Sb. Vlastník pozemku by se tedy měl podle názoru Ústavního soudu sám obrátit na vyvlastňovací úřad, v tomto případě Magistrát hlavního města Prahy, s podnětem k zahájení vyvlastňovacího řízení. Odhlédneme-li od toho, že žádost vlastníka o vyvlastnění vlastního majetku se sama o sobě jeví jako absurdní, pro takový postup v právním řádu ani nelze najít oporu. Dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je „vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“ Vyvlastněním se rozumí nucené odnětí vlastnictví a připouští se v případech veřejného zájmu jen tehdy, nelze-li jeho účelu dosáhnout jinak. Vyvlastnění je umožněno jen z konkrétního zákonného důvodu, zákonnou procedurou a za přiměřenou náhradu. Zákon o vyvlastnění nejen, že vyvlastnění na žádost vlastníka pochopitelně vůbec neupravuje, ale naopak vylučuje v ust. § 18 odst. 1: „vyvlastňovací řízení lze zahájit jen na žádost vyvlastnitele“, dále dle ust. § 3 odst. 1: „vyvlastnění není přípustné, je-li možno práva k pozemku nebo stavbě potřebná pro uskutečnění vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem“. Ve vyvlastňovacím řízení musí být prokázán veřejný zájem na dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem a tento veřejný zájem musí převažovat nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného (viz. ust. § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění). Žádný zvláštní zákon ovšem nepředpokládá vyvlastnění pozemku za účelem jeho využití jako veřejného prostranství. Ad absurdum ÚS ČR připustil tzv. samovyvlastnění vlastníkem nemovitosti – pozemku v rozporu se zák. č. 184/2006 Sb.
O nabytí pozemku za úplatu nemá zájem stát ani obec, která jej užívá bez souhlasu vlastníka a současně odmítá jakékoli narovnání, a nadto má z užívání pozemku jako veřejného prostranství přínos v podobě poplatků za tzv. zvláštní užívání (viz. ust. § 1 písm. c) a § 4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích). Ústavní soud tak staví vlastníka pozemku do patové situace, kdy je nucen strpět omezení vlastnického práva bez náhrady, což je v demokratickém právním státě nepřípustné.
Z výše uvedeného je zřejmé, že veřejný zájem je v rozhodnutích NS ČR i ÚS ČR definován rozdílně, avšak v jednom se shodují: je prolomena nedotknutelnost vlastnického práva. Jsem přesvědčen, že nesmí docházet ke zneužití výkladu pojmu veřejného zájmu na úkor základní hodnoty výkonu vlastnického práva a tím „ohýbat“ zákony ve prospěch společnosti.
Tento příspěvek má poukázat na právní nejistotu, která mezi občany i právní veřejností může vzniknout a vzniká nekonzistentním rozhodováním soudů, které by měly judikaturou právní názory a výklad zákonů naopak sjednocovat a tím naplnit ustanovení § 13 nového občanského zákoníku.
Kongres Právní prostor 2015
Ve dnech 21. a 22. dubna 2015 se v Seči u Chrudimi konal již 5. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali Ministerstvo spravedlnosti ČR, Ministerstvo vnitra ČR, Soudcovská unie ČR a Svaz průmyslu a dopravy ČR.
Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.
Diskuze k článku ()