Nacistická protižidovská legislativa: Revoluce, nebo evoluce?

Se vznikem Protektorátu Čechy a Morava se stává židovská otázka aktuální i na našem území. Realizace protižidovské legislativy na sebe nenechá dlouho čekat, už v červnu 1939 přichází první nařízení o vyvlastnění židovského majetku. Následují stovky dalších opatření vydávaných v rychlém sledu. Mezi nimi i povinnost nosit žlutou hvězdu. Cíl byl jediný, zbavit Židy základních práv a proměnit je v občany druhé kategorie.

Pokud však nahlédneme do historie, postavení občanů druhé kategorie nebylo pro Židy na našem území ničím novým. Privilegium rovnoprávného postavení bylo Židům nacisty odebráno v roce, kdy mohli oslavit 72. výročí plného zrovnoprávnění. Teprve roku 1867 prosincovou ústavou byla Židům zaručena plná rovnoprávnost. Do té doby byli Židé více či méně diskriminovanou menšinou. 

Postavení Židů, kteří přišli na naše území pravděpodobně již s římskými vojáky, bylo po celou jejich historii úzce svázané s vůlí panovníka. Mezi panovníky a Židy panovala zvláštní pragmatická symbióza. Panovník měl nad Židy plnou jurisdikci a uděloval jim privilegia, Židé mu na oplátku odváděli zvláštní daně. Systém obnovování židovských privilegií fungoval po staletí. [1]

Již od svého příchodu byli Židé na našem území vnímáni jako cizinci a požívali stejná práva jako němečtí kupci. Výraznější diskriminační opatření v této době neexistovala. Atmosféra ve středověké Evropě se však začala měnit s příchodem závěrů třetího (1179) a zejména čtvrtého lateránského koncilu (1215). Právě čtvrtý koncil přinesl nařízení, která v mnohém připomínala pozdější opatření nacistického režimu. Započal trend vizuálního označování Židů s cílem zviditelnit jejich odlišnost. U mužů to byl typický klobouk, u žen pak vysoko vyčesané vlasy se závojem se žlutým pruhem. V 16. století následovalo zavedení žlutého kruhu na prsou, později tzv. okruží , a za vlády Marie Terezie pak žluté pásky a mašle. Povinnost viditelně označovat židovský původ zrušil až císař Josef II. na sklonku 18. století.[3][2]

Na základě rozhodnutí čtvrtého lateránského koncilu bylo rovněž požadováno, aby židovské obyvatelstvo žilo odděleně od většinového křesťanského obyvatelstva. Přelomovým okamžikem se v tomto ohledu stal translokační reskript, vydaný o pět století později, jenž důsledně vynucoval prostorové oddělení židovských a křesťanských domovů. Skutečnou svobodu usazování Židům přinesla až prosincová ústava z roku 1867.[4]

Omezení svobody usazování nebylo zdaleka jediným projevem nesvobody, se kterým se Židé museli v průběhu staletí vyrovnávat. Postupně jim byly omezovány nebo zcela upírány různé způsoby obživy. Dlouhou dobu bylo pro Židy nemožné provozovat zemědělskou činnost kvůli zákazu vlastnit či si pronajímat půdu. Naopak jednou z mála oblastí, ve které se mohli dlouhodobě uplatnit, zůstávalo půjčování peněz na úrok. Činnost, kterou křesťanská většina zpravidla odmítala vykonávat.[5]

Se zvyšujícím se počtem židovských obyvatel docházelo k opakovaným pokusům o jejich vyhnání či redukci. Významným příkladem byly familiantské zákony císaře Karla VI., které striktně povolovaly uzavření sňatku pouze prvorozeným synům z židovských rodin. Cílem bylo zastavit růst židovské populace. Očekávaný efekt se však nedostavil, a proto byly tyto zákony v průběhu let postupně zmírňovány, až nakonec roku 1848 přestaly být uplatňovány.[6]

Výše uvedený stručný exkurz do historie protižidovské legislativy představuje jen nepatrný výřez z celé řady opatření, která byla v průběhu staletí vůči židovskému obyvatelstvu uplatňována. Přesto postačuje k ilustraci jednoho zásadního faktu, nacisté v oblasti protižidovské legislativy nevytvořili nic skutečně revolučního. Jejich systém právních restrikcí představoval pouze další článek v dlouhé evoluci diskriminace, která nakonec vyústila v její nejtemnější fázi – holocaust.

Tento článek byl součástí soutěže o nejlepší článek s právním tématikou "Ukaž svou kreativitu XII.", kterou pořádá CODEXIS Academia, ve spolupráci s redakcí právního portálu Právní prostor.cz a Svazem průmyslu a dopravy.