PortálČlánkyO lékařích a neočkovaných pacientech, kterým je odpírána zdravotní péče - část II.

O lékařích a neočkovaných pacientech, kterým je odpírána zdravotní péče - část II.

09.02.2022 / 04:09

Tento text je zamyšlením nad otázkou, zda je možné neposkytovat zdravotní péči pacientům, kteří nepodstoupili očkování proti covid-19.

JUDr. Vladana Vališová, LL.M.

Foto: Shutterstock

Motto:

"Každý, kdo má to štěstí a smí přinášet pomoc a dobro,
měl by pochopit, že se mu tím dostává velké milosti.“

Albert Schweitzer[1]

Práva pacientů

Ani v případě práv pacientů nelze rozlišovat mezi pacienty, kteří jsou či nejsou proti nějaké nemoci očkovaní. Práva pacientů vyplývají z řady úmluv a předpisů, především však z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, která zakotvuje základní principy jako zejména respektování důstojnosti člověka, ochrana soukromí, ochrana integrity jednotlivce, informovaný souhlas pacienta se zákrokem apod. Dalším základním předpisem týkajícím se práv pacientů je Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“), která především zakotvuje právo na život, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, zaručuje osobní svobodu a zachování lidské důstojnosti a garantuje právo na ochranu zdraví. Tato práva jsou pak konkretizována v zákonech, zejm. v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále jen zák. z. s.) a v prováděcích vyhláškách. Rozdělit bychom je mohli na práva sociální a individuální.[2]

Právo na bezplatnou zdravotní péči

Sociální práva stojí proti závazku společnosti, že poskytne zdravotní péči. Tržní model zdravotnictví vychází z individuální odpovědnosti občanů, zdravotní pojištění je dobrovolné, ale současně i nenárokové. Stát v takovém systému garantuje péči na určité úrovni jen pro některé sociální skupiny, ostatní mohou mít sjednané soukromé zdravotní pojištění. Na dohodě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem závisí rozsah tam, kde pojištění hradí zaměstnavatel. U individuálního pojištění si rozsah sjednává s pojišťovnou každý dle svého individuálního rizika a finančních možností úhrady pojištění. Řadě pojištěnců nemusí jejich pojištění pokrýt ani nezbytnou péči, vážné onemocnění pojištěnce může ekonomicky ohrozit jeho i jeho rodinu.

Model národní zdravotní služby garantuje dostupnost potřebné zdravotní péče státem, ale svobodná volba lékaře a zdravotnického zařízení je omezená a na specializované služby se může čekat dlouho. Na druhou stranu lze uzavřít soukromé zdravotní pojištění a čerpat z něj soukromé zdravotní služby.

Náš zdravotnický systém je založený na myšlence všeobecné dostupnosti zdravotní péče a solidarity. Každý občan přispívá daným podílem z vyměřovacího základu do základního fondu zdravotní pojišťovny a zdravotní péči čerpá dle svých potřeb na základě čl. 31 Listiny zadarmo. Zdravotní pojišťovny mají povinnost občana pojistit bez ohledu na jeho zdravotní stav a pojištěnec má jistotu, že mu bude potřebná péče poskytnuta a že přístup ke všem pojištěncům bude rovný, ať je zdravotní stav pojištěnce jakýkoli.

Pokud některý politik přichází s nápadem, že by si pacienti, kteří nepodstoupili očkování proti covid-19, měli případnou léčbu hradit sami[3], jedná se podle názoru autorky o pouhý nátlak na to, aby se dosud neočkovaní naočkovali. Je pravda, že podmínky pro poskytování bezplatné zdravotní péče jsou dané zákonem, konkrétně zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a zákon změnit lze. Na druhou stranu by určení povinnosti hradit si konkrétní péči jen pro určitou skupinu obyvatel charakterizovanou zdravotním stavem mohlo být oprávněně nahlíženo jako diskriminační, tedy jako nikoli ústavně konformní. K tomu by znamenalo zásadní zásah do celého systému poskytování zdravotní péče. Pokud bychom systém zaměřili více na osobní odpovědnost za potřebu čerpat zdravotní služby, nemohli bychom zůstat jen u sankcionování neočkovaných proti covid-19. Hrazení péče bychom pak měli vyžadovat od všech, co nežijí zdravým životním stylem, nepodstupují preventivní péči nebo se chovají riskantně – od milovníků bůčku po horolezce. Měli bychom ji pak vyžadovat i od těch, kteří neabsolvují jiná nepovinná očkování, jakým je třeba očkování proti klíšťové encefalitidě. Přitom nikomu z těch, kteří se neočkovali a onemocní, není upírána nákladná péče a rehabilitace. Péče dosud nebyla odpírána ani těm, kteří v dospělosti nepodstupují potřebná přeočkování. Vždyť například před dvěma lety se ukázalo, že protilátky proti spalničkám nemá třetina hasičů a policistů a pětina zdravotníků.[4]

Základní individuální práva pacientů

Individuální práva pacienta se ho dotýkají jako individuální bytosti a jim odpovídají povinnosti stanovené zdravotníkům. Mezi tato práva patří především právo na poskytnutí péče na základě informovaného souhlasu, právo na důstojnost a respektování lidské osobnosti, právo na postup zdravotnických pracovníků lege artis a právo na informace a na ochranu těchto informací.

O čem je pacient povinen informovat

Pacient je na základě ust. § 41 odst. 1 písm. d) zák. z. s. povinen pravdivě informovat ošetřujícího zdravotnického pracovníka o dosavadním vývoji zdravotního stavu, včetně informací o infekčních nemocech, o zdravotních službách poskytovaných jinými poskytovateli, o užívání léčivých přípravků, včetně užívání návykových látek, a dalších skutečnostech podstatných pro poskytování zdravotních služeb. Podle názoru autorky do této povinnosti spadá i informace o tom, zda je pacient očkovaný, nikoli však jen proti covidu-19. Taková informace by mohla mít vliv na posouzení zdravotního stavu pacienta a ovlivnit léčebný postup.

Zdravotník má podle § 50 odst. 1 písm. a) zák. z. s. právo na informaci, že je pacient nosičem infekční nemoci podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen „zák. o. v. z.“). a na informaci o dalších závažných skutečnostech týkajících se pacientova zdravotního stavu. Podle § 53 odst. 1 písm. d) zák. o. v. z. se povinnost informovat vztahuje na osoby po nákaze vyvolané virem lidského imunodeficitu, fyzické osoby vylučující choroboplodné zárodky břišního tyfu a paratyfu a fyzické osoby s chronickým onemocněním virovým zánětem jater B a C, pokud jim byla lékařem tato skutečnost sdělena. Ačkoli mezi těmito infekčními nemocemi není covid-19 uveden, povinnost informovat o tom, že jím pacient onemocněl nebo že má podezření na onemocnění, podle názoru autorky vyplývá z toho, že se jedná o další závažnou skutečnost týkající se pacientova zdravotního stavu ve smyslu § 50 odst. 1 písm. a) zák. z. s.

Článek byl publikován v Advokátním deníku.