5. Rozhodnutí: Azyl vs. Doplňková ochrana
Standardním zakončením řízení o udělení mezinárodní ochrany je rozhodnutí ve věci samé, a to rozhodnutí pozitivní, tedy o udělení mezinárodní ochrany, nebo negativní, tedy o neudělení mezinárodní ochrany. Pokud dočasně odsuneme otázku rozhodnutí negativního, pozitivní rozhodnutí může mít dvě podoby - udělení azylu nebo udělení doplňkové ochrany. Hlavní rozdíly mezi těmito dvěma instituty jsou dané především podmínkami, které je zapotřebí pro jejich udělení naplnit, a dobou, na kterou se udílí.
5.1 Azyl
Základní podmínky pro udělení azylu upravuje § 12 azylového zákona. Dle tohoto ustanovení se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že „cizinec je a) pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případ, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního bydliště.“ Azyl lze dále také udělit za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby, která již azylantem je. Speciální kategorií, jež však není využívána příliš často, je tzv. humanitární azyl upravený § 14 azylového zákona. Na základě tohoto ustanovení je v případech hodných zvláštního zřetele možné udělit azyl i žadateli, u kterého nebyly zjištěny důvody pro udělení azylu. Na humanitární azyl ovšem není právní nárok a posouzení situace se zcela odvíjí od uvážení správního orgánu. V praxi je humanitární azyl udílen velmi výjimečně, a to především vážně nemocným osobám, dětem v nouzi či osobám v pokročilém věku. Azyl se uděluje na neurčito do doby, dokud neodpadnou důvody pro jeho udělení – není tedy zapotřebí žádat o prodloužení.[1]
5.2 Doplňková ochrana
Doplňková ochrana, upravena v § 14a azylového zákona, jak již název napovídá, slouží k pokrytí situací, kdy žadatel nenaplňuje podmínky stanovené pro udělení azylu, avšak existují důvodné obavy, že by mu, v případě jeho návratu do země původu, hrozilo skutečné nebezpečí „vážné újmy“. Pod vážnou újmou pak zákon rozumí uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodním závazky ČR. Stejně jako v případě azylu lze také udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny.
Zatímco u azylu je tedy zapotřebí individuální ohrožení, potažmo riziko ohrožení, žadatele, u doplňkové ochrany se nemusí nutně jednat o ohrožení mířené cíleně na žadatele, ale může jít i o ohrožení vyvolané obecnými podmínkami v zemi původu – například právě výše uvedeným ozbrojeným konfliktem. Doplňková ochrana se uděluje na dobu určitou (zpravidla na rok či dva) a před uplynutím této doby je zapotřebí požádat o její prodloužení. Řízení o prodloužení doplňkové ochrany pak není pouze formálním úkonem, ale pečlivě a podrobně se znovu přezkoumává, zda opravdu nadále trvají podmínky pro její udělení. Jestliže tedy výše uvedené vztáhneme na současnou uprchlickou krizi a žadatele přicházející do Evropy například ze Syrské republiky, je velmi pravděpodobné, že většina těchto žadatelů nebude naplňovat podmínky pro udělení azylu, ale budou naplňovat podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Tomu odpovídají i statistické informace za poslední dva roky. V roce 2013 požádalo o mezinárodní ochranu Českou republiku 69 syrských občanů. Rozhodnutí bylo vydáno ve 113 případech s tím, že azyl byl udělen pouze ve 4 případech, zatímco doplňková ochrana v 98. O rok později požádalo o mezinárodní ochranu 108 občanů Syrské republiky. Rozhodnutí bylo vydáno v 79 případech. Azyl byl udělen pouze jedné osobě, avšak doplňková ochrana 71 osobám. Pro zajímavost lze dodat, že v roce 2014 se ve statistikách s mírným zpožděním projevil i ozbrojený konflikt na Ukrajině. Zatímco v roce 2013 nebyla doplňková ochrana udělena žádnému ze žadatelů s ukrajinským občanstvím, v roce 2014 došlo k rapidnímu nárůstu – důvody pro udělení doplňkové ochrany byly shledány u 119 případů.[4][3][2]
5.3 Lhůty pro vydání rozhodnutí
Problematickým aspektem řízení o udělení mezinárodní ochrany je již několik let otázka dodržování lhůt ze strany správních orgánů. Dle § 27 azylového zákona vydá ministerstvo rozhodnutí ve věci „…do 90 dní od zahájení řízení. Nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout v této lhůtě, může ji ministerstvo přiměřeně prodloužit.“ Bohužel, reálná situace je od zákonné úpravy značně vzdálená a řízení o udělení mezinárodní ochrany je už po několik let jednou z oblastí rozhodovací činnosti správních orgánu, v rámci kterých dochází ke značným průtahům. Situaci nemění ani různé způsoby ochrany proti nečinnosti, jenž český právní řád zná – například podávání návrhů na vydání opatření proti nečinnosti (k nadřízenému správnímu orgánu) či žalob proti nečinnosti (ke správním soudům). Obecně lze konstatovat, že případy, kdy dojde k vydání rozhodnutí do šesti měsíců od zahájení řízení, jsou spíše výjimkou. Vzácností naopak nejsou situace, kdy se žadatelé dočkají rozhodnutí po dvou, třech nebo i čtyř letech řízení. Problematickou otázkou je důvod výše zmíněných průtahů. Vzhledem k dostupným statistickým údajů není příliš pravděpodobné, že by důvodem bylo „nezvladatelné“ množství žádostí. Zatímco průtahy v řízení jsou v oblasti udělování mezinárodní ochrany dlouhodobým problémem, počet žadatelů od přelomu tisíciletí významně klesl.
Pro porovnání – dle údajů Českého statistického úřadu v roce 2000 požádalo ČR o mezinárodní ochranu 8788 osob, v roce 2005 to bylo 4021 osob, v roce 2010 ještě o výrazný počet méně – 833 osob. Ani ozbrojené konflikty v Sýrii a na Ukrajině nevedly k takovému navýšení žadatelů, aby se celkové počty vyrovnaly prvním rokům 21. století. V prvních osmi měsících roku 2015 požádalo o mezinárodní ochranu 990 osob. Zajímavým kontrastem v porovnání s těmi čísly je pak počet žádostí, jimž bylo vyhověno. V roce 2000 byl azyl udělen 133 osobám. O pět let později, v roce 2005, azyl získalo 251 osob a u 79 osob byla nalezena tzv. překážka vycestování. Institut doplňkové ochrany v těchto letech ještě neexistoval. Ten vznik až k 1. lednu 2006, kdy v azylovém zákoně nahradil institut překážek vycestování. V roce 2010 byl tak azyl udělen 125 osobám a doplňková ochrana dalším 104. V roce 2014 byl udělen azyl 82 osobám a 294 osobám byla udělena doplňková ochrana. Při hodnocení těchto statistik je nutné držet na paměti rozdíl mezi azylem a doplňkovou ochranou – především co se otázky trvání týče. Jak bylo uvedeno výše, zatímco azyl se uděluje na „neurčito“, a to až do doby, kdy pominou důvody jeho udělení, doplňková ochrana se přiznává na dobu určitou (zpravidla na jeden až dva roky). O její prodloužení musí držitel požádat a jeho případ prochází kompletním přezkumem za účelem zjištění, zda důvody pro udělení doplňkové ochrany opravdu nadále trvají.[8][7][6][5]
6. Následky pozitivního rozhodnutí ve věci
Nabytím právní moci pozitivního rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany získává žadatel status azylanta/osoby požívající doplňkové ochrany a postavení obdobné povolení k trvalému pobytu. V obou případech je dané osobě přiděleno rodné číslo, vydán průkaz povolení k pobytu a získává právo, nikoliv však povinnost, zařadit se do Státního integračního programu. O účast na programu je nicméně nutné si zažádat a je dobrovolná. Státní integrační program by měl držitelům mezinárodní ochrany pomáhat s integrací do české společnosti, a to především formou bezplatných jazykových kurzů a pomoci při zajišťování ubytování. S hledáním zaměstnání pomáhají držitelům mezinárodní ochrany nejčastěji úřady práce a pak především různé neziskové organizace či registrované agentury práce.
Azylanti a osoby požívající doplňkové ochrany mají stejné právo pracovat a podnikat jako občané ČR a stejně tak jim přísluší stejné povinnosti – například odvádět ze svého příjmu pravidelnou daň. Stejná je i úprava zdravotní péče – po dobu trvání mezinárodní ochrany mají azylanti a držitelé doplňkové ochrany totožná práva jako občané ČR. Volba zdravotní pojišťovny je plně na rozhodnutí držitele, dána je pouze zákonná povinnost se do 8 dní od udělení mezinárodní ochrany k nějaké zdravotní pojišťovně registrovat. Co se týče finanční podpory, držitelé mezinárodní ochrany mají obdobný nárok na sociální dávky jako občané ČR. Ti držitelé, kteří měli v průběhu řízení nárok na kapesné nebo finanční příspěvek, mohou po udělení mezinárodní ochrany požádat o jednorázový finanční příspěvek ve výši životního minima.
Největší rozdíl v míře pomoci s integrací, která se azylantům a držitelům doplňkové ochrany dostává, je v oblasti pomoci s bydlením. Držitelé doplňkové ochrany mají nárok pouze v případech, kdy se jedná o osoby se zdravotním postižením nebo o rodiny s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi. V takovémto případě je možné zažádat o dočasné ubytování v integračním azylovém středisku. Pobyt je však omezen na max. 3 měsíce od okamžiku získání mezinárodní ochrany. Azylantům je poskytována větší podpora, neboť mohou využít systém tzv. integračních bytů. Ten obsahuje dvě varianty. V rámci první varianty může azylant získat nájemní bydlení v obecním bytě, druhá varianta umožňuje azylantovi požádat o dotaci na úhradu nájemného/či jeho části na byt, který si sám vybral a našel. Poskytování příspěvku je omezeno na 8 let a jeho výše se liší dle počtu azylantů žijících ve společné domácnosti – max. se jedná o částku 7000Kč u rodin s šesti a více azylanty.
Neopomenutelnou roli při integraci držitelů mezinárodní ochrany hrají neziskové organizace, které se na práci s uprchlíky a migranty zaměřují a které kromě právního a sociálního poradenství pořádají také různé kvalifikační kurzy, nabízí výuku českého jazyka pro dospělé i děti a pomáhají s hledáním práce.
7. Následky zamítavého rozhodnutí ve věci
Jak vyplývá z výše uvedených statistik, nad pozitivními rozhodnutím výrazně převažují rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Proti zamítavému rozhodnutí ve věci, které vydal orgán prvního stupně – v tomto případě Ministerstvo vnitra ČR, je možné podat žalobu ve správním soudnictví ke krajskému soudu. Žalobu je nutné podat ve lhůtě 15 dnů ode dne převzetí rozhodnutí a má odkladný účinek. Rozhodnutí se přezkoumává pouze v takovém rozsahu, v jakém bylo napadnuto, a nepřihlíží se k nově uvedeným skutečnostem, které mohl žalobce použít již v průběhu řízení u orgánu prvního stupně. Tedy, jestliže žalobce v žalobě například argumentuje novými skutečnostmi, které mohl uvést již během pohovorů se zaměstnanci ministerstva, nebude k nim soudem přihlédnuto. V případech, kdy soud vyhodnotí žalobní body jako opodstatněné, rozhodnutí zruší a věc vrátí Ministerstvu vnitra ČR k dalšímu řízení. Jak ukazují statistiky, v praxi ovšem krajský soud ve většině případů žalobu zamítne. Z 355 rozhodnutí vydaných krajskými soudy ve věcech žaloby proti rozhodnutí v řízení o udělení mezinárodní ochrany v roce 2014 byla věc vrácena ministerstvu pouze ve 29 případech. Posledním prostředkem, kterým se leze proti zamítnutí udělení mezinárodní ochrany bránit, je podání kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu. I zde je ve většině případů rozhodnutí negativní. Z 218 rozhodnutí v řízení o kasační stížnosti vydaných Nejvyšším správním soudem v roce 2014 byla věc vrácena krajskému soudu či Ministerstvu vnitra ČR pouze ve třiceti případech. Negativním rozhodnutím o kasační stížnosti nebo marným uplynutím lhůty k podání kasační stížnosti celé řízení končí.[9]
8. Repatriace a vyhoštění
Vycestování cizince, jehož žádost o udělení mezinárodní ochrany nebyla úspěšná, může mít dvě podoby. Tou první, ideální, je dobrovolný návrat neúspěšného žadatele zpět do země původu nebo jiného státu – tzv. repatriace. Neúspěšný žadatel má právo požádat o úhradu nákladů spojených s repatriací, nicméně tato možnost je časově omezena a na úhradu nákladů není automaticky ze zákona právo. Každá žádost se posuzuje individuálně s tím, že se přihlíží k finanční situaci, zdravotnímu a psychickému stavu žadatele a jeho osobní a rodinné situaci. V případě, že je žádost úspěšná, poskytne MV ČR repatriované osobě bezplatně letenku/jízdenku do země původu nebo bezpečné třetí země, přímou asistenci při odjezdu a poradenství. Do země se pak daná osoba vrací jako běžný turista – tedy bez toho, že by byly jakýmkoliv způsobem notifikovány místní úřady. V případě, že je žádost o repatriaci neúspěšná, je daný cizinec povinen vycestovat ze země na vlastní náklady a ve správním orgánem stanovené lhůtě. V případě, že by nevycestoval, stává se jeho pobyt na území ČR ilegálním a v případě objevení by, obecně – za neexistence překážek vycestování, vedl k udělení správního vyhoštění a následnému faktickému vyhoštění ze země.[12][11][10]
10. Závěr
Cílem tohoto příspěvku bylo nastínit čtenářům základní obrysy správního řízení o udělení mezinárodní ochrany. Uprchlická problematika i současná uprchlická krize jsou složitou a barvitou mozaikou. Věřím, že je to právě její složitost, která až příliš často láká k zaujímání „jednorázových“ a na emocích a zjednodušování založených názorů. Upřímně doufám, že tento příspěvek alespoň částečně posloužil čtenářům k tomu, aby mohli získat lepší, hlubší a informovanější přehled o událostech, které se kolem nás v posledních týdnech odehrávají, a vytvořit si na ně svůj vlastní, na reálných faktech a skutečnostech vybudovaný, názor.
Rodinným příslušníkem pro tyto účely se rozumí: manžel nebo partner azylanta (manželství/partnerství muselo vzniknout ještě před udělením azylu), svobodné dítě azylanta mladší 18 let, rodič azylanta mladšího 18 let, svobodný sourozenec azylanta mladší 18 let a za splnění zákonných podmínek také zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu.[1]
Vzhledem k průměrné délce řízení zřejmě „dobíhala“ i řízení z předchozích let – a naopak o některých žádostech podaných daný rok ještě rozhodnuto nebylo.[2]
Zdroj: UNHCR ČR <http://www.unhcr-centraleurope.org/cz/pdf/zakladni-informace/statistiky/2013.html>[3]
Zdroj: UNHCR ČR <http://www.unhcr-centraleurope.org/cz/pdf/zakladni-informace/statistiky/2014.html>[4]
Zdroj: Hate Free <http://www.hatefree.cz/blo/analyzy/1129-inforgrafika-uprchlici-a-cisla>[5]
Jednalo se o situace, kdy žadatel sice nenaplňoval podmínky k udělení azylu, ale jeho návrat do země původu by např. znamenal vážné ohrožení jeho života nebo zdraví.[6]
Zdroj: UNHCR ČR <http://www.unhcr-centraleurope.org/cz/zakladni-informace/statistiky.html>[7]
Zdroj UNHCR ČR <http://www.unhcr-centraleurope.org/cz/pdf/zakladni-informace/statistiky/2014.html>[8]
Zdroj: UNHCR ČR <http://www.unhcr-centraleurope.org/cz/pdf/zakladni-informace/statistiky/2014.html>[9]
Sedm dní od nabytí právní moci soudního rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí MV ČR. V případě kasační stížnosti - 24 hodin od okamžiku, kdy rozhodnutí o dané kasační stížnosti nabylo právní moci.[10]
Zpravidla ve formě výjezdního příkazu.[11]
Problematika správního vyhoštění a překážek vycestování je poměrně složitá a za hranicemi kapacity tohoto příspěvku. Více informací lze najít například zde: < http://www.migrace.com/cs/clanky/4_k-institutu-spravniho-vyhosteni>[12]
Diskuze k článku ()