Fórum uvedl JUDr. Karel Čermák jr. (advokát a prezident České národní skupiny AIPPI) slovy ke kontroverznímu, avšak klíčovému komunitárnímu patentu EU, přičemž samotné ekonomické pozitivní efekty tohoto nového systému považuje za velmi sporné a zmínil, že podle vrcholného systému rozhodování patentových sporů z komunitárního patentu by mělo být přenesení soudních pravomocí v civilních věcech v plné jurisdikci na nadnárodní nestátní orgány.
Vymáhání práv duševního vlastnictví prostřednictvím poskytovatelů online služeb
Na slova Karla Čermáka dynamicky navázal slovenský advokát JUDr. Martin Husovec (Max Planck Institut for Intellectual Property and Competitive Law, Mnichov) tématem Vymáhání práv duševního vlastnictví prostřenictvím poskytovatelů online služeb a hned v úvodu, v rámci prostředků obrany práv duševního vlastnictví online, označil strategii neprávního vymáhání práv duševního vlastnictví za postup velmi efektivní v řešení duševně-vlastnického sporu, a to jak z pohledu ekonomického, tak i co se rychlosti, účinnosti a konečného výsledku uspokojení týče. Je to právě proto, že ve specifickém internetovém prostředí často nemusí být právní vymáhání tím nejefektivnějším způsobem, ba naopak. Přes jistě velmi účinné metody tzv. business pressure (např. nalezení společného udavatele/společného klienta k vyvíjení tlaku na protistranu), external pressure (využití státních orgánů, aby se věcí zabývaly, čímž je vyvíjen externí tlak na regulaci) nebo i ustanovení § 12 odst. 5 autorského zákona, případně ustanovení § 2976 an. NOZ (nekalá soutěž), kdy volba takových postupů může narazit nejen na primární právo a nedostatečnou harmonizaci v komunitárním právu, které by mohly značně limitovat v dalším postupu uplatňování práva, bylo stále apelováno na elegantnost neprávních prostředků jako na první možnou úvahu v rámci sporu. Přednáška byla doplněna zajímavými případy z praxe.
Naopak v příkladech uplatňování právních prostředků se Martin Husovec zaměřil na oblast internetových vyhledávačů a tzv. embeddingu, tedy téma, které je nejen ve spojitosti se společností Google velmi aktuální. Jako nejpodstatnější, avšak velmi spornou záležitost, zmínil právě problematiku určení/pojmenování toho, kdo pracuje se svým a kdo s cizím obsahem – kdy používá dotyčný např. dílo/ochrannou známku a kdy je nepoužívá ve smyslu práva. Odpovědi pak v praktickém odrazu považuje spíše za umělé, postrádající jednotnou logiku, kdy jde o jakousi „komerci“. Jinými slovy, přijaté řešení je v konečném důsledku přizpůsobeno tomu, jakého výsledku chceme dosáhnout. Což dle slov Martina Husovce právě potvrzuje judikatura Soudního dvora. V souvislosti s online prostředím byla také zmíněna otázka vysílání/broadcastingu/streamingu, právě pro variabilitu okolností, jako je decentralizované a centralizované poskytování, způsob jakým je přístup do archivu umožněn apod. V posuzování povahy činnosti jsou tyto aspekty zásadní, jelikož jedna služba nemusí znamenat jednu a tu samou činnost, podobnou nebo stejnou službu lze poskytovat různými způsoby. Na různou povahu činnosti bylo upozorněno i v návaznosti na různé oblasti práva (známkové, autorské…), přičemž v každé z oblastí se dospívalo k diametrálně rozdílným závěrům v rozhodnutí. V konkrétních praktických příkladech nebyla potom opomenuta komparace rozhodnutí amerického soudu, německého, rakouského, francouzského, britského, Soudního dvora EU atd., kde jistě nelze hovořit o harmonizaci, spíše jako o kontextové záležitosti daného případu. Příkladem byly uvedeny případy společností Innoweb, Svensson, BestWater, ITV Broadcasting, UPC nebo Google France. Zoomovalo se i na detaily tzv. informační společnosti, institut výlučné odpovědnosti, pasivního hostingu atd. V závěru zaznělo, že mnoho případů bylo v konečném důsledku rozhodnuto na základě právní úpravy lidských práv a svobod. Komu je téma blízké, určitě nalezne spoustu zajímavých informací v publikaci Martina Husovce Odpovědnost na internetu podle českého a slovenského práva, která je přístupná online.
Aktuální otázky judikatury ve věcech průmyslového vlastnictví
Druhou půli fóra započal JUDr. Jiří Macek (předseda senátu Vrchního soudu v Praze) tématem Aktuální otázky judikatury ve věcech průmyslového vlastnictví, a to s praktickými příklady navázanými na konkrétní ustanovení. Průmyslově-právní specializovaný senát se potýká se značným nárůstem podílu předběžných opatření coby rychlého dosažení ochrany práva, a tvoří tím až jednu třetinu jeho odvolací agendy. Taková opatření s sebou samozřejmě nesou spoustu negativních důsledků, zejména pak v rámci přiznávání újmy z předběžného opatření.
Pokud jde o příslušnost soudu týkající se předběžných opatření ve věci průmyslových práv, bude podle § 74 o.s.ř. příslušný Městský soud v Praze, tedy specializovaný soud podle § 39 zák. 6/2002 Sb. a podle § 6 odst. 1 speciálního zákona 221/2006 Sb., což by měla být pro účastníky výhoda, vzhledem k existenci specializovaných senátů a jejich postupně nabyté praxi v dané oblasti. Dle slov Jiřího Macka jde tedy o úpravu speciální, takže i když je žalováno z titulu nekalé soutěže a z titulu ochrany práv vlastníka ochranné známky, tak je třeba dát přednost této speciální úpravě, a i jiné krajské soudy budou tedy věc předávat Městskému soudu v Praze. Pokud jde o konkrétní příklady rozhodnutí v této věci, odkázal Jiří Macek na rozhodnutí 3 Cmo 343/2008 nebo rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 2835/09 z roku 2011.
Vrchní soud se zabýval i dalšími průmyslovými právy, nejen tedy těmi, která jsou pod čarou v zákoně č. 221/2006 Sb. uvedena prostřednictvím poznámky. Zabýval se například také obchodní firmou a bylo poukázáno na právní větu z jednoho takového rozhodnutí: „Práva k obchodní firmě nepochybně náleží mezi práva průmyslová, nároky z těchto práv obchodní firmy pak mezi nároky vycházející z průmyslového vlastnictví a tohoto vlastnictví se týkající, jak jsou zahrnuty v úpravě § 6 odst. 1 písmene a) zák. 221/2006 Sb.“ Čili věcně příslušný i k těmto věcem bude Městský soud v Praze.
Jiří Macek poukázal na otázky obchodní firmy, které se spolu s NOZ opět otevřely, když úprava § 423 NOZ už neobsahuje úpravu, kterou obsahoval § 10 a § 12 ObčZ (tj. zvláštní nároky z titulu obchodní firmy). Ustanovení § 423 tak odkazuje na úpravu nekalo-soutěžní, čili na § 2976 NOZ an. Což nic neznamená v posouzení práva k obchodní firmě, práva, které má Vrchní soud stále za právo průmyslové a pokud je uplatňován nějaký nárok, pak jde tedy o nárok, který patří rozhodnout Městskému soudu v Praze.
Obdobně se v únoru 2014 senát zabýval nároky z licenční smlouvy (§ 2358 NOZ), která se týkala předmětu průmyslového vlastnictví. Právní věta v rozhodnutí uvádí, že pokud žalobce opírá své žalobou uplatněné nároky o licenční smlouvu v předmětu průmyslového vlastnictví, tedy o poskytnutí výkonu svých práv z průmyslového vlastnictví žalovanému, jde o spor o nároky vycházející z průmyslového vlastnictví, spor, jenž je tedy opět povolán rozhodnout Městský soud v Praze podle zákona o soudech a soudcích č. 6/2002 Sb. a podle zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví č. 221/2006 Sb.
Dle slov Jiřího Macka v těchto záležitostech totiž vznikla jakási pochybnost, zda jde převažující měrou o obligaci/závazkové právo a příslušnost obecných soudů nebo jde-li o (předmětem) specializovanou oblast, přičemž se soud přiklonil právě k zachování příslušnosti Městského soudu v Praze. Jiří Macek nepopírá, že nejistotu ohledně naplnění pojmu průmyslového vlastnictví (práv z průmyslového vlastnictví) NOZ neodstranil. Pochyby o tom, zda know-how, obchodní tajemství atd. náleží či nenáleží do práv průmyslových, přetrvávají. V každém případě spory budou žalovány z titulu nekalé soutěže, kde bude příslušnost krajských soudů.
Jiří Macek také upozornil, že jinak než příslušnost v rámci předběžných opatření bude určena příslušnost k zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se duševního vlastnictví, čili podle úpravy § 78b a násl. o.s.ř., kdy zajištění realizuje krajský soud, a to podle místa, kde je ten předmět důkazního prostředku zajišťován. Tento soud je následně příslušný také k případnému řešení újmy z takového zajištění důkazního prostředku. Naproti tomu věc samotná může být posuzovaná jako specializovaná u Městského soudu v Praze. Co se týče sporů o zajišťování předmětu důkazního prostředku, jejich četnost bývala větší než nyní (naposledy bylo Vrchním soudem rozhodováno o odvolání proti takovému zajištění v únoru tohoto roku).
V souladu s § 169 odst. 2 o.s.ř. nyní usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu a návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví, nemusí být odůvodněno.
S námitkami odvolatelů se Vrchní soud vyrovnává odkazováním na zákonnou úpravu, vedle toho též na novější rozhodnutí Ústavního soudu (například II. ÚS 715/14 z dubna 2014).
Pokud jde o vlastní zásady pro vydání předběžného opatření, pak se Vrchní soud přidržuje stanoviska Nejvyššího soudu dle známého rozhodnutí sp. zn. Cpjn 19/2006, které vyšlo také ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2007.
Jestliže je předmětem ochrany ochranná známka, potom je potřeba aby navrhovatel osvětlil soudu, proč trvá na tom, aby povinný ochrannou známku neužíval, tedy že nejde o vyčerpání práv (žalovaný se totiž obvykle brání tím, že nakupuje, překupuje atd., výrobky takto označené, což lze samozřejmě připustit).
Ještě komplikovanější jsou petity týkající se ochrany technických řešení, patentů, užitných vzorů, kdy se pro určité případy doporučuje i doložení jednoduchého nákresu spolu s petitem. Jiří Macek upozornil na mělkou hranici mezi určitostí petitů. Na základě případu, kdy soud prvního stupně odmítl předběžné opatření pro neurčitost, a to konkrétně pojmu „nenakládat“ (s ochrannými známkami zapsanými…), vyvstala otázka posouzení takové (ne)určitosti, kdy Vrchní soud nejen na základě § 76 odst. 1 písm. e) o.s.ř., ale především na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1708/2011, dospěl k závěru, že pojem „nakládat/nenakládat“ je pojmem dostatečně určitým. Dále Jiří Macek podotkl, že by k věci petitů navrhovatel neměl přistupovat z podoby svého práva, ale na základě toho, jakým způsobem je jeho právo porušováno (z projevu nekalé soutěže, z projevu zásahu do průmyslového práva…). V případě, že je předběžné opatření podáno před zahájením řízení, měla by být ukládána navrhovateli povinnost podat žalobu ve věci samé podle § 76 odst. 3 o.s.ř. a zároveň taková žaloba musí korespondovat s předběžným opatřením, musí na něj navazovat. Bez podání žaloby ve stanovené lhůtě ve věci samé předběžné opatření zaniká. Často se stává, že navrhovatelé žalují z jiného důvodu a žaloba vztahující se k předběžnému opatření tedy v konečném důsledku není podána. K případu, kde bylo možné věc posuzovat i z pohledu nekalosoutěžního, bylo potom Jiřím Mackem citováno ze znění judikátu následovně: „Podání přihlášky ochranné známky k určitému označení, jež není nijak dosud chráněno a jež může, pod řízením příslušného úřadu, být zapsáno jako ochranná známka, samo o sobě v zásadě nelze označit za projev nekalé soutěže.“ Tedy v soutěžních vztazích samotné podání přihlášky ještě nemusí být nekalosoutěžním jednáním.
Odpovědnost za škodu nebo jinou újmu způsobenou z nařízení předběžného opatření nese ten, kdo o nařízení požádal bez zřetele k tomu, zda předběžné opatření bylo nařízeno v souladu se zákonem či nikoli. Podstatné je jen to, že k zániku či ke zrušení předběžného opatření došlo z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno. A opět byly zmíněny inspirativní příklady rozhodnutí: sp. zn. 29 Cdo 3137/2007 (předběžné opatření a nárok na náhradu újmy) a 23 Cdo 2416/2012 (škoda vzniklá „jinak“) ze dne 29. listopadu 2012.
Fórum bylo uzavřeno napínavou diskuzí zrozenou z podnětných otázek přítomných odborníků v této oblasti a bylo zřejmé její smělé pokračovaní i na následném plenárním shromáždění AIPPI.
Diskuze k článku ()