Svou kandidaturu na děkana pražské právnické fakulty jste oznámil na začátku září tohoto roku. Kdy a proč jste se rozhodl na děkana právnické fakulty kandidovat?
Myšlenkou, že bych kandidoval na děkana naší fakulty jsem se zabýval už dlouho, asi od doby, kdy jsem skončil v kolegiu pana děkana Kuklíka jako proděkan pro magisterský studijní program. Souvisí to také s důvodem, pro který jsem v této funkci skončil, tedy určitým stylem, jakým jsem svoji funkci vykonával.
Jaký „styl“ máte konkrétně na mysli?
Za doby mojí proděkanské funkce se magisterské studium výrazným způsobem proměnilo. Symbolem této proměny, o kterou jsem se zasazoval, může být zrušení papírové podoby indexů, která byla nahrazena elektronickým výpisem z informačního systému. V té době došlo k mnoha změnám, o kterých bylo třeba diskutovat. Tyto diskuse probíhaly v komisi pro koncepci studia, která byla také známá pod názvem KOKOS. Domníval jsem se, že by připravovaná akreditace měla být diskutována právě v této komisi, což by sice nepochybně přineslo konflikty a problémy, zároveň ale také možnost jejich transparentního řešení. O tom, že tento styl už nebyl chtěný, po mém soudu svědčí nejen to, že jsem skončil ve své funkci, ale i to, že bezprostředně s novým funkčním období pana děkana Kuklíka (to je od roku 2018) byla tato komise zrušena.
A jak to souvisí s vaším rozhodnutím kandidovat na děkana?
Domnívám se, že KOKOS byl symbolem pro vývoj fakulty, který umožňoval, aby se na něm spolupodíleli všichni zainteresovaní a měli také reálnou možnost tento vývoj ovlivnit. Mnoha mým kolegům, se kterými v současnosti mluvím, právě tato možnost chybí. Mnozí mají pocit, že by se stejná pozornost měla věnovat jak budování pozitivních vztahů se studenty, tak ale i solidním podmínkám pro učitele, a to nejen pokud jde o jejich platy. A důvod, který mě vedl ke konečnému rozhodnutí kandidovat, byla právě snaha vyvolat diskuzi o zásadních otázkách, které fakultu trápí, a o kterých by se měla vést seriózní otevřená diskuze. Tím mám mezi jiným na mysli, jakou funkci například plní velké státnice nebo k čemu potřebujeme (nebo nepotřebujeme) klasifikované zápočty.
Chcete tím říct, že vaše kandidatura na děkana je tak spíše protestem a snahou vyvolat diskuzi, než snahou o získání funkce děkana?
No, když kandidujete na děkana, tak zároveň nemůžete tvrdit, že se jím nechcete stát. Máte ale pravdu, že se ucházím o funkci děkana, kterou bych vykonával způsobem, o kterém jsem se zmiňoval, a který po mém soudu fakultě chybí, tedy ne za každou cenu. Určitě je ale také mým cílem vyvolat diskuzi nad mými programovými tezemi, protože právě tyto otázky považuji z hlediska dalšího směřování naší fakulty za zásadní. Tedy v tomto směru je má kandidatura také výrazem jistého protestu.
Po fakultě se povídá, že se svým programem nekandidujete na funkci děkana, ale na funkci „proděkana pro magisterský studijní program“, co na to říkáte?
Ano, dostalo se to ke mně. Určitě souhlasím s tím, že důraz mých programových tezí leží v magisterském studiu. To považuji za důležité. Stejně tak je ale mojí prioritou usilovat o zvýšení ostudné výše platů učitelů na právnické fakultě, která často nedosahuje ani výše platů učitelů na středních nebo základních školách (a to nejenom u asistentů či odborných asistentů, ale i u docentů či profesorů). Osobně nevidím řešení v tom, že prostředky, které dostáváme, se zásadně jiným způsobem přerozdělí, ale v tom, že budeme usilovat o to, aby se tyto prostředky zvýšily.
Jinak bych k tomu, co říkají moji kolegové, chtěl ještě dodat, že to, co jsem zveřejnil jsou moje programové teze, nikoliv můj volební program, který v souladu se stanoveným harmonogramem volby děkana PF UK musím předložit do 12. října, což také učiním a zohledním tam jak problém výše našich platů, tak i další otázky, které musí mít děkan na zřeteli, jako je vědecké působení, zahraniční spolupráce nebo třeba i organizace rigorózního řízení.
Sám jste absolventem Právnické fakulty Univerzity Karlovy a od roku 2003 zde vyučujete na katedře Teorie práva a právních učení. S životem na fakultě tak máte bohaté zkušenosti. Co podle Vás patří k hlavním přednostem pražských práv oproti dalším tuzemským právnickým fakultám a v čem by se naopak Právnická fakulta Univerzity Karlovy měla u ostatních fakult inspirovat?
Učit jsem začal vlastně už dříve než v roce 2003. V roce 2000 jsem absolvoval a hned jsem nastoupil do doktorského studia. Moji první pedagogickou zkušenost jsem získal díky prof. Kühnovi, který tehdy odjel asi na 6 týdnů na studijní pobyt do zahraničí a já jsem tenkrát jako začínající doktorand suploval jeho semináře. Učit jsem tedy začal už v roce 2001, máte ale pravdu, asistentem jsem se stal až v roce 2003. Ale zpět k vaší otázce.
Myslím si, že největší výhoda naší fakulty je zároveň její největší slabinou. Největší přednost naší fakulty je její starobylost, tradice a věhlas. S tím se pak pojí tak trochu automaticky i prestiž, která je naší fakultě, jejím učitelům, studentům i absolventů přiznávána. Jak jsem ale napsal do svých volebních tezí, tuto prestiž si musí každá generace studentů i učitelů vždy znovu vybojovat a zasloužit. Není možné odvolávat se na tradici a věhlas a myslet si, že prestiž přijde sama a bez ohledu na to, co se naši studenti naučí a jako absolventi ukážou v praxi, nebo jaké vědecké výkony naši učitelé podají. Každá instituce, která je založená na tradici, je více či méně konzervativní, a tedy také tíhne k tomu být zkostnatělá. Určitě není náhodou, že právní normativismus se nerozvinul v Praze, ale v Brně a nemluví se tak o „pražské škole“ nýbrž o „brněnské škole“. Obdobně je tomu dnes, pokud jde o vývoj českého soukromého práva, kdy vůdčí postavení při přípravě nového občanského kodexu měl prof. Eliáš a tehdejší plzeňská právnická fakulta, přičemž po jeho odchodu z Plzně se těžiště přesunulo spíše než do Prahy, do Olomouce.
Jinými slovy se domnívám, že riziko, že naše fakulta „usne na vavřínech“ je vyšší, než v případě ostatních fakult. Myslím si, že naše fakulta by na „těchto vavřínech“ měla spíš stavět, než usínat.
Co tím „stavěním“ myslíte?
Tím mám například na mysli, že naši studenti a učitelé, mají určitě skvělé příležitosti, pokud se týče možnosti působit v zahraničí, studovat a vědecky bádat. To pak umožňuje našim absolventům, aby právo rozvíjeli nejen na základě našeho národního právního řádu, ale i s ohledem na cizí právní řády v mezinárodních institucích a zahraničních advokátních kancelářích.
Jedním z bodů Vašeho programu je „Důraz na výuku cizích jazyků a výuku v cizích jazycích pro české studenty“. Konkrétně uvádíte, že by studenti měli „více profitovat z přítomnosti zahraničních studentů, kteří na fakultě absolvují výuku v rámci programu Erasmus“. Jak toho chcete docílit?
Na naší fakultě existuje už léta velmi kvalitní kurz v anglickém jazyce pro zahraniční studenty, zejména pro studenty přijíždějící v rámci programu Erasmus. A já se domnívám, že by bylo možné a vhodné, aby si některé předměty zde vyučované mohli zapisovat i čeští studenti magisterského studia. Tím by se docílilo toho, že by měli kontakt se svými zahraničními kolegy a zároveň aby se učili české právo v cizím jazyce a prohlubovali tím své znalosti.
Hned první programová teze se týká státních zkoušek. Uvádíte, že většina studentů státnice považuje za hrozbu, která může zhatit jejich pětileté úsilí o absolvování naší fakulty. Čeho se podle Vás studenti dnes nejvíce obávají a jaké slabiny v současné podobě státních zkoušek vidíte Vy?
Domnívám se, že se velké státnice staly doslova symbolem zla. Studenti je považují za nelegitimní šikanu na konci studia, kdy to, co se podrobně učili v rámci jednotlivých předmětů – a svoje znalosti pak prokázali tím, že prospěli u postupových zkoušek a klauzurních prací – se musejí učit znovu a s nejistým výsledkem být znovu zkoušeni. Z jejich pohledu rozdíl mezi postupovou zkouškou a státní zkouškou spočívá jen v tom, že státnice jsou vlastně tři, resp. čtyři postupové zkoušky složené dohromady, takže matérie, kterou je třeba se naučit, je čtyřikrát tolik a je obtížně zvladatelná. Právě proto státnice představuje hrozbu. A to je také důvodem stále většího a většího tlaku na formalizaci zkoušení, což pak vede k vyprazdňování jejich obsahu.
Co přesně myslíte formalizací zkoušení?
Formalizace zkoušení se projevuje například v tom, že se má pomocí zkouškových podotázek vymezit to, co je předmětem otázky, že se stanovuje přesný harmonogram zkoušení, který vede k tomu, že zkoušení má trvat přesně určitou vymezenou dobu, že se zrušila možnost předčasného ukončení zkoušky v okamžiku, kdy student prokáže fatální neznalost určitého oboru a konečně i v tom, že v případě že student u zkoušky z určitého oboru neuspěje, je zkoušející povinen tuto skutečnost odůvodnit do protokolu a zároveň je třeba poučit zkoušeného, že se k tomu, že byl vyhozen, může písemně vyjádřit. Všechny tyto procesní záruky korektnosti zkoušení ve svém souhrnu vedou k tomu, že se zkoušející musejí více a více soustředit na formu zkoušení, než na její obsah. Navíc mají pocit, že jejich práce, která je nesmírně náročná a vyčerpávající, vlastně není pozitivně hodnocena jako komplexní kontrola znalosti zkoušených oborů, nýbrž se na ně nahlíží spíše jako na potenciálně nebezpečné predátory, které je třeba zkrotit, právě onou zmiňovanou formalizací. To je frustrující a taková práce nemůže nikoho těšit. Proto se taky domnívám, že důvěra ve „velké státnice“ zmizela, nevidím cestu, jak ji obnovit, a proto je namístě velké státnice zrušit.
Říkal jste a ve svém programu to také uvádíte, že cílem oné formalizace zkoušení je spíše než úprava procesu zkoušení, obsahová proměna státnic. Co si pod tím máme představit?
Domnívám se, že k tomu, aby velké státnice studenti přestali chápat jako hrozbu, by musely být zcela jinak koncipovány, tj. musel by se změnit jejich obsah, nikoli jen forma. Jako příklad takové „obsahové“ změny si lze představit, že by existovalo ze všech zkoušených oborů pouze 20 otázek, přičemž by si student vylosoval pouze jednu otázku a na tu by pak odpovídal z hlediska různých zkoušených oborů. Pokud by se zároveň limitoval čas na zkoušení, například na 15 minut celkově, potom by nezbýval prakticky žádný prostor jít v jakémkoliv oboru do detailu, takže by stačilo, aby se studenti naučili nazpaměť připravené otázky. Takovou státnici by pak musel složit skutečně každý, resp. skoro každý. Po mém soudu by taková státnice byla nedůstojná jak pro učitele, tak i pro studenty a její existence by spíše přispěla ke snížení prestiže naší fakulty než k jejímu udržení.
Nebojíte se ale, že zrušením velkých státnic by absolventi fakulty mohli ztratit schopnost propojit si jednotlivá odvětví práva a porozumět přesahům, jakož i vzájemným souvislostem?
Máte určitě pravdu, že zrušení velkých státnic bude ztráta. Myslím si ale, že pokud by velké státnice měly mít například takovou podobu, jak jsem ji před chvílí popsal, stejně nebudou prověřovat to, jak studenti rozumí „přesahům“ a vzájemným souvislostem. V takovém případě budou fakticky zrušeny stejně, bude zachována jen prázdná forma, která bude zbytečně čerpat energii a úsilí jak studentů, tak učitelů. V takové situaci je podstatně lepší přestat předstírat, že státnice mají obsah a zrušit je nejen de facto ale i de iure. Namísto toho se lze soustředit na to, co je nahradí, tj. na „malé státnice“, které naopak mohou svojí náročností získat větší význam, neboť budou prokazovat, že v určitém oboru je uchazeč skvěle orientován, a má tak větší předpoklady se ve svém dalším profesním životě aktivně rozvíjet.
Pane profesore, skutečně se domníváte že malé státnice mohou nahradit ty velké?
To je dobrá otázka, Karolino, a úplně chápu, proč ji kladete tak sugestivně. Máte pravdu, malé státnice jako takové nikdy ty velké nahradit nemohou. Chybí jim totiž právě ona propojenost oborů, které jsou zkoušeny současně. Malé státnice také ale vůbec nemají ty dosavadní velké v nějakém smyslu nahrazovat. Naopak. Malé státnice jsou výrazem zcela nové koncepce studia, která je úplně odlišná od té, na které bylo studium na naší fakultě po dlouhá léta založeno.
Jakou koncepci máte na mysli?
Zjednodušeně řečeno lze tu první, tradiční koncepci, ve které jsem například vystudoval já, charakterizovat jako liberální, neboť je založená na relativně volném režimu studia a náročných státnicích v jeho průběhu a na konci. Druhá koncepce, které se začínáme přibližovat, je založena na náročném průběžném studiu a relativně liberálním zakončení v podobě malé státnice z jednoho oboru. Každá z těchto koncepcí může samostatně fungovat, pokud je však dáte dohromady, fungovat přestanou. To se už dnes projevuje v tom, že zejména velké státnicové obory jsou doslova zavaleny množstvím zkouškových povinností, které musejí zajišťovat. Na všech katedrách ale můžeme pozorovat jev zkoušení, přezkušování a dalšího zkoušení pořád dokola. Důvod, proč je třeba se odhodlat k zásadní změně spočívá podle mého názoru v tom, že současná koncepce přestává být „koncepční“ a začíná se přibližovat ke kolapsu.
Co tedy nahradí velké státnice, když to nemohou být státnice malé?
Domnívám se, že komplexnost velkých státnic nenahradí nic, což je ztráta, se kterou je nutné se smířit s ohledem na současný stav, ke kterému velké státnice směřují. V nové koncepci studia pak bude třeba klást vyšší důraz na nároky závěrečné postupové zkoušky, které budou finální kontrolu studia z dotyčného oboru. Domnívám se, že u těchto zkoušek by měla i nadále zůstat zachována jejich ústní forma, zároveň by však měla být doplněna o písemnou část a mělo by se tak jednat o zkoušku kombinovanou.
Proč se domníváte, že by ústní zkoušky měly zůstat zachovány? Byl jste přece na studijním pobitu na Michiganské univerzitě a pokud vím ve Spojených státech jsou výhradně písemné zkoušky.
Především je třeba uvést, že systém studia v evropských státech a v USA je zcela odlišný, obtížně srovnatelný, což je dáno nejen odlišností angloamerického systému od práva kontinentálního. Výuka práva je v USA založena na tzv. sokratovské metodě, kdy jsou studenti vyučováni tím, že jsou jim kladeny otázky a musí se tak na výuce aktivně podílet. I když je pravdou, že zkoušky mají v USA převážně písemnou podobu, pokud se např. nejedná o moot courty nebo legal skills, jejichž součástí je i ústní prezentace. Tyto zkoušky jsou úplně jinak koncipovány. Především je to tak, že zkouška má do jisté míry charakter soutěže. Proto se také vypisuje pouze jeden termín zkoušky, přičemž známky se udělují podle toho, jaký výsledek student dosáhl ve srovnání s ostatními studenty. Je otázkou fakultní politiky, která se většinou nezveřejňuje, kolik procent studentů může dosáhnout známky A, kolik procent známky B atd. Jak jsem vyrozuměl, většina studentů těchto písemných zkoušek prospěje, jde ale o to, jak. Pokud prospějete se známkou „E“, není to úplně dobrá vizitka z hlediska možnosti dalšího uplatnění v právní praxi.
Domnívám se, že náš systém je koncipován zcela jinak. Na výbornou známku může aspirovat každý, kdo se dotyčnou matérii naučí na „výbornou“, bez ohledu na to, jestli výbornou dostane 10 %, 20 % anebo třeba 50 % studentů dotyčného oboru. To je také důvodem, proč si můžeme doslova „dovolit“ ústní zkoušky, které mají svůj význam z hlediska schopnosti ústně se prezentovat ve stresové situaci. To je dovednost, kterou právník potřebuje, přičemž není naší tradicí a znamenalo by to další zcela zásadní změnu koncepce výuky, pokud by si ji studentu měli osvojovat v rámci nějakého simulovaného soudního procesu, anebo kurzu rétoriky.
Minulý rok se na fakultě spustila nová akreditace. Už nyní se tak studuje v rámci tří odlišných studijních programů. Zrušení velkých státnic by bylo dalším citelným zásahem do podoby studia. Jak byste řešil tuto technickou stránku věci?
Zrušení velkých státnic je nepochybně krokem, který by musel vést k akreditaci nového -v pořadí již 4. studijního programu. Pokud bychom skutečně měli k nové akreditaci přistoupit, vyžadovalo by to předchozí intenzivní diskuzi, kde by se k nové koncepci studia bez velkých státnic mohli všichni zainteresování vyjádřit a mohly by tak být zváženy všechny souvislosti a konsekvence. Pokud by byl skutečně následně akreditován nový studijní program, bylo by nutné umožnit, aby do tohoto studijního programu přestoupili i studenti dosavadních studijních programů. To by bylo technicky možné realizovat tak, že by svoje studium na krátkou dobu přerušili, a potom by byli přijati do nově akreditovaného studijního programu bez velkých státnic. Nedávalo by totiž žádnou logiku, aby později přijatí studenti absolvovali bez toho, že budou skládat velké státnice, zatímco ti, co začali studovat dříve by je ještě absolvovat museli. Kdyby se to stalo, tak jako tak tak by to vedlo k oné vyprázdněnosti státních zkoušek, která nemá smysl.
Máme za sebou téměř dva roky distanční výuky. Po někdy pomalejším rozjezdu postupně téměř všichni vyučující přešli na online výuku, studenti měli k dispozici nahrávané přednášky. Byť osobní kontakt studentů a vyučujících nelze nahradit ničím, možnost opakovaného přehrávání přednášek řada studentů velmi kvituje. Vy ovšem nahrávání a zveřejňování přednášek za vhodné nepovažujete. Proč? Vždyť pokud by byly nahrány všechny přednášky základního kurzu, které by studenti dostali k dispozici, nevzniklo by tím více prostoru pro studium oboru více do hloubky?
Domnívám se, že doba covidová v jistém smyslu jen urychlila trend, který jsme na fakultě mohli pozorovat už dlouhou dobu. Naši studenti na přednášky většinou nechodí, protože docházet na přednášky považují za neúčelné. Za podstatně užitečnější, než docházet na přednášky, považují pochopit, jak právo funguje v praxi, a proto pracují v advokátních kancelářích a krom jiného tím také vydělávají peníze. Domnívám se, že v tuto chvíli již na naší fakultě tak trochu probíhá kombinovaná forma studia. Ve většině případů studenti docházejí na semináře, kde je účast povinná a následně se učí na zkoušky z tzv. koncentrátů, které odpovídají vypsaným zkouškovým otázkám. Tímto způsobem lze zřejmě naši fakultu v současnosti bez obtíží absolvovat. Nahraná přednáška pak často slouží spíše než jako prostředek k pochopení probírané látky jako učební pomůcka k memorování.
Myslím se, že by přednášky takovou funkci mít neměly. Hlavní slabinou je (ne)kvalita takto získaných informací, neboť distanční přednáška neumožňuje osobní kontakt s přednášejícím, který je často garantem oboru, a ani takovou soustředěnost jako prezenční poslech. Přednáška by přeci měla sloužit k tomu, aby studenti aktivně přemýšleli nad tím, co jim je sdělováno. V optimálním případě by měli přicházet na přednášku připraveni a být schopni reagovat a dávat podněty.
Vedení právnické fakulty rozhodlo o tom, že od tohoto akademického roku přednášky v předmětech, kde je zapsáno více jak 50 studentů, tj. prakticky u všech povinných předmětů, budou nahrávány a následně poskytnuty nejméně do konce akademického studentům k opakovanému přehrávání. Máte v úmyslu, pokud byste se stal děkanem, tuto praxi změnit a takto nahrané přednášky studentům zase vzít?
Takovou ambici nemám. V okamžiku, kdy naše vedení rozhodlo tak, jak rozhodlo, už nevidím cestu zpět. Původně jsem se domníval, že poptávku studentů po učební pomůcce, která bude sloužit k memorování, lze naplnit tím, že garanti jednotlivých předmětů připraví jakási namluvená skripta, která mohou být za tímto účelem používána. V tuto chvíli si myslím, že už to možné není, že by to studentům nestačilo.
Stále si ale myslím, že by měla být zachována prezenční forma přednášek, které nebudou nahrávány. Myslím si, že by měly vzniknout dvě řady přednášek. První, která bude určená k opakovanému přehrávání, a druhá, která nahrávána nebude. Tato druhá řada bude sloužit k tomu, aby studenti měli možnost osobního kontaktu s přednášejícím. Taková přednáška ale bude mít zcela jiný charakter než ta, která je nahraná. Měla by být podstatně více interaktivní. Přednášející bude se studenty diskutovat o dotyčném problému, neboť může předpokládat, že si první nahranou přednášku již předem poslechli a materii už znají.
To považují za kompromis, který umožní, aby i nadále existovaly nahrávané přednášky, a zároveň, aby měli studenti možnost osobního kontaktu s vyučujícím.
Letos v říjnu nás čekají volby do Poslanecké sněmovny. Předvolební kampaň kandidujících politických stran a hnutí je proto v plném proudu a číhá na nás na každém rohu. Chystáte i Vy nějakou „předvolební kampaň“ nebo veřejnou diskusi nad Vašimi programovými tezemi?
Určitou formu předvolební kampaně vlastně již vedu. Už na začátku září jsem zveřejnil své programové teze a v návaznosti na to jsem pozval akademické pracovníky a zaměstnance naší fakulty na předvolební setkání, které se uskutečnilo 23. září. Moje předvolební setkání, se studenty je pak naplánováno na 5. října. Obě tato setkání jsou vyhrazena pro to, abych představil svůj program, a také se dozvěděl, co si okolí myslí o tom, co v programu je, ale také o tom, co by v něm ještě mělo být. Na základě těchto diskuzí budu svůj volební program ještě precizovat tak, abych jej do stanovené lhůty se všemi podklady podal.
Zároveň jsme se s dosavadními známými kandidáty shodli na tom, že společně uskutečníme předvolební veřejné diskuse kandidátů na děkana, které se budou konat na naší fakultě ve čtvrtek dne 21. října od 18:00 v místnosti č. 300, v úterý dne 26. října od 18:00 v místnosti č. 120 a na které všechny srdečně zvu.
Rozhovor byl veden dne 24. září 2021
Diskuze k článku ()