Je zřejmé, že s rozvojem neurověd došlo k zásadnímu obratu v uvažování o svobodě vůle, což ovlivnilo samu podstatu uvažování o právu jako takovém. Vedle tohoto zásadního nabourání stávajícího teoretického paradigmatu lze mluvit i o otázkách oprávněnosti praktického využití neurotechnologických důkazů v rámci soudních řízení, případně o problémech s tím spojených.
V české právní literatuře zatím není příliš mnoho odborných textů, které by se zabývaly tím, jaké neurotechnologické důkazy již byly v soudních řízeních užity (ať už v ČR nebo v zahraničí), stejně tak nejsou důkladně analyzovány otázky, které neurotechnologické důkazy by mohly být v brzké nebo vzdálenější době užívány. To, že se jejich uplatnění v praxi dá očekávat, je více než zřejmé. V tomto smyslu je nesmírně důležité klást také etické otázky o vhodnosti jejich užití v právní oblasti [2].
Předložený text se z výše uvedených důvodů snaží v úvodu nastínit klíčové problémy související s problematikou neurověd a zaměřuje se na právní a etická úskalí spojená s potenciálním užitím tzv. neuro-důkazů (neuro-evidence) zejména v trestním řízení, včetně analýzy některých reálných případů, u nichž byly tyto technologie využity. Je zřejmé, že s vývojem neurověd se neurotechnologické důkazy stanou nutnou součástí soudních řízení. Považujeme však za důležité podrobně sledovat kontextuální charakteristiku jejich užití, neboť ta má zásadní vliv na posouzení etické oprávněnosti. Proto je nezbytné diskutovat klíčové etické otázky předtím, než se užití neurotechnologií stane běžnou součástí právní praxe. Článek je rozdělen do čtyř částí. V první části se neurovědu a neuroprávo pokoušíme definovat a popisujeme, co rozumíme pod pojmy neurotechnologie a neurotechnologické prostředky. V druhé části jsou představeny neurotechnologické prostředky. Nastíněna je historie užití těchto prostředků obecně a následně i v právním kontextu. Zabýváme se technologiemi, jako je EEG, MRI, CT a fMRI (která je v současné době zřejmě nejprogresivnější metodou) , které přinášejí nové poznatky o fungování lidského mozku. Také krátce poukazujeme na neurotechnologie, které již byly v některých soudních řízeních užity, i na ty, o jejichž užití se uvažuje v brzké nebo vzdálenější době. Ve třetí části rozebíráme dopady, které neurověda přinesla v oblasti teoretického zkoumání práva, zejména v oblasti práva trestního. Nastiňujeme důsledky současných debat o neexistenci svobodné vůle, nově kladené dotazy, které souvisejí s otázkou odpovědnosti jednotlivce a s dalšími morálně-právními koncepty trestního práva, jako jsou zavinění a příčetnost pachatele .[4][3]
Ve čtvrté části se zabýváme i stručným popisem užití neurotechnologií jako důkazních prostředků v rámci soudních řízení ve 20. a 21. století, a to zejména možného použití detektoru lži na bázi funkční magnetické rezonance, užití tzv. „otisků mozkových stop“ a „mapování mozku“ a hodnocení kapacity mozku, případně jeho poškození jako možných podkladů pro posouzení příčetnosti. V závěru shrnujeme současné poznatky. Spolu s řadou odborníků se kloníme k jisté opatrnosti při přijímání neuroredukcionistického modelu vztahu mozku a vnímání a s tím souvisejících dopadů do právní teorie a praxe. Řešení musí spočívat v intenzivním individuálním přezkoumávání možností užití neuroprostředků, včetně nastínění možných regulativních opatření de lege ferenda. Je nebytné, aby systém práva neustále přezkoumával etické záruky, a tak i ospravedlňoval užití neurotechnologických prostředků v moderním právu.[5]
1. Neurověda a neuroprávo
Neurovědu můžeme definovat jako vědu, která se zabývá studiem mozkových struktur, funkcí, aktivit a abnormalit a konečně vývojem mozku. Činí reference ke kognitivním schopnostem lidí a pracuje s kvantitativními daty týkajícími se lidského mozku. V posledních třech dekádách došlo v oblasti neurověd k nebývalému rozvoji, a to i díky tzv. neuroinženýrství, které zapracovává novodobé technologické vynálezy a zaměřuje se na jejich aplikaci v neurovědách. Zásadní poznatky, které se na konci 20. století a na začátku 21. století objevují, významným způsobem modifikují přístup k lidskému mozku a k lidskému jednání. Minimálně od 90. let 20. století se tak dá mluvit o nových směrech v humanitních oborech, jako je právo a etika, do nichž poznatky neurověd zásadním způsobem zasahují. Není tomu tak dávno, kdy se pro tyto inovativní disciplíny vžily nové pojmy, a to neuroprávo (neurolaw) a neuroetika (neuroethics). V rámci těchto disciplín jsou konfrontovány nové poznatky o zkoumání lidského mozku, vztahu vědomí a mozkových neuronálních spojení (včetně zkoumání dopadů technologií, které komunikují s mozkem, tzv. neurotechnologií), s tradičními normativními systémy a jejich nastavenými pravidly. [8][7][6]
Neurotechnologie je zastřešující termín, který se obvykle používá k popisu širokého a heterogenního spektra metod, systémů a nástrojů, které vytvářejí spojovací dráhu s lidským mozkem, pomocí nichž lze zaznamenávat a/nebo měnit aktivitu neuronů.[9] V současné době jsou neurotechnologie na vzestupu a možnosti, jak s nimi zacházet, se stále rozšiřují.Stejně tak se rozšiřuje i účel jejich využití. Zpočátku sloužily především k informování o zdravotním stavu pacienta, případně k jeho léčbě, dnes se pole působnosti pro jejich uplatnění zvětšuje. Novou oblastí se stává tzv. neuroenhancement, tj. vylepšení kognitivních schopností zdravého člověka pomocí neurotechnologií (cognitive enhancement), ať už se jedná o jeho schopnosti paměťové, či intelektuální, nebo dokonce morální (moral enhancement). Jednou ze studií, která prokazuje zvýšení schopností člověka pomocí tzv. neurostimulace je např. práce Roberta Reinharta a Johna Nguyena z Bostonské univerzity z roku 2019.Pokrok v neurotechnologiích nám tedy pozvolna odkrývá nové poznatky o fungování mozku a zlepšuje i naše vědomosti o mozkových procesech a jejich propojeních s mentálními stavy člověka a jeho následným chováním. Někdy se v právu a etice mluví o nové koncepci neuro-osoby, tj. ztotožnění osoby s jejím mozkem. Činit ovšem jednostranné závěry a vyvozovat důsledky pro vědomí z toho, že dokážeme podrobněji pozorovat neurální procesy mozku, by bylo značně neopatrné.[16][15][14][13][12][11][10]
Co tedy znamenají nové poznatky v neurovědách a nové moderní neurotechnologie pro právní teorii a právní praxi? Proč daly v zahraničí vzniknout nové disciplíně neuropráva, která se v současné době stává velmi populární? Odpovědí je mnoho, ale zcela zásadním impulsem byla skutečnost, že nedávné neurovědní poznatky (zejména o svobodě vůle) přispěly k novému náhledu na teorii práva a přezkoumávání některých tradičních institutů trestního i civilního hmotného práva. Kromě toho se v rámci procesního práva nabízí aplikace nových neurotechnologií jako důkazních prostředků – např. pro ověřování faktů na základě posouzení neurálních aktivit subjektu. Nové přístupy mohou být použity také při posuzování způsobilosti osoby či její příčetnosti. Ještě než se dostaneme k těmto problémům, které ovlivňují debaty o právu a etice, představíme některé zásadní neurotechnologie, jejichž aplikace je v současnosti předmětem výzkumu. Zejména se budeme soustředit na neurotechnologické prostředky, které mohou být, nebo již byly, použity jako důkazní prostředky v soudních řízeních. [17]
Článek byl publikován v časopisu Právník č. 4/2025. Pokračování je dostupné zde.
V textu dále užíváme termín „neuroprávo“, který je širší než termín „právo neurotechnologií“. Obecně by se dalo toto nové odvětví popsat jak interdisciplinární přístup zkoumající účinky objevů v neurovědě na právní normy. Rozhodli jsme se užít termínového spojení „neuroprávo“ z toho důvodu, že opis „právo neurověd“ či „neurovědecké právo“ nezní příliš dobře, „právo neurotechnologií“ pak není přesným synonymem. K použití slovního spojení „neuroprávo“ je podle nás dobrý důvod, protože tento pojem se rychle vžil i v zahraniční odborné literatuře. V roce 2013 publikoval Owen Jones s autorským kolektivem článek, ve kterém ukazuje diagram prudkého nárůstu odborných publikací užívajících termín „neuroprávo“ z jednotek na tisíce od roku 1984 do roku 2012. Tento nárůst počtu užití nepochybně v anglicky psané literatuře stále pokračuje. Podobně se v německém odborném prostředí používá termín „Neurorecht“, objevuje se i termín „Neurojurisprudenz“ (srovnej kupř. SPRANGER, Tade M. Prolegomena zu den praktischen Herausforderungen der Neurowissenschaften. Jahrbuch für Wissenschaft und Ethik. 2015, Jhrg. 19, Nr. 1, s. 61–64; SCHLEIM, Stephan et al. Von der Neuroethik zum Neurorecht? Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2009; KRUSE, Johannes. Neurojurisprudenz – Potenziale und Perspektiven. Neue Juristische Wochenschrift. 2020, Jhrg. 73, Nr. 2, 137–139; stejně jako v Nizozemsku (viz SCHLEIM, Stephan. ‘Neurorecht’ in Nederland: De motivering van het nieuwe adolescentenstrafrecht vanuit een neurofilosofisch perspectief. Algemeen Nederlands Tijdschrift voor Wijsbegeerte. 2019, Vol. 111, No. 3, s. 379–404. V Itálii se také používá složenina „neurodiritto“ (viz např. PICOZZA, Eugenio et al. Neurodiritto: Una introduzione. Torino: Giappichelli Editore, 2014), ve Francii se pak užívá termín „neurodroit“ (viz DESMOULIN-CANSELIER, Sonia. La France à « l’ère du neurodroit » ? La neuro-imagerie dans le contentieux civil français. Droit et Société. 2019, Vol. 101, No. 1, s. 115–135). Můžeme tedy shrnout, že tento pojem se vžil v zahraničí a je velmi pravděpodobné, že s rozvojem tohoto odvětví, např. v dokumentech mezinárodního soft law, bude nutné najít příhodný termín i v českém prostředí. Současná česká odborná literatura zatím není příliš rozsáhlá, nicméně v oněch nečetných publikacích užívá právě termín „neuroprávo“. Užití spojení „neuroprávo“ se jeví jako přijatelné i z toho hlediska, že se již běžně používají termíny „neurovědy“, „neurotechnologie“ či „neuroetika“.[1]
UNESCO. Recommendation on the ethics of neurotechnologies. In: UNESDOC. Digital Library [online]. 1. 2. 2024 [cit. 2024-09-21]. Dostupné z: https://unesdoc.unesco.org/ark:/48223/pf0000391444.[2]
Uvedené technologie a jejich funkce jsou dále rozepsány v textu.[3]
Tyto otázky jsou v české odborné literatuře poněkud opomíjené, přesto lze říct, že se jedná o otázky zásadní a v současné době v zahraniční literatuře opakovaně řešené. Srovnej kupř. jen některé monografie z posledních tří let, jako jsou např. D’ALOIA, Antonio – ERRIGO, Maria Chiara (eds). Neuroscience and Law. Cham: Springer, 2020; též MOORE, Michael S. Mechanical Choices. New York: Oxford University Press, 2020.[4]
Neuroredukcionismus je přístup v neurovědách a filosofii mysli, který tvrdí, že veškeré mentální procesy – včetně vnímání, vědomí a myšlení – lze plně vysvětlit prostřednictvím neuronové aktivity v mozku. Z filozofického hlediska bývá tento přístup kritizován s ohledem na problém subjektivní zkušenosti a kválie (např. Thomas Nagel ve svém slavném eseji “What Is It Like to Be a Bat?” kritizuje, že můžeme mít veškeré vědecké poznatky o tom, jak funguje echolokace netopýra, ale nikdy nezažijeme tento subjektivní prožitek. Srovnej NAGEL, Thomas. What Is It Like to Be a Bat? The Philosophical Review. 1974, Vol. 83, No. 4, s. 435–450.) Další kritika tohoto přístupu, kterou rozvádíme dále, vychází z toho, že mysl a vědomí se nejeví jako pouhý součet neuronálních procesů, ale jako emergentní vlastnosti, které nelze plně vysvětlit redukcí na jednotlivé neurony. Konečně lze tento přístup, který předpokládá, že mozková aktivita „předurčuje“ naše chování a rozhodování, kritizovat s ohledem na tzv. neuroplasticitu – schopnost mozku měnit se v závislosti na našich zkušenostech. Moderní výzkumy ukazují, že mozek je dynamický a že naše myšlení a učení mohou měnit i jeho strukturu. Opět o tom bude pojednáno dále v textu.[5]
DU, Yu. The Application of Neuroscience Evidence on Court Sentencing Decisions: Suggesting a Guideline for NeuroEvidence. Seattle Journal for Social Justice. 2020, Vol. 18, No. 2, s. 496. [6]
Jedním z prvních, kdo začal klást odborné otázky o dopadech neurovědy na právo, byl v 90. letech Sherrod Taylor. Primárně však řešil otázku náhrady za způsobenou újmu při traumatickém poškození mozku. Srovnej TAYLOR, Sherrod J. Neuropsychologists and Neurolawyers. Neuropsychology. 1991, Vol. 5, No. 4, s. 293–305; TAYLOR, Sherrod J. Neurolaw: towards a new medical jurisprudence. Brain Injury. 1995, Vol. 9, No. 7, s. 745–751. [7]
K zrození neuropráva srovnej kupř. D’ALOIA, Antonio – ERRIGO, Maria Chiara (eds). Neuroscience and Law. Cham: Springer, 2020, s. 6.[8]
IENCA, Marcello. Common Human Rights challenges raised by different applications of neurotechnologies in the biomedical field. In: Report commissioned by the Committee on Bioethics (DH-BIO) of the Council of Europe. Strassbourg [online]. 9. 11. 2021 [cit. 2024-09-21]. Dostupné z: https://www.coe.int/en/web/human-rights-and-biomedicine/assessing-the-relevance-and-sufficiency-of-the-existing-human-rights-framework-to-address-the-issues-raised-by-the-applications-of-neurotechnologies.[9]
Viz HAIN, Daniel S. et al. Unveiling the neurotechnology landscape: scientific advancements innovations and major trends. Paříž: UNESCO, 2023.[10]
K získání tzv. zdravotních biomarkerů ke konkrétní osobě, které mohou posloužit jako zdroj informací o zdravotním stavu pacienta, případně o jeho nemoci.[11]
V ČR např. PAYNE, Jan (ed.). Dobrý, nebo lepší život?: human enhancement. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, v. v. i., 2015. V zahraničí SAVULESCU, Julian – BOSTRÖM, Nick. Human Enhancement. New York, Oxford: Oxford University Press, 2010.[12]
Poslední enhancement, který by měl zvyšovat morální kompetenci (či kapacitu) člověka, je však poměrně značně kritizován, a to z toho hlediska, že není jasné, zda lze lidskou morální kompetenci vůbec měřit.[13]
REINHART, Robert M. G. – NGUYEN, John A. Working memory revived in older adults by synchronizing rhythmic brain circuits. Nature Neuroscience. 2019, Vol. 22, No. 5, s. 820–827.[14]
Mozek a mysl jsou v této koncepci totožné, mysl je pouze výsledkem materiálních mozkových mikroudálostí. Myšlenka já a vlastního vědomí jsou v této rovině pouhé fikce. Srovnej kupř. EAGLEMAN, David. Inkognito, aneb, Tajný život mozku. 2. vydání. Praha: Dybbuk, 2022, s. 11 an.; též HARRIS, Sam. Svobodná vůle. Praha: Dybbuk, 2015; též řada jiných. Často mají dopad na právo v tom smyslu, že podle této teorie může být mysl předvídatelná, přezkoumatelná a měřitelná.[15]
Srovnej kupř. ERICKSON, Steven K. Blaming the Brain. The Minnesota Journal of Law, Science & Technology. 2010, Vol. 11, No. 1, s. 27–77; srov. též do češtiny přeloženou publikaci neurovědce Gazzanigy – GAZZANIGA, Michael S. Kdo to tady řídí? aneb Svobodná vůle a neurověda. Praha: Dybbuk, 2013.[16]
KRAFT, Calvin J. – GIORDANO, James. Integrating Brain Science and Law: Neuroscientific Evidence and Legal Perspectives on Protecting Individual Liberties. Frontiers in Neuroscience. 2017, Vol. 11, art. 621, s. 4 an.[17]
Diskuze k článku ()