Postavení profesionálního sportovce dle českého právního řádu

Tento článek nemá ambici pojmenovat veškeré problémy, se kterými se lze setkat v rámci fungování profesionálních sportovců v České republice. To by ostatně mohlo být předmětem několika vědeckých prací o nepoměrně širším rozsahu. V textu se snažím zejména popsat základní úskalí této oblasti ve snaze přiblížit obecné povědomí širšímu publiku z řad právní i neprávní veřejnosti.

Na úvod je třeba odlišit osobu profesionálního sportovce od toho neprofesionálního. Odborná literatura i rozhodovací praxe nejenom Soudního dvora EU profesionálního sportovce definuje jako osobu, která sportovní činnost vykonává z ekonomických důvodů, systematicky, dlouhodobě tak, že je taková činnost srovnatelná s výkonem jiného povolání. Dále se tedy budeme zabývat pouze sportovci profesionálními. Činnost sportovců může naplňovat znaky závislé práce (např. v kolektivních sportech, kde se jednotlivec přizpůsobuje požadavkům a zájmům svého klubu), tak znaky poskytovatele služeb, či podnikatele (např. individuální sporty jako je tenis, kde si sám sportovec rozhoduje o všem podstatném a dá se říct, že veřejnosti, nebo organizátorům soutěží a turnajů poskytuje jakousi „službu“).[2][1]

V České republice máme jako jedni z posledních neucelenou právní úpravu nabízející vícero způsobů úpravy právních vztahů sportovců. Dá se říci, že většina evropských, ale i světových právních řádů následuje trend podřazení sportovců pod předpisy pracovního práva s tím, že je na sportovce nahlíženo jako na zaměstnance. Tento náhled svou logiku nepochybně má.

I u nás se lze setkat se sportovci, kteří svou činnost pod působnost pracovněprávních předpisů podřadili. K tomu zmiňme Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 29. 11. 2011, č. j. 2 Afs 16/2011-78, který tuto možnost nevyloučil, nicméně nastínil celou řadu otázek, které pracovní poměr sportovců přináší, a které jsou pro praxi jen velmi obtížně řešitelné (např. otázka pracovní doby, možnost výpovědi ze strany sportovce bez uvedení důvodu, pravidla pro pracovní poměr na dobu určitou, práce přesčas, pracovní cesty atd.). Lze také pozorovat určitý nátlak na preferenci této varianty ze strany českých úřadů (např. Finanční úřady v minulosti mnohokrát doměřili sportovcům daň, případně orgány sociálního zabezpečení požadovaly doplacení odvodů dle pravidel pracovního poměru – tyto kroky pak byly předmětem mnoha soudních sporů). Také v mezinárodním měřítku se ozývají hlasy zejm. ve vztahu k fotbalistům, aby byla právní úprava změněna a fotbalistům přiznán status zaměstnance se všemi sociálními zárukami apod. [3]

Druhou variantou postavení sportovců je osoba samostatně výdělečně činná (dále jako „OSVČ“). Pro druhou variantu je nutné uvažovat, zda jsou naplněny podmínky § 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání: „Živností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem.“ U individuálních profesionálních sportovců s naplněním podmínek zřejmě problém nebude. Na příkladu již zmíněných tenistů si můžeme ukázat, že ačkoliv může být tenista členem nějakého mateřského klubu, jsou u něj zákonné předpoklady naplněny. Je pravdou, že tenisté mohou jako členové družstva nastupovat v soutěži družstev, nebo se pouze připojit v závěrečné fázi na konci sezóny, jako tomu často v českém prostředí bývá. To však nemění nic na tom, že po většinu roku si sami rozhodují, kdy, jak, s kým budou trénovat, jakých turnajů se zúčastní, kolika za rok apod. Stejně tak odpovědnost za jejich výsledky jde čistě za nimi. Po neúspěšné sezóně je nemůže nikdo „vyměnit“ do jiného týmu, sankcionovat za neodpovídající výsledky apod. Je obvyklé, že také odměna tenistům plyne dle dosažených výsledků jako tzv. prize money. Lze tedy konstatovat, že postavení individuálních sportovců, krom tenistů např. také golfisté, by konceptu OSVČ mohlo odpovídat. 

Otázkou však je, zda jsou podmínky uvedené v § 2 živnostenského zákona splněny také pro sportovce kolektivních sportovních odvětví, nebo zda spíše převáží naplnění znaků závislé práce. Dle právní teorie se přikláním spíše k druhé možnosti, byť s výhradami. Kolektivní sporty, jako příklad si vezměme fotbal, se vyznačují tím, že vícero sportovců spolu musí spolupracovat a podřídit se vůli svého trenéra, klubu atd. Stranou nechme výjimečné individuality, které ve svých klubech mají tak výjimečné postavení, že jde spíše o vztah nadřízenosti z jejich strany vůči klubu. Hráči mají pevně stanoveny termíny tréninků, zápasů, musí dodržovat životosprávu atd. V případě porušení některé své povinnosti existují také velmi často sankce vůči nim, např. snížení odměny, možnost ukončení smlouvy a tak podobně. První znak závislé práce dle § 2 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, tedy vztah nadřízenosti a podřízenosti se zdá být naplněn. Další podmínka, tedy osobní výkon, rovněž odpovídá, neboť si jen těžko lze představit náhradu konkrétního hráče jiným hráčem, na základě domluvy hráčů samotných. Výkon na hřišti podléhá pokynům trenéra, potažmo klubu samotného, tj. i podmínka „podle pokynů zaměstnavatele“ je splněna. Stejně tak ostatní kritéria lze považovat za naplněná, neboť hráč obléká dres klubu a navenek vystupuje jako součást konkrétního klubu, svou činnost vykonává za odměnu poskytovanou klubem, na hřišti zajištěným klubem atd. I přes výše uvedené se však většina fotbalistů živí jako OSVČ a se svými kluby uzavírají nepojmenované smlouvy, ve kterých si upraví konkrétní podmínky pro vzájemné vztahy. Tento stav má zejména příznivější daňové dopady pro obě strany.[4]

Závěrem lze konstatovat, že současný stav je sice dlouhá léta zaužívaný, nicméně ne úplně vyhovující. Hlasy proti komplexní právní úpravě postavení sportovců zdůvodňují svůj postoj tím, že změna by vyvolala více problémů, než zachování stávajícího stavu, který se vyvíjel desítky let. Nejenom z výše uvedeného také vyplývá, že sportovce nelze paušálně podřadit pod jednu možnost úpravy. To je vyloučeno přílišnou specifičností sportovců a jejich činností, která je v několika ohledech naprosto odlišná od zaměstnanců nebo OSVČ. Řešením tak může být zřejmě jedině přijetí samostatného zákona o sportu (tak jako je tomu např. na Slovensku), o kterém se již řadu let mluví, avšak bližší obrysy zatím známy nejsou. Takový zákon by pak měl reagovat na specifické požadavky činnosti sportovců a jejich postavení i s přihlédnutím, zda se jedná o sport individuální, nebo kolektivní. Do doby, než takový zákon zákonodárce přijme, si však musíme vystačit se současnou právní úpravou a rozhodovací praxí soudů.[5]

---

Např. JURKA, Helena. Právní úprava profesionálního sportu v České republice a zahraničí. Praha: Wolters Kluwer, 2018. Právo prakticky. ISBN 978-80-7552-883-4, s. 20.[1]

Rozsudek ESD ve věci Lehtonen, C-176/96[2]

VLKOVÁ, Jitka. Podnikatel, zaměstnanec, nebo na volné noze? Sportovci se soudí o daně. iDnes.cz [https://www.idnes.cz/ekonomika/domaci/sport‑dane‑financni‑urad.A160805_210513_ekonomika_ane].[3]