Připouští současná právní úprava pohyb elektrokoloběžek tam, kde se s nimi běžně setkáváme?

Jakkoliv nelze opomíjet přínos elektrokoloběžek pro jejich uživatele a životní prostředí, nutně se tato vozidla dostala do hledáčku normotvůrců usilujících o zakotvení limitů a pravidel jejich užití, jakož i obcí, které s jejich provozem nejsou spokojeny. Větší diskuse na téma právní úpravy elektrokoloběžek vyvolalo rovněž množství nehod, při nichž došlo ke zranění jak řidičů elektrokoloběžek, tak ostatních účastníků provozu, včetně chodců. Za poslední dobu se k pochybnostem o bezpečnosti těchto vozidel přidaly taktéž pochybnosti o jejich ekologičnosti, k čemuž je však nutno podotknout, že motor elektrokoloběžek, které v mnohém mohou suplovat automobilovou, potažmo městskou dopravu, nespotřebuje pro svoji jízdu zdaleka takové množství energie, jaké spotřebuje elektromobil, který sám o sobě přišel na trh jako ekologičtější verze automobilu. Bez nadsázky lze konstatovat, že se elektrokoloběžky, v návaznosti na rozmach elektrokol a dalších alternativních dopravních prostředků, rozšířily během relativně krátké doby prakticky po celém světě, Českou republiku nevyjímaje. [7][6][5][4]

Následující řádky budou věnovány povaze elektrokoloběžky jako druhu vozidla dle českého právního řádu a související odpovědnosti jejich řidičů, přičemž vozidlem bude pro účely této práce rozuměno vozidlo ve smyslu zákona o provozu na pozemních komunikacích, tj. rovněž jízdní kolo a koloběžka. [8]

Elektrokoloběžka na pozemních komunikacích v České republice

Není pochyb o tom, že včasná reakce na oblibu nových druhů vozidel, jakými jsou elektrokola, segwaye, či právě elektrokoloběžky, představuje stále aktuálnější výzvu pro českou i evropskou legislativu. Na rozšíření trhu s elektrokoly reagovala např. evropská směrnice o schvalování typů dvoukolových a tříkolových motorových vozidel, která ze své působnosti vyjímala elektrokola, která byla vybavena přídavným motorkem, jejichž výkon nepřesahoval 0,25 kW. Směrnici po příchodu elektrokoloběžek a dalších nově hojně užívaných typů vozidel nahradilo nařízení o schvalování dvoukolových nebo tříkolových vozidel a čtyřkolek a dozoru nad trhem s těmito vozidly (dále jen „evropské nařízení“), které v čl. 2 odst. 2 písm. j) vyjímá ze své působnosti také „vozidla, která nejsou vybavena alespoň jedním místem k sezení“, tedy typicky elektrokoloběžky. Česká právní úprava se evropského pojetí motorových vozidel přidržela jen částečně, když provázaná legislativa vztahující se k užití elektrokoloběžek na pozemních komunikacích vykazuje odlišnosti v povaze elektrokoloběžek při pohybu po jednotlivých typech komunikací, přičemž je v řadě případů nezbytné – pro nekomplexnost právní úpravy – užít analogie.[14][13][12][11][10][9]

Druh vozidla dle českého práva

Definici elektrokoloběžky české právo přímo nepodává. Zákon o provozu na pozemních komunikacích uvádí, že „Jízdním kolem se z hlediska provozu na pozemních komunikacích rozumí i koloběžka.“ Neznamená to však nutně, že totéž platí po přidání motorku, tj. že elektrokolem se rozumí elektrokoloběžka. Elektrokoloběžka jako vozidlo vykazuje určitá specifika, která je nutné překlenout výkladem a analogií k jiným dopravním prostředkům. Vyhláška o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (dále jen „vyhláška“) stanoví, v částečném souladu s evropskou právní úpravou, že jízdní kolo může být vybaveno pomocným motorkem, jestliže jeho výkon nepřesáhne 1 kW a jestliže maximální konstrukční rychlost nebude vyšší než 25 km/h. Předmětná vyhláška současně stanoví, že pro její účely se za jízdní kolo považuje rovněž koloběžka. Zatímco na evropské úrovni je elektrokoloběžka z kategorie motorových vozidel vyňata již pro absentující místo k sezení, dle české právní úpravy je zřejmě rozhodující míra, v jaké lze užít analogie k jízdním kolům, na které právní normy zpravidla odkazují. Za povšimnutí nicméně stojí, že zatímco evropské nařízení vyjímá ze své působnosti elektrokola s přídavným motorkem o maximálním výkonu 250 W, česká legislativa omezuje výkon elektrokol maximální hranicí 1 kW, přičemž na omezení maximální rychlosti a stejně tak na požadavku, aby se jednalo o motorek přídavný, se obě úpravy shodují. Ačkoliv maximální rychlost a výkon dávají z hlediska odlišení elektrokol od motorových vozidel smysl, v požadavku „dodatečného“ přidání motorku rozumné opodstatnění nenalézám.[19][18][17][16][15]

V souladu s uvedeným lze soudit, že elektrokoloběžka, je-li pomocným motorkem splňujícím shora uvedené požadavky pro jízdní kola vybavena dodatečně, považuje se pro účely vyhlášky za jízdní kolo, a v důsledku tedy za klasickou koloběžku. Problém nicméně spočívá v tom, že elektrokoloběžky jsou per se v drtivé většině případů vybaveny zabudovaným motorkem, leč splňujícím stanovené limity výkonu a rychlosti. V případě elektrokoloběžek rovněž není, na rozdíl od elektrokol, sporu o tom, zda je převažujícím způsobem pohonu motorek nebo lidská síla, neboť k jejich pohonu slouží, vyjma prvního uvedení elektrokoloběžky do pohybu, takřka výlučně zabudovaný motorek, a nejedná se tedy o motorek toliko pomocný, ale motorek, který zajišťuje pohon koloběžky výlučně, bez užití lidské síly. Neoddiskutovatelným rozdílem mezi elektrokoly a elektrokoloběžkami je tedy způsob jejich pohonu, kdy elektrokola jsou dle vyhlášky považována za jízdní kola toliko při instalaci pomocného motorku, přičemž elektrokoloběžka není poháněna ani částečně lidskou silou, ale motorkem, který je navíc zabudovaný, nikoliv ke koloběžce dodatečně přidaný. Maximální dosažitelná rychlost i výkon baterie jsou však v případě elektrokol i elektrokoloběžek obdobné, kdy většina elektrokoloběžek disponuje bateriemi o maximálním výkonu 350 W, a jejich maximální rychlost činí 25 km/h.[20]

Z uvedených důvodů by měla být elektrokoloběžka dle současné české právní úpravy, navzdory plnění limitů stanovených pro elektrokola, motorovým vozidlem. Stejný závěr vyplývá rovněž z metodiky Ministerstva dopravy, leč je rovněž možné soudit, že stěžejním rozlišovacím znakem pro stanovení, zda elektrokoloběžku považovat za jízdní kolo či za motorové vozidlo, je z pohledu Ministerstva dopravy výkon a maximální rychlost. Z mého pohledu je stěžejním, a současně opodstatněným kritériem plédujícím pro závěr o vhodnosti považovat elektrokoloběžku za motorové vozidlo, toliko převažující způsob pohonu, kterým v případě elektrokoloběžky není lidská síla. Na druhou stranu je nutno podotknout, že elektrokoloběžky svými konstrukčními vlastnostmi nepředstavují potenciálně vyšší riziko závažnosti způsobené dopravní nehody než elektrokola. Navzdory způsobu, kterým jsou uvedeny do pohybu, je jejich zastavení zpravidla okamžitější než zastavení elektrokola, přičemž již samotné vypnutí motorku – bez nutnosti brzdit – pohyb elektrokoloběžky výrazně zpomalí.[23][22][21]

Lze tedy shrnout, že elektrokoloběžky jsou z kategorie motorových vozidel podléhajících správním a technickým požadavkům ve smyslu evropského nařízení vyňaty, nicméně v rámci českých předpisů je jejich postavení poměrně nejasné. Je otázkou, proč doposud nebyla v případě elektrokoloběžek zvolena obdobná cesta novelizací právní úpravy, jako se tomu stalo u vozítek segway, která v mnoha ohledech vykazují větší podobnost s elektrokoloběžkami než elektrokola, leč na ně zákon pohlíží spíše jako na chodce a ukládá jim tomu odpovídající povinnosti. Osobně spatřuji možnosti užití elektrokoloběžek někde na pomezí elektrokol a vozítek segway, když rychlostně se přibližují elektrokolům, avšak jejich výskyt na chodnících a v pěších zónách je stále poměrně častý.[27][26][25][24]

Pohyb po pozemních komunikacích

Aby bylo možné stanovit, po jakých komunikacích a jakou rychlostí se lze na elektrokoloběžce pohybovat, je nezbytné vyjít ze zjištění, jaký druh vozidla elektrokoloběžka představuje, a zabývat se jednotlivými kategoriemi pozemních komunikací, jak je chápe zákon o pozemních komunikacích a související předpisy.

První z kategorií pozemních komunikací představují dálnice. Jak bylo uvedeno výše, není z hlediska současné právní úpravy postaveno najisto, zda je možné elektrokoloběžku považovat za motorové vozidlo, či nikoliv. Při obou závěrech je však, s ohledem na nejnižší přípustnou rychlost pohybu motorovým vozidlem po dálnici, která činí zásadně 80 km/h, uvažování provozu elektrokoloběžky na dálnici – doposud – bezpředmětné. Lze nicméně soudit, že bude-li v budoucnu elektrokoloběžka dosahovat rychlosti nezbytné pro účast v dálničním provozu, nebude nadále možné pohlížet na ni jako na obdobu elektrokol, a uplatní se vůči ní právní úprava vztahující se na motorová vozidla. Nepovažuji nicméně za vhodné užívat rychlost a výkon motorku jako základní (natož jediný) rozlišovací atribut, neboť na elektrokole, a dokonce na klasickém jízdním kole, je možné – alespoň prozatím – dosáhnout zpravidla vyšší rychlosti než na elektrokoloběžce.[28]

Silnice I., II., a III. třídy mohou být v současné době legálně užívány pro jízdu na elektrokoloběžkách, a to jak při pohledu na elektrokoloběžku jako na motorové vozidlo, tak při uvažování elektrokoloběžky jako obdoby jízdního kola, a to se všemi důsledky pro to plynoucími. Zůstává nicméně otázkou, jak mají řidiči elektrokoloběžek postupovat, je-li při okraji silnice zřízen pruh pro cyklisty, který je svojí povahou cyklostezkou. Pro vhodnost užití pruhu cyklostezky svědčí požadavek plynulosti provozu, budeme-li však lpět na označení elektrokoloběžky jako motorového vozidla, bude pohyb elektrokoloběžek v těchto pruzích a priori vyloučen, neboť motorová vozidla nemají zásadně vjezd na cyklostezky povolen. Z mého pohledu je pro všechny účastníky provozu na pozemních komunikacích žádoucí, aby elektrokoloběžky mohly legálně užívat pruhu pro cyklisty, což se v současné době také fakticky děje. Uvedené svědčí jednak požadavku plynulosti silničního provozu, kdy elektrokoloběžky se svojí rychlostí přibližují spíše vozidlům pohybujícím se po cyklostezkách, jednak požadavku prevence, kdy není žádného rozumného důvodu navyšovat situace nutného objíždění překážek, resp. pomalejších účastníků silničního provozu ze strany řidičů motorových vozidel. V zásadě je taktéž možno říci, že řidiči motorových vozidel prozatím nejsou v dostatečné míře zvyklí na to, že vidí-li stojícího či pomalu se pohybujícího člověka u kraje vozovky, nemusí se jednat o chodce, nýbrž o účastníka silničního provozu jedoucího na elektrokoloběžce, v kterémžto případě nebude pro řidiče motorového vozidla vždy jednoduché odhadnout trajektorii pohybující se osoby. [31][30][29]

Místní a účelové komunikace v zásadě mohou pro pohyb elektrokoloběžek posloužit. Je však nezbytné brát v potaz, že obce mohou provoz na těchto komunikacích upravit, resp. omezit sice v souladu se zákonem, avšak dle vlastního uvážení. Paradoxní situace může nastat na již zmiňovaných cyklostezkách, které jsou dle zákona o pozemních komunikacích buďto účelovou komunikací, nebo místní komunikací. Jízda na elektrokoloběžce po cyklostezce by poté nutně představovala jednání contra legem.[33][32]

Zde si opět dovolím komparaci s právní úpravou platnou pro vozítka segway. Ta mají ze zákona povolenu jízdu po cyklostezkách, a to jak – pakliže jsou vyznačeny – v pruzích pro chodce, tak v pruzích pro cyklisty. Krom toho se vozítka segway mohou, při splnění zákonem stanovených podmínek, pohybovat po chodnících či silnicích. Zákonodárce zde zcela legitimně reagoval na rychle rostoucí oblibu vozítek segway, přičemž doposud nevíme, zda lze obdobné řešení očekávat taktéž u elektrokoloběžek. Ty se prozatím dle vyjádření Ministerstva dopravy po cyklostezkách pohybovat mohou, přičemž jejich provoz není regulován na základě toho, zda se jedná o motorové vozidlo či nikoliv, avšak limitací jejich výkonu a maximální rychlosti, čímž jsou dle mého názoru naplněny podmínky pro to, abychom je mohli pro účely zákona považovat za elektrokola, pouze parciálně.[35][34]

Jízdě elektrokoloběžek po chodnících a v pěších zónách se snaží mnohá města zabránit. Lze se však domnívat, že takové úsilí je, vzhledem ke znění zákona, poněkud nadbytečné. Zákon výslovně zakazuje pohyb po chodnících jiným účastníkům než chodcům, není-li pro takové účastníky zákonem připuštěna výjimka. Ať tedy budeme elektrokoloběžku považovat za jízdní kolo či motorové vozidlo, je pohyb na ní po chodníku a priori vyloučen, přičemž je povoleno elektrokoloběžku toliko vést, a to za splnění požadavku neohrožení ostatních chodců.[39][38][37][36]

Přestože tedy zákon pro pohyb elektrokoloběžek po cyklostezkách vyznívá spíše nepříznivě, je to pravděpodobně snaha o zamezení jejich jízdy po chodnících a silnicích, která elektrokoloběžkám vjezd na cyklostezky fakticky umožňuje. Na základě znění zákona dospívám k závěru, že se elektrokoloběžky, jakožto motorová vozidla, mohou – vzhledem k převažujícímu způsobu jejich pohonu – legálně pohybovat toliko po silnicích, a to mimo cyklostezky. Takový stav však nesvědčí plynulosti provozu, kterému se snaží obce napomáhat právě zřizováním cyklostezek – pruhů pro cyklisty, kteří v zásadě nedosahují takové rychlosti, jaké motorová vozidla. Poněkud nelogicky se pak právní úprava omezení maximální rychlosti vztahuje na elektrokoloběžku jako motorové vozidlo, a na elektrokolo nikoliv, přičemž je však nutno podotknout, že především na českých silnicích by z mého pohledu nebylo rozumné, aby elektrokoloběžky, vzhledem ke svým konstrukčním vlastnostem, dosahovaly rychlosti vyšší než 25 km/h.[40]

Exkurz do odpovědnosti řidičů a provozovatelů elektrokoloběžek

Jízda na elektrokoloběžce nemusí vždy znamenat výlučně užitek pro jejich řidiče, nýbrž může nastat situace, kdy řidič elektrokoloběžky ohrozí či způsobí újmu ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích, resp. ohrozí či poškodí majetek či jiný právem chráněný statek, kterým je v dopravním právu především zájem na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Právní povaha elektrokoloběžky jako dopravního prostředku má významný vliv na posouzení veřejnoprávní i soukromoprávní odpovědnosti jejich řidičů.[42][41]

Veřejnoprávní odpovědnost

Porušení veřejnoprávní povinnosti řidičem elektrokoloběžky může vyústit ve spáchání přestupku nebo trestného činu. Hranici mezi přestupkem a trestným činem určuje zpravidla stupeň společenské škodlivosti a intenzity provinění, kterého se pachatel dopustil.

Přestupky související s jízdou na elektrokoloběžce můžeme nalézt v zákoně o provozu na pozemních komunikacích, v zákoně o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a v zákoně o některých přestupcích, spolu se zákonem o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Přestupky, kterých se může řidič elektrokoloběžky dopustit, mohou v první řadě souviset s nesprávně zvolenou pozemní komunikací či provozem vozidla. Rovněž může spáchání přestupku spočívat v ohrožení či způsobení újmy ostatním účastníkům provozu z důvodů na straně řidiče vozidla. Je nesporné, že povaha elektrokoloběžky, tj. určení, zda se jedná o motorové či nemotorové vozidlo, má význam pro posouzení, jakého přestupku se může její řidič, resp. provozovatel, dopustit. Takový závěr však vyžaduje jasné určení povahy elektrokoloběžek a stanovení možností jejich užití.[50][49][48][47][46][45][44][43]

Stejně jako u přestupků, může se i v případě trestných činů souvisejících s provozem a řízením elektrokoloběžky jednat o delikty ohrožovací, či poruchové.[52][51]

Soukromoprávní odpovědnost

V souvislosti s pojetím soukromoprávní odpovědnosti provozovatele vozidla převládá závěr, že zvláštní povaha provozu elektrokoloběžky zakládá objektivní odpovědnost provozovatele vozidla. Tím je zajištěna účinná ochrana poškozeným, kterým vznikla škoda z rizikové činnosti, která není člověkem plně ovladatelná. V případě prostředků, k jejichž pohonu je obvykle užívána lidská síla, se o provoz dopravy ve smyslu založení objektivní odpovědnosti jedná toliko tehdy, je-li pohon zprostředkován dopravním prostředkem. [56][55][54][53]

Lze se nicméně ztotožnit s názorem, že objektivní odpovědnost by neměla být založena toliko na převažujícím způsobu pohonu, nicméně je nutné posuzovat nebezpečnost, kterou elektrokoloběžka jako dopravní prostředek vykazuje. Nelze totiž bez dalšího přijmout závěr, že hrozící nebezpečí je v případě elektrokoloběžky vyšší, než kupříkladu u jízdního kola, potažmo elektrokola.[58][57]

Závěr a úvahy de lege ferenda

Elektrokoloběžky mají nesporný vliv na dnešní dopravu. Jejich povaha jako dopravního prostředku je v České republice – navzdory sporům o možnosti jejich užití – stále nejasná. Některé obce se snaží korigovat přítomnost elektrokoloběžek v pěších zónách či na cyklostezkách, k čemuž jim slouží komunální předpisy. Na celostátní úrovni je však jejich právní úprava z mého pohledu v otázce jejich provozu nedostatečná, a co se týče odpovědnosti jejich provozovatelů, jeví se právní úprava dokonce jako neadekvátní. Elektrokoloběžky z mého pohledu nepředstavují větší riziko pro cyklostezky, než kupříkladu elektrokola či klasická jízdní kola bez motorku. 

Právní úprava by měla především reflektovat odlišnosti jednotlivých skupin uživatelů elektrokoloběžek. První jsou pravidelní řidiči elektrokoloběžek, kteří užívají elektrokoloběžku prakticky denně, kupříkladu k jízdě do zaměstnání. Právě pro tyto řidiče by představovalo zapovězení cyklostezek pro elektrokoloběžky neadekvátní krok špatným směrem. Druhým typem jsou nahodilí uživatelé elektrokoloběžek, kteří využívají prostředků sdílené dopravy, a to nikoliv pravidelně. Může se jednat především o turisty, kteří se tímto způsobem pohybují v pěších zónách, přičemž jejich schopnost ovládat elektrokoloběžku může být jakákoliv. Právě tyto osoby jsou dle mého názoru důvodem, proč jsou elektrokoloběžky – navzdory jejich praktičnosti a celkovému užitku – velkou částí populace považovány za nebezpečné a zdraví ohrožující. V tomto směru je úkolem legislativy, aby se snažila redukovat ty případy užívání elektrokoloběžek, které spadají do druhé z uvedených kategorií, a především pro tyto případy vytvořila funkční právní rámec.

Vhodné by v tomto směru bylo inspirovat se některou ze zahraničních úprav, které jsou sice dosti různorodé, avšak dokázaly se ve značné míře s nástupem elektrokoloběžek dle vlastního uvážení vypořádat, a v adresátech příslušných norem zpravidla nevyvolávají takovou míru nejistoty, kterou nutně pociťuje velké procento českých řidičů. Zároveň se české obce, ve kterých funguje zmiňovaný systém sdílené dopravy elektrokoloběžek, ocitají v situaci, kdy se musejí rozhodnout, zda vyhoví uživatelům elektrokoloběžek, či jejím odpůrcům, pročež je nutné zvolit určitý postup.[60][59]

Soukromoprávní i veřejnoprávní odpovědnost z provozu elektrokoloběžky by měla být dle mého názoru úměrná povinnostem, které na provoz elektrokoloběžek klade veřejné právo a vice versa. Naopak, je-li současný stav takový, že provozovatel elektrokoloběžky odpovídá za způsobenou škodu objektivně, měla by být tato skutečnost reflektována v právu veřejném. To pohlíží na elektrokoloběžky spíše jako na motorová vozidla, přičemž jejich analogie s elektrokoly není, především z důvodu jejich výlučně motorového pohonu, dle současné právní úpravy úplně správná. Fakticky však elektrokoloběžky zaujímají místo v určitém právním vakuu, které je pozvolna vyplňováno právě prostřednictvím pravidel stanovených pro elektrokola.

Analogie s elektrokolem, potažmo jiným dopravním prostředkem, však znamená pro elektrokoloběžku zásadní právní otázku, neboť zákonná úprava motorových vozidel a jízdních kol se značně liší. Vzhledem ke specifikům, která elektrokoloběžka jako dopravní prostředek vykazuje, je však taková analogie do značné míry vyloučena. Je prozatím nutné vypomáhat si stanovisky Ministerstva dopravy a dalších orgánů povolaných k objasnění otázek souvisejících s užitím příslušných ustanovení zákona. Takový závěr je však nadále – vzhledem k oblibě a rychlému nárůstu počtu elektrokoloběžek v provozu – nedostačující. Dle současné právní úpravy lze totiž dospět spíše k závěru, že elektrokoloběžky jsou motorovými vozidly. Pokud bychom však dané přijali bez dalšího, znamenalo by to závěr, kdy by se elektrokoloběžky praeter legem nemohly pohybovat po cyklostezkách, pakliže by pro ně nebyla zákonem stanovena výjimka, a pro své konstrukční vlastnosti a absentující splnění povinností ukládaných motorovým vozidlům, ani po silnicích. Zřejmě se tak musíme do doby, než bude právní úprava elektrokoloběžek v rámci českého práva vhodně doplněna, spokojit s faktickou aplikací norem, které z právního hlediska nedávají vždy úplný smysl.

Nelze vyloučit, že do budoucna bude provoz elektrokoloběžek znamenat pro jejich řidiče a provozovatele takové povinnosti, jakými jsou zápis do registru silničních vozidel, kontroly technické způsobilosti k provozu, či povinné pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Na druhou stranu nelze odmítnout ani závěr, dle kterého bude na elektrokoloběžky dopadat právní úprava vztahující se na elektrokola, a to v plném rozsahu. S ohledem na stále rostoucí oblibu elektrokoloběžek a možnosti jejich praktického využití jak v obcích, tak na cyklostezkách mimo ně, však nalézám ideální řešení v přijetí právní úpravy dopadající výlučně na elektrokoloběžky, která bude schopna pojmout specifika těchto dopravních prostředků, a jednou provždy odpovědět na palčivé otázky jejich zastánců i odpůrců. [61]

Domnívám se, že v současné době převažuje nad aktuální právní úpravou veřejný zájem na užívání elektrokoloběžek jako dopravního prostředku praktického, ekologického, a vlastně i zábavného.

---

Srov. § 2927 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, či § 151 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.[1]