Zcela výjimečně právníci napříč profesemi dychtivě očekávají vydání překladu některého českého zákona do cizího jazyka, jak nelze nezaregistrovat v poslední době v souvislosti s avizovaným „ministerským“ překladem nové civilní legislativy do čtyř světových jazyků (angličtina, němčina, francouzština a ruština). Právě zadávací dokumentace k podlimitní veřejné zakázce na překlad nového občanského zákoníku, zákona o obchodních korporacích a zákona o mezinárodním právu soukromém ukázala, jak nedostatečné je povědomí (nejen zadavatele v tomto případě) o zásadních teoretických a praktických aspektech právního překladu.
Každý člověk, jenž je schopen komunikovat vedle své mateřštiny také v jiném jazyce, je dříve nebo později okolnostmi donucen přeložit něco z jednoho jazyka do druhého. Je dobré mít na paměti, že termín „překlad“ označuje písemný převod informace z jednoho jazyka do druhého; pokud je převod ústní, jedná se o tlumočení. V tomto ohledu je zákon o znalcích a tlumočnících (č. 36/1967 Sb.) poněkud zavádějící, protože implikuje, že „tlumočník“ jmenovaný a zapsaný do seznamu podle tohoto zákona vykonává obě činnosti – písemný překlad (čili je překladatel, nikoliv tlumočník) a ústní tlumočení.
Je také dobré mít na paměti, že by žádný překlad (právní či jiný) nikdy neměl být „překlopením“ slov z jednoho jazyka do druhého, jak lze často vidět například v textech převedených nejrůznějšími internetovými překladači nebo tam, kde se „překladatel“ úzkostlivě snažil převést do jiného jazyka každé slovo originálu a využíval k tomu (internetové) slovníky nejrůznější kvality.
A do třetice je dobré si uvědomit, že právní překlad je specifická a svébytná kategorie v rámci obecné teorie překladu: mnohé principy obecné teorie překladu zde neplatí, ale mnohé jiné zásady byly stanoveny zejména v posledních dvaceti letech, kdy se v mezinárodním kontextu vypracovala teorie právní lingvistiky a právního překladu založená na srovnávacím právnělingvistickém zkoumání.
Účelem právního překladu je, aby cílovému příjemci přeloženého textu (cílový text – CT) v jeho jazyce poskytl maximálně jasné, dostatečné a právně přesné informace, jež jsou obsaženy v textu výchozím (VT). Překlad právního textu z jednoho jazyka do druhého je, zjednodušeně řečeno, mezikulturním převodem určitého sdělení, jež nelze smysluplně provést bez pochopení výchozí právní kultury a tradice a znalosti cílové právní kultury a tradice. V tomto ohledu je bezesporu nejobtížnější překlad NOZ do angličtiny, která je komunikačním kódem zásadně odlišného právního systému s historií a filozofií zásadně odlišnou od středoevropské právní kultury, na níž je vystavěn NOZ.[1]
Překlad právního textu rozhodně není jen otázkou perfektního zvládnutí výchozího a cílového obecného jazyka. Kolikrát byla vyřčena nějaká varianta příkazu: “Vždyť umíš anglicky/francouzsky/rusky/německy…, tak tu smlouvu přelož!“. Tomu, aby byl český (německý, francouzský atd.) právník schopen používat jazyk „svého“ práva a rozumět mu, se učí na fakultě několik let a další desetiletí si v praxi tuto znalost a schopnost upevňuje, případně rozšiřuje. Jestliže český právník ovládá např. angličtinu na velmi pokročilé úrovni, nelze předpokládat, že bude okamžitě rozumět anglickému právu. Stejně tak se u absolventa právnické fakulty v anglicky mluvící zemi nedá očekávat, že bude znát právní systémy (tj. jejich pojmový aparát) ve všech anglicky mluvících zemích nebo dokonce kontinentální právo v anglicky mluvících oblastech (např. Louisiana). Výchozí právnický text je napsán v jazyce přirozeném pro právní systém, v němž text vznikl. Cílový právnický text – překlad – bude napsán v jazyce, který je přirozený v jiném právním systému (ať už příbuzném či zcela odlišném), jenž má vybudován vlastní pojmový, výrazový či terminologický repertoár, který často neodpovídá povaze výchozího právního systému. Překladatel tedy pracuje se dvěma právnělingvistickými systémy, mezi nimiž musí najít „most“, přes který bude moci výchozí text „přenést“ k cílovému příjemci tak, aby mu dával právnělingvistický smysl.
Následující schéma zjednodušeně znázorňuje objektivní stránku procesu právního překladu (VT je výchozí právnický text, CT je cílový čili přeložený text):
Ze schématu je zřejmé, že výchozí text, tj. text, který má být přeložen, je determinován právnělingvistickým prostředím, v němž vznikl. Co není ze schématu zřejmé, jsou subjektivní faktory na straně autora výchozího textu, tj. jeho schopnost a dovednost vytvořit smysluplný a interpretovatelný právnický text, subjektivní faktory ovlivňující práci překladatele (jeho znalosti, dovednosti a zkušenosti) a subjektivní faktory na straně příjemce přeloženého textu, tj. jeho schopnost tento text adekvátně pochopit a interpretovat. Schéma jasně ukazuje, že překlad je interpretace a že překladatel převede do cílového jazyka – přeloží – pouze takovou informaci, kterou „vyčte“ z výchozího textu. Musíme však mít na paměti dvě zásadní okolnosti:
-
Překladatelé právnických textů v České republice nemají, až na výjimky, právnické vzdělání. Primární povědomí o právu je u profesionálních překladatelů podpořeno zkušenostmi, které načerpají při překládání právnických textů, ale mnohdy jdou cestou pokusů a omylů, než získají určitý, i když stále laický, vhled do problematiky (anglicky se občas mluví o „legal literky“ - právní gramotnosti). Argument některých překladatelů právních textů, že si „jejich klienti na překlad nestěžují“ (čímž mají za to, že je překlad správný), je docela úsměvný, uvědomíme-li si, jak různá je cizojazyčná a právněkomparatistická kompetentnost zadavatelů překladu. To, co se od překladatele očekává a vyžaduje, je, že zprostředkuje komunikaci nejen mezi jazyky, ale zejména mezi právními systémy, které používají tyto jazyky jako svůj komunikační prostředek.
-
Mnohá ustanovení českého textu NOZ vedou k nejednoznačné interpretaci mezi českými (a zkušenými) právníky (NOZ je uveden pouze ilustrativně, stejný problém vykazuje mnoho českých právních předpisů i soukromoprávních listin). Jak tedy chtít od překladatelů, aby „správně“ převedli ustanovení do cizího jazyka, když není úplně jisté, co je interpretačně „správně“ v češtině? (Pro názornost třeba smysl adjektiva „dočasný“ ve spojení „dočasný vlastník“ - § 1303, nebo smysl substantiva „doložení“ v „doložení času“ v § 550.)
Za povšimnutí stojí ve schématu také skutečnost, že přeložený text (tj. text cílový CT) nemá ve většině případů stejnou funkci, jakou má výchozí text. Soustředíme-li se na překlad zákonů, v zásadě existují dva důvody, proč se překlad pořizuje:
(a) Přeložený zákon slouží stejnému účelu jako originál, tj. je to závazný právní předpis se stejnou právní silou. Zákony, jejichž jednotlivé jazykové mutace jsou považovány za rovnocenná „autentická“ znění, nenacházíme pouze v rámci Evropské unie, ale lze se s nimi setkat v zemích, kde existuje několik úředních jazyků (např. Švýcarsko, Malta, Hong Kong, mnoho afrických členských států Britského Společenství nebo Irsko). V takových zemích jsou zpracovány přesné metodologie, aby byla zajištěna maximální interpretační konsistence všech jazykových verzí zákona a tudíž jeho jednotná aplikace.
(b) Přeložený text zákona slouží jako zdroj informací pro ty, kdo takové informace z nějakého důvodu potřebují, ale neumí jazyk originálu nebo je jejich znalost tohoto jazyka nedostatečná. V tomto případě má překlad zákona pouze informační charakter, nelze se jej dovolávat v řízení ani v zemi originálu a obvykle ani v zemi, kde je jazyk překladu úředním jazykem. Ale protože překlad informuje o právní úpravě v zemi, kde je úředním jazykem jazyk originálu, je nanejvýš žádoucí, aby právní informace byly v jazyce překladu sdělovány jasným a srozumitelným způsobem tak, aby přeložený text dával právní smysl pokud možno stejný, jaký dává originál.
Překlady českých zákonů do cizího jazyka budou vždy spadat do skupiny (b). Možná i proto se takovým překladům nevěnuje pozornost, jaká by se jim věnovat měla: stále přežívají určitá dogmata či stereotypy v myslích zadavatelů překladu a v překladech samotných se tradicí zachovávají právnělingvistické stereotypy, tedy struktury a jevy, které tam většinou nemají co dělat. Není žádným tajemstvím, že překladatelé od sebe „opisují“, velmi často převezmou celé pasáže z překladu, který je někde k dispozici, aniž by přemýšleli nad jeho právnělingvistickou kvalitou a sdělností.
Příkladem takových myšlenkových stereotypů v již zmíněné zadávací dokumentaci k překladům nové civilní legislativy do čtyř jazyků je požadavek, aby v překladu by zajištěn „soulad s právní terminologií používanou v právních předpisech zemí příslušné jazykové kultury“ a aby se „přednostně používala zavedená terminologie ve veřejně přístupných dokumentech (právní předpisy, judikatura atd.)“. Tento požadavek zadavatel podpořil argumentem, že „to, že se jedná o nové právní předpisy v ČR, neznamená, že v cílových jazycích již neexistuje v této právní oblasti ustálená právní terminologie.“ V případě angličtiny neexistuje žádná „ustálená“ nebo „zavedená právní terminologie“. Pominu-li fakt, že na světě existuje nějakých 350 variet tohoto jazyka, je obecně známo, že existuje přibližně 50 zemí s vlastním právním systémem, kde je angličtina úředním jazykem (tj. jsou v ní psány závazné právní předpisy) s vlastním pojmovým aparátem; vedle toho existuje angličtina EU, která je v oblasti práva jazykem per se. Ale to, o čem se téměř nikdy nehovoří, je skutečnost, že právnická angličtina je svou podstatou jazykem common law, ve všech svých (lingvistických) rovinách se rozvíjela v rámci tohoto právního systému a pomáhala ho dotvářet a je třeba jako takovou ji respektovat. Je jazykem systému, který je fundamentálně ve všech právnělingvistických aspektech odlišný od práva kontinentálního, navíc středoevropského, jehož je zejména NOZ reprezentantem. Takže zajistit „soulad s právní terminologií používanou v právních předpisech zemí příslušné jazykové kultury“ lze jenom na základě zevrubné právnělingvistické srovnávací analýzy jazykových struktur a pojmového aparátu nové české civilní legislativy na jedné straně (zejména v situaci, kdy od okamžiku účinnosti oněch zákonů jsou vydávány nerůznější publikace, jak jim rozumět) a jazykových struktur a pojmového aparátu právních textů v autentické (tj. rodilé, nikoliv překladové) angličtině. Přestože je angličtina svou podstatou a vývojem jazykem common law, existuje autentická (tj. rodilá) angličtina i kontinentálního práva např. v již zmíněné Louisianě nebo v Kanadě. Kanadská vláda zahájila již v 80. letech minulého století rozsáhlý projekt terminologické harmonizace pojmů common law (platného v 9 provinciích) a kontinentálního práva Quebecu. Výsledkem je souborný glosář Bijural terminology records (takto lze jednoduše vyhledat na internetu), který na základě zevrubné právnělingvistické srovnávací analýzy porovnává definiční znaky pojmů common law a kontinentálního práva a navrhuje řešení pro terminologicky harmonizované federální předpisy (glosář se neustále doplňuje a rozšiřuje s postupnou harmonizací všech kanadských federálních zákonů vydávaných v angličtině). Právě definiční pasáže v tomto glosáři mohou být inspirací pro překladatele české civilní legislativy do angličtiny.
Dalším stereotypem je přesvědčení, že když překlad přečte rodilý mluvčí a „opraví chyby“, bude výsledný text skvělý. Bude určitě v pořádku v tom smyslu, že v něm nebudou elementární gramatické chyby a skladba vět bude odpovídat zvyklostem angličtiny a nebude kopírovat volnou větnou skladbu češtiny. Pravda je, že žádný text (včetně překladu do angličtiny), jenž v angličtině vytvoří člověk s mateřským jazykem jiným než angličtina, by neměl být považován za hotový, pokud ho nezkontroluje rodilý mluvčí. Nicméně taková kontrola v žádném případě nezaručí právnělingvistickou správnost překladu a zachování právního smyslu originálu v přeloženém textu. Nelze od korektora, rodilého mluvčího, (ať už s právním vzděláním nebo bez něj) například očekávat, že v textu opraví chybně zvolený ekvivalent „cancellation of a contract“ pro odstoupení od smlouvy (jak se často objevuje), protože institut „cancellation of a contract“ zcela normálně funguje ve všech anglicky mluvících zemích ve smyslu zrušení smlouvy; rodilý korektor obvykle nezkoumá právní adekvátnost zvolené terminologie, pokud ho lingvisticky „nevyruší“ z práce. Je to podobné, jako když si český právník nechá českou smlouvu jazykově zkontrolovat českým lingvistou: takový korektor nepochybně odhalí špatně umístěné i/y, mě/mně, opraví čárky ve vložených vedlejších přívlastkových větách, v lepším případě upraví slovosled, ale rozhodně neposoudí, jestli volba termínů je právně v pořádku a jestli sdělení dává zamýšlený právní smysl. Opět lze těžko od českého korektora očekávat, že bude schopen opravit název smlouvy podle jejího obsahu (např. výpůjčka, zápůjčka vs. dřívější půjčka) či důsledně vymýtit z textu právní úkony a nahradit je právním jednáním.
Zadavatel překladu nové civilní legislativy do čtyř světových jazyků si nejspíše takový problém uvědomil, takže požadavek rozšířil o „zajištění kontroly překladu rodilým mluvčím, který musí mít právnické vzdělání minimálně na magisterské úrovni“, nicméně připustil, že „zadavatel nepožaduje, aby rodilý mluvčí (jeden z členů realizačního týmu) ovládal český jazyk“. V kontextu angličtiny ale ani takto upřesněný požadavek nepovede ke kýženému cíli. Jednak absolventi právnických fakult v anglicky mluvících zemích získají buď titul LL.B., který právnické fakulty v ČR odmítají nostrifikovat jako rovnocenný magisterskému titulu získanému v ČR. Druhým kvalifikačním titulem je J.D., udělovaný některými právnickými fakultami v USA; problém s jeho nostrifikací nastane v okamžiku, kdy se ukáže, že studium trvá „pouhé“ tři roky. Neuspějí argumenty, že právnické studium je nikoliv pregraduální studium (jako je tomu u nás, tudíž trvá pět let), ale graduate study, tj. navazuje na titul Bachelor získaný na univerzitě v zásadě v jakémkoliv oboru, takže v konečném součtu absolvent americké právnické fakulty studoval na VŠ alespoň šest let. Je pravda, že právnické fakulty v anglicky mluvících zemích pořádají studium k získání titulu LL.M. Nicméně je to studium určené zejména pro zahraniční studenty. I kdyby se takovýto (v zásadě byrokratický) kvalifikační požadavek ignoroval a absolutorium právnické fakulty v anglicky mluvící zemi by se pro potřeby projektu akceptovalo, objeví se daleko závažnější překážka: absolventi právnické fakulty v anglicky mluvící zemi, kteří se v České republice věnují korektorské práci (je jich velmi málo), k nám většinou přišli přímo po skončení studia, nevěnovali se právní praxi, takže uplatňují znalosti, jež načerpali při studiu. Každý z nich byl vzdělán primárně v právu země, v níž studoval, o právu v jiných anglicky mluvících zemích má pouze omezené (pokud nějaké) informace, tím méně má představu o právu kontinentálním (ledaže studoval práva na univerzitě v Louisianě) a českém. A zase se dostáváme k tomu, co již bylo řečeno. Právní překlad je interpretace výchozího textu; překladatel přeloží smysluplně to, čemu rozumí. Tam, kde nerozumí, se opírá o slova originálu, jež převádí do angličtiny, takže se nutně uchyluje k „překlopení“ českých slov do angličtiny. Anglický korektor-právník bude vnímat přeložený text přes clonu svých znalostí načerpaných při studiu práv a bude upravovat přeložený text v souladu s nimi bez ohledu na rozdílnost právních systémů. Máme mnoho skvělých překladatelů právních textů (mnoho z nich pracuje v mezinárodních právních kancelářích), kteří si osvojili srovnávací právnělingvistický přístup a nezřídka se s korektory-rodilými mluvčími dostávají do sporu, protože se snaží zachovat v angličtině například specifičnost určitého českého právního institutu, což může rodilému právníkovi „zní divně“ a má tendenci nepřijmout takové slovo, frázi nebo vysvětlivku.
Dva „klasické“ právnělingvistické stereotypy (či snad mýty) při překládání českých zákonů či odkazů na ně jsou desítky let trvající (a) snaha přeložit vše, co v českém textu je, tedy i Sb. v číselné identifikaci zákona, a (b) přesvědčení, že když v právním textu přeloženém do angličtiny není modální sloveso shall, není to dobrý překlad.
V prvním případě existují objektivní důvody, proč se Sb. nemá převádět na kvazianglické Coll., z nichž nejdůležitější je pravidlo, že v právním překladu se do cizího jazyka nepřekládají jména a obchodní firmy: Sb. je součástí jedinečného „jména“ zákona, byť vyjádřeného primárně číslicí. Požadavek nepřekládat Sb. jako Coll. je podpořen také skutečností, že donedávna používali překladatelé na Slovensku pro jejich původní Zb. a novější Z.z. také Coll. A v mezinárodním kontextu nebylo jasné, zda je to zákon slovenský nebo český. Pokud se příjemce anglického překladu českého právního dokumentu obsahujícího odkaz na český zákon snaží vyhledat celý text zákona v originále a zadá do internetového vyhledávače číslo zákona s Coll., najde v lepším případě seznam anglických názvů českých zákonů nebo (mnohdy prapodivné) anglické překlady takových zákonů, ale nedopracuje se autentického českého znění zákona, který často hledá, aby si pomocí svých překladatelů ověřil informace obsažené v anglickém překladu předmětného českého dokumentu. Podpůrným argumentem proti překládání Sb. na Coll. je také fakt, že publikace „The Blue Book - A Uniform System of Citation“ pravidelně vydávaná The Harvard Law Review Association, která je respektovaná a široce používaná příručka v anglicky mluvících zemích jako pramen pro citace a citační odkazy na zákony většiny států světa, jasně uvádí Sb. jako součást odkazu na český zákon.
Argumentace proti používání shall v překladech právních textů do angličtiny je složitější, protože do jisté míry vychází z vývoje legislativní techniky psaní zákonů v anglicky mluvících zemích (legislative drafting rules). Na rozdíl od zbytečné překladatelské kreativity typu Sb.-Coll. je modální sloveso shall standardní součástí jazyka jako takového, čili při analýze jeho významu a smyslu v právnických textech je nutné vycházet přímo z originální (tj. nepřekladové) právnické angličtiny (podrobnou analýzu smyslu shall zpracovanou právě po potřeby překladu nové civilní legislativy do angličtiny lze nalézt ve výše uvedeném odkazu na 16. kapitolu knihy „A Handbook of Legal Translation“). Uvedu zde pro ilustraci pouze několik postřehů a závěrů. Vynikající právník a lingvista Bryan Garner, od 7. vydání hlavní editor Black´s Law Dictionary, ve své knize Legal Writing in Plain English nazval jednu kapitolu jednoznačně „Delete every shall“; Joseph Kimble dokonce rezignovaně konstatuje, že „lawyers are uneducable on shall “. Do třetice Butt & Castle konstatují, že „Whenever lawyers want to express themselves in formal style, shall intrudes.“. Nejen američtí a britští odborníci na jazyk práva, ale i jejich kolegové v Austrálii nebo Kanadě (vesměs vyučující právo a právní jazyk na univerzitách) se jednoznačně shodují na tom, že shall dnes nemá v právním textu co dělat. Hlavní důvod je právní, přesněji právněinterpretační. Existuje celá řada judikátů soudů různých stupňů v anglicky mluvících zemích, které jasně říkají, že shall v právním textu nemá jeden význam, může mít a obvykle má významů několik (některé prameny uvádí až šest, z nichž pouze jeden signifikuje povinnost, a to ještě v naprosto striktně omezeném kontextu), takže interpretace příslušného ustanovení smlouvy nebo zákona není v žádném případě jednoznačná. Tato soudní rozhodnutí spolu se snahou zpřístupnit jazyk práva laikům (Plain English in Law campaign) se odrazila také ve výše zmíněných legislativních pravidlech pro psaní zákonů v anglicky mluvících zemích. Austrálie přestala skoro pionýrsky používat shall před téměř 25 lety (samozřejmě rezidua tohoto modálního slovesa přežívají v novelách dříve přijatých zákonů), postupně se přidala Británie, Irsko, částečně Kanada a jednotlivé státy USA (legislative drafting manuals na americkém kontinentu se shall nezbavily zcela, pouze se doporučuje volit jiné prostředky). Do kampaně za vymýcení shall z právnické angličtiny se zapojují prostřednictvím interních pokynů pro své právníky a případně překladatele do angličtiny i některé právní kanceláře (u nás např. Allen & Overy). Většina zmíněných legislativních pravidel uvádí celou řadu výrazových alternativ pro shall. Základní a převažující alternativa v kontextech, kde v překladech do angličtiny (ať už soukromoprávních dokumentů nebo zákonů) shall téměř parazituje, je použití prostého přítomného času (jako je tomu koneckonců v češtině); pokud je nutné explicitně vyjádřit „zesílenou“ povinnost, pak je lépe zvolit jednoznačné must. I když je angličtina do jisté míry lingua franca v mnoha komunikačních situacích, tudíž dochází k její lingvistické „globalizaci“ a rodilí mluvčí angličtiny, aniž by mohli tento trend ovlivnit, někdy s překvapením zjišťují, co ještě je označováno jako jejich mateřský jazyk, zůstává angličtina stále přirozeným jazykem a je mateřským jazykem stovek milionu lidi. Jako nerodilí mluvčí bychom měli respektovat především její přirozený vývoj, používat ji v souladu s ním a nesnažit se „přizpůsobit“ angličtinu svým jazykovým ne/znalostem a ne/dovednostem.[4][3][2]
Poslední poznámka k překládání nové civilní legislativy do angličtiny se týká hledání a nalézání ekvivalence zejména na úrovni terminologie. Pro přesnost je nutné uvést, že se velmi často směšují dva lingvistické termíny, a sice „pojem“ a „termín“. První z nich je abstraktní myšlenkové zobrazení určité jednotky znalosti, druhý je lexikální jednotka, která toto mentální zobrazení realizuje v jazyce. Jinak řečeno, pojem je v jazyce zobrazen termínem. Pro potřeby překladu je nutné zjistit míru pojmové ekvivalence mezi výchozím a cílovým právním systémem, aby bylo poté možno zvolit v překladu odpovídající termín. Takové zjišťování se provádí formou pojmové analýzy (conceptual analysis), která spočívá v porovnávání definičních znaků pojmu (vyjádřeného termínem) ve výchozím právním systému a definičních znaků jeho potenciálních ekvivalentů v cílovém jazyce. Pojmová analýza termínů užívaných v NOZ pro potřeby jeho překladu do angličtiny je založena na extenzívní právnělingvistické analýze zahrnující jak angličtinu soukromého práva v rámci common law, tak autentickou angličtinu kontinentálního práva (civilní kodexy Louisiany a Quebecu), ale neopomíjející výborné překlady kontinentálních občanských zákoníků do angličtiny. Do poslední kategorie patří vedle poměrně nového překladu BGB (http://www.gesetze-im-internet.de/englisch_bgb/), tištěný překlad holandského občanského zákoníku a možná překvapivě anglický překlad ABGB z roku 1866.[6][5]
Pro názornost uvádíme pojmovou analýzu termínu výprosa s cílem nalézt odpovídající termín (překladový ekvivalent) v angličtině. U tohoto českého termínu je výhoda, že pojmově vychází z latinského precarium, které není neznámé ani v common law. Ale v první řadě je třeba vymezit pojmové (definičními) znaky, které budou rozhodující pro hledání smysluplného překladového ekvivalentu: výprosa je (a) bezplatné přenechání věci k užívání (b) bez stanovení doby takového užívání a (c) je na vůli přenechavší osoby, kdy bude chtít věc vrátit. Tyto znaky by měly být obsaženy v překladovém ekvivalentu. Blackův slovník definuje latinské precarium jako 1. a gratuitous grant of the enjoyment of property, revocable at will; 2. the property so granted. Otevírá se tedy možnost při překladu české výprosy do angličtiny použít přímo latinský termín, čímž mimo jiné naznačíme, že se text týká kontinentálního práva. Takový přístup zvolil překladatel ABGB v roce 1866, kdy německý termín „Bittleihe (Precarium)“ v originálním německém vydání je v angličtině zúžen na „precarium“ v uvozovkách. Dále Blackův slovník definuje podobný termín precarious loan jako 1. a loan that may be recalled at any time; 2. a loan in danger of not being repaid. Přestože první význam tohoto anglického dvouslovného termínu by za určitých okolností mohl sloužit jako překladový ekvivalent pro termín výprosa, jeho druhý význam v určitých kontextech by mohl (negativně) posunout interpretaci přeloženého textu a implikovat něco, co v českém pojmu obsaženo není. Ve většině kontextů v autentické (rodilé) angličtině příznak precarious označuje něco nejistého, nestabilního, nespolehlivého. V případě výprosy je nejistý pouze čas, kdy bude věc vrácena vlastníkovi, ale žádný prvek nestability nebo nespolehlivosti zde není, tudíž tento atribut není pro svou interpretační nejednoznačnost vhodný jako překladový ekvivalent (nebo jeho součást). Pokud se nespokojíme s latinským termínem jako ekvivalentem českého termínu výprosa při překladu do angličtiny, máme ještě další možnost, a sice (právnělingvisticky citlivě) vytvořit nový termín, který bude v angličtině jednoznačně interpretovatelný, tj. obsahující tři základní pojmové znaky. První z nich „(a) bezplatné přenechání věci k užívání“ je jasně vyjádřeno spojením gratuitous loan; další dva znaky „(b) bez stanovení doby takového užívání“ a „(c) je na vůli přenechavší osoby, kdy bude chtít věc vrátit“ se jednoduše v angličtině spojí v atributu terminable at will, případně revocable at will. Překladovým ekvivalentem pro český termín výprosa tedy může být gratuitous loan terminable/revocable at will. Je interpretačně jasný a navíc dostatečně odlišný od dalších dvou českých institutů, jež mohou při překladu dělat problém: 1. výpůjčka v § 2193, přestože má také svůj základ v římském právu, se v kontinentální autentické angličtině v civilních kodexech v Louisianě (CC Art. 2891) a Quebecu (CC s. 2313) neoznačují latinským commodatum, ale standardně termínem loan for use, jenž je znám i v common law (viz Blackův slovník str. 1021). 2. Zápůjčka v § 2390 definičně odvozená od latinského mutuum má v quebeckém občanském zákoníku ekvivalent simple loan (sec. 2314) a kodexu Louisiany loan for consumption (Art. 2904). Druhý termín – loan for consumption (alternativně i v anglických právních textech mutuum) – je znám ve stejném smyslu také v common law, je tedy pro potřeby překladu českého termínu do angličtiny „výhodnější“.
Podobným způsobem, tj. cestou zevrubné pojmové analýzy, (by) měla být zpracována veškerá terminologie NOZ, aby její překlad, tudíž překlad celého zákoníku do angličtiny dával v angličtině smysl a byl smysluplně interpretovatelný jeho (právně gramotným) čtenářem bez ohledu na to, jestli je angličtina čtenářovým mateřským či osvojeným cizím jazykem. Nedá se samozřejmě rozumně očekávat, že takovou analýzu provede překladatel. Je to vstup, který (by) měl zpracovat a připravit zadavatel překladu nové civilní legislativy před vypsáním soutěže (třeba pomocí týmu právníků a zkušených překladatelů erudovaně sestavit závazný terminologický glosář, který by dal předem překladatelům, a zamezil tak terminologické nekonzistentnosti a neodůvodněným výpůjčkám z jiných překladů).
Protože jsme si vědomi, v jak nelehké pozici se mnohdy překladatelé právních textů při své práci nacházejí a jak je pro ně někdy obtížné obhájit svá překladatelská řešení, otevírá Právnická fakulta UK již osmnáctý ročník dvousemestrálního doplňkového studia pro překladatele právních textů. Cílem je jednak zvýšit právní gramotnost překladatelů bez právnického vzdělání a všem ostatním představit základní postupy, metody a techniky využívané v překladu mezi českým právem na jedné straně a právními dokumenty psanými anglicky, německy, francouzsky a rusky na straně druhé.
Autorka se zevrubně věnuje problematice překladu NOZ v 16. kapitole nazvané „The New Czech Civil Code – Lessons from Legal Translation - A Case-Study Analysis” v souborné monografii “A Handbook of Legal Translation”, která vyjde v září 2014 v britském akademickém nakladatelství Ashgate Publishing. [1]
Chicago and London: The University of Chicago Press, 2001[2]
[3] Lifting the Fog of Legalese. Essays on Plain Language. Durham, North Carolina: Carolina Academic Press, 2007, s. 42
[4] Butt, Peter, Castle, Richard, Modern Legal Drafting. A Guide to Using Clearer Language, Cambridge: Cambridge University Press, 2004, p. 99
[5] Warendorf, H., Thomas, R., Curry-Sumner, I. 2009. The Civil Code of the Netherlands. Kluwer Law International
[6] General Civil Code for all the German Hereditary Provinces of the Austrian Monarchy. Translated by Joseph m. Chevalier de Winiwarter, Doctor in Law, Advocate in Vienna, and Legal Adviser to Her Britannic Majesty, Embassy at Vienna. Sold by Rudolph Lechner, Bookseller to the University
Diskuze k článku ()